Vstup do vykopávek trochu připomíná letištní kontroly, vše z kapes ven, opasek sundat, mobil, fotoaparát, projít rámem. Není to až tak obtěžující, protože nejsou letní návaly, únorové pondělí je únorové pondělí. Poté už nic nepřekáží v poznávání světa, jaký existoval v dávných dobách, a o němž se říká, že je jedním z kořenů naší civilizace.

Do archeologického areálu jsou dva hlavní vstupy – jeden z Via Villa dei Misteri, pouhých asi 100 metrů od vlakové stanice Pompei Scavi a druhý z Piazza Anfiteatro na opačné straně. Vstup je možný i z Piazza Porta Marina Inferiore. Mimochodem, právě z Piazza Anfiteatro jezdí autobusy společnosti AEV nahoru na Vesuv. Doporučuji stáhnout si mapu a průvodce do mobilu. Na mapě je starověký areál rozdělen do devíti částí (Regio I až IX), z Piazza Anfiteatro se vstupuje do dvojky. Je zakázáno fotografovat s bleskem, dovnitř se nesmí se zavazadlem překračujícím rozměry 30×30×15 cm. Uvnitř je občerstvení, toalety, není problém s jídlem a vodou.

Jak napovídá název, z Piazza Anfiteatro se po vstupu do areálu nejprve dostaneme k antickému amfiteátru. S historií Pompejí jsem se seznamoval maličko ve škole, více v historických knihách. A v sedmdesátých letech i z koncertu Pink Floyd: Live at Pompeii, který odehráli právě v místním amfiteátru (ovšem bez diváků, pouze pro natočení filmu). Bohužel není možné posedět v hledišti, které se nezdá v ideálním stavu, přístup je pouze dolů, kde se odehrávaly hry.

Slunečný den, někdo v tričku, Italové v kabátech. Na rozdíl od včerejška se tentokrát Vesuv schovává v mracích, celý den se neobjeví ve své děsivé kráse. Čímž trpí fotografie. Přece jen, sopka zabiják za zničeným městem… Některé uličky a domy působí tak nějak obyčejně, mnohé elegantní budovy ohromí svou krásou. K mým nejoblíbenějším patří Casa del Fauno, jehož atrium zdobí soška tančícího fauna. Tento patricijský dům patří k nejelegantnějším a umělecky nejhodnotnějším v Pompejích. Kdysi, před čtvrtstoletím, jsem byl uchvácen jedním místním průvodcem, který své vyprávění doprovázel téměř faunovskými pohyby. V Casa del Fauno archeologové objevili slavnou mozaiku zobrazující Alexandra Velikého porážejícího perského krále Dareia III, pravděpodobně zobrazuje bitvu u Issu z roku 333 př. n. l. (oba jsou na mozaice zobrazeni, Alexandr Veliký v sedle svého koně Bukefala, perský vládce na válečném voze. Mozaika není k vidění v Pompejích, ale v Neapoli v Museo Archeologico Nazionale).

Hned vedle Faunova domu stojí Casa dei Vettii, v němž každého u vchodu vítá nepřehlédnutelná freska, na níž je zobrazen řecký bůh plodnosti Priapos. Tak, jako na jiných zobrazeních – s gigantickým penisem. Ve vestibulu Casa dei Vettii má v ruce váhy, na jedné straně vah je měšec symbolizující nepochybně bohatství, na druhé jeho obří penis. Obě misky vah jsou v rovnováze, což naznačuje, že plodnost má stejnou cenu jako peníze. Dům Vettiů je proslulý úžasně zachovalými barevnými freskami, na zdech jsou znázorněny mytologické výjevy plné bohů a legendárních hrdinů i námořní bitvy.

Existuje bohatá dokumentace římských domů v Pompejích, od skromných bytů po velké a velkolepé vily s luxusními dekoracemi, od jednoduchých dělnických domů po elegantní rezidence obchodníků, které byly postaveny kolem jejich dílen. Nechci v tomto článku popisovat jednotlivé pompejské domy, udělám jen několik výjimek. Každopádně, Pompeje byly barevné, zářily barvami stejně jako Herculaneum. A samozřejmě, podobně jako všude jinde na světě, se i v Pompejích bavili lidé sexem. Dvoupodlažní budova zvaná Lupanare bývala před pohřbením města nevěstincem, na jejích zdech jsou dodnes viditelné erotické výjevy. A nenajdete je pouze v Lupanare. Nevěstinec je stranou od hlavních ulic, navíc jako by jeho návštěvu chtěli současní Italové co nejvíce ztížit. Představte si, konečně objevíte tu správnou zapadlou uličku, vkročíte do ní, a najednou těsně před nevěstincem uzavírka, tímto směrem nikoli, už na mě paní hlídačka mává a ukazuje obejít. Takže místo pěti šesti kroků do budovy, zpět a obejít celý blok a přijít z opačné strany, grazie, tohle fakt nevymyslíš. A když se podařilo blok obejít a onu hlídající paní hezky s úsměvem pozdravit buongiorno, odpovědí bylo mlčení a výraz nezájem. A aby to Italové ještě vylepšili, do toho malého rohového domu vkročíte, prohlédnete si erotické fresky, a vycházíte na druhé straně v jiné uličce, v žádném případě se ovšem nesmíte/nemůžete vrátit do té samé uličky, kterou jste přišli, tam totiž stojí další zábrana. Takže, abyste se dostali tam, odkud jste přišli, musíte obejít další blok. Škoda, že nejsem autorem konspiračních teorií… Lupanare byl údajně jediným domem v Pompejích, kde se provozovala výlučně prostituce. To neznamenalo, že nebylo možné sehnat tyto služby i v dalších zařízeních.


Fórum a Vesuv v pozadí


Lunapare


Casa del Fauno


Pompejská křižovatka s přechody pro chodce

V Neapoli v Museo Archeologico Nazionale je i 118 kusů stříbra nalezených v Casa del Menandro, jednom z nejkrásnějších a nejbohatších pompejských domů. Jeho majitelem byl Quintus Poppaeus Sabinus, do jeho rodiny patřila i Poppea Sabina, manželka císaře Nera. Dům dostal své novodobé jméno podle známé fresky řeckého antického dramatika Menandra (342–291 př. n. l.). Aténský rodák Menandros byl v Římě populární i po staletích a byl představitelem nové atické komedie, která tvoří počátek moderní civilní veselohry. Mimochodem, jeho dílo objevili moderní badatelé až na začátku 20. století v prastarých amforách v Káhiře. Casa del Menandro má úchvatný peristyl lemovaný sloupořadím, na stěnách jsou scény z Iliady a Odyssey.

Takový peristyl byl typický pro římské domy, uprostřed byla zahrada, kterou zdobily fontány a sochy. Život v domě se soustředil dovnitř, směrem do ulice nebyla okna, lidé se tak chránili před hlukem. Ulice v Pompejích jsou úchvatné, představme si povozy, které po nich jezdily, dodnes v nich zůstaly hluboké vyryté koleje. Na křižovatkách jsou přechody pro chodce, které tvoří kamenné kvádry přesné velikosti a v přesně určených vzdálenostech, aby dovolovaly průjezd povozů.

V Pompejích se dá pozorovat vývoj římského/pompej­ského malířství v průběhu tří století od 2. stol. př. n. l. Právě pompejské malířství je proslavené díky své zachovalosti. Jako první ho odborně popsal německý historik a archeolog August Mau (1840–1909), který pracoval pro Deutsches Archäologisches Institut. Pompejské malířství rozdělil do čtyř stylů, ve své klasifikaci vycházel z díla Deset knih o architektuře (latinsky De architectura libri X), jehož autorem byl antický architekt Marcus Vitruvius Pollio žijící v 1. stol. př. n. l. Klasifikace, kterou navrhl August Mau, je používána dodnes nejen pro pompejské, ale i římské malířství.

Podobně jako v Herculaneu se i v Pompejích dochovala tehdejší rychlá občerstvení tzv. Thermopolium. Spíše malá místnost, zděný mramorem obložený pult, jak napovídá název (z řečtiny), servírovala se především teplá jídla. V pultu zůstaly zachované zabudované terakotové dózy, je otázkou, zda právě v nich byla teplá jídla, člověka hned napadá, jak to bylo s případným vymýváním, je spíše pravděpodobné, že se v nich uchovávaly např. sušené věci. Sem rozhodně nechodila městská smetánka, ta si mohla dovolit honosnější hodování, spíše do těchto starověkých bufetů chodili, tak, jak to známe ze současnosti, řemeslníci, dělníci, obyčejní lidé, kteří měli hlouběji do kapes nebo se jim doma nechtělo vařit. Mnozí se přicházeli i opít a scházela se tak dosti pochybná klientela, což napovídá, že některé podobné provozovny asi neměly nejlepší pověst.

Podobně jako v dalších větších městech římské říše, ani v Pompejích nechyběly veřejné lázně, které pro tehdejší smetánku plnily funkci nejen očistnou, ale také společenskou. A nechyběly ani prádelny, osmnáct jich bylo objeveno v Pompejích, nejznámější a nejzachovalejší je fullonica (prádelna) di Stephanus.


Casa dei Vettii – bůh plodnosti Priapos


Casa dei Vettii


Casa del Menandro


Rychlé občerstvení – tzv. Thermopolium

Popis děsivé smrtící erupce Vesuvu se dochoval v dopisech, které napsal římský literát a úředník Gaius Plinius, známý jako Plinius mladší (61–113). Jejich adresátem byl jeden z nejvýznamnějších římských historiků Publius Cornelius Tacitus (55–115). Plinius Mladší ve dvou dopisech popisuje erupci i poslední okamžiky života svého strýce – Plinius Starší (23–79) byl velitelem loďstva v Misenu na opačné straně Neapolského zálivu a zároveň významný přírodovědec (autor encyklopedie Naturalis historia), kterého táhl k bouřícímu Vesuvu badatelský zájem a snaha pomoci přátelům a obětem erupce. Právě po něm je pojmenována tzv. Pliniovská erupce charakteristická gigantickým sloupem vulkanického materiálu sahajícím až do stratosféry a pyroklastickým proudem, který je nejničivější součástí takového výbuchu, během něhož se mnohdy zhroutí špička vulkánu a vytvoří rozsáhlá kaldera.

Ze začátku Pliniova prvního dopisu je zřejmé, že tehdejší Římané netušili, že nad nimi dřímá nebezpečná sopka, že by Vesuv mohl vybuchnout zničující silou. Plinius píše: „24. srpna byl můj strýc velitelem flotily v Misenu. V jednu odpoledne moje matka důrazně upozorňovala na mrak mimořádného rozsahu, z takové vzdálenosti nebylo jasné, ze které hory stoupal, později se ukázalo, že to byl Vesuv. Mrak popela by mohl být popsán jako borovice, stoupal nahoru a sloup se dělil do větví.“

Původní badatelský zájem se v případě Plinia Staršího nečekaně rychle změnil ve snahu o evakuaci přátel a lidí zasažených erupcí Vesuvu. Nařídil plout přímo do nejnebezpečnější zóny erupce. „Přemýšlel, zda má dát na radu kapitána a vrátit se zpět, rozhodl se ovšem pokračovat do Stabiae. Štěstí přeje odvážným, prohlásil, a nařídil plout do Stabiae, které ještě nebylo bezprostředně ohroženo.“

„Venku hrozilo nebezpečí padající pemzy, na hlavy si připevnili polštáře, které je měly chránit. Můj strýc šel dolů na břeh, aby zjistil, zda existuje nějaká možnost uniknout po moři, ale vlny byly stále příliš vysoké. Poté ho náhle plameny a silný zápach síry varovaly, že horší by mohlo následovat, vstal za podpory dvou otroků, najednou zkolaboval a zemřel, pravděpodobně na následky nadýchání se hustých sopečných výparů. Když se po třech dnech od erupce vrátilo světlo, jeho tělo bylo nalezeno neporušené, stále oblečené a vypadalo spíš jako tělo člověka, který byl stále živý, nikoli mrtvý.“

Ani luxusní vily ve Stabiae (dnešní Castellammare di Stabia) 15 kilometrů od vulkánu nebyly ušetřeny, druhý den erupce dosáhl nejděsivější z pyroklastických proudů až k nim. Stěží si představit hrůzy, v nichž lidé prchali v panice hledajíc spásu na pobřeží. Jenže erupce rozbouřila moře a 500 stupňů horké pyroklastické proudy byly smrtící. Z druhého Pliniova dopisu vyplývá, že pozoroval i ústup moře, které bývá předzvěstí tsunami, i pyroklastický mrak, nejničivější součást sopečné erupce: „hustý černý mrak postupující nad zemí jako povodeň“. O tom, že strašlivá zkáza otřásla říší, svědčí i příjezd císaře Tita, který navštívil zasažený region a ubytoval se v městě Cuma západně od dnešní Neapole.

Forum, nad nímž se tyčí nedaleký Vesuv, chrámy, lázně, křižovatky silnic, luxusní vily, divadla, amfiteátr, hostince, nevěstince, obchody, takové bývaly starověké Pompeje. A dosud nevydaly všechna svá tajemství a archeologové odhalují další a další. V roce 2010 se zhroutila budova gladiátorských kasáren, což bylo varování do budoucnosti a od jara 2018 začaly kvůli prosakující vodě konsolidační práce a zároveň největší pompejské archeologické vykopávky za posledních 70 let. Vede je současný ředitel areálu Massimo Osanna. Vykopávky probíhají v Regio V a odhalily množství budov a nádherných fresek včetně gladiátorů, lararium s hady, a dokonce uhlíkový nápis na zdi s říjnovým datem, který zpochybňuje dosud uznávané srpnové datum erupce. Archeologové nacházejí probořené zdi zhroucené dovnitř, které prorazil pyroklastický proud a vlil se do místností. Mimořádné technické dovednosti římských inženýrů dokazuje mj. analýza odpadních tunelů, které jsou dodnes ve výborném stavu a bylo by možné je i v současnosti využívat. Koncem roku 2018 proběhla v médiích zpráva, že byly objeveny ostatky koně, který byl evidentně připraven na cestu, jeho majitel pravděpodobně již nestačil uprchnout ze zasaženého města. Dále jsou nacházeny ostatky lidí, kteří neunikli před pyroklastickými proudy. Další a další tajemství budou Pompeje vydávat i v příštích letech.