Východisek do Pavlovských vrchů je vícero. Z Dolních Věstonic, které proslavil nález Věstonické venuše, vede nahoru k Děvínu červená značka, stejně z Klentnice na opačné straně. Z Horních Věstonic vede do vrchů zelená značka a z Pavlova, který dal jméno kultuře pavlovien a podobně jako nedaleké Dolní Věstonice patřil k civilizačním centrům této kultury, lze nahoru vystoupat po trase naučné stezky Děvín. My jsme zvolili jako východisko vesničku Perná. Z jednoduchého důvodu. Nad Pernou jsou jedny z nejlepších viničních tratí v ČR. Železná, Goldhamer, Purmice a Levá Klentnická mají doslova ideální polohu a patří ke klenotům mezi moravskými vinicemi. Ochutnejte, vína z těchto vinic nejsou z levných, ovšem ochutnávka je povinností, bez ní z Mikulovska neodjíždějte. Většina těchto špičkových terroirů patří známým vinařstvím jako Volařík, Mikrosvín, Vinselekt a Tanzberg.

Perná

V oblasti Perné, vzdálené asi šest kilometrů od Mikulova, byly objeveny hroby únětické kultury, kultury popelnicových polí i laténské kultury. Pravěk ovšem nehraje v dnešní Perné žádnou roli. Víno ano. A již od počátků Perné. Kam až sahá historie místního vinařství, není snadné prokázat. Předpokládá se, že víno na svazích nad Pernou pěstovali již staří Římané po roce 276 našeho letopočtu za panování císaře Proba. První písemná zmínka o Perné je z roku 1305, ze 14. století je známá pod jménem Pergen, tak je obec jmenována např. v listině krále Jana Lucemburského. Již z té doby lze doložit rozvoj vinařství, podle informací z oficiálních webových stránek obce se tehdy těšilo mimořádnému rozkvětu. Ves dlouhodobě patřila mikulovskému panství a Lichtenštejnům.

Bohužel, jak již to bývá, rozvinuté vinařství vždy láká armádní jednotky (což platilo i za 2. světové války). Perná (či Pergen) byla nejednou zpustošena, např. po třicetileté válce byly vinice doslova zpustlé. Česká podoba jména Perňa byla poprvé použita na začátku 18. století. Např. na mapě z roku 1790 je ves označena Bergen/Pernia. Počet obyvatel se v posledních staletích pohyboval kolem tisícovky, ještě na začátku 20. století byli téměř všichni německého původu.

Po skončení 2. světové války bylo německé obyvatelstvo z Perné vystěhováno a obec byla osídlena nově příchozími především z Valašska. Někteří noví kolonisté přicházeli i z Čech a okolních východoevropských zemí. Vinařství bylo v 50. letech v nejtužších dobách komunistického režimu násilně združstevněno a noví obyvatelé se učili pěstovat víno od úplných začátků, přestože pocházeli ze zemědělských vrstev. Po 70 letech můžeme tvrdit, že se dílo podařilo. Jistě to nebylo jednoduché, mísily se různé tradice, zvyky, dá se říci, že obec povstala z popela. Zásluhu na opětovném rozvoji vinařství má i jeden německý starousedlík, kterému vzhledem k jeho protinacistickým postojům bylo dovoleno zůstat, přestože se jmenoval Führer. Zmizely i německé názvy, současná Perná má dávno české.


Perná


Skalní masív Martinka


Vodní dílo Nové Mlýny, kostel sv. Linharta na ostrůvku, bývalá a zatopená vesnice Mušov


Vinice nad vesnicí Perná


Boží muka doplňují krajinu Pálavy

Sirotčí hrádek

Perná má dlouhou náves, když zvednete hlavu, tam nahoře zahlédnete volně přístupnou zříceninu Sirotčího hrádku. Od kostela sv. Mikuláše je to nahoru po zelené značce asi 1,5 kilometru s převýšením necelých 200 metrů (kratší a snazší je výstup z Klentnice po červené). Sirotčí hrádek se tyčí na dvou vápencových skaliscích na severním okraji Stolové hory v nadmořské výšce 425 metrů. Zřícenina jako z pohádky, však se v ní natáčely scény ze známé pohádky O statečném kováři v hlavní roli s Pavlem Křížem. Rokle dělící obě skály je pořádně hluboká, pravděpodobně přes ni vedl most. Jistě to byl nepřístupný hrad, jeho počátky sahají do 13. století, o tři století později je již uváděn jako pustý, dodnes se zachovalo pouze několik zdí, ta nejvyšší má osm metrů. Ze zříceniny je daleký výhled, v oparu v dálce jsme rozeznali i minaret v parku lednického zámku.

Za zakladatele hradu se udává Siegfried Sirotek, proslulý úspěchy v rytířských turnajích. Patřil do švábského rodu Wehingenů, jehož část se přestěhovala v první polovině 13. století na jižní Moravu. Páni z Wehingenu byli rytířským rodem nižší šlechty, ve středověku vlastnili dnešní obce Wehingen, Gosheim, Egesheim a Reichenbach. Jejich rodovým sídlem byl hrad Wehingen nad čtvrtí Harras, z něhož se dochovalo pouze pár ruin. Ovšem už na počátku 14. století hrad patřil do majetku Lichtenštejnů.

Nebyl by to hrad, kdyby nebyl spojen s nějakou pověstí. Se Sirotčím hrádkem se váže pověst o templářích, kteří vládli tomuto kraji. A jejich vláda měla svá pravidla. Porušil je hradní pán rytíř Čičos poté, co se mu narodil syn. Kvůli malému potomkovi odmítl Čičos účast na křížové výpravě. Místní komtur, přestože byl narozenému kmotrem, nechal Čičose popravit za zradu. Vdově prý puklo srdce žalem, dítě dostalo jméno Orphanus (Sirotek) a rytířský velitel ho z hradu odvezl. Orphanus se až v dospělosti vrátil na místo smrti rodičů. Přeživší stařec mu vyprávěl krutý příběh a Orphanus z něj zešílel. Na svém koni prý po nocích jezdí ze zříceniny na kopec Turold blíže k Mikulovu (v současnosti by to mohl vzít po silnici).


Sirotčí hrádek


Nahoru na Sirotčí hrádek


Nahoře na Sirotčím hrádku


Bělostné vápencové skály Pálavy


Rozkvetlá Pálava

Nahoru na Děvín a dolů do Pavlova

Od rozcestí Perná – Klentnice – Pavlov a nedaleko autobusové zastávky Klentnice rozcestí se stoupá nahoru na nejvyšší bod Pavlovských vrchů. U autobusové zastávky stojí tzv. boží muka, je jich pod Pálavou na dvě desítky a připomínají náboženskou minulost kraje. Většina byla postavena v období selského baroka v letech 1790 až 1840. Kdysi se k nim pořádala procesí, modlilo se za dobrou úrodu. Některá stojí na místech tragických událostí, v případě Klentnice zde před dvěma sty lety blesk zabil starou ženu. U některých božích muk jsou lavičky, je možné posedět a odpočinout si.

Na vrchol Pavlovských vrchů vede krátká červená značka, doporučuji ale vydat se nejprve po modré, je to sice zřetelně delší cesta (3 km proti 1 km), ale atraktivnější, a pokud jste na celodenním výletě, kam spěchat. Modrá značka vede nejprve ke zřícenině sv. Antonína, nabízí krásné výhledy dolů na Pernou a vinice, otevře se i výhled na kostel sv. Linharta stojící na ostrůvku uprostřed střední novomlýnské nádrže (nečetl jsem, že by tam byl zakázaný přístup, ale nevede tam žádná lodní doprava, přestože myšlenky na přepravu turistů na pramici řadu let existují). Poté stezka zatáčí ke skalní stěně Martinka s mezi skalami zaklesnutým balvanem pojmenovaným Špunt. Les, kterým se stoupá k rozcestí Nad Soutěskou, je v jarním období pokrytý květy, doslova barevná deka všude kolem cesty. A poté se před očima vynoří nádherný bělostný masív ernstbrunnských vápenců v západním svahu (jejichž vznik je podrobně popsán na informační tabuli), podél kterého je nutné sejít k přístřešku Soutěska. Odtud již dále nahoru po červené. Po krátkém výstupu se nejprve objevuje skalní vyhlídka Strážce, z níž jsou opět vidět novomlýnské nádrže. Na vrcholu Děvína se v nadmořské výšce 550 metrů tyčí od roku 1974 vysílač. Z červené značky k němu vede asi 200 metrů dlouhá odbočka (nevyzkoušeli jsme).

Červená značka dále klesá po hřebenu k ruině hradu Děvičky na skále asi jeden a půl kilometru nad centrem Pavlova. Ze zříceniny je krásný výhled dolů na Pavlov, okolní vinice a přehradu Nové Mlýny. V Pavlově byl v roce 2016 otevřen Archeopark Pavlov, který přibližuje život tzv. lovců mamutů, o nichž jsem čítával celé dětství v populárně-naučné literatuře. Není to „obyčejné“ muzeum s ukázkami pravěkého umění ve vitrínách. Od samého počátku počítali tvůrci parku s tzv. expozicí „in situ“ – to znamená, že ho vytvořili přímo nad odkrytými archeologickými nálezy.