Den 1 – Palermo

Spíše noc. Přílet po 23. hodině, taxi do centra za pade, lze i vlakem nebo busem za šest. Palermo. Proslulá chaotická atmosféra, chátrající historické centrum, jakou nohou vkročíme do Palerma? „Pravidla jsou od toho, aby se porušovala“, říkají si údajně všichni místní řidiči a chodci, to se naučíme. V přístavu to žije i kolem druhé ranní, jak jinak ve Středomoří.

Den 2 – Palermo

Kilometry po Palermu. Modré nebe nad katedrálou, vstupné 10 eur, pokud chcete nahoru na střechu nebo naopak dolů do krypty, tam jsou pohřební štaufští císaři Svaté říše římské. Jenže vstup pouze v roušce (mascherina) a to v horku nedáváme. Například při vstupu do Normanského paláce měří teplotu. V ulicích žádná tzv. zdravotní opatření nejsou, v obchodech ano, opět rouška. Ovšem nálada pohodová.

To si tak kráčíte uličkou, nad hlavou balkónek plný kytek a ještě se tam vejde celá familie, a dole pod balkónkem stojí jeden dva tři další, italský, pardon, sicilský tón, atmosféra, ne, to se nehádají, prostě atmosféra Siciliana. Hned by jí člověk propadl, přidal se, ale místní by to asi nevzali.

Catacombe dei Cappuccini, v poledne siesta, taková sicilská siesta, přes ní nejede vlak, kvůli nám neotevřeli. Podobně palác Zisa, prý Domani. Jenže Domani už nebudeme v Palermu. Cefalu, to je zítřejší představa. Nero d'Avola, to je asi (určitě) nejznámější sicilská odrůda, téměř nelze šáhnout vedle. Jsme v Palermu, pěstuje se především na jihovýchodě ostrova v okolí města Syrakusy. V každé vinotéce je Nero d'Avola nepřehlédnutelné, prostě lokální. A chutná.

Slečna maličko posmutněla, povídali jsme si před Normanským palácem, nabízela projížďku takovým klasickým tuktukem. Ptal jsem se, jestli jsem v Itálii, nebo v Bangladéši. Najednou se objevil ten smutek výraz, ubezpečila mne, že jsem v Itálii, proč jezdí tuktukem, to nevysvětlila.

Jo, je to levný kraj ta Itálie, vlastně Sicílie. To najednou a za rohem opět stánek se zeleninou a krásná rajčata za 0,70, opravdu pod euro, to je člověku hned tak smutno, když vzpomene na české ceny nevábných rajčat.

Den 3 – Cefalu

Nejkrásnější městečko na severním sicilském pobřeží, pláž plná, uličky jedna restaurace za druhou, prostě turistická destinace první kategorie. Nahoře na skále ruiny Dianina chrámu a hradu, ovšem ten výhled dolů na střechy domů a modré moře, paráda. Každému se asi nahoru nechce, ale kdo tam nevyšlapal, neviděl Cefalu.

Z Cefalu vede dálnice směr Messina, my jsme se ale vydali do parku delle Madonie, Gibilmanna, Isnello, Castelbuono, vesničky na kopcích, v horách příjemnější teploty.

Den 4 – Villa Romana del Casale

Pokračování po silničkách centrální Sicílie. Málo aut, všude kolem nás vesničky na kopcích jako Gangi, Calascibetta, Enna. V kterékoli lze zastavit, občerstvit se, těžší to bývá v čase siesty, to se pohybují pouze turisté. Zvláště příjezd na Ennu je okouzlující, vlevo na kopci Enna, vpravo Calascibetta. A když v Enne dokráčíte až na vyhlídku za hradem, spatříte gigantickou Etnu. Kouří, což není pozitivní zpráva, kdo ví, jak to bude s výstupem.

Z Enny směr Piazza Armerina a dále Villa Romana del Casale. Římská vila ze začátku 4. století, její bohatství naznačuje, že majitelem byl významný a mocný muž, dokonce se spekulovalo o samotném císaři, případně senátorovi. Ruiny vily jsou proslulé díky neuvěřitelnému množství mozaik, které pokrývají podlahy snad všech místností, celkem 3500 metrů čtverečních. Nejznámější mozaikou jsou ženy v tělocvičně, které jsou oblečené v bikinách. Ty prý vymysleli Francouzi Réard a Heim v roce 1946, možná i náš velikán Jára Cimrman. A tady je vidíme ve starém římském provedení. A na dalších mozaikách tygři, sloni, antilopy, nosorožci, lovci, lodě, neuvěřitelné množství mozaik, které se zachovalo diky záplavám a bahnu, které je skrylo na téměř dva tisíce let.

Ke spánku se ukládáme v dalším městečku na kopci Caltagirone. Je známé svými schody zdobenými keramikou. Když člověk dorazí pod ony slavné schody, vyrazí že sebe jediné – to si snad dělají srandu. Plahočíte se celé dny v městech, kde je každá druhá ulička do kopce (a první z kopce) a najednou navíc výšlap do nebes. Tady to museli znát Zeppelíni. Ovšem nahoru se musí.

Den 5 – Ragusa, Nero d'Avola a Syracusy

Z Caltagirone směr Ragusa, asi nejznámější město, jehož stará část vyrostla na kopci vysoko nad údolím. Co doporučujeme, vybírat regionální silničky. Cesta sice bude delší a přes více hrbolů, jenže zároveň zajímavější. Najednou jsme projížděli mezi vinicemi, tady v jihovýchodní Sicílii je království Nero d'Avola. Je to nejrozšířenější místní odrůda, oceňovaná pro hlubokou barvu, archivační potenciál a vůbec mimořádný charakter. Co jiného večer ochutnat…

Tam, kde v současnosti leží Syracusy, žili a množili se lidé už před 3500 lety. Antické Syracusy založili Řekové kolem roku 730. Mimochodem právě ze Syrakus pochází legenda o Damoklovu meči. A zároveň další známá legenda, podle níž Archimédés žádal římského vojáka, aby nerušil jeho kruhy, ten ho ale zabil, protože Syracusy stály během římských válek s Kartaginci na nesprávné straně.

Staré město leží na malém ostrově spojeném s pevninskou částí mosty. Jmenuje se Ortigia. Krásné výhledy na moře, úzké uličky plné restaurací a obchůdků, nevěřili jsme, ale zaparkovali jsme, místo se našlo. Škoda, Dianin chrám není večer nasvícený, to by nepochybně přitáhlo pozornost.

Památek – především antických – je v Syrakusách spousta. Bohužel je dočasně uzavřeno archeologické muzeum, kde mají kostry dvou pravěkých slonů. Trpasličí forma Palaeoloxodona Falconeri (tzv. nanismus) žila na Sicílii stejně jako na dalších středomořských ostrovech.

Den 6 – Syracusy a Etna

Štěstí během toulání po Syrakusách nepřálo. Nejen zavřené archeologické muzeum, navíc pevnost na ostrůvku Ortigia. Prohlídka archeologického areálu s řeckým divadlem 10 eur, dost zklamání, za tu cenu to nestojí. Zvláště, když okruh kolem amfiteátru je uzavřený, divadlo ve špatném stavu a nesmí se do něj. Žádné informační tabule, lze si někde načíst qr kód, jenže mobil hlásí, že internet není k dispozici.

Obtěžují, že bez roušky dovnitř ne, ovšem je to venku, prý to vymyslel pan ředitel, padla na jeho adresu ostřejší slova, stejně roušku nikdo nenosil. Vždyť je snad 35 ve stínu… Přece jen, Italové jsou byrokrati, ale ne blázni.

Spíme v Nicolosi na svahu Etny, či pod Etnou. Zítra paní Etna, jak dovolí. Z ubytování v Nicolosi vidíme večer její aktivitu, pořádný kouř. Nahoru nás asi nepustí.

Den 7 – Etna a po stopách Kmotra

Etna nás vítala černým kouřem, ale majitel ubytování v Nicolosi nás ubezpečoval, že to až nahoru půjde. Každopádně to není levná záležitost, lanovka, terénní vozidlo a povinný průvodce celkem 66 eur. Prošli jsme se z Nicolosi Nord nahoru ke Crateri Silvestri Superiori a tak různě kolem. Nicolosi Nord je vážně turistické místo, spousta lidí, jenže když vede nahoru pohodová silnice, není se co divit. A tak jsme Etnu objeli, z jihu a východu přes Zafferana Etnea, Milo a Linguaglossa a pokračovali dolů k moři do Taorminy a opět do hor do vesničky Savoca. Mimochodem, na svazích Etny se pěstuje víno, míjeli jsme nejednu cantinu a nabídku k degustaci.

Savoca je povinná pro milovníky Kmotra spisovatele Maria Puza. Režisér Francis Ford Coppola našel právě v Savoce ideální místo pro scénu v baru, v níž Michael, nejmladší ze synů kmotra Marlona Branda, uklidňuje otce dívky, která ho zaujala, že to s jeho dcerou myslí ve vší počestnosti. Bar Vitelli skutečně existuje, nacházíme ho v Savoce několik kilometrů nad Taorminou. Tou jsme jen projeli, příliš přeplněná.

Den 8 – Kolem Etny na západ a Scala dei Turchi

Velká města už nebaví, jedeme ze severních svahů Etny na západní a dále do centrální části ostrova. Ta září všemi odstíny hnědé barvy, vyprahlá země. Vesničky na kopcích, napůl vylidněné, aut potkáváme málo. Od Enny stáčíme na jih, Agrigento objíždíme po jižní straně, ze silnice vidíme jeho řecké chrámy.

Kus dále podél pobřeží Scala dei Turchi, úchvatné skalnaté schodiště. Na silnici šňůra parkujicích aut, napovídá, že lidí nebude málo. Bohužel, bílá skála je uzavřena, prý z důvodu padajících kamenů. Jenže Italové na uzavření kašlou, plot je dole a tak se všichni procházíme po bělostném schodišti. Jen je to opět dolů a nahoru, jako všude na Sicílii.

Den 9 – Caltabellotta a Selinunte

Caltabellotta je jednou z nejhezčích vesniček ve skalách na Sicílii. Zase se drápeme až nahoru, tam někde asi bývala pozorovatelna, zda nepřichází od moře nebezpečí. Ospalá, přesto objevujeme otevřenou kavárnu – v době siesty. Tyhle vesnice jsou napůl vylidněné, možná více než napůl. Během siesty to člověk nepozná. Z Caltabellotty je doslova letecký pohled do vnitrozemí i směrem k nedalekému moři, to stálo za námahu.

Selinunte, jedno z nejúžasnějších archeologických míst Sicílie. Vstup 6 eur, ale ta opatření. Jo, italská byrokracie, té se jen tak nezbavíte. Nejprve se registrovat, poté platit kartou, kterou podávám paní v pokladně, není totiž možné zaplatit ty drobné hotově. Ptám se, proč se paní smí dotknout mé karty, ale ne mých bankovek. Odpověď neočekávám. A těším se na více než 2500 let starý chrám Héry, dokonce se smí dovnitř, což jsem neočekával. Archeologický areál je rozlehlý, pokud nechcete v horku šlapat kilometry mezi památkami, rozveze vás vláček, za pouhých pět eur. Ale objevil se pán s hadicí a studenou vodou, pokropil hlavu a dodal sil. Selinunte je fajn, hned u moře, pár metrů od pláže. Takže se dají fotit antické sloupy s mořem v pozadí.

Mimochodem, u lahvinky sicilského červeného se usmíváme nad tím, jak nás všude ubezpečují, že se autu, zaparkovanému na ulici či nehlídaném parkovišti, nemůže nic stát. Jednoduše řečeno, tihle potomci mafiánů považují svůj ostrov za nejbezpečnější místo na světě. Ale jistě, cítíme se naprosto bezpečně, všichni jsou milí, pomohou, pohoda. Co dodat… olivy jsou báječné.

Den 10 – Saline

Mezi Marsalou a Trapani je kraj saline, tedy získávání soli z mořské vody. Spousta „jezírek“, každé jiné barvy podle množství soli, staré větrné mlýny, sem tam někdo pracuje, tvrdí chlapi v boji se solí. A v minulosti, o které se člověk dozví v muzeu, to bývala opravdu brutální práce. Sicílie a sůl patří k sobě, to jsou téměř synonyma. Ale je 21. století. Každopádně, saline stojí za návštěvu, je jich několik.

Mimochodem, při volbě půjčeného auta se vyplatí kompromis mezi pohodlím většího auta a možnostmi menšího projíždět úzkými uličkami městeček a vesnic. Navigace nás nejednou zavedla do míst, kde to bylo o fous. Není divu, že tu jezdí tolik „autíček“.

Den 11 – Segesta, Castellammare del Golfo

Segesta je oslavou toho, jak hosty otrávit. U chrámu velké parkoviště, ale parkovat se tam nesmí. Parking je kilometr dále, tam zaplatíte pět eur a malým busem vás odvezou ten kilometr zpět ke vstupu do archeologického areálu. Nenalezl jsem odvahu zeptat se, za kolik nás odvezou, ale šuškalo se, že je to v ceně. A poté tradiční procedura, tedy qr kód, registrovat se, tentokrát brali hotovost. Vstupné šest eur plus jeden a půl případný přesun autobusem k divadlu, je to přes kilometr do kopce. Jet busem má výhodu v menší únavě, rychlejším přesunu, nevýhodu v tom, že se v roušce potíte mezi lidmi a od divadla není vidět chrám, takže neuděláte krásné fotky jako ze silnice, z busu budou mizerné.

Chrám v krásném přírodním prostředí stojí za vidění, bohužel, je oplocen a dovnitř se nesmí. Do divadla kus dále ano. Cesta je po silnici, zkrátit ji lze jen minimálně u pár zatáček po stezce.

Castellammare del Golfo je turistické místo, přesně takové, jaké si člověk u moře představuje. Hezký přístav, tisíc nabídek na různé výlety po moři k nedalekým plážím jako Cala Rossa atd. Půjčení lodi, prostě všechno možné. Všude restaurace, nezapomeňte na granitu, se šlehačkou je báječná.