Jezdecké umění hrdých potomků válečníků a lovců oblečených do skvostných tradičních krojů bylo nepochybně jednou z krás festivalu. Nádherně vyšňoření jezdci i koně na festivalu vraceli diváky hluboko časem zpět. Snadno si představit doby staré egyptské říše, Egypťané tehdy berbery nazývali tehennu. Řecký otec dějepisu Hérodotos z Halikarnássu měl pro berberské kmeny výraz troglodyté, podobně později i další řecký historik Strabón. Nešlo odolat a neokusit jízdu na berberském koni, ovšem stěží se měřit v jezdeckém umění se zahalenými pouštními jezdci. Navíc, i pouze pár kroků na takovém koni není zdarma, místní si vždy řekne o nějaký ten tuniský dinár (kurz je pevný, nejlépe tedy vyměnit hned na letišti, pevný ovšem neznamená neměnný, znamená pevnou sazbu po celé zemi v konkrétní den).

Kdo vlastně jsou ti Berbeři? Známo je, že region obývali již dávno před příchodem Féničanů, už přibližně před 6 tisíci lety, tj. v době, v níž již Sahara byla Saharou, jak ji známe dnes. Ovšem Berbeři nejsou nejstaršími známými obyvateli Sahary, známé jsou munastirská a qabská civilizace, archeologické nálezy dokládají lidské osídlení až stovky tisíc let dozadu. Slovo „barbaroi“ používali staří Řekové pro každého, kdo neovládal jejich jazyk, už původně to tedy bylo slovo hanlivé, naznačující zaostalost těch tam za hranicemi. V archaické řecké literatuře (Homér) ho ovšem objevíme jen výjimečně, objevuje se spíše za řecko-perských válek. Samotní Berbeři se označují v berberštině jako imazignen, tj. „lidé vznešeného původu“ či „svobodní lidé“. Berberština je odlišná od arabštiny, nepatří mezi semitské jazyky (na rozdíl od zaniklé féničtiny).


Berbeři jsou „lidé vznešeného původu“


Zahalený berberský jezdec, prsty plné šperků


Na takto vystrojených velbloudech se vydávají na cestu nevěsty

Mezi nejznámější berberské skupiny patří Tuaregové, Kabylové (Zinedine Zidane pochází z kabylského kmene), Mozabité. Berbeři bývali obávaní bojovníci, kteří se vzepřeli i arabské invazi v 7. století. Když po desítkách let vzdoru jejich odpor postupně slábl a Berbeři přijímali šířící se islám, stali se součástí arabských armád. Berber Tárik ibn Zijád dokonce vedl v roce 711 vojsko, které se vylodilo u dnešního Gibraltaru a porazilo vizigótskou armádu vedenou králem Roderichem, čímž započalo muslimské ovládnutí Pyrenejského poloostrova. Pojmenování Gibraltar pochází právě z Tárikova jména – Džebel el Tárik, Tárikova skála. Dalším významným berberským vojevůdcem byl král Numidie Jugurtha, jehož vojenské střety s Římem sepsal Gaius Sallustius Crispus do díla Válka s Jugurthou. Že to není nějaká nevýznamná kniha, pojednávající o nepodstatné záležitosti římských dějin, svědčí i to, že již v roce 1834 byla poprvé přeložena do češtiny.

Jak se na festivalu domluvit? Jazyka arabského či berberštiny netřeba, francouzštinu ovládá v těchto krajích každý od malička. V Tunisku se některé předměty na univerzitách dokonce vyučují ve francouzštině. Berberským mužům nevidíme do obličeje, mají je zahalené dlouhými smotanými šátky, některé jsou v tajemné černé barvě, další barevné, modré, dokonce i oranžové. Prvotní funkcí šátku, který zakrývá celý obličej kromě očí, je ochrana před pískem a sluncem, ovšem zároveň je vyjádřením společenské úcty a zdvořilosti. Focení prý v těchto končinách lidé nemají příliš rádi, od hrdých Berberů na jejich koních bych to i maličko očekával, během festivalového veselí ovšem nic takového nehrozí, berberští jezdci na slavnostně zdobených koních naopak rádi pózují. Nejednou berberský jezdec dokonce schoval mobil, aby nebyl vidět na fotografii a ta dostala nádech starých časů.


Berberské dívky se rozhodně nebrání fotografiím


Místní se běžně nechávají oholit, není to drahá záležitost


Uříznutá hlava velblouda napovídá, že jsou tato odolná zvířata též k jídlu

Psům vstup zakázán? Nikoli. Berberská sloughi (sluga) patří k nejstarším psím plemenům, oblíbená byla už ve starověkém Egyptě. Kdysi, když byla ještě Sahara plná gazel, používali Berbeři slugy k jejich lovu. Představte si časy bez terénních vozů a střelných zbraní, lov gazel byl náročný, znamenal putovat hluboko do pouště, odkud někdy nebylo návratu. Však o tom napsal krásnou povídku Ibrahim al-Kauní, jeden z nejuznávanějších libyjských spisovatelů (vyšla v češtině). Jenže, lidská činnost ovlivnila život na Sahaře, lidé hledají ropu, pytláci jsou brutálnější lovci než kdysi berberští jezdci, a velká stáda gazel ze Sahary zmizela. Na rozdíl od dalších psů, sluga není považována za nečisté zvíře a může dokonce vlézt do stanů a ulehnout na kobercích, ovšem, žádné evropské psí mazlení mezi Berbery asi neuvidíme. Lov na lišku v podání pouštních psů byl jedním z brutálnějších scén festivalu. Bránila se přesile několika psů statečně, zdálo se, že přežila, ač značně pocuchaná, majitel ji odnesl za ocas. Slugy mají protáhlou štíhlou hlavu a působí na první pohled dojmem hrdého ušlechtilého zvířete. Běhají přes 50 kilometrů v hodině, navíc mnohé mají tlapky nabarvené henou pro štěstí, to se liškám těžko utíká. Byl to zvláštní pohled na muslimskou komunitu se psy, tradičně v islámském světě vídáme kočky, na rozdíl od psů zvířata v islámském světě oblíbená. Kočky si oblíbil prorok Muhammad, kočky tedy mají rádi muslimové i ve 21. století.

Beduíny kdysi orientalista Alois Sprenger trefně nazval „parazitem velblouda“, neboť dokonale využívají všeho, co jim velbloud může poskytnout. Včetně vytrvalosti v boji. Vlastnost pro beduíny životně důležitá, protože jejich způsob života nepatřil k nejmírumilov­nějším. Loupežné přepady karavan a lstivé nájezdy na oázy, založené na manévrovacích schopnostech těchto nepřekonatelných jezdců, byly kdysi tradiční beduínskou „kulturou“. Ve 21. století se ovšem tradiční kulturní festival omezí na závody velbloudů. Beduínského válečníka a jeho statečnost oslavuje i arabská předislámská poezie:
„…Pláčeme za své oběti, avšak při vraždění nás city nezastaví, dříve než slunce povstane, dopadnou na vás naše ostré lesknoucí se meče… má velbloudice přehlédne duny bystrým okem a vrhá se vpřed na rychlých nohou, které unikají i pohledu a rychle se míhají jak ruce žen naříkajících pro lásku svých mrtvých mužů…“ (Jaroslav Oliverius, Svět klasické arabské literatury).


Slugy proti lišce


Berberské tance na festivalu nechybějí


Na velbloudech do dun

Centrální čtvercové náměstí v Douz během festivalu žije. Spousta krámků dokola, koberečky i koberce, berberské šperky, štíři a hadi (mrtví za sklem), pouštní růže, malířská díla, tradiční obuv, koupit lze leccos. V některých obchůdcích mají dokonce napsané ceny, i z těch lze ovšem nějaký ten dinár slevit, když vás baví smlouvat, bude to ale spíše jen malá slevička. Chcete si pohladit mládě pouštní lišky? Proč ne, jen za to zaplatíte. Nebo se můžete dívat na práci ševců, stačí pozdravit, říci nějaké to ça va… (to hodně pomáhá), a fotit. A popovídat si, pokud vládnete francouzštinou. Ševci v Douz vyrábějí tradiční pouštní sandále, kterým se říká balgaš, v Douz je nelze minout. A hned za rohem po projití bránou z centrálního náměstí… řeznictví. Uříznutá hlava velblouda napovídá, že jsou tato odolná zvířata též k jídlu a že právě v tomto řeznictví se velbloudí maso prodává (pokud by to byla hlava prasete, prodávalo by se vepřové, jenže jak známo, vepřové se v muslimských zemích nekonzumuje a toto náboženské pravidlo místní přísně dodržují, na rozdíl od pití alkoholu, čemuž především tuniská mládež občas podlehne). Ovšem, jak již bylo výše napsáno… místní dokonale využívají všeho, co jim velbloud může poskytnout.

Tři dny neoholená brada, to si žádalo rozhodnou akci. Nějaký salon coifurre nebývá nikdy daleko, místní se běžně nechávají oholit. Není to drahá záležitost pokud nechodíte denně, tři tuniské dináry, tj. asi 23 korun (plus jsem nechal dýško). Ač jsem žádal pouze oholit, na závěr mi holič ještě nageloval vlasy, asi, abych lépe splynul s davem. K holení samozřejmě používal klasickou břitvu, poté využil i obyčejnou nit, alespoň to jako obyčejná nit na vřeténku vypadalo. Dvě nitky a šikovné ruce – takto s nimi upravoval nějakou tu zbývající nedokonalost mých tváří.

Poušť je za humny, v dunách se jezdí na velbloudech, v terénních autech. Obojí doporučuji užít. Překladatel Jaromír Hajský kdysi o poušti napsal – „není jen vyprahlým, mrtvým prázdnem… sice neplodí trávu, ale plodí hodnoty a zásady. Bezprostřední dotek pouště je pro mnohé lidi – nejen proroky a beduíny – druhým nejsilnějším dotekem v životě po doteku matky.“ Jaromír Hajský ji popsal jako vysoce inspirativní prostředí, kde si dávná, duchovně bohatá historie podává ruku s moderní, vulgárně oduševnělou dobou. Sahara zabírá přes 9 milionů km². Největší poušť světa. Ovšem, jak dokazují skalní malby a množství archeologických nálezů, ne vždy jí byla. Ještě před šesti tisíci lety jste se mohli v oblasti současné Sahary koupat v jezerech, všude rostla bujná vegetace, Sahara tehdy nebyla Saharou.

Saharský festival v Douz je nejstarší podobnou akcí v Tunisku. Během čtyř dnů ho podle údajů pořadatelů navštíví až 80 tisíc lidí. Turisty evropských tváří nepotkáte, toto je festival, na němž se baví místní, je to jejich slavnost. Na bezpečnost dohlížejí kromě policejních sil i odstřelovači na střeše tribuny. Každopádně jsem se cítil na festivalu bezpečněji, než například na vánočních trzích v Berlíně. Vstup na festival je zdarma. Mám pro zájemce jednu radu, jak prožít festivalové dění více „intimně“. Nevyplatí se přicházet o hodiny dříve před představením a zabírat místa na tribuně. Mnohem atraktivnější je přejít na protější stranu do zázemí, mezi berberské stany, velbloudy, koně. Nikdo vám v tom nebude bránit.

Festival International du Sahara: Mezi berberskými jezdci (2. díl)