O velké kairouanské mešitě jsem leckde četl, že je nejstarší v Africe. Dovolím si pochybovat. Vždyť Kairouan byl založen v roce 670 a arabští muslimští nájezdníci vpadli do Afriky desítky let před tímto datem. Již v roce 642 ovládl vojevůdce Amr ibn Al-As Egypt a nezdá se mi pravděpodobné, že by za dobyvatelské úspěchy nebyla během téměř 30 let postavena Alláhovi jediná mešita. Však také Amr ibn Al-As hned po svém vojenském úspěchu založil město Al Fustat a mešitu (dnes na předměstí Káhiry), která dodnes nese jeho jméno. A je pravděpodobně nejstarší v Africe, přestože byla během staletí kompletně přebudována.

Alexandrem Velikým se toužil stát

Zakladatel Kairouanu Uqba ibn Nafi byl potomkem egyptského dobyvatele. Na dalších výpadech směrem za západ, který Arabové pojmenovali Džazírat al-maghrib (Ostrov Západu), zakládal vojenské tábory a jedním z nich byl právě Kairouan. Podle jedné známé legendy Uqbův kůň (nebo kůň jednoho z jeho vojáků) zakopl o zlatý pohár ležící v písku. Alláhovi poslové v něm ihned rozpoznali pohár, který před několika lety záhadně zmizel z Mekky a z poháru dokonce vytryskla stejná voda, která vytéká z posvátné studny Zamzam v Mekce. Díky rozšířené legendě se stalo z Kairouanu poutní místo. Ovšem imámové z Mekky by např. tvrzení o sedmi poutích do Kairouanu jistě považovali za rouhání (šmik, hlava dolů a zábava pro lid, říkával Miloš Kopecký v jednom filmu s arabským motivem). Jeden středověký arabský spis zmiňuje neodolatelnou touhu zakladatele Kairouanu překročit moře a bojovat ve jménu Božím s nevěřícími v čele svých deseti tisíc jezdců. Novým Alexandrem Velikým se toužil stát tento „dobyvatel Afriky“. Uqbovo přání se nesplnilo. Kairouan krátce po založení padl do rukou berberského náčelníka Kusaily a Uqba byl v boji zabit, to se psal rok 683. Arabové ustoupili, ale nová vlna jejich útoků na sebe nenechala dlouho čekat. Chalífa Abdulmalik ibn Marván vyslal vojsko, které dobylo Kairouan v roce 688 zpět do arabských rukou, přestože jeho vojevůdce Zuhajra ibn Qajs al-Baláwí byl při pronásledování Kusaily zabit. A to už se blížil okamžik pádu Kartága, které dobyl emír Hassan ibn an´Numán al Gassání, později zakladatel arabské medíny v hlavním městě Tunisu.


Ve velké mešitě


Minaret Velké mešity


Bílý hřbitov za Velkou mešitou


Studna Bír al-Barúta a její doživotní velbloud

Pravděpodobně nepřijedete do posvátného města na koni (jako arabští dobyvatelé), ale autobusem z Tunisu, na africké poměry docela luxusním. Na autobusových nádražích v afrických zemích rozhodně nenajdete jízdní řády a člověk je odkázán na informace různých rádců, kteří lelkují kolem. Výjimkou je společnost SNTRI, která má dokonce internetové stránky a na nich ceny a časy. Po vystoupení v Kairouanu jsem byl hned obklopen samozvanými průvodci, kteří mně nabízeli doprovod do Velké mešity. Jednoho jsem za pár drobných najal, jen jsem zdůraznil, že pokud mě povede někam do obchodu, okamžitě odejdu a nezaplatím nic. V Tunisku ale nejsou tak vtíraví a neodbytní jako v Egyptě či v Maroku.

Kolik velbloudů za ženu?

Bránou jsem vstoupil na nádvoří Velké mešity a dýchla na mne historie dávných časů jezdců na velbloudech. A velbloudi byli najednou současností. Jeden z nudících se mladíků mi s úsměvem nabízel velbloudy za mou ženu. Podobný obchod nepochybně nemá oporu v tuniském právu 21. století (v českém, předpokládám, též), ale proč se na pár chvil nenechat zatáhnout do zábavného orientálního smlouvání. Velbloudy nabízející muž ovšem nevypadal, že by měl korábů pouště plné stáje, navíc netušil, na jakém počtu velbloudů začít, aby neurazil. Zůstalo tedy u úsměvů nad orientální nabídkou, dnes již nezákonnou. Dovnitř do modlitební místnosti nevěřící nemají povoleno vstoupit, ale nahlédl jsem otevřenými dveřmi do síně s mnoha sloupy s korintskými hlavicemi, jejichž antický původ je nezpochybnitelný. Legenda vypráví, že Kairouan byl založen na místě plném štírů a hadů a že Uqba ibn Nafi autoritativním gestem všechnu tu havěť vyhnal. Legendy jsou legendy, ale že se do Kairouanu v minulosti téměř stěhovalo antické město, je ve Velké mešitě na první pohled jasné, nejeden kámen dokonce nese antické nápisy.

Velká mešita, kterou založil Uqba ibn Nafi, byla několikrát přestavována již v 8. století. Současná podoba je z 9. století, kdy byla stará stavba až na mihráb – výklenek označující směr k Mekce – zbořena. Vztyčen byl i mohutný tříposchoďový minaret připomínající antické majáky. Kairouan se stal hlavním městem emirátu Aghlabovců, který založil Ibrahim ibn al-Aghlab. Aghlabovci pokračovali v dobývání, a dokonce překročili ono moře, které zastavilo Uqbu ibn Nafiho – ovládli Sicílii i Maltu. Kairouan se ale proslavil nejen válečníky, ale i imámy, kteří šířili islámské učení a právo – tzv. Malikovu školu (podle imáma Malika), jeden ze čtyř dnešních právních systémů islámu. Sláva Kairouanu padla v roce 909, kdy město dobyli Fatimovci, šíité, kteří odvozovali svůj původ od Fatimy, dcery proroka Muhammada. Návštěvu Kairouanu rozhodně neplánujte na pátek, kdy mají muslimové modlitební den a pro turisty je mešita zavřená již v poledne. Ale i v ostatní dny se zavírá již ve 14 hod.


Lazebníkova mešita – vstup do hrobky prorokova holiče


Lazebníkova mešita


Lazebníkova mešita


Lazebníkova mešita

Pozvání na čaj a koberce

Služby nabízejícím domorodcem jsme se nechali odchytit i u Velké mešity. Někteří nabízeli pozvání na střechy svých domů, z nichž je výhled na medínu a mešitu (doporučuji), další nás zval na čaj. To v Kairouanu většinou znamená – připravíme vám malý šálek čaje a pak vám draze prodáme koberec. A přesně tak to probíhalo. Šálky jsme nestačili ani dopít a již před nás pokládali koberce a poptávali se, který se nám líbí (přece jim neřekneme, že všechny). Na kobercích byly z druhé strany dokonce cenovky, alespoň to naznačoval chlapík, který se vždy, když jsem se vyptával na cenu, podíval na rub. Tím omezil prostor pro smlouvání, protože pokud naznačoval, že cena je napsaná a tedy pevná, těžko uhádám výraznou slevu. Ale kdoví, i v Praze jsem srazil napsanou cenu gabehu na polovinu. Snad desítky koberců se vršilo na hromadě před námi, jeden z prodávajících vysvětloval některé vzory, které se vztahovaly právě k postavení Kairouanu jako čtvrtého města islámu. Zda by s tím ovšem souhlasili např. káhirští či bagdádští imámové… Nuže, malý kobereček nám pěkně zabalili (s cenou na rubu), dostali jsme certifikát a než ozdobí nějaký koutek daleko doma, bude naším pomocníkem na procházku medínou. V úzkých uličkách mezi oprýskanými domky a mezi prodejci nabízejícími své zboží… všem ukazuji, že my jsme již peníze utratili.

Kairouan – město mešit a barev

Druhou známou mešitou Kairouanu je tzv. Lazebníkova (Mauzoleum Sídí Sahába), v níž je pochován prorokův spolubojovník a holič Abú Zama al-Baláví. Údajně u sebe vždy nosil tři prorokovy vousy, alespoň tak vypráví islámská legenda. Byla založena už v 7. století, ale její současná podoba je ze 17. století. Až ke hrobce nevěřící nesmějí, což ve zdánlivě tolerantní tuniské společnosti překvapí. Zůstali jsme na dvoře mešity a pozorovali věřící, kteří se přicházeli poklonit muži, který byl společníkem jejich proroka Muhammada.

Studna Bír al-Barúta je dalším posvátným místem Kairouanu, ovšem pro otrlejší povahy, kterým současné západní pojetí práv zvířat příliš neříká. O této studni se totiž tvrdí, že je propojena se studnou Zamzam v Mekce. Vodu ze studny vytahuje velbloud, který studnu na pokyn obchází. Služba na tak posvátném místě není jen tak, velbloud prošel něčím podobným, čemu u nás doma říkáme výběrové řízení, a jeho služba je doživotní. Má tak doživotně zavázané oči, doživotně je přivázán ke studni, která je schována pod kupolí, doživotně z ní vytahuje vodu, když si tuniští i zahraniční turisté chtějí udělat pár fotek.

Dlouho by se dalo psát o Kairouanu, starém městě legendárního hrdiny jménem Uqba ibn Nafi. Např. jak působivý je bílý hřbitov za Velkou mešitou a hradbami, hřbitov, na němž jsou pochováni lidé kmene Awlad Farhan, ovšem ať hledáte na internetu hodně dlouho, žádné relevantní informace o něm nenajdete, propadl se dějinami do zapomnění. Naopak známé je, že v Kairouanu maloval Paul Klee. A ne sám. V roce 1914 se do Tuniska vydala trojice přátel, Paul Klee, August Macke a Louis Moilliet, a jejich působivá barevná díla ze severní Afriky ovlivnila moderní umění. Do svého diáře si tehdy Paul Klee pod branami Kairouanu napsal: „Barva mne uchopila. Není třeba se to pokoušet pochopit. Zmocnila se mne. Zde je význam tohoto šťastného okamžiku: barva a já jsme jedno. Jsem malíř.“ Nechte se také uchopit Kairouanem. Třeba ochutnejte makroudh, sladké pečivo, které z Kairouanu, jak se zde tvrdí, pochází. Datle, ořechy, mandlová pasta, to vše smícháno v receptu, který je populární nejen v Kairouanu, ale i v Alžírsku a Maroku a připravuje se i během ramadánu.

Další články z Tuniska:
Festival International du Sahara: Mezi berberskými jezdci (1. díl)
Festival International du Sahara: Mezi berberskými jezdci (2. díl)