V roce 2018 navštívilo Tunisko přes 93 tisíc českých turistů, což je o 50 procent více než o rok dříve a více než v roce 2010 před tuniskou revolucí. Nejvíce jezdí do Tuniska Francouzi (loni přes 700 tisíc), není divu, vždyť se dohovoří jako doma. Z České republiky nelétají do Tuniska žádné nízkonákladovky, ceny letenek tak nejsou nejnižší, Francouzi jsou na tom lépe, z Paříže létají aerolinky Transavia France za 2500 Kč, z Prahy je jejich cena nejméně dvojnásobná s přestupem v Paříži. Přímo létá z Prahy společnost Tunisair, nejlevnější letenky lze sehnat za cca 7500. Finančně výhodnější je kupovat zájezdy u cestovních kanceláří. Že mají ceny výhodné, zjistíte, když se podíváte na ceny hotelů například v Douz, paradoxně tak český turista (milovník moře) zaplatí díky slevám cestovek méně než Tunisané. Mimochodem, nejpočetnějšími návštěvníky Tuniska jsou turisté z bohatších vrstev ze sousedních států, z Alžírska a Libye.

Kolik z těch 93 tisíc českých turistů objeví krásy jihu Tuniska? Pravděpodobně minimum, ovšem je co objevovat. Staré islámské město Kairouan s nejstarší mešitou v zemi a jednou z nejstarších v Africe, solné jezero Chot el-Jerid, horské oázy, písečné duny největší pouště světa. A jezdecké umění berberských jezdců. Na jejich berberských koních. Jeďte dále na jih, to objevování stojí za to, a na berberském festivalu zvláště.

Berberský kůň je staré plemeno, dokonce tak staré, že jeho původ je zahalen tajemstvím a dodnes se o něm mezi odborníky pouze spekuluje. Někteří obhajují, že je koněm, který žil v severní Africe od poslední doby ledové, tím by byl mnohem starším plemenem než arabský plnokrevník. Další tvrdí, že se do severní Afriky dostal s vandalskými vojsky po pádu římské říše koncem starověku. Pravděpodobná je i verze, že berberský kůň vznikl křížením různých koní, které dovezli Féničané a Řekové, postupně splynul s místními, navíc se od arabské invaze křížil i s jejich koni. Je hodně přizpůsobivý náročným podmínkám v severní Africe, vytrvalý, obratný v písečném a horském terénu, dobře ovladatelný, přestože někdy svéhlavý, na krátkou vzdálenost dokáže vyvinout velkou rychlost. Je navíc odolný saharským teplotám, vydrží déle bez vody a se skromnou potravou. Povaha berberského koně se formovala v drsných podmínkách. V boji je nebojácný, hluk a střelba ho nevyvedou z rovnováhy. To vše se v těchto krajích především v minulosti cenilo, navíc býval využíván i pro nošení nákladů.

Na barvě nezáleží. Berberští koně jsou většinou hnědí, ovšem mnohdy černí, šediví, bílí. Jejich zdobení je hodně barevné, častá je červená, žlutá, nechybějí různé třásně. Podívaná pro oči ještě dříve, než koně před davy diváků vyrazí do cvalu a nejvyšší rychlosti, než se za nimi zvednou oblaka prachu. Nejprve nedočkavě a elegantně přešlapovali se vztyčenou hlavou, poté rozběh následoval za rozběhem, jako by najednou jezdce a koně vymrštil katapult, v písku a prachu zdravili řítící se jezdci diváky na tribunách. Aréna, jak před tisíci lety, jako někde v oázách na Sahaře. V třpytivých barvách cválali a vypadalo to, že se sami koně radují ze souhry se svými pány. Jakživ jsem neviděl takové jezdce, tolik spjaté s jejich zvířaty. Francouzsky se ´jezdec´ řekne ´cavalier´, pod tím slovem si hned představujeme vznešenost, rytířskost.


.
.

Nejen šátkem zahalujícím obličej je nápadný berberský jezdec. Ty prsteny! Tři čtyři na každé ruce, stříbrné, někdy s barevným kamenem, někdy s vyrytým nápisem v arabštině, kterou neumím číst, pravděpodobně něco o velikosti Alláha. Berberské šperky jsou především stříbrné, zlaté mají naopak v oblibě Arabové. Berberský šperk je vhodným dárkem, prodávají je na každém tržišti, často jsou až příliš „bazarové“, jako by je prodávali poté, co je majitelka nosila desítky let, doporučuji pozorně vybírat (kvůli berberským šperkům nemusíte až na jih Tuniska, koupit je můžete i na trhu v medíně v hlavním městě). Berberských žen na festivalu příliš neužijete, koně, velbloudi, lov, to vše je mužská záležitost. V zázemí u berberských stanů se pohybují dívky. V barevných šatech, prsteny na jejich rukách žádné, naopak kolem krku spousta náhrdelníků, focení nevadí, usmívají se. Budoucí nevěsty. Berberské slečny též vystupovaly na festivalu. Předváděly tzv. vlasový tanec, pohyb jejich dlouhých tmavých vlasů připomínal metalové fanoušky házející hlavou.

Nejznámější berberský festival se koná na jihu Tuniska, což je maličko zvláštní, protože právě v Tunisku žije ve srovnání s dalšími státy severní Afriky Berberů nejméně. Mnohem početnější jsou jejich komunity v Maroku, Alžírsku, Libyi a Mali. Dohromady se udává počet Berberů kolem 50 milionů, což z nich činí jeden z nejpočetnějších národů bez vlastního státu. První zemí, která uznala berberštinu vedle arabštiny jako úřední jazyk, bylo Maroko, Tunisko se k tomuto kroku dosud neodhodlalo. V Tunisku se dle odhadů počítají berberští obyvatelé pouze na desítky tisíc, oficiálně jsou téměř všichni obyvatelé Tuniska Arabové. Až v posledním desetiletí se prosazují snahy berberských obyvatel o oživení své kultury, jazyka a minulosti.

Berberština je zvláštní jazyk, který v průběhu tisíciletí ovlivňovala řada dalších jazyků mnohých dobyvatelů. V berberštině lze objevit prvky zaniklé féničtiny, latiny, arabštiny i francouzštiny. Vydavatel Charif Bahbouh ve své knize Tunisko píše: „Berbeři netvoří homogenní celek, pojítkem je v prvé řadě jazyková příbuznost. Berberština patří do skupiny semitohamitských jazyků, konkrétně do větve hamitské, kam se řadí také např. stará egyptština. Arabština patří do větve semitské. V berberštině vznikaly ústní tradice. Berberština nemá psanou formu, a proto Berbeři využívali písmo punské, latinské a později vznikala literární forma v arabštině.“ Zdálo se, že většina Berberů kromě arabštiny hovoří i některým z berberských dialektů (navíc francouzsky).


.
.

Habib Bourguiba, kdysi bojovník za nezávislost země, vězněný během francouzského protektorátu, později první tuniský prezident, který otevřel zemi evropským měřítkům a turistice, mj. zrušil mnohoženství a dal ženám právo požádat o rozvod. Jeho postoj vůči Berberům byl autokratický, jejich kmenové uspořádání považoval za riziko pro modernizaci země. Prezident, o němž se mnozí v Tunisku vyjadřují jako o tatíčkovi, a který dával zemi až evropskou identitu, tak nebyl právě tatíčkem berberského způsobu života, dokonce stěhoval Berbery z jejich vesnic do měst. V současnosti nejvíce Berberů žije v Tunisku v oblasti Matmaty, kde turistům ukazují svá bývalá jeskynní obydlí, v nichž ovšem již nežijí. Kdysi nezkrotný berberský živel v Tunisku už dávno nezkrotným není. Jejich saharský festival ovšem stojí za let z Evropy.

Ubytování je v Douz dostatek včetně kvalitních hotelů s bazénem vnitřním i venkovním, se švédskými stoly od snídaně k večeři. Pouze kvalitu wifi připojení bych nechválil, musel jsem za ním do recepce, na pokojích nefungovalo. Měl bych ovšem jedno doporučení, kde wifi člověk ani neočekává. Když na Saharu, tak na Saharu. Spát mezi dunami, daleko od civilizace, ve stanu v poušti. Tam, kam zabloudí snad jen kočovní Berbeři nebo účastníci Africa Eco Race, např. Lukáš Kvapil, který na své husqvarně trénoval v dunách u oázy Ksar Ghilane právě před startem na závodě po afrických cestách necestách. Z Douz je to dále na jih do oázy Ksar Ghilane asi 140 kilometrů, a ještě dalších téměř 20 do kempu Zmela. Z Ksar Ghilane je to po prašných cestách, zdánlivě s tvrdým povrchem, pokud ovšem nemáte auto 4×4, je snadné někde zapadnout do písku (zažili jsme, místní mládež, vybavená jak na diskotéku).

Jaká je noc v poušti? Především studená, v prosinci hodně studená, ale mají teplé deky. Pravda, je to ubytování poněkud spartánské, horká sprcha však nechybí (je překvapující, že na Sahaře není nedostatek vody), restaurace s místními specialitami též. Dokonce víno k večeři, což není v arabských zemích včetně Tuniska samozřejmost. Víno v Tunisku nabízejí spíše drahé turistické hotely, které si mohou dovolit licenci. Arabista Miloš Mendel mi kdysi o vínu v islámských krajinách říkal: „Ochutnal jsem vína z Turecka, Libanonu, Jordánska, Sýrie a Tuniska. Tím myslím taková vína, která se dají pít při večerním posezení. Ani jedno bych nedoporučil jako víno „dobře pitelné“. Já bych s ním po ochutnání lepších tuniských vín nesouhlasil, především mi chutnalo Vieux Magon, které je pojmenované po dávném kartaginském agronomovi (první Magon jsem ochutnal již v letadle Tunisair).

Zmela je nic než kemp a všude kolem písečné duny. Stany vojenského typu, teplota v noci pod nulou. Konec světa to ale není. Tady na jihu Tuniska už začíná pravá Sahara. Nedaleko Ksar Ghilane je stará římská pevnost rozpadající se v poušti. Večerní slunce ji nádherně nasvítilo, tyto ruiny byly kdysi jižní hranicí římské říše.

Mezi berberskými jezdci (1. díl)