Vila je z Pompejí snadno dostupná, přibližně tři kilometry autem, nebo z vlakové zastávky Pompei Scavi jsou to dvě stanice do Torre Annunziata Oplontis za 1,3 €. A ze zastávky snad ani ne pět minut pěšky. Vstupné mizivé, když si zakoupíte třídenní vstupenku do tří archeologických míst Pompejí a dále do Boscoreale a Oplontis platíte 18 €, jednodenní pouze do Pompejí stojí 16 €. A Oplontis stojí za návštěvu! Není třeba mapa, z vlakové zastávky každého navedou šipky, nelze nikde zabloudit. Každopádně, v pokladně jsem bez otázek a žádostí dostal papírového průvodce i mapku. Vše lze navíc najít a stáhnout do mobilu z webových stránek. Vstup je z Via dei Sepolcri, dovnitř nepustí nikoho se zavazadlem větším než 30×30×15, takže pouze obyčejný menší baťůžek, platí zákaz fotografování s bleskem.

Když se člověk dívá směrem dolů pod úroveň dnešních ulic, uvědomuje si, jak žila římská aristokracie. A podobně jako v Herculaneu – všude barevné zdi, úžasné, většinou červené fresky. Sluneční paprsky dopadají i sem dolů, mezi antické dva tisíce let staré sloupy, na ty nádherné barevné zdi. Existuje jediná stará zmínka o jméně Oplontis, a to na středověké kopii antické Tabula Peutingeriana – mapy silnic římského impéria. Villa Poppea tehdy byla blíže k moři, musel to být úchvatný výhled, stála na skalní římse nějakých 14 metrů nad mořskou hladinou. Níže, mezi vilou a mořem, jak dokázaly vykopávky, stály další budovy včetně lázní. Vstup byl od moře, vila okouzlí svými barevnými freskami i velikostí, několik desítek místností, bazén dlouhý přes 60 metrů, v okolí byly jistě sady a vinice. Za římských časů byl neapolský záliv plný luxusních usedlostí, tato možná předčila většinu ostatních. Původní vila byla postavena v polovině 1. století př. n. l., později byla hodně rozšiřována. Nejstarší částí vily jsou atrium a okolní honosně zdobené místnosti, které sloužily k odpočinku, stravování, koupelím, přijímání hostů, nechybí pracovna pána domu. Ve vnitřních i okolních zahradách rostly olivovníky, citroníky, oleandry, cypřiše, platany, břečťany. Vila patřila, podobně jako některé další pozemky a budovy na tomto pobřeží, císařské rodině.


.
.
.

Že jsou v těchto místech pod zemí skryty římské pozůstatky se vědělo už na konci 16. století. Hrabě Muzio Tuttavilla nechal tehdy kopat kanál (Sarno), který by přivedl vodu k jeho mlýnům. Dělníci narazili na zdobené antické zdi. Archeologický průzkum ovšem odstartoval až objev Pompejí a Herculanea v 18. století. Objevování dávné historie se rozjelo naplno, v roce 1785 ho vedl Francesco La Vega, španělský archeolog (v té době vládla v jižní Itálii bourbonská dynastie), který desítky let řídil vykopávky Pompejí a je autorem první mapy Vesuvem pohřbeného města. La Vega ale začínající archeologický průzkum v Torre Annunziata zastavil, neboť dělníky ohrožovaly mofety, tedy výdechy suchého oxidu uhličitého (jsou projevem doznívající vulkanické činnosti). Francesco La Vega byl jedním z prvních, kteří pochopili význam vzrůstajícího zájmu o pompejské památky a jejich turistický potenciál.

Odborný zájem o areál antické vily s přestávkami pokračoval ve 30. letech 19. století, ovšem poté se na více než sto let odmlčel. Až deset let intenzivních vykopávek od roku 1964 vyneslo na světlo císařskou vilu – o rozměrech téměř 11 tisíc metrů čtverečních – v dnešní podobě. Vila stojí uprostřed současné městské zástavby. Nejen v samotných Pompejích, ale i v této císařské vile se dá pozorovat vývoj pompejského malířství v průběhu tří století od 2. stol. př. n. l. Právě pompejské malířství je proslavené díky své zachovalosti. Jako první ho odborně popsal německý historik a archeolog August Mau (1840–1909), který pracoval pro Deutsches Archäologisches Institut. Pompejské malířství rozdělil do čtyř stylů, ve své klasifikaci vycházel z díla Deset knih o architektuře (latinsky De architectura libri X), jehož autorem byl antický architekt Marcus Vitruvius Pollio žijící v 1. stol. př. n. l. Klasifikace, kterou navrhl August Mau, je používána dodnes nejen pro pompejské, ale i římské malířství.

Historici se neshodnou, jaká vlastně ta Poppea Sabina byla (vyskytuje se i přepis Poppaea). Jeden z nejznámějších římských dějepisců Tacitus pro ni nemá příliš dobrých slov. Jenže… takových žen bylo v císařském Římě nepochybně mnoho, ambiciózních, krutých, hladových po moci. Poppea Sabina má na svědomí i císařovnu.

Poppea Sabina se pravděpodobně narodila v Pompejích, její rodina patřila k místní smetánce, známá Casa del Menandro, jeden z nejkrásnějších pompejských domů, snad patřila právě jejím rodičům. Zlé intriky zažila od dětství, tak už to v těchto kruzích chodívalo. Její otec Tito Ollio byl vysokým soudním úředníkem, v těch časech to nebývalo bezpečné povolání, zvláště v případě náhlých změn v nejvyšších kruzích, Poppea Sabina o svého otce brzy přišla. A totéž v případě matky, která doplatila na intriky císařovny Messaliny, údajně spáchala sebevraždu, to bylo její dceři 17 let. Divil by se někdo, že v takovém prostředí nebyla Poppea Sabina vychována k lásce k bližnímu? Jejím prvním manželem byl Rufrius Crispinus, za císaře Claudia velitel císařské pretoriánské gardy. Ovšem za Claudiova nástupce Nera upadl v nemilost, právě Nero pojal později jeho manželku za svou, zavražděn byl nejen Rufrius Crispinus, ale dokonce i jejich syn poté, co Poppea Sabina zemřela. Jo, to bývaly časy.


.
.
.

Poppea Sabina se vdala podruhé, jejím druhým manželem byl Otho, blízký a vlivný přítel tehdejšího císaře Nera. Ovšem spekuluje se, že Poppea Sabina pouze využila Otha, aby se dostala do blízkosti císaře. Toho dokázala okouzlit svou krásou a Nero donutil Otha, aby se své ženy vzdal. Přestože Otho zastával vysoký úřad kvestora, byl donucen odejít z centra říše, Nero mu udělil titul místodržitele Lusitánie, provincie na území dnešního Portugalska. Mimochodem, po smrti Nera se stal Otho jedním z jeho nástupců, ovšem vládl pouze tři měsíce, spáchal sebevraždu poté, co bylo jeho vojsko v občanské válce poraženo Vitelliem.

Poppea Sabina dosáhla až na císařský trůn, Nero byl jejím třetím manželem. Někteří historici spekulují, že Poppea Sabina měla vliv i na smrt Nerovy matky císařovny Agrippiny. Tacitus popisuje, že vztah s Poppeou Sabinou u Agrippiny nenašel přízně a Nero dal přednost své budoucí ženě a matku nechal zavraždit. Ovšem, v cestě stála ještě Nerova manželka Claudia Octavia. Že má v jejím odstranění Poppea Sabina prsty, není pochyb. Mimochodem, mnoho času poté, co byla uříznutá hlava Claudie Octavie přinesena před Poppeu Sabinu, složil Claudio Monteverdi operu L´incoronazione di Poppea, jejíž libreto představuje maličko jinou ženu, Poppea Sabina je v něm ovládána více láskou k císaři než pouze mocenskými pohnutkami (ovšem libreto přežilo čas ve více verzích). Tacitus píše, že Nero v jednom ze svých záchvatů nekontrolovatelného vzteku zkopal svou těhotnou manželku a ta na následky napadení zemřela. Bylo jí asi 35 let. Tacitus zpochybňuje, že by si císař přál manželčinu smrt, neboť ji vášnivě miloval, a především si přál dítě.

Nedaleko od císařské vily v Oplontis je další zachovalá přístupná římská vila v Boscoreale – villa Regina. Vlakem je to z Torre Annunziata Oplontis jediná zastávka do Villa Regina, odtud nějakých 700 metrů pěšky. V Boscoreale v nedávných dobách povstalo na světlo světa několik římských vil, vila Regina je jediná přístupná a kompletně restaurovaná. Každého uvítají dvě cedule a šipky – muzeum a vila. Nuže, nejprve se podívat na římskou vilu a poté do muzea. Po pár krocích už u mne byli a prý musím nejprve do muzea, kde mi prodají vstupenku a až poté k vile. Bylo po jejich. Vila je zajímavá, všude kolem vinice, víno se na nich prý rodí, bylo by fajn ochutnat místní víno z Villa Regina. Muzeum si lze prohlédnout, ale dojem z Boscoreale je nemastný. Oplontis je nádherná císařská vila, Villa Regina v Boscoreale „obyčejné“ venkovské sídlo, naprosto se nedají srovnávat. Oplontis ano, Boscoreale jen pro fajnšmekry.

Cesta vlakem na trase mezi Neapolí a Sorrentem nabízí kouzelné výhledy na modré moře a ostrov Capri, přesněji jeho atraktivní hornatou siluetu. Té trati říkají Circumvesuviana. Neapolský záliv je – co se přírody týká – nepochybně nádherný. Jenže… už dávno přelidněný. Několik milionů lidí žije v Neapoli a její blízkosti. Vlastně už nevidíme přírodu (jistě, kromě Vesuvu a obrysu Capri), všude nekončící lidská zástavba, někde nuznější, někde honosnější, spousta skleníků, v některých pěstují strelície. Je sobota, vlak je nacpaný, místní vyrážejí za krásného počasí na výlet do Pompejí, takže tam až v pondělí, to bude klidněji. V létě to musí být šílené.