Den 13 – Džidda

Jak stará je nejstarší mešita Džiddy? A jak stará je Džidda? Odpovědi na tyto otázky se liší. Podle některých svědectví sahá historie Džiddy až do raných dob před Alexandrem Velikým, který měl dokonce město navštívit. No, Alexander města dobýval, nenavštěvoval, navíc jeho cesta do Persie stěží vedla přes jižnější prostory Arabského poloostrova. Ale legendy se dobře poslouchají. Podobné to bude i se stářím mešit.

V roce 647 n. l. si prý třetí chalífa Uthmán vybral Džiddu jako hlavní námořní přístav pro vstup do Mekky. Kdo ví, kolik tehdy – pouze 15 let po smrti islámského proroka – proudilo do Mekky poutníků právě přes moře. Ovšem pokud v tehdejší Džiddě žili horliví následovníci Mohameda, nepochybně stavěli mešity.

V Džiddě se nachází mnoho působivých historických mešit, především mešita Al-Šafi'i. Je známá také jako mešita Al-Atiq, je nejstarší mešitou v pobřežním městě u Rudého moře. Byla pojmenována po imámovi Muhammadovi ibn Idrisovi Al-Šafi'i. Na stavbu mešity bylo použito mořské bahno, cihly, kámen a dřevo – tyto materiály se obvykle používaly i na stavbu tradičních domů v Džiddě s nádhernými arkýři, kterým zde říkají roshan. Jedny prameny vyprávějí, že mešita má kořeny až v časech chalífy Uthmána, tedy je téměř z dob prorokových, další prameny staví její počátky mnohem méně daleko do historie, do 7. století od hidžry. Ve vstupu do mešity mi nikdo nebránil, v klidu jsem se usadil u jednoho sloupu, samozřejmostí je si před vstupem zout boty. Vzápětí se objevil pán, bezvěrce nevyhazoval, ale přinesl mu vodu. Staré město má mnoho působivých míst, mnoho míst, která potřebují rekonstrukci, po setmění, kdy jsou krámky stále otevřené, je najednou spousta uliček tmavých, ale žádné ohrožení tady necítíte. A ve starém městě se dobře nakupuje.

V noci směr letiště, přes Istanbul, Praha.

Den 12 – návrat do Džiddy

Yanbu – Džidda, několik set kilometrů. Velbloudi na silnici již nebyli, dálnice obvykle lemuje plot, přes který se nedostanou. Na dálnici žádná pumpa, žádné odpočívadlo, žádné místo, kde by se zastavilo a oddechlo. Napadá mne, že jsme v Saúdské Arábii neviděli duny, sem tam písek navátý na úpatí skal, ale pravé duny, to bychom museli mnohem více na jih, do jedné z největších písečných pouští světa Rub al-Chálí.

Téměř dva týdny jsme zažívali v Saúdské Arábii bezvětří, tentokrát se zvedl vítr a hnal písek přes dálnici, viditelnost se snížila na pár set metrů, naštěstí to netrvalo dlouho. Na severním okraji Džiddy (ještě severněji než je letiště) míjíme rozestavěnou Jeddah Tower, věž, která se měla stát nejvyšší budovou světa s výškou přibližně 1000 metrů. Její výstavba ale byla před několika lety zastavena a budoucnost se řeší.

V Džiddě vrácení nepoškozeného auta a poté ubytování nedaleko starého města Al Balad, kde se zítra zřejmě bude fajn nakupovat, chystáme se také znovu navštívit rybí trh. Ještě poslední výměna peněz, kurz 370 rijálů za 100 dolarů.

Není vůbec jednoduché a samozřejmé platit v Saúdské Arábii kartami Visa nebo MasterCard. Od prvního dne se střetáváme s tím, že je platební terminál často odmítne (neplatí to vždy). Všichni požadují především místní karty Mada. Rozhodně je tedy výhodné mít u sebe i hotovost v rijálech dostačující k zaplacení např. ubytování v hotelu nebo benzínu, především na pumpách jsme téměř nikdy s našimi kartami neuspěli.

Smlouvání na trzích, v mnoha obchodech, je v arabském světě běžné. V Saúdské Arábii ale nikdo nenadhodí na úvod nesmyslně vysokou částku, leckde i ve starém městě v Džiddě vidím např. na oblecích cedulku s cenou. Chcete si dát čerstvý pomerančový džus? Stojí kolem deseti rijálů, nikde nikdo nenadhodí dvacet. Totéž platí v taxi, hotelích, restauracích i obyčejných jídelnách. Půlka kuřete s kopcem rýže bude za 16, možná někde řeknou 18, ale nikdy 32.

Den 11 – večer v Yanbu

Před plánovaným odjezdem k moři do Yanbu, vzdáleného necelých 400 kilometrů, jsme si přes stránky www.experiencealula.com zaplatili dvouhodinovou exkurzi Dadan a Jabal Ikmah (60 rijálů za osobu). Mezi nejvýznamnější objevy v celé Al-Ule patří skromné pozůstatky města Dadán, důležitého kulturního a ekonomického centra království Dadán a později Lihján v severozápadní oblasti Arabského poloostrova.

Město se rozkládalo v údolní oáze pod těžce přístupnými skalami, vzkvétalo od prvních staletí 1. tisíciletí př. n. l. Zřejmě to byla i jedna z důležitých zastávek karavanních cest v tehdejší Arábii. A poté Jabal Ikmah, doslova otevřená skalní knihovna této prastaré kultury, nápisy a kresby ve skalách se dochovaly přes několik tisíciletí.

Yanbu je po Džiddě druhé největší saúdské město na pobřeží Rudého moře. Jeho historie sahá nejméně 2 500 let do minulosti, hrálo významnou roli v obchodě s kořením a kadidlem. Mnohem později sloužilo jako zásobovací a operační základna pro britské a arabské jednotky bojující proti Osmanské říši během první světové války. Působil tu i Thomas Edward Lawrence, známý jako Lawrence z Arábie, který organizoval arabský boj proti vládnoucí Osmanské říši. Dům, v němž pobýval, se rekonstruuje, bohužel, práce ještě nejsou dokončeny, fasáda se skrývá za lešením. Naopak velká část starého města je vkusně opravená a je místem večerních setkávání. Do Yanbu jsme dorazili za tmy (stmívá se již o šesté večerní), dali kávu i džus, několika lidem vysvětlili, že jsme z té země uprostřed Evropy, z níž pochází i Pavel Nedvěd. Mnohé domy starého města jsou rekonstruované, ty, které nejsou, jsou zajímavě a decentně barevně nasvícené, vydařená kombinace. Tohle se povedlo. Všude kavárny, jídlo, pití, spousta lidí, ženy chodí zahalené, vidíme pouze oči, ale smějí chodit bez doprovodu mužů, často posedávají v kavárnách pouze spolu v čistě dámské společnosti. Hned vedle starého města je přístav, pečlivě dvojitě oplocený, což téměř připomenulo železnou oponu.

Den 10 – Hegra

Prý je to prokleté místo, podle starých koránských textů byli místní předislámští obyvatelé potrestáni Bohem za modlářství. Současná vláda se ale snaží Hegru rozvíjet (Mada'in Salih), protože v ní vidí turistický potenciál. Není divu, více než 130 monumentálních hrobek z období Nabatejského království vytesaných do skal a úchvatně zasazených v poušti. Areál byl otevřen až v roce 2018, do té doby byl vstup pouze na povolení úřadů.

Nabatejský král Aretas IV Philopatris vytvořil z Hegry druhé hlavní město království po mnohem známější jordánské Petře dále na severu. Na začátku našeho letopočtu tak došlo k rozsáhlému osídlení oblasti. Nabatejské království mělo monopol na obchod s kadidlem, myrhou a kořením. Právě Hegra byla významným místem na karavanních cestách napojeným na přístav v Rudém moři. V roce 106 n. l. bylo Nabatejské království připojeno k rozmáhající se Římské říši a Hegra se stala součástí římské provincie Arábie. Ve druhé polovině 20. století byly objeveny důkazy, že římské legie císaře Trajana dopochodovaly až do Hegry. Po nástupu islámu putovali přes Hegru poutníci do Mekky, kteří zde mohli doplnit zásoby na další cestu. Místo (pod jménem al-Hijr) popisuje ve svém díle i známý cestovatel Ibn Battúta ze 14. století, který zmiňuje kamenné hrobky.

Fasády nabatejských hrobek ve skalách vypadají podobně jejich sesterská lokalita Petra. Hegra byla druhým městem nabatejského království, navíc by mohla být klíčem k odemknutí dalších tajemství téměř zapomenuté starověké civilizace. Na dva tisíce let se o ní mnoho nevědělo a odpočívala uprostřed pouště. Prvním Evropanem, který místo popsal, byl Charles Montagu Doughty, který sem v roce 1870 doputoval s karavanou. O místních ruinách se zmínil ve své známé publikaci Travels in Arabia Deserta. Archeologové pod vrstvami písku nacházejí hrobky i ve 21. století.

První informace z internetu napovídají, že vstup do Hegry by mohl být komplikovanější, než si pouze koupit u pokladny vstupenku. Autem se mezi památkami, které jsou na ploše několika kilometrů tam a zpět a zase na další strany a zpět, nesmí, jezdí tam místní autobusy, sám se člověk v areálu pohybovat nemůže. Přesněji, je nutné zanechat auto na parkovišti v tzv. Winter Parku, tam koupit jízdenku a odtud dojet autobusem do Hegry necelých 20 km. Vstupenka stojí 95 rijálů, autobusy poté projíždějí archeologickým areálem a lze libovolně vystoupit a poté nastoupit do dalšího třeba za dvacet minut, ovšem přecházet samostatně mezi jednotlivými místy nelze. Dražší (a naší) variantou je najmout džíp s řidičem a průvodcem (nikoli v jedné osobě, 700 rijálů) a totéž absolvovat ve větší pohodě a soukromí, taková prohlídka čtyř hlavních míst Hegry trvá dvě hodiny.


Hegra – 2 ze 130 skalních hrobek


Krásné posezení u skály nazvané Elephant Rock

Den 9 – velbloudi na silnici, Al Ula

Přesun Ath Thamad – Al Ula, což je město, u něhož leží Hegra (nebo Madáin Sálih), první místo v Saúdské Arábii zařazené na seznam světového dědictví UNESCO. Více než 130 monumentálních hrobek z období Nabatejského království vytesaných do skal.

Naše cesta pokračuje další stovky kilometrů na sever Saúdské Arábie. Nejprve se zastavujeme u starého osídlení města Chajbar (Khaybar), ovšem policejní hlídka nás dále nepustí, prastará dávno neosídlená vesnice s domy z vepřovice i oáza jsou uzavřeny. Před vzestupem islámu v 7. století byla tato oblast obývána židovskými kmeny, dokud nepadla do rukou muslimského vojska vedeným prorokem Mohamedem po známé bitvě u Chajbaru v roce 628 n. l. Bitva má historický význam, židovským zemědělcům, kteří vojenské tažení muslimů přežili, dovolil Mohamed, aby v Chajbaru zůstali a pokračovali ve své práci. A vymáhal od nich daň (džizja), což od té doby slouží jako precedens a o této dani nemuslimů muslimům za ochranu se píše i v Koránu. Historické místo chceme alespoň částečně projít a prozkoumat, popojedeme dále, jestli se dovnitř dostaneme z druhé strany, ale jeden z policistů vyráží autem za námi a ukazuje na pouta na sedadle. Takové varování stačí, dále už neriskujeme, odjíždíme, a několik kilometrů stále vidíme nápisy, že oblast je uzavřena, protože je „under development“ (co to přesně znamená, jsme se nedozvěděli), žádný development jsme na první pohled nepozorovali.

Další dvě stovky kilometrů projíždíme téměř neobydlenou krajinou, minimum provozu na silnici, kolem působivé skály, některé částečně zakryté navátým pískem. Poměrně časté jsou značky upozorňující na nebezpečí velbloudů na silnici. A nejsou bezdůvodné. Najednou se do silnice jeden bílý velikán vřítil, dupnutí na brzdy, několik rychlých velbloudích kroků a byl na druhé straně. Netrvalo dlouho a po silnici si tentokrát přímo proti nám vykračuje další. Velbloudi se kolem silnic pasou, obvykle je někdo stráží, u jednoho stádečka bílých velbloudů zastavujeme. Hlídá je chlapík, vypadá na Sudánce, že bychom fotografovali jeho velbloudy, se mu ale nelíbí, oni nebudou jeho, jen s nimi pracuje. Dostává jednu cigaretu, poděkuje, ale k focení se nadále staví odmítavě. Nasedáme do auta, v tu chvíli se velbloudi pohnou směrem k silnici a vykračují si podél ní, fotky z okénka auta vycházejí pěkně. Fotografovat velbloudy zblízka není úplně jednoduché, nebaví je to, jakmile k nim vykročíme, otočí se a odcházejí. Takže můžeme fotit velbloudí zadky.


.

V městě Al Ula je – stejně jako v Chajbaru – staré město, jehož domy postavili z vepřovic. A běda… Z dálky vidíme čilý pracovní ruch, je zjevné, že domy opravují a rekonstruují celé staré město. Opět se tedy nikam nedostaneme. Ovšem dále za rohem zjišťujeme, že už jednu část zrekonstruovali. A povedlo se jim to. Do prastarých domů, kterým ponechali jednoduchý vzhled, umístili obchůdky, před nimi několik restaurací, večer se decentně rozsvítí lampy, celkově působí rekonstrukce nenásilným a vkusným dojmem.

Den 8 – Bílá sopka

V Saúdské Arábii jsou sopky, a dokonce spousta sopek. Jedno z největších vulkanických polí je známé jako Harrat Chajbar, pojmenované podle města, které leží na jeho západní straně. Klenotem Harrat Chajbar je přímo v jeho středu vzácný druh sopek z křemene bohatého na komendit, který jim dodává bělavou barvu. Jabal Al-Abiadh je nejvyšším vulkánem Saúdské Arábie, dosahuje nadmořské výšky 2093 metrů, o něco nižší je Jebel Bayda, tato sopka má největší kráter s průměrem 1,5 km. Oba názvy v překladu znamenají Bílá hora, což souvisí s charakteristickým bílým popelem, který je pokrývá. Tam „naším“ vozem nemůžeme, objednáváme místního řidiče s džípem.

Některé sopky Saúdské Arábie naposledy bouřily v době muslimského proroka a lávové proudy nejsou nijak daleko od Medíny. Dávné i méně dávné lávové proudy Harrat Chajbar se rozkládají mezi provinciemi Medína a Ha'il a pokrývají více než 14 000 km2. Nachází se zde 100 kilometrů dlouhá severojižně orientovaná linie sopečných vývěrů, sopouchů, lávových dómů a lávových proudů.

V městě Ath Thamad objevujeme Thahmad Hotel Apt. Recepční přes mobilní aplikaci, která překládá z arabštiny do angličtiny vysvětlujeme, že bychom rádi sehnali spolehlivého zkušeného řidiče s vozem 4×4 a vyrazili na white volcano. Do hodiny prý dá vědět. A ozval se zřejmě šéf hotelu s tím, že přesně takového řidiče a auto může sehnat, jen neumí ani slovo anglicky, cena 1200 rijálů. Domluveno, cesta tam, dojet až k sopce, minimálně dvě hodiny nahoře, cesta zpět (nakonec to bylo celkem šest hodin). V 11 dopoledne řidič dorazil. Jeho Toyota Land Cruiser snad pamatuje objevování afrického kontinentu, tak prastarým na první pohled zdevastovaným autem jsem dlouho nejel (a to mám za sebou nejeden vůz ve střední Africe). Autu ale důvěřuji, zkušenost mi říká, že právě tento vůz je úžasný tahoun v nejtěžším terénu.


Vzhůru na Bílou horu


Kaldera Jebel Bayda

Na internetu jsem četl, že se jede po šotolině, ale nějakých 75 kilometrů k odbočce do vulkanického pole bylo po pohodové silnici. A pak řidič odbočil do vulkanického prachu, černo všude kolem. Ovšem po chvilce ho zastavila policejní hlídka a nepustila dále, důvod neznáme, anglicky nehovořil. Ale rukou naznačil, jedeme jen kus a objedeme to. Deset kilometrů po cestách necestách, všude kolem sopky, černé, rudé, světle hnědé až bílé, ta bílá nebyla dokonalá, nepředstavujme si ji jako opravdovou plně bílou. Cesta byla projetá, koleje ukazovaly, kudy dále, byly znát zkušenosti řidiče. Cesta občas rozervaná, ale řidič a jeho staré auto plnili úkol na jedničku. Prsty ukazoval, že už jel na Jebel Bayda mnohokrát. Cestou si občas prozpěvoval, což dodávalo místní náladu, sem tam si zapískal. A ukazoval kolem sebe se slovem „vulkan“.

Jak auto stoupalo po svahu sopky nahoru, hlavou se mi honila otázka, zda řidič vyjede až ke kaldeře. Nevyjel, zastavil kus pod vrcholem, nahoru zbývalo deset minut pěšky. A pak se otevřel výhled do kaldery, uprostřed později zrozený menší kráter. A dole vidíme pasoucí se velbloudy, v kaldeře roste sem tam nějaká tráva, dokonce i jedna květina, jejíž listy nám řidič dává ochutnat, má být osvěžující. Sám si nasbírá haldu na záda. Rozhled dokola je fascinující, neopakovatelný je kontrast černých lávových proudů a světlé barvy okolí bílé sopky. Ty černé lávové jazyky se táhnou desítky kilometrů, krajina vypadá jako na Marsu.


Fascinující kontrast bílé a černé krajiny

Den 7 – Medína, Prorokova mešita, nejstarší mešita a pahorek lučištníků

Al-Masjid an-Nabawi – v češtině Prorokova mešita, druhá nejposvátnější mešita islámu. Mešitu založil prorok Mohamed, když po svém útěku z Mekky našel v roce 622 útočiště v Medíně a je v ní pohřben. Mešita je v samém centru Medíny a je významným poutním místem, kam putují věřící z celého světa. Pro nemuslimy je vstup do mešity zapovězen. Medína je historicky první obcí, která přijala islám, a z ní bylo v 7. století zahájeno šíření tehdy nového náboženství.

Do Mekky nemuslimové nesmějí, s Medínou je to komplikovanější. Někde slýcháte, že je vstup do města zakázán, jinde, že nikoli. V hotelu asi sedm kilometrů od centra a Prorokovy mešity nás ubytovali, nad návštěvou centrálních čtvrtí Medíny kroutil hlavou i recepční v hotelu, nevěděl. Každopádně, nikdo nás nikde nezastavoval, nikdo na nás divně nekoukal, nikdo na nás nepokřikoval, Medínou a Prorokovou mešitou se rozléhal klid. Zastavili jsme se u bran do vnitřních prostor mešity, dovnitř jsme nevstupovali. Mešita byla původně otevřenou stavbou a sloužila jako komunitní centrum i soudní dvůr, v průběhu staletí byla mnohokrát rozšiřována, v současnosti pojme až milion věřících, což ovšem nestačí a na jejím dalším rozšíření se pracuje. V roce 1909, za vlády osmanského sultána Abdula Hamída II., se Prorokova mešita stala prvním místem na Arabském poloostrově, které bylo vybaveno elektrickým osvětlením. Těsné okolí mešity je obklopeno elegantními budovami hotelů, nechybí ani Hilton, jehož architektura je ovlivněna starou arabskou tradicí. Přesto působí přítomnost hotelů dost rušivě.

Historickým místem Medíny je Pahorek lučištníků, což je nízký kopeček před horou Uhud. Jsou s ním spojeny dějiny vzniku islámu díky slavné bitvě u Uhudu, která se zde odehrála v 7. století. V bitvě přibližně padesátka lučištníků, kteří byli umístěni na pahorku, neuposlechla rozkazu proroka a opustila své stanoviště odkud měla chránit medínské vojsko v domnění, že bitva už skončila. Lučištníci odešli vyzvednout válečnou kořist a v tu chvíli na nechráněné muslimy zaútočilo mekkánské vojsko, což mělo za následek významné ztráty na životech a zranění proroka Mohameda. Mučedníci z bitvy u Uhudu jsou pohřbeni na hřbitově vedle pahorku a mešity. Návštěva tohoto kopečku je pro muslimy posvátná nejen kvůli vojenské historii, ale také proto, že je připomínkou krutých následků neuposlechnutí proroka Mohameda. Z pahorku je krásný rozhled na místní mešitu a hřbitov, v pozadí se zdvíhají nepřístupné holé skály.


Pahorek lučištníků před horou Uhud. S kopcem i horou jsou spojeny dějiny vzniku islámu díky slavné bitvě u Uhudu v 7. století.

Další významnou mešitou v Medíně je Quba (Masjid Qubāʾ), nacházející se na okraji města asi tři kilometry jižně od Prorokovy mešity (autem objíždíte po okruhu a je to dvakrát delší). Původně byla postavena ve vesnici Quba, která se později stala součástí rostoucí Medíny. Masjid Qubāʾ je nejstarší mešitou na světě, muslimský prorok ji dal postavit v roce 622, podle písemných pramenů položil její základní kameny prorok Mohamed hned poté, co prchl z Mekky do Medíny. Podle koránských textů se prorok v této mešitě modlil, jezdíval tam na koni. A nabádal ostatní, aby tak činili též. Říkával: „Kdo se doma očistí a pak se jde pomodlit do mešity v Kubě, toho čeká odměna jako za Umru (Umra je pouť do Mekky, kterou mohou muslimové vykonat v kteroukoli roční dobu, zatímco hlavní pouť Hadždž má určená data). Do Masjid Qubāʾ jsme vstoupili a nikdo se na tím nepozastavoval. Věřící se modlili, další se fotografovali, čilý a přece poklidný ruch.


Nejstarší mešita světa vypadala v minulosti mnohem méně honosně

Z Medíny směrem na sever, cílem je město Ath Thamad. To už je vnitrozemí Arabského poloostrova a podstatně odlišné od kosmopolitního dění v Džiddě. Dokonce i recepční v hotelu má nejen černou abáju, ale také závoj zakrývající i oči. Především je Ath Thamad východiskem do vulkanické oblasti s nádhernou tzv. Bílou sopkou.

Den 6 – kráter Al Wahbah, poušť, velbloudi, dojezd do Medíny

Z Taifu již v 9:00, čekalo nás přes 500 km pouští do Medíny, kde v roce 622 našel útočiště prorok Mohamed a od toho roku je datován muslimský letopočet. Do druhého nejsvatějšího města islámu jsme přijeli až za tmy. Ale popořádku, cílem dlouhé cesty byl kráter Al Wahbah, někde psaný Al Waba, jinde Maqlaʿ Ṭamiyyah. Kráter hluboký až 250 metrů s průměrem 2 km. Dno je pokryto bílými krystaly fosforečnanu sodného.

Nejprve se jelo po dálnici směrem na hlavní město Rijád, což znamenalo až osm pruhů a pohodově prázdnou silnici. Maximální povolená rychlost 140. Kolem dálnice dost nepořádek, spousta odhozených poškozených pneumatik, létajících plastových pytlíků, postupně méně a méně zelené barvy kolem, poušť všude kolem. Pár desítek kilometrů za Radwanem odbočka doleva a směr Umm al Dawm, poté Nimran, to už zbývalo několik desítek kilometrů. Ani na příjezdové silnici není kráter vidět, musí se přijít až k jeho hraně, vlastně jen díra do země. Náhorní plošina, nadmořská výška asi 1000 metrů. V současnosti je všeobecně přijímáno, že se jedná o maarový kráter, který vznikl vulkanickou činností v podobě podzemní freatické erupce. Dolů se dá sestoupit ze severní strany po lehce viditelné stezce, ovšem na většině obvodu jsou strmé skály.

Nikde nikdo. Turistické místo, ale příliš vzdálené větším městům. Pouze jeden místní chlapík zašel na pokec, ovšem takový pokec se skládá z několika slov, arabštině nerozumíme, on evropským jazykům. Zná výraz oxygen a varoval, že dole je nedostatek kyslíku, že se můžeme udusit. Což je pravděpodobně naprostý nesmysl, lidé dolů scházeli, což je zdokumentováno, navíc nikde žádné varovné cedule. Kolem okraje kráteru postavili piknikové přístřešky, ohniště jsou i mimo ně, je zřejmé, že se sem jezdí piknikovat a případně i přespat v divočině. Dále za kráterem se v oparu ztrácejí kilometry lávového pole, které pocházejí ze vzdálenější sopky.

Všude kolem poušť, při průjezdu údolími je možné narazit na varovné cedule u silnice upozorňující, že průjezd je povolen pouze pokud hladina vody nedosáhne půl metru. Další cedule varují, že projíždíme oblastí písečných bouří. Občas míjíme pasoucí se velbloudy, pasoucí… spíše utrhávají něco k snědku z keřů, je zvláštní, že se tady tak velké zvíře může uživit. Hlídač posedává mezi keři, mávneme na sebe rukou. Podél silnic značky „pozor, velbloud“, zvířata mohou ohrozit dopravu.


.

Den 5 – půjčení auta a Taif

Taif je díky nadmořské výšce téměř 1900 metrů letním hlavním městem Saúdské Arábie. Teploměr proti Džiddě na mořském břehu klesl přibližně o 10 stupňů. Den ovšem začal zapůjčením auta na týden, a neobešlo se to bez komplikací. V jedné arabské společnosti uměli pouze arabsky a vyžadovali saúdskou řidičskou licenci. Vedle ve společnosti Budget se pán také příliš neobtěžoval a prohlásil, že auto nemá, kromě bavoráka, jehož cena byla asi šest tisíc za den. Na Medina Road jsme objevili společnost Lexus, v níž jsme konečně ucítili snahu udělat vše, aby zapůjčení auta dospělo do úspěšné finální podoby.

Komplikace se objevily, ale prodávající je dokázal řešit. Před cestou jsme četli, že na rozdíl od let minulých již nevyžadují saúdské úřady od cizinců saúdskou řidičskou licenci. Oficiálně to možná platí, ovšem realita dokáže zaskočit. A tak nás nejprve posílali nějakých deset minut taxíkem na úřad, kde dopředu domluví naši návštěvu a vše proběhne nečekaně rychle, v rámci pár desítek minut. Proběhlo to ještě rychleji, náš asistent vyfotil doklady, poslal na úřad a za deset minut měl zpět saúdskou řidičskou licenci vytisknutou na papíru formátu A4. Komplikací byl i požadavek na saúdské telefonní číslo, ale i to se mu podařilo vyřešit, formulář v jeho počítači vzal zahraniční kontakt na WhatsApp. Dvě a půl hodiny to zabralo, ale odjížděli jsme s elegantním bourákem, uvnitř vše v kůži, velká navigace v angličtině. Jen na šotolinu do pouště to nebude.

Sobota poledne, to jsou pohodové téměř prázdné silnice, vyjíždíme směr Mekka, před svatým městem islámu nás samozřejmě zastaví cedule se šipkou For Non Muslims. Mekku objíždíme a zdálky vidíme Abrádž Al-Bajt, anglicky Mecca Royal Hotel Clock Tower, která měří na výšku 601 metrů (nejvyšší patro, ve kterém je umístěna vyhlídka, je ve výšce 558 metrů), patří k nejvyšším budovám světa. Přímo pod věží se rozprostírá nejposvátnější muslimský stánek – mešita Al-Masdžid al-Harám se svatyní Ka'ba. Jedním z pěti pilířů islámu je Hadždž (Velká pouť), kterou by měl každý muslim absolvovat alespoň jednou za život.

Kus za Mekkou silnice stoupá a stoupá, holé nepřístupné skály, obloha se zatáhla, malinko i sprchlo. Serpentina za serpentinou, převýšení je výrazné, u Al Hady se nad hlavami objevuje lanovka. A podél silnice místní paviáni.

Taif je staré město, tvrdí se, že je nepřímo zmíněn v Koránu a navštívil ho i islámský prorok Mohamed někdy na počátku 7. století. Je centrem zemědělské oblasti známé pěstováním granátových jablek, fíků, růží i medu. Na rozdíl od většiny Arabského poloostrova má i v létě mírné teploty. Především je vhodným východiskem ke kráteru Al Wahbah, který se ukrývá v poušti přibližně 250 km daleko.


.

Den 4 – Džidda, centrální rybí trh

Centrální rybí trh v Džiddě je nepochybně nejživější v brzkých ranních hodinách, ovšem žije to tam i v čase odpoledním. Ožívá již s východem slunce, rybáři vykládají úlovky na více než 100 stánků a kupující se přetahují o nejširší nabídku ryb v Saúdské Arábii. Každopádně, je to přesně to, čemu se říká „must-see“. Na focení jsou prodavači (rozhodně nikoli místní, ale gastarbeiteři z chudších zemí, např. Bangladéše, Pákistánu) zvyklí, přesto je lepší pozdravit salam alejkum a požádat o fotografii. Angličtinu nikdo z nich neovládá, maximálně pár nejnutnějších slov, což ovšem nestačí na vysvětlení toho, jak to na trhu chodí.

Hned na tržišti je restaurace, koupíte si rybu (kraba, krevety, langusty atd.) a hned vám ji připraví na talíř. Jenže pochopit systém není bez té angličtiny úplně snadné. Zabere to nějaký čas, pár kroků na nesprávné místo v nesprávnou chvíli. Nejprve koupit produkt, v našem případě krevety (40 rijálů za půl kila) a mušle. A jdeme přímo do restaurace. Odtud nás vyhodili, ukázali na místnost, kde se produkt přebírá. Také odtud jsme odesláni jinam, k čištění produktu. Což je další prostor, kde se ryby, krevety očistí vodou, rozporcují, připraví ke zpracování. Náš Bangladéšan (nebo Pákistánec) se díval tak smutně, když natahoval ruku pro bakšiš. Krevety oloupány, ostříkány vodou, teprve poté zpět do místnosti, kde je odevzdáme k tepelnému zpracování. K tomu objednávka příloh a pití, rýže, salát, pálivá omáčka, citron, papričky, cibule, celkem dalších 50 rijálů pro dva lidi. Až poté do restaurace, kde se odevzdá účet s číslem objednávky a hurá ke stolu. Za cca necelou půlhodinku se na stole objeví devět talířků s různými pochutinami k připraveným krevetám a mušlím. Po jídle se rovnou odchází, placeno již je.


.

Po třech hodinách na rybím trhu s úžasnou atmosférou (pro přihlížející, kteří mají radost z podívané na práci druhých, ti pracující se asi tolik nebaví) vzhůru do mešity. Pomalu končí poslední večerní modlitba, věřící opouštějí mešitu a dovnitř mohou v klidnější chvíli i cizinci. Sem tam se někdo zeptá where are you from, nad Czech kroutí hlavou, střední Evropa už je jasnější. Dovnitř můžeme, poslední opozdilci se ještě modlí, v tichosti sedíme, nerušíme. Mešita Ruwais (červená) je postavena z červených cihel hned na mořském břehu, nedaleko přísně střežený přístav, tím směrem se nesmí fotit. Půvabná mešita v obložení celých rodin, piknikuje se, děti hrají fotbálek, kočky polehávají a čekají, co by mohlo být dobrého i pro ně.

Saúdská vláda zveřejnila požadavky na oblečení, které by měly dodržovat všechny turistky při vstupu do království. Přestože se od saúdských žen očekává, že budou na veřejnosti nosit tradiční černé dlouhé šaty (abája), pro cizinky toto pravidlo neplatí. Hidžáb a nikáb jsou pro saúdské ženy i turistky nepovinné, ale ženy se musí vždy oblékat skromně a zakrývat kolena a ramena. Donedávna nesměly ženy řídit auto, řidičky již vídáme běžně. A běžné je vidět dívky/ženy bez mužů např. v kavárně. Oblečená v černém, obličej ovšem odhalený, notebook na stolku a samotná v kavárně. Muži musí mít vždy oděv zakrývající ramena a nohy a dbát na to, aby se na veřejnosti vyhýbali úzkým džínům, košilím bez rukávů a šortkám. Což ovšem zdaleka není dodržováno, u žen i mužů. Přesto, většina saúdských žen stále plně zahalená chodí.

Ubytování na Falasteen Street má výhody i nevýhody. Blízko pobřeží a promenády s parkem, spousta restaurací a kaváren, přibližně uprostřed města, ale zároveň rušné místo a jedno z těch dražších. V Džiddě je dát si kávu a dát si kávu. Ve starém městě, ovšem vzdáleném nějakých sedm kilometrů, zaplatíte v zapadlé staré kavárničce za kávu 2 rijály. Kiosek s výhledem na fontánu krále Fahda přímo u moře ji má za 4 rijály. Na Falasteen Street je množství podniků „evropského střihu“ a stejná káva stojí 18 rijálů, což je v českých přes stovku.

Den 3 – Džidda

Džidda je obrovské město, udává se až 4 miliony obyvatel. Zdá se, že nějaká obdoba hromadné dopravy neexistuje, pokud ano, pouze po jediné ulici – Medina Road. Ta protíná město z jihu od Al Balad na sever. Nuže, jedinou variantou proplétat se Džiddou, jsou taxíky. Někteří z pákistánských řidičů znají alespoň základy angličtiny, většina maximálně pár číslovek a domluva rozhodně neprobíhá snadno. Navíc město neznají, oznámíte, že chcete do Fakieh Aquarium, marné, je nutné vědět adresu, s tou si poté ve své navigaci poradí. Každopádně jsou místní taxíky dražší, než jsme si představovali. Začíná se na přibližně deseti riálech, kilometr asi za pět, při vzdálenostech běžně až přes deset kilometrů je cena i přes 50 riálů. Ale již třikrát taxikář na dotaz na cenu na začátku cesty pouze oznámil, jak budeme chtít, ať jsme spokojení.

Jednou z nejznámějších a nejvýznamnějších mešit v Džiddě je Al-Rahmah – tzv. Plovoucí mešita postavená nad vodou u severního pobřeží Džiddy nedaleko letiště, z centra je to až 25 km. Okolní moderní čtvrť před pěti lety ještě neexistovala – alespoň dle vyprávění taxikáře. V současnosti je kolem mešity společenský ruch, hned vedle jachtařský klub, příjemné korzo podél pobřeží, všude zábava pro celé rodiny. Ceny vyšší, i malá voda najednou stojí třikrát tolik než jižněji ve městě. Perleťově bílá mešita, z jejíhož interiéru vidíte mořské vlny. Klasický islámský design s příměsí moderního architektonického stylu. Mešita se pyšní otevřeným nádvořím nad vodou, od moře vane svěží mořský vzduch, zvuk vln uklidňuje.


.

Vstup do mešity Al-Rahmah je zdarma, pokud je zavřeno, v mešitě se potuluje „pan domácí“ a ochotně otevře zamčené dveře. Je údajně přístupná sedm dní v týdnu, rušněji je během pěti modlitebních hodin během dne. Uvnitř nezapomenout zout a respektovat posvátnost místa. Východ a západ slunce jsou nejoblíbenější dobou pro návštěvu mešity díky nádhernému výhledu na moře.

Den 2 – Al Balad, stará čtvrť Džiddy

Stará čtvrť Džiddy Al Balad byla založena v 7. století, její hradby byly strženy nedávno, až ve 40. letech 20. století. Když Džidda začala bohatnout díky ropnému boomu, lidé se stěhovali do vznikajících modernějších částí města. Stará čtvrť chátrala a před několika desítkami let místní autority pochopili, že potřebuje pomoc. Spousta domů se opravuje, jakmile vkročíte mimo nejvíce turistické centrum, ocitnete se o dlouhý čas zpět. Orientace, mapa, do kapsy, toulejte se uličkami, smlouvejte s obchodníky, kteří stojí či posedávají před svými krámky. Najednou se objeví malá kavárnička v zapadlé uličce, dva rijály za kávu (asi 12 Kč). Každý dům s barevnými dřevěnými arkýři by nepochybně mohl vyprávět spoustu prastarých příběhů, vždyť právě touto čtvrtí vedla kdysi poutní cesta do Mekky. Však na okraji stojí Makkah Gate. A pod ní desítky koček, ostatně, Džidda je plná kočičího světa. Muslimský prorok měl rád kočky (na rozdíl od psů), dodnes mají muslimové kočky v oblibě. Staré město je dobře hlídané, na každé ulici posedává v křesílku či na židli policista, některý se dá do řeči.

V časech siesty jsou krámky zavřené, vidíme pouze dřevěné dveře. Okolo půl čtvrté začne svolávání k jedné z pěti modliteb dne, pánové si jdou umýt nohy před svou povinností k Bohu, až poté po modlitbě znovu otevřou své krámky. V jedné uličce jedna prodejna datlí vedle druhé, další ulička plná prodejen s oděvy, v další jsou prodejny ryb a rybí restaurace, nechybí spousta cetek apod. Toulat se dá pár hodin.

Historická Džidda hrála roli brány do Mekky pro muslimské poutníky, kteří se do Arábie dostávali lodí již od 7. století. Díky tomuto úzkému spojení s každoroční muslimskou poutí (hadždž) získala historická Džidda kosmopolitní obyvatelstvo, v němž žili a pracovali muslimové z Asie, Afriky a Blízkého východu, což přispělo k růstu, slávě a prosperitě města. Historická Džidda odráží rozkvět námořního obchodu v Indickém oceánu po otevření Suezského průplavu v roce 1869 a zavedení parníků, které spojily Evropu s Indií a Asií. To přineslo obrovské bohatství mnoha obchodníkům, kteří si stavěli bohatě zdobené domy.


Historická Džidda

V Al Baladu stojí nejstarší mešita ve městě, Masjid Shaffie, známá také jako Umaryho mešita. Je stará více než 1400 let, v roce 2009 zažila rekonstrukci. Impozantní minaret je starý asi 800 let a je považován za nejstarší v oblasti. Mramorové sloupy pocházejí z rané éry islámu a předpokládá se, že je do Džiddy přivezli obchodníci z Etiopie.

Většina taxikářů ve městě jsou Pákistánci, odhadem 90 procent. V Džiddě pracují, rodiny daleko doma navštěvují jednou za rok. Mávli jsme na jednoho, anglicky komunikoval dobře, na otázku, kolik stojí cesta do starého města, s úsměvem odvětil, jak budeme chtít, ať jsme spokojení. Když padesát, tak padesát, když čtyřicet, tak čtyřicet, je to na nás. Dostal třicet a byl spokojený. Zpět jsme jeli se zapnutým tarifem a bylo to dražší než třicet.

Večer fontána krále Fahda, přes den odpočívá, když se kolem šesté večerní setmí, stříká vodu do výšky 312 metrů rychlostí až 375 km/h, její hmotnost ve vzduchu může přesáhnout 16 tun. Je to místo setkávání, celé rodiny posedávají na trávníku u mořského břehu a užívají si podívané a pikniku. Základna fontány má podobu velké mabkhary, kadidelnice, která symbolizuje místní kulturu. Mabkhara se tradičně vyráběla z hlíny, mívá čtvercový podstavec se stranami skloněnými dovnitř, dřevěný podstavec je obvykle vyřezávaný a tvoří nohy. Mabkhara je jedním z tradičních suvenýrů z Arabského poloostrova. Kolem jedenácté večerní to na pobřeží žije, kavárny a restaurace otevřené, plno lidí, místo piva či vína osvěžující džus, ale není to nijak levná záležitost, v centru Džiddy za 20 rijálů (120 Kč).

Den 1 – let

Ve 14:05 z Prahy, před jednou v noci Džidda, přestup v Istanbulu na letišti Sabiha Gökçen přibližně 50 km východně od centra města. Sabiha Gökçen je považována za první bojovou pilotku v historii země (ve 23 letech) a byla adoptivním dítětem prvního prezidenta Turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka.

Let do Džiddy trval přes 3,5 hodiny a byl okořeněn mnoha poutníky do Mekky, kteří byli již na cestě oděni v tradičním bílém rouchu. Přibližně dvě desítky převážně mladých mužů, kteří mezi sebou hovořili německy, a kterým se jejich roucho neustále „samo“ sesouvalo z těl. Bylo znát, že se rádi pochlubí svým tělem. Přiznám bez okolků, že to byl můj první let mezi polonahými muži. A pár jich dokonce během letu nedbalo na zákaz kouření. Letošní hadždž se konala v červenci, ale poutníci proudí do Mekky evidentně i v jiných termínech. Každopádně se nedoporučuje cestovat do SA právě v čase velké náboženské poutě. V momentu, kdy pilot oznámil přípravu na přistání, letadlem se rozléhala hlasitá modlitba poutníků, která pokračovala ještě v autobusu, který nás vezl od letadla do letištní haly.

Džidda je nazývána branou do Mekky, nejsvětějšího města islámu, kam ovšem noha nemuslima vkročit nesmí. Každopádně blízkost k posvátné Mekce vždy zvyšovala význam Džiddy. V minulosti přístavem, v současnosti především přes letiště, cestují poutníci do Mekky. Letadlo nad mořem obletělo celou Džiddu, otočilo se nad městem a přibližovalo se k letišti z jihu. Nestává se často, aby člověk z letadla viděl fontánu. Ovšem fontána krále Fahda (městu ji věnoval král Fahd bin Abd al-Azíz) vystřikuje vodu až do výšky přes tři stovky metrů a je údajně nejvyšší na světě. Byla postavena v 80. letech minulého století a v noci je nasvícená a dobře viditelná i z výšky.

Na letišti krále Abda al-Azíze v Džiddě šlo vše bez zaváhání. Pasová kontrola, třikrát přiložit čtyři prsty na čtečku, víza již měli v databázi. Výměna peněz, kurz dolaru a saúdského rijálu 3,76. Malé upozornění, pánské toalety na letišti nepoužívat, pro drsné povahy. U východu z letiště spousta elegantně bíle oděných pánů taxikářů, v noci je cena vyšší než ve dne, placeno 160 rijálů (1 SAR = 6,17 Kč), smlouvali jsme jen trošku. Do hotelu nedaleko Jeddah Corniche je to asi 25 kilometrů. Venku příjemných 26 stupňů, v taxi klimatizace a povoleno kouření.

Den 0 – vízum

Na webových stránkách www.mzv.cz/cestujeme se dočteme informaci: Království Saúdské Arábie zavedlo od 27. 09. 2019 nový druh krátkodobého víza – turistické vízum (bez nutnosti saúdského ručitele – sponzora). Návštěvníci mají možnost získat mnohonásobné vízum na jeden rok s pobytem maximálně 90 dnů.

Informace platí. Prostřednictvím webových stránek visa.visitsaudi.com lze vízum vyřídit během několika desítek minut. Vytvoří se účet, nahraje fotka, vyplní požadované údaje, žádná záludnost se neobjeví. Vízum není levné, jeho součástí je pojištění v případě léčby covidu-19 v zemi, celkem přibližně 3500 Kč. Po zaplacení kartou přišlo za deset minut na udanou emailovou adresu: We are glad to inform you that your application has been approved and your e-visa has been issued. We wish you a pleasant stay in Saudi Arabia. Vízum je možné získat i po příletu na letišti v Saúdské Arábii.

V Džiddě by nás mělo vítat teplé počasí, přes 30 stupňů. Plán na příští týdny – Džidda, Al-'Ula/Hegra, poušť, sopky, lávová pole, kráter Al Wahbah, Chajbar atd.