Dojdeme-li po západní straně ostrova Ortigia až téměř na konec (po Passeggio Aretusa), objeví se před námi Fonte Aretusa. Tento sladkovodní pramen v polokruhové zástavbě na mořském břehu připomíná prastarou antickou minulost. Dávná pověst vypráví, že se nymfa Aretusa koupala v potoce, aniž tušila, že tou průzračnou lesní vodou je říční bůh Alfeus. Ten se do ní okamžitě zamiloval a ve své touze získat Aretusino srdce byl nezastavitelný. Nymfa před ním prchala a prosila bohyni Artemis o ochranu. Ta ji proměnila v pramen na ostrově Ortigia, jenže Alfeus jako potok protékal mořem a smísil se s jejími vodami. Aretusa a Alfeus patří k slavným mileneckým dvojicím starověku. Homér, Vergilius, Ovidius, Apollodórus, Cicero, Strabón, Eurípidés – i v jejich dílech najdeme jména Aretusa a Alfeus. Později je malovalo množství malířů, byli námětem skladatelů klasické hudby.
Geograf a cestovatel Pausaniás, autor díla Cesta po Řecku, zmiňuje, že jistý Archias odešel do dobrovolného exilu a vedl skupinu Korinťanů na Sicílii, kde založili kolonii Syrakusy. Před odjezdem se radil v delfské věštírně a obdržel odpověď: „Uprostřed temného moře stojí malý ostrov Ortigia, kde ústí řeka Alfeus, smíšená s krásnou tůní Arethúsou.“ Na dalekou Sicílii se Archias vypravil poté, co zavinil smrt mladíka jménem Actaeon, do kterého se zamiloval, ale jeho lásku nezískal. Několik zemětřesení v průběhu tisíců let ohrožovalo odvěký přítok vody, pramen tvořil i jakýsi bazén, v němž syrakuské ženy praly prádlo. Pramen Aretusa je v současnosti srdcem Ortigie, místem setkávání s promenádou. Fonte Aretusa je jedním z mála míst na Sicílii a v Evropě, kde roste šáchor papírodárný (Cyperus papyrus), udává se, že dalšími jsou v Syrakusách břehy řeky Ciane a řeka Fiumefreddo jižně od Taorminy. Rostlina, kterou ve starověkém Egyptě využívali k výrobě papyru, je hojná ve vlhkých tropických oblastech.
V časech Johanna Gottfrieda Seumeho Syrakusy nekvetly: „Syrakusy stále více chátrají, vláda jako by se vůbec o nic nestarala. Pouze čas od času vyšle své daňové kontrolory, aby daně důsledně vybrali. Přístav je téměř prázdný a je možná jedním z nejkrásnějších na světě. Pokud máš pevnost na Plemmiriu a další na Ortygii, žádná feluka se nemůže dostat ven ani dovnitř. Nyní korzáři připlouvají až k jejich zbraním.“ Luigi Pirandello je nejznámějším sicilským spisovatelem. Překladatel Václav Bahník o něm jednou napsal: „Sicílie není u něho zaslíbenou zemí turistů přicházejících za nádhernými památkami minulosti, ale zemí tvrdou a vyprahlou, chovající se ke svým dětem macešky a vychovávající je k lupičství a surovostem.“ Ovšem současné Syrakusy se nepodobají ani těm Seumeho, ani těm, které se chovají ke svým dětem macešsky, je to pohostinná Itálie. Každopádně, Ortigia nepatří k nejlevnějším lokalitám na Sicílii, ubytování, restaurace, bez peněz tam nelez, to k té pohostinnosti.
Ortigia, promenáda blízko Fonte Aretusa
Ortigia, antika na každém kroku
Ortigia, Apollónův chrám
Johann Gottfried Seume putoval za svým oblíbeným básníkem do jeho rodného města. To znám, také jsem se toulal světa kraj za dávným básníkem až do Šírázu. Theokritos ze Syrakus žil ve 3. stol. př. n. l. a je považován za zakladatele tzv. bukolické (z řeckého výrazu búkolikos – pastýřský) poezie, v níž se idylicky zobrazuje pastýřský život. Některé z jeho básní byly – pod názvem Idyly – přeloženy do češtiny již v roce 1927. „Počněte, milé Múzy, ó počněte pastýřskou píseň! Kde jste jen dlely, když Dafnis chřad láskou, kdepak, ó nymfy? V půvabném úvale Peneia snad? Či v údolí Pindu? Přišli pastýři skotu a koz, též ovčáci přišli – s otázkou vesměs, co zlého jej postihlo.“ Johann Gottfried Seume: „Teď tu sedím a čtu Theokrita v jeho rodném městě. Kéž bys byl se mnou a mohli jsme se o tu rozkoš podělit.“ Za Theokrita se konaly slavnosti bohyně Artemidy, během nichž se na hlavách nosily věnce s parohy jelenů, soutěžilo se v básních, zpívalo o bohu pastýřů a stád Panovi. Proslulým pěvcem pastýřských písní byl Dafnis, syn boha Herma, jehož zpěv si oblíbil i Apollón.
Starověké Syrakusy byly lokalitou zřejmě první utopie v dějinách. Ve 4. stol. př. n. l. vládl v Syrakusách Dionýsios I., jedna z významných postav řeckých dějin. Ze Syrakus udělal snad nejmocnější město řeckého světa chráněné 27 kilometrů dlouhými hradbami, vojensky se postavil dokonce i mocnému Kartágu dávno předtím, než s ním válčili Římané, a zasahoval i do válek mezi vzdálenými řeckými státy. Dionýsios I. vešel do historické známosti jako tyran, v Dantově Božské komedii trpí v pekle v řece vroucí krve, neboť jí měl mnoho na svědomí. Ovšem na jeho dvoře krátce působil i jeden z nejvýznamnějších myslitelů a filozofů v dějinách – zakladatel aténské Akademie Platón. V jeho očích se Dionýsios I. ze Syrakus mohl stát moudrým králem-filozofem. Jenže, Platón postupně poznával, že vládce není upřímný, že všechna jeho slova jsou kosmetická, a je navíc obklopen těmi nejchamtivějšími lidmi. Opulentní hostiny a všudypřítomný přepych nenapovídaly, že by Dionýsios I. mohl naplnit Platónovu utopickou vizi. Ke konfliktu muselo dojít, zvláště, když učenec nevynechal příležitost ke kritice vladaře. Po výtce, že na Sicílii nenašel ctnostného muže, kterého hledal, ho dal Dionýsios I. uvěznit a prodat do otroctví. Udává se, že Platóna mezi otroky poznal a vykoupil Anniceris z Kyrenaiky (dnešní Libye). Sen o králi-filozofovi a pokus o vytvoření ideální vlády skončily pouze zdánlivě. Platón sice zažil zkušenost, ovšem přesto se do Syrakus vrátil, to už vládl Dionýsios II. Můžete hádat, jak dopadl druhý pokus o vytvoření ideální společnosti vedené tím nejmoudřejším a nejvzdělanějším.
Archimédés byl v Syrakusách doma
Syrakusy, řecké divadlo
Syrakusy, oltář Hierona II.
Dionýsios I. vyhledával společnost básníků a filozofů, ovšem ti vedle něj nezažili příliš jistot, zvláště, pokud měli svou hlavu a troufalost kritizovat. Básník Filoxen z Kythéry si dovolil zesměšnit vladařovy verše a odměnou mu bylo odvlečení do lomu. Druhý den se nechal Dionýsios I. obměkčit a na prosby Filoxenových přátel ho propustil a nechal přivést k dalšímu čtení. Vladař přednesl své dílo a zeptal se Filoxena, proč netleská, a jak se mu to líbilo. Básník se údajně pouze obrátil ke strážím a pronesl „odveďte mě zpátky do lomu“. Dionýsios I. se tehdy rozesmál nad pohotovým žertem a prohlásil, že toleruje svobodu názoru. Později Filoxen na dotaz vládce, jak na něj působí jeho verše, odpověděl, že žalostně, což je dvojsmyslné. Zůstává otázkou, zda byl Dionýsios I. tak špatným autorem, neboť obdržel cenu za tragédii Hektorovo vykoupení na athénském festivalu Lenaia.
O životě Dionýsia I. vypráví i známá legenda o Damoklovu meči. Později ji zpopularizoval římský politik, řečník a filozof Cicero ve svém díle Tusculanae disputationes. Vypráví o tyranském panovníkovi, který se celou svou vládu obával o život, protože nemohl nikomu důvěřovat. Damoklův meč ztělesňuje bezprostřední a všudypřítomné nebezpečí, kterému čelili/lí lidé v mocenských pozicích. Cicero popsal, že králova nespokojenost vyvrcholila poté, co ho dvořan Damokles zasypal lichotkami a poznamenal, jak blažený musí být jeho život. Rozčilený Dionýsios I. ho na hostině zahrnul vším, čím bohatý vladař disponuje, ale nad jeho hlavu nechal zavěsit meč snad na jediném vláknu koňské žíně. Damokles najednou zapomněl na bohatství, které ho obklopovalo, a pouze se strachoval o svůj život. (Některé zdroje uvádějí, že panovníkem byl Dionýsios II.)
Nejznámější historickou postavou Syrakus je nepochybně jeden z nejvýznamnějších vědců starověku Archimédés. Slavný vynálezce, matematik, fyzik a astronom byl zabit římským vojákem po dobytí Syrakus v druhé punské válce. Syrakusy tehdy stály na nesprávné (poražené) straně. Známá legenda vypráví, že Archimédés napomínal římského vojáka, aby nerušil jeho kruhy, a ten ho vzápětí zabil, psal se rok 212 př. n. l. Právě důmyslné válečné stroje, které sestrojil Archimédés, oddalovaly vítězství římských legií pod velením Marca Claudia Marcella. Údajně nejničivějším Archimédovým válečným vynálezem byl systém zrcadel, kterými obránci Syrakus zapalovali římské lodě. První známé zprávy o této zbrani ale pocházejí z mnohem pozdější doby a současnými historiky je její použití nepravděpodobné. Navíc je známo několik neúspěšných pokusů současných vědců sestrojit podobnou zbraň. Pravděpodobnější je tak verze, že Archimédés postavil jakýsi parní kanón, z něhož na římské lodě vystřelovali projektily s tzv. řeckým ohněm, který nebylo možné uhasit vodou. Ovšem složení řeckého ohně je dodnes neznámé, a navíc je jeho využití ve válečných konfliktech známé především z byzantských časů o téměř tisíc let později.
V areálu archeologického parku Neapolis, v němž se nachází i proslulé Dionýsovo ucho, je i tzv. Archimédova hrobka. Ovšem pravda bude odlišná, jde spíše o kolumbárium z pozdně republikánského období v 1. stol. př. n. l., tedy dávno před Archimédovou smrtí. „Když jsem byl kvestorem, objevil jsem jeho hrob, Syrakusanům neznámý, ze všech stran obrostlý ostružiním a trnkovým křovím“, psal ve svém díle Tusculanae disputationes Cicero. Ovšem přesné místo Archimédovy hrobky nepopsal a dodnes zůstává neznámé.
rss kanál