Přesun Naxos – Amorgos trajektem společnosti Hellenic Seaways, cena za osobu 31 €. Výrazně levnější trajekty Blue Star Ferries jezdí v noci (jsou asi jen o půl hodiny pomalejší), tomu jsme se chtěli vyhnout. Cestou jedna zastávka na malém ostrově Donousa. Předpověď počasí je krajně nepříznivá, média dokonce informují o blížící se extrémní bouři, tzv. medikánu Zorba. V přístavu Katápola ovšem svítí slunce, je teplo, někteří se koupou v moři. Trajekt byl o více než hodinu zpožděný (vyjížděl z Pirea), v Katápole přistál před půl třetí, cesta trvala asi hodinu a půl.

Kdo chce svůj čas na řeckých ostrovech pouze proležet na pláži a propít s přáteli v barech, Amorgos (Αμοργός) není vhodnou volbou. Amorgos je pro ty, kteří vyhledávají odlehlejší Řecko, na první pohled divočejší (nikoli v počtu barů), a zároveň klidnější. V přístavu Katápola nechybějí restaurace, pár marketů, v nichž je možné koupit pečivo, olivy, víno (překvapivě drahé), sýry. Bílé domky a nad nimi jen holé skály. Hlavní město ostrova Chora je dále za nimi, z přístavu přibližně šest kilometrů. Autobusy jezdí, jízdní řád je i na internetu.

Turistické stezky se vinou nad strmými útesy a nádherně modrým mořem. Že je pohled dolů k mořské hladině dechberoucí, nepochybně není třeba připomínat. Nic pro člověka trpícího závratí. Také cesta autobusem do hlavního města nabízí výhled z oken zpět hluboko dolů na přístav a moře. Autobusy zajíždějí z Chory přibližně dva kilometry dolů směrem ke klášteru Hozoviotissa, od zastávky v serpentinách se už pokračuje pěšky, nejprve několik set metrů po silničce, poté výstup po schodech ke klášteru, přibližně o 120 výškových metrů nahoru. Schody jsou kamenné, široké, není se čeho obávat, výstup zvládnou i starší lidé.


.
.
.

V klášteře nás nejprve vítají kočky. Vítají… pět jich líně polehává na schodech, pokud mají turisté něco k snědku, polehávání je u konce. Pravidla pro vstup do kláštera jsou přísná, ženy nesmějí v kalhotách, ale dlouhé sukně jsou ve vstupní místnůstce připravené, lze si je přes kalhoty obléknout. Klášter je turistům přístupný denně od 8:00 do 13:00 a od 17:00 do 19:00. Vstupné je dobrovolné, v klášteře je zakázáno fotografovat.

Dějiny kláštera sahají přibližně 1000 let do minulosti. V informačním letáku se dočteme, že někdy v 8. století připluli na Amorgos mniši z Palestiny, když jejich klášter Chozeba vyplenili Arabové. Pravděpodobně se jedná o klášter sv. Jiří nedaleko města Choziba ve Vádí Kelt, poněkud mne mate, že původní klášter je zasvěcen sv. Jiří, zatímco klášter na ostrově Amorgos Panně Marii. A dále, že klášter v Palestině vyplenili Peršané v roce 614 ve válkách proti Byzantské říši, v jedné z kaplí jsou prý dodnes uchovávány lebky Peršany zavražděných mnichů. Ale proč zdlouhavě pátrat v historii, legenda je to krásná – mnichům z Palestiny připomnělo pobřeží Amorgu jejich domovinu, a protože se jim na Amorgu dostalo vřelého přijetí, usadili se v Choře. Vzácná ikona Panny Marie, kterou zachránili z vypleněného původního kláštera, byla uložena v kostelíku pod pevností.

Počátkem 9. století byla na místě dnešního kláštera Hozoviotissa vybudována první kaple. Představme si, jaké těžkosti provázely stavbu v tehdejších podmínkách na útesech stovky metrů nad rozbouřeným mořem. Klášter byl budován až v 11. století, především od roku 1088 za vlády byzantského císaře Alexia I. Komnenose, zakladatele dynastie Komnenovců. Mimochodem, ve stejném roce dostal od Alexia I. Komnenose opat Christodoulos povolení vybudovat sídlo Boží na ostrově Patmos, kde napsal svatý Jan své Zjevení, poslední knihu Bible.

Obloha je sem tam zatažená, ale na klášter většinou svítí slunce, fajn kvůli fotkám. Klášter Hozoviotissa září bílou barvou mezi skalami, je čtyřicet metrů dlouhý, ovšem pouze pět metrů široký, což znesnadňuje pohyb, místnosti jsou opravdu úzké. V minulosti mnichy i obyvatele ostrova ohrožovaly nájezdy pirátských lodí, v současnosti zemětřesení a padající balvany ulomené ze skal. V klášteře je malá společenská místnost, kde se mohou turisté posadit a je jim nabídnuto občerstvení v podobě místního likéru Psimeni Raki. Není se čeho obávat, je to vážně likér, žádná tvrdá kořalka, procento alkoholu je mizivé. Má medovou příchuť, okořeněný hřebíčkem, někde asi i skořicí, recepty se liší, kdo ví, možná dům od domu. Četl jsem, že se Psimeni Raki vyrábí pouze na Amorgu, každopádně ho lze leckde koupit, fajn dárek. Ochutnali jsme u otevřeného okna kláštera s hlubokým výhledem dolů na moře a vlny rozrážející se o útesy. Žádný ostrov nikde v dálce, zdánlivě nekonečné moře, vždyť tady končí Kyklady, až někde dále je Astypalaia, tedy Dodekany. Dole pod klášterem je jedna z nejznámějších pláží ostrova Agia Anna s malým kostelíkem a nádherně modrým (tentokrát rozbouřeným) mořem. Plážička Agia Anna je skutečně minipláž, navíc pouze oblázková. Známá je fotografie plážičky s tradičním bílým kostelíkem nad ní. Téměř všude se člověk dočte, že právě zde natáčel režisér Luc Besson scény filmu The Big Blue (česky překládáno jako Magická hlubina, francouzsky Le Grand Bleu). Skalnaté útesy Amorgu, jeho modré moře a stará Chora inspirovaly i proslulého francouzského filmaře. Ve filmu The Big Blue máte Amorgos jako na dlani, v záběrech se objevuje i klášter Hozoviotissa. Film vypráví příběh dvou slavných potápěčů a držitelů světových rekordů ve volném potápění Jacquesa Mayola a Enza Maiorcy. V jejich stopách se na Amorgu můžete potápět též, na ostrově je Amorgos Diving Center, vyzkoušet můžete i freediving. A pravděpodobně se na ostrově střetnete s nějakými Francouzi, kteří touží poznat místa, kde se Jacques Mayol potápěl za „svými“ delfíny do delfíního života.


.
.
.

Od kláštera vede jedna z nejhezčích stezek na ostrově až do druhého přístavu Aegiali, odkud mj. odplouvají trajekty směrem Astypalaia. Túra je přibližně na čtyři hodiny a vede hornatým pásem středem ostrova, nutná dobrá obuv a fajn počasí bez nárazového větru. Nejen pěšky v horách, i po silnici starým autobusem z Katápoly do Aegiali je to projížďka v oblacích a v serpentinách od výjezdu do příjezdu (před 30 lety žádná autobusová doprava a silnice z Katápoly do Aegiali neexistovaly, jezdilo se lodí). Dolů stovky metrů, výhled okny autobusu parádní. Snad vydrží brzdy. Svodidla většinou spíše nejsou, než jsou, někde obyčejný plůtek, jinde nic, jen sráz. Další hezká stezka v jižní části ostrova vede od vesnice Vroutsis k akropoli Arkesini, dramaticky se tyčící na útesu nad mořem. Kromě pozůstatků opevnění, které hrálo obrannou roli především za benátské nadvlády nad ostrovem, je v areálu i kostelík Panagia Kastriani. Archeologické nálezy dokládají mnohem starší osídlení tohoto skalnatého výběžku již za doby klasického Řecka.

Zpět do Chory, ospalého (zvláště na podzim) centra ostrova. Vystupujeme z autobusu a hned proti zastávce si sedáme k malému pohoštění v kavárně neřeckého jména Bayoko, kde nabízejí lokální sýry, řecký salát i frappé, prostě to, co má takový občerstvovací řecký podnik nabízet. Spousta půvabných zákoutí, restaurací a kaváren je v Choře dost a dost, jakmile se usadíme, už pod sebou u nohou vnímám žadonící oči, tak jo, kousek slaniny pro kočičí krásku a… neptá se, najednou mi leží v klíně a spokojeně odpočívá. Na přelomu září a října jako by byl Amorgos ostrovem koček, lidí moc neuvidíte, koček habaděj. A těch bílých kostelíků (!), občas to vypadá, že některé stojí v soukromých zahradách.

V jedné ze starých benátských budov ve věži Gavras je malé archeologické muzeum, v němž objevíte půvabné prastaré mramorové kykladské ženské figurky staré až pět tisíc let. Některé jsou zařazeny do tzv. stylu Kapsala podle místa, kde byly na Amorgu objeveny. Spadají do období tzv. Kykladské kultury, která se rozšířila v Egejském moři v době bronzové přibližně 3000 let př. n. l. a střetávala se s civilizací mínojskou. Její půvabné ženské sošky se hodně lišily od nám známých venuší z paleolitického období, jsou totiž štíhlé a nemají nijak zvýrazněná ňadra. Nejstarší historie osídlení ostrova a původ jeho prvních obyvatel se ztrácí v dohadech. Archeologické naleziště Minoa nedaleko Katápole, které bylo nepřetržitě osídleno od 10. století př. n. l. až do 4. století, napovídá, že ostrov mohl být kolonizován z Kréty, důkazy ovšem chybějí.

Nad Chorou stojí několik bílých větrných mlýnů, některé v rozpadajícím se stavu, jiné rekonstruované s opravenou červenou střechou, a dokonce i s větrným kolem, za kopcem pod nimi hřbitov. Ubytování je v Choře méně než v přístavech, turisté spíše zůstávají u mořského pobřeží, než aby se ubytovali uprostřed skalnatého ostrova. Pláží je na ostrově přes mnohdy divoké pobřeží více, známá je např. pláž Levrossos, z níž je přes zátoku hezký výhled na Aegiali. U pláže taverna, ale ani jsem nezkoumal, zda by nás někdo mimo sezonu obsloužil. Z přístavu Aegiali jezdí autobusy i podél pobřeží do Agios Pavlos, ze stejnojmenné pláže je před očima ostrůvek Nikouria. Z Aegiali lze naplánovat krátký výlet (i autobusem) do vesniček výše v horách – Lagadha a Tholaria. V nich je život více „starořecký“ než v přístavech (ovšem na oslech už asi nikoho jezdit neuvidíte). Z Tholarie vedou stezky ke dvěma odlehlým plážím na severním pobřeží ostrova, snazší a kratší pěšinka na Mikri Vlichada, delší a náročnější k Megali Vlichada. Z vesnice Lagadha vede asi nejkrásnější túra do pohoří Krikelos k nejvyššímu bodu ostrova Chorafakia, a poté už cestou necestou směrem k nejzápadnějšímu výběžku Amorgu s okouzlujícími výhledu dolů na útesy a onu Big Blue. I v těchto místech, kde by člověk očekával pouze holé skály, najednou stojí odlehlý bílý kostelík, takových je na řeckých ostrovech spousta. Na túry po Amorgu může být průvodcem kniha Amorgos: The Secret Jewel of the Cyclades: A Visitor´s and Walker´s Guide (autoři Paul a Henrietta Delahunt-Rimmer).

Nejvýchodnější ostrov Kyklad má prý tvar mořského koníka. A nemá letiště. Přesto není tak daleko od větších ostrovů a z ostrovů Naxos a Paros se lze na Amorgos dostat snadno během dvou hodin plavby. V minulosti býval Amorgos vzdálenější, tak vzdálený, že na něj byli řeckou vládou posílání političtí vězni do vyhnanství.