Obrovské sály s gigantickými lustry, vyřezávané a pozlacené stropy, nádherné obrazy, gobelíny, nechybějí ani orientální prvky. Úchvatná je i zbrojnice, která se může porovnávat i s královskou madridskou a je jednou z nejvýznamnějších sbírek zbraní v Evropě.

Prohlídka paláce stojí 12 € a začíná v tzv. Salone della Guardia Svizzera (jistě netřeba překládat), jehož ozdobou je velký obraz zobrazující scény z bitvy u Saint-Quentinu, v níž v roce 1557 savojský vévoda Emanuel Filibert Savojský rozdrtil francouzské vojsko. Právě on v roce 1563 rozhodl o tom, že Turín nahradí Chambéry v pozici hlavního města vévodství. A dále následuje jeden ohromující sál za druhým, z každého čiší neskutečné bohatství savojských vládců. Palazzo Reale je pro návštěvníky Turína povinností.

Den 12 – Superga, historický i tragický vrch nad Turínem

Z Piazza Castello je to na vrchol kopce Superga v nadmořské výšce 672 metrů necelých 10 kilometrů. Převýšení je více než 400 metrů, což napovídá, že Superga nabízí krásný výhled na Turín, vidět je i Juventus Stadium. Superga je součástí historie města, na vrcholu stojí barokní bazilika připomínající porážku francouzských vojsk obléhajících Turín.

Na Piazza Castello čekáme pár chvil na tramvaj číslo 15, která jede až do Sassi na druhé straně řeky. Odtud nahoru na Supergu historickou tramvají zubačkou, cena zpáteční jízdenky 9 €. Dalších 5 € stojí prohlídka krypty s hrobkami savojských králů, tu nelze vynechat. Bazilika byla postavena díky slibu vévody Viktora Amedea, pozdějšího krále. Ten klečel na vrcholu Supergy a sliboval, při pohledu na obležený Turín, že v případě vítězství postaví na vrcholu chrám na počest Panny Marie. A tak se stalo, vojska Viktora Amadea a Evžena Savojského rozvrátila francouzské síly a zahnala na útěk. Viktor Amadeus slib splnil, vznešený kostel byl postaven podle návrhu Filippa Juvarry.

Superga má i stinnou tragickou historii. 4. května 1949 narazilo za špatného počasí a viditelnosti do kopce letadlo, v němž cestoval fotbalový tým AC Turín (současný FC Turín). Tehdy nejlepší klub Itálie, pětinásobný mistr za sebou, jehož hráči tvořili většinu reprezentace. Havárii nikdo nepřežil, mezi mrtvými byl i československý fotbalista a reprezentant Július Schubert. Vzadu za bazilikou je památník tragickému leteckému neštěstí.

Historie města je spjata se jménem Fiat (Fabbrica Italiana Automobili Torino). Na Via Gabriele Chiabrera je Centro Storico Fiat. Právě zde byla první dílna, v níž se vyráběly vozy značky Fiat, v současnosti muzeum, v němž si lze prohlédnout množství starých automobilů od počátku 20. století a seznámit se s vývojem vozů Fiat (ale i letadel, traktorů atd.). Vstup byl zdarma. Ve sbírce je i slavný Mefistofele, v němž Ernest Eldridge překonal v roce 1924 rychlostní automobilový rekord.

Den 11 – Turín, Juventus Stadium a římské dědictví

V posledních letech se Turín stává jednou z deseti turistických destinací Itálie – elegantní centrum s paláci, podloubími, historickými kavárnami, římskými památkami, parky. Mimochodem, musím se do toho českého názvu Turín hodně nutit…

Piazza Castello dominuje Palazzo Madama, napůl středověký a napůl barokní palác, postavený původně ve 13. století, jehož barokní fasáda byla přistavena v 18. století. Historie města ovšem sahá mnohem hlouběji do minulosti, nejstarší osada v těchto místech stála již za keltsko-ligurského kmene Taurinů (právě odtud lze vystopovat současné jméno města). Hannibal na svém tažení proti Římu napadl v roce 218 území Taurinů a po třídenním obléhání dobyl jejich centrum Taurasii. Římané zde založili kolonii v roce 27 pod názvem Castra Taurinorum, později byla přejmenována na Augusta Taurinorum.

V Turíně nelze vynechat Juventus Stadium. Z centra je to kus cesty, za 8 € jsme si koupili dvě celodenní jízdenky na městskou hromadnou. Lístek na prohlídku stadionu a Juventus Museum stojí 22 €. A najednou se člověk ocitne v minulosti. Byla nebyla – dávno tomu – před 116 lety, jedna obyčejná lavička. A konec vyučování. Lavička stála na rohu ulic krále Viktora Emanuela II. a krále Umberta (Corso Vittorio Emanuele II. a Corso Re Umberto). Konec vyučování měli žáci gymnázia Massimo d´Azeglio. Gymnazisté se shlukli kolem lavičky, nejstarším bylo pouhých 17 let. Rozproudila se diskuse, jaké jméno dát fotbalovému klubu, který se rozhodli založit. Návrhů bylo více – Societá Polisportiva Augusta Taurinorum, Via fort, Massimo d´Azeglio. V hlasování nakonec vyhrálo jméno Juventus, odkazující na římskou bohyni mladosti. Psal se 1. listopad 1897 a studenti netušili, že toho dne se zrodila legenda. A lavičku uvidíte v muzeu.

Egyptské muzeum v Turíně vlastní druhou největší světovou sbírku egyptského umění po Egyptském muzeu v Káhiře. bylo založeno už v roce 1824, ovšem téměř 190 let činnosti nevylučuje dokonalý moderní design. Kolekce desítek nádherných soch z růžové asuánské žuly, čediče i pískovce, stojí v dramaticky nasvícených galeriích s temnými zrcadly. „Černé sály“ jsou dílem Danteho Ferrettiho, italského výtvarníka a držitele několika Oscarů, který spolupracoval mj. s řadou slavných filmových režisérů, např. s Fellinim, Coppolou, Scorsesem nebo Pasolinim. Thutmose III, Amenhotep II, Tutanchamon, Horemheb, Ramesse II, Seti II, Amun, Hathor, Ptah, Sekhmet – člověk zde stojí v úžasu před egyptskými králi i bohy a bohyněmi.

A nad Turínem se tyčí Superga, místo historické a tragické. Zítra.

Dny 8, 9, 10 – Orta San Giulio a svaté kaple Františka z Assisi

Orta San Giulio s ostrůvkem i svatými kopci je jednou z méně známých perel Piemontu. Nedaleko od Lago Maggiore, západním směrem, se ve slunci lesknou vody menšího jezera Orta. Na malém poloostrově turistické městečko Orta San Giulio.

Snídaně na malém balkonku nad náměstíčkem Ernesta Ragazzoniho. Místní rodák (1870), novinář, básník, překladatel velikánů jako Goethe, Poe a Hugo. Mimochodem, žádní vrabci, vysvětlení dále.

V kopci nad přístavem je římskokatolický komplex kaplí Sacro Monte di Orta zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO (je součástí devíti podobných božích muk v Piemontu a Lombardii). Komplex dvaceti kaplí nad jezerem Orta je věnovaný svatému Františku z Assisi, jeho nejstarší části jsou z konce 16. století. Seshora je úchvatný výhled na jezero Orta a kopce za ním.

A mají vynikající zmrzlinu. Dole v městečku, nikoli v kapličkách. V životě jsem neviděl tak drzé vrabce. Je znát, že je turisté krmí. Dva tři přistanou na stole, troufnou si i do košíku s pečivem. Taková je restaurace Venus hned na břehu jezera vedle přístaviště, odkud jezdí loďky na ostrůvek.

Přímo na poloostrově nejsou pláže, za těmi se musí kousek dále. Voda v jezeře má prý 23 stupňů, podle jednoho místního pána je vhodná pro Italy, pro nás severnější Evropany už je moc teplá. Hezká místa na koupání se ale dají najít i hned za městečkem, u vody strom, stín, při plavání výhled na ostrov. Tam jezdí loďky, zpáteční lístek stojí 9 eur. Nedaleko je půjčovna kajaků.

Den 7 – Vinařství Marchesi di Barolo

Před cestou do Orta San Giulio jsme v dopoledních hodinách sestoupili do sklepů vinařství Marchesi di Barolo. Vinařství, které je v regionu nejvíce spojené s historií pěstování vína a speciálně Barola. Rod Falletti vládl kraji někdy od 13. století a v roce 1806 si markýz Carlo Tancredi Falletti vzal za manželku francouzskou šlechtičnu Juliette Colbert de Maulevrier, která pocházela z rodu známého ministra financí krále Ludvíka XIV.

Právě ona prý brzy intuitivně pochopila, že vinice v Barolu mají mimořádné mikroklima, které je ideální pro dozrávání hroznů Nebbiolo. Barolo byl tehdy chudý kraj, hrad a několik domů kolem, vinice. Víno se v těch dobách nearchivovalo, co v Barolu lidé vypěstovali, to vypili. Právě až Juliette začala s archivací vína v dřevěných sudech ve sklepeních, tehdy ještě z italského dřeva, v současné době jsou sudy ze slovinských, chorvatských a francouzských dubů.

Nejstarší sudy ve sklepě jsou staré asi 200 let. Protože ve Francii se pojmenovává víno dle místa, např. Bordeaux, náš průvodce vyprávěl, že právě tak vzniklo pojmenování Barolo, to je totiž v Itálii méně obvyklé, vína se jmenují podle hroznů, správně by tedy mělo být Nebbiolo di Barolo.


Sudy staré 200 let

Markýz Falletti už ovšem dávno není majitelem vinařství. Bezdětná Juliette byla poslední zastupkyní rodu. V roce 1929 koupil vinařství Pietro Abbona a jeho potomci nadále udržují tradici nejlepšího vína v Barolu. Průvodce Flavio, který pracuje ve společnosti už přes 30 let, vyprávěl, jak důležité jsou pro hrozny Nebbiolo podzimní rozdíly teplot mezi dnem a nocí, kdy bývá chladněji. Nebbiolo dozrává pozdě, až do poloviny října, září je tak zásadní měsíc.

Nejstarší láhev, kterou nám Flavio ukazoval, je z roku 1859, druhá 1861, v tom roce vzniklo Italské království pod vládou savojské dynastie a Turín se stal hlavním městem. Savojská dynastie pochází z Francie, což se projevuje i v místním nářečí. Flavio vyprávěl, že jeho rodiče s ním hovoří italsky, ale mezi sebou piemontským dialektem, který je bližší francouzštině než italštině.

Po prohlídce následovala ochutnávka Barola. Ze tří vinic v okolí, přesto odlišných složením půdy. A na závěr jsme ochutnali riservu z roku 2011, která zraje v sudu o rok déle, tedy tři. K tomu Blu di Langa, naprosto úchvatný sýr z regionu. Jak říkal Flavio, k Barolu je fajn něco zakousnout. Takže jsme měli před sebou i prosciutto a několik druhů sýrů.

Barolo jsme nechali za zády. Cesta do Orta San Giulio přes dva přestupy v pohodě. Nejprve nás majitelka vinařství odvezla autem na nádraží v Bra (autobusy mezi Barolem a Bra párkrát denně jezdí), odtud vlak do Turína, další do Novary a poslední přestup na vlak směr Orta. Orta San Giulio s ostrůvkem i svatými kopci je jednou z méně známých perel Piemontu.

Den 6 – Cyklistika v malebném Langhe

Barolo se rodí na zvlněných svazích Langhe. Nejlépe lze tuto malou a malebnou část Piemontu poznat ze sedla kola. Až někam do nekonečna se táhnou vinice, na kopcích vesnice, vždy se starou pevností či hradem. Půvabný kraj.

V Barolu žádná půjčovna kol není, jedna ovšem sídlí v nedalekém Novellu. Telefon, email, zaplacená záloha a přivezli dvě kola do Barola až před ubytování, cena půjčení na celý den 70 € (cenu navýšilo dodání kol). Výlet přes nejhezčí vesnice v okolí – Monforte d´Alba, dále Serralunga d´Alba, Grinzane Cavour, Castiglione Falletto a zpět do Barola. Maximálně 40 kilometrů, ovšem nahoru a dolů, a v horkých dnech na prudkém slunci, to unaví. Jméno odrůdy Nebbiolo pochází od výrazu „nebbia“ (mlha), což napovídá, že v údolích mezi kopci často klesá mlha. To ovšem v dnešním slunečním dni nehrozí.

Vinice vlevo, vinice vpravo. Vzpomněl jsem si na slova, která mi vyprávěl ve sklepích Rocche Costamagna majitel Alessandro Locatelli: V současnosti je zakázáno rozšiřovat výrobu Barola, nové vinice pro Barolo se tedy neobjevují. A na další, která vyprávěla průvodkyně ve sklepích společnosti Borgogno – koupit hektar vinic Barola (odrůda Nebbiolo) je jako koupit ostrov na Maledivách. Když jsme projížděli mezi vesnicemi Langhe, každou chvíli nás zvala nějaká cedule na návštěvu vinařství, objevovat tajemství „cantiny“.

Monforte d´Alba žilo trhem, nakoupili jsme na další cestu ovoce, v ostatních vesničkách byla sem tam otevřená restaurace, jinak téměř mrtvo. Hrad v Serralunga d´Alba byl zavřený, vstup byl až později odpoledne od 14:30, v Grinzane Cavour otevřený, uvnitř je nejen restaurace a enotéka, ale i muzeum. Podvečerní návrat do Barola byl překvapivý, Barolo od osmé večerní – na rozdíl od uplynulého víkendu – bylo téměř bez cizinců, všechno zavřené, dokonce i vinotéky nabízející popíjení Barola a některé restaurace.

Den 5 – Ochutnávky Barola

Když jsme včera sestupovali z La Morry do Barola, zahlédli jsme uprostřed vinic nápis Borgogno. První inspirace probudila zvědavost a internet napověděl. Už v roce 1761 Bartolomeo Borgogno založil vinařský sklep, v současnosti vlastní jeho potomci jeden z největších a nejhezčích v Barolu.


Barolo

Nejen sklep, italsky „cantina“, z moderní budovy společnosti Borgogno na Via Gioberti je jeden z nejúchvatnějších výhledů v Barolu, hezčí než z hradu. Snad i z toho důvodu, že když se díváte z hradu, nevidíte hrad, když se díváte ze střechy Borgogno, máte hrad jako na dlani. A Barolo i vinice v okolí.

Exkurze do vinařství nebývá v Itálii nejlevnější záležitost. Konkrétně v Borgogno je to 30 eur na osobu za prohlídku vinařství, sklepů a ochutnávku tří druhů Barola, ročník 2014 či 2015. Ovšem ochutnávat lze i mnohem starší ročníky, jenže to už cena prudce skáče nahoru. Každopádně, nejen u Borgognů, v Barolu najdete místa, kde lze ochutnat i padesátiletá vína. Ovšem, jak říkala naše průvodkyně sklepením Borgognů, ne každý ročník je vhodný na tak dlouhou archivaci. Někdy bývá větší chladno, například lépe ochutnat ročníky 2012 a 2013 než 2014. Jistě, jsou dražší.


I mnohem starší ročníky Barola zrají ve sklepení Borgognů

Večerní posezení na balkóně – s hradem doslova před nosem – spojené s popíjením Barola 2013 od Borgognů, pohoda. Tedy, až na cenu, ročník 2013 stojí kolem 50 eur. Ovšem něco ti lidé musejí ve svém oboru umět. Vždyť pěstují v Barolu víno už od poloviny 18. století.

Den 4 – Barolo

La Morra – Barolo. Z jedné vinařské obce do druhé. Něco přes tři kilometry uprostřed vinic, většinou dolů. La Morra je totiž nejvýše položená vesnice v regionu v nadmořské výšce před 500 metrů.

Barolo leží přibližně o 250 výškových metrů níže, sestupuje se po pohodlné vyasfaltované cestě až ke statku Cerequio, jehož součástí je i luxusní hotel s pokoji za stovky eur. Krásné klidné místo pro bohatší klientelu. V místní restauraci se nezastavujeme, pokračujeme dále dolů směrem Barolo. Vzadu se otevírají výhledy na La Morru vysoko na kopci.

Barolo má necelou tisícovku obyvatel, je menší než La Morra. Stejnojmenné slavné víno mu ovšem dodává kouzlo. Zdobí ho starý hrad, jehož historie prý začíná někdy v 10. století, ovšem písemné historické dokumenty o tom nejsou. Tehdy král Berengar I., který bránil svou zemi proti nájezdům Maďarů a Saracénů, povolil místnímu feudálovi postavit hrad. První písemné zmínky o hradu jsou až ze 13. století, odkdy regionu vládla rodina Falletti. V současnosti je na hradě muzeum vína, co jiného by se v Barolu dalo čekat.

Podobně jako v La Morra se i v Barolu všude pije. Vinařství vedle vinařství, bar za barem. Ovšem, ve druhé polovině června žádný hlučný noční život neočekávejte. A to jsme ubytovaní v Barolo Rooms hned vedle hradu, k bráně je to od hotelu na Piazza Castello jen pár kroků. Barolo je prostě vesnice, přestože vinařská. Zařizujeme půjčení kol, návštěvu sklípků.

Den 3 – La Morra, degustace Barola v Rocche Costamagna

Rocche Costamagna je jedním z nejznámějších vinařství v obci La Morra. Už v roce 1841, tedy dvacet let před vznikem sjednoceného italského království, obdržel Luigi Costamagna povolení pro obchod s vínem z hroznů na vinicích v okolí vesničky La Morra.

La Morra je vlastně malá vesnice. Historické centrum ohraničují tři uličky/ulice – od Piazza Castello vede dolů Via Umberto I., nejníže je položená Via Roma, a zpět nahoru nás vždy zavede Via San Martino, která končí před stejnojmenným kostelem. Pár kroků dále máme apartmán. Bar za barem, ne vždy a zdaleka ne déle do noci jsou otevřené. Zvláštní je středa, což je zde zavírací den, nepochopil jsem, proč. Ve středu jsou zavřené např. turistické informace, obchody, dokonce i některé bary.

Dokument z roku 1841. Luigi Costamagna obdržel povolení pro obchod s vínem z hroznů na vinicích v okolí vesničky La Morra. Jeho potomci pokračují v jeho díle.

Je pátek, není se třeba zavřených dveří bát, domluvil jsem si přes email návštěvu vinařství Rocche Costamagna. Současný majitel Alessandro Locatelli rozšiřuje rodinný podnik svých předků, vína prodává nejen v Evropě včetně ČR, ale také v Severní Americe, Austrálii a v Asii, především v Singapuru, Koreji, Japonsku, Thajsku.

Pan Alessandro nám vyprávěl historii rodiny, provedl krásnou terasou, z níž je daleký výhled dolů na vinice, sestoupili jsme po točitých schodech dolů do sklepa, v němž zraje v sudech a dozrává v láhvích Barolo. Poté přišla tradičně na řadu ochutnávka, po bílém Arneis, které roste na více písčitých půdách severně od La Morry v okolé Verduna, také Barbera d´Alba, Langhe (z Nebbiola) a samozřejmě na závěr Barolo ročník 2015, který se oficiálního představení v La Morra dočká v sobotu 22. června. Hodinu a půl jsme si povídali s Alessandrem a popíjeli jeho vína, fajn setkání.

Turistů ve druhé polovině června přes teplé až horké dny v La Morra příliš není. A rozhodně nejsou mladí, pan Alessandro odhadoval věk svých hostů od 45 let výše. Pravda, Barolo není nejlevnější, ubytování ve vinařském regionu také ne.

Den 2 – La Morra, Sentiero delle Grandi Vigne

Vinařská obec La Morra má pouze 3000 obyvatel, ale – podle slov majitele jednoho z nich – více než 70 sklepů. Za prvním jsme vyrazili po žluté značce a tzv. Sentiero delle Grandi Vigne do Frazione Annunziata, což je součást La Morra vzdálená necelé tři kilometry. Mezi vinicemi, na nichž se rodí Barolo.

Fratelli Revello je společnost sídlící právě ve Frazione Annunziata. Po prohlídce sklepů a výrobních prostor následovala degustace v místnosti s úchvatným dalekým výhledem na místní vinice, nad nimiž se tyčí téměř 150 let jeden libanonský cedr. Ochutnávali jsme mj. Barolo z vinice Gattera, na svahu téměř přímo pod okny. Ročník 2014, za dva dny se bude v La Morra slavnostně představovat ročník 2015. Barolo zraje dva roky v sudu, buď francouzském, nebo americkém, poté dozrává v láhvích, mladší ročníky tedy ještě nejsou v prodeji. Barolo není nejlevnější záležitost, počítejte s cenou od 30 eur nahoru. Každopádně je to víno vhodné k dlouhé archivaci.

V horkých dnech je značená Sentiero delle Grandi Vigne vyprahlá a prašná. S novou a drahou obuví rozhodně ne. Otáčíme se. Často. La Morra, kterou necháváme za námi, je nejkrásnější zezdola. Tyčí se přibližně dvě stovky metrů nad vinicemi před námi, nad Frazione Annunziata. Sem tam na vinicích někdo pracuje, do vinobraní je ale ještě daleko.

Večeře v jedné z restaurací v La Morra. Stěží si italskou kuchyni představit bez mozzarelly, tedy insalata caprese na úvod, což je mozzarella di bufala, rajčata, olivový olej, trochu balsamica. V horkém létě osvěžující. A poté lanýže. Či alespoň těstoviny s omáčkou s lanýžovou příchutí. Pan vrchní nabídl, že může lanýže na těstoviny i nastrouhat, ovšem cenu jídla to zdvojnásobí, lanýže nejsou levnou kulinářskou zábavou. Piemont patří k nejproslulejším regionům, co se lanýžů týká. Pochoutka je to pradávná, už staří Římané si vychutnávali lanýže s olivovým olejem a zapíjeli je červeným vínem.

Někdy máte pocit, že se v tzv. západní Evropě zbláznili. Zašli jsme do jednoho maličkého pekařství, protože jsme měli chuť na něco sladkého a paní z obchodu nás na dálku zdravila a vítala. A když jsme nakoupili, vyslechli její emotivní a radostné vyprávění, že má napečeno a v tomto horku zase až zítra někdy od dvou odpoledne, vyrazili jsme dále směrem Frazione Annunziata. A paní najednou vybíhá z pekárničky ven a vnucuje nám doklad o koupi, co kdyby, abychom neměli nějaké problémy. Vážně se lidé v severní Itálii obávají toho, že před každým obchodem stojí kontrolor a udavač v jedné osobě a kontroluje nakupující, zda si odnášejí účet za tři a půl eur?…


Proslulý libanonský cedr nad vinicemi ve Frazione Annunziata

Den 1 – Ráno v Praze, odpoledne La Morra

Barolo. Netřeba nic dodávat. Jedno z nejvěhlasnějších italských vín, které se rodí v Piemontu. Nejznámější vinařské obce regionu jsou Barolo, La Morra, Monforte d'Alba, Castiglione Falletto a Serralunga d´Alba. Vinohrady v Barolu jsou nádherně vystavené slunci, snad žádná vinice není na rovině, místní odrůdě Nebbiolo, z níž se Barolo vyrábí, se daří na svazích.

Opulentní, tělnaté, zaujme nádhernou vůní, báječně doprovází červená masa, zraje nejméně tři roky, většinu času v sudech. A ta vůně! Za několik dní se chystají oficiálně představit ročník 2015, mladší vína do prodeje ještě nesmějí.

Jaká byla cesta do vesnice La Morra? Plná absurdních poznatků tolik typických pro dnešní evropskou realitu. Let na letiště Malpensa trval asi hodinu a půl, další hodinu trvá cesta vlakem do Milána. Tomu jsme se chtěli vyhnout. Jednodušší je taxi do Novary, odtud vlakem směr Turín, nádraží Porta Susa, odkud jedou regionální vlaky do Bra. Z Bra buď autobusem, nebo taxi. Takový byl plán. Realita nebyla příliš odlišná. Před téměř liduprázdným letištěm Malpensa (až šokující, nikdy jsem pražské letiště neviděl tak prázdné, vážně je to letiště u Milána?) dlouhá fronta taxíků. Ptám se prvního řidiče na ráně, kolik chce za cestu do Novary. Odpověď 60 až 70 eur, ale musím jít na čelo dlouhé taxíkářské fronty. Tam se ptám postávajících taxikářů opět, odpověď ale zní 90. Nabízím 60, kroutí hlavou, zvýším na 70, nechtějí. Asi tedy nebude obtížné uhodnout, že jsme se nedomluvili. Na letišti jsem narazil na stánek společnosti, která má údajně fixní ceny a ta byla 70. Dokonce mi to ukazovali v katalogu. V témže katalogu mi ukázali i cenu až do Barola, ale 450 eur… to jsme se fajn zasmáli. A tak jsem nakonec koupil lístky na přímý autobus do Turína. Jel za půl hodiny, cesta trvala asi hodinu a tři čtvrtě, cestou spousta rýžových políček a v nich pochodující bílé volavky.


Vesnice Barolo, foceno v La Morra

Vystupujeme z autobusu u nádraží Porta Susa, odkud za půl hodiny jede vlak do Bra. Jízdenky kupujeme v automatu, jednoduchá obsluha, 5 eur za osobu. Jízdenky je nutné ještě označit před vstupem do vlaku na peróně. Něco přes 50 minut vlakem a další zábavná záležitost. Po neuvěřitelně líných italských taxikářích, kterým je málo 70 eur, nastupuje jeden mladý Afričan, bez jízdenky. Přijde mladá drobná průvodčí a táže se po jízdním dokladu. Není, peníze nejsou, africký chlapec v klídku, v jeho pohledu na svět platí pravidla pouze pro ty ostatní, jak typické pro dnešní dobu, nejen italskou. Průvodčí odejde, po cca dvou třech stanicích se vrátí, a nakonec z něj peníze za jízdu vytáhne, odvážná holka.

Na autobus v Bra bychom čekali pět hodin, volíme taxi, cena 30 eur. Kolem druhé odpoledne jsme v La Morra, ubytováváme se v Divinodormire. A ochutnáváme první Barolo, které nám přichystala Elena na uvítanou. Další koštujeme v místní Cantina Comunale na Via Carlo Alberto jen pár kroků od ubytování v historickém centru. Úžasný výběr, Barolo vedle Barola. A poté penne all´arrabbiata atd., prostě italský večer uprostřed vinic.