O vstupu do mešit v Medíně se neshodnou ani islámští učenci, ostatně, ti se neshodnou ani v tom, zda se na Arabském poloostrově smějí nevěřící usadit, či zda tam smějí pobývat pouze za účelem obchodu. Což je logické, staré náboženské texty mohou mít spoustu výkladů, stejně jako texty právní. Na stránkách www.visitsaudi.com, které se tváří jako oficiální turistický portál země (a zřejmě jím i jsou), jsem objevil informaci, že turisté mohou vstupovat do mešit a dokonce sledovat modlitby, vyžaduje se ovšem vhodný oděv. Ta slova jsou v uvozovkách a pronesl je Ebrahim Moosa, profesor islámského myšlení a muslimských společností na univerzitě Notre Dame v Indianě. Nerozumím, proč mají údajně na oficiálním turistickém portálu SA vyjádření od profesora z USA. Nemají snad v Saúdské Arábii autority, které by se vyjádřily k tomuto tématu? Hned za vyjádřením profesora z Indiany stojí: Jediné mešity, které nemuslimové nesmějí navštívit, jsou mešity v Mekce a Medíně, nejsvatějších městech islámu. Je tato věta relevantní? Žádná autorita pod ní podepsána není, u věty není ani poznamenáno, která autorita může takové rozhodnutí vydat. Udává se, že v desátém roce hidžry (tedy krátce před prorokovou smrtí) přišla do Medíny delegace čtrnácti křesťanských vůdců z Nadžránu (Najran, jih dnešní Saúdské Arábie), aby uzavřela smlouvu s prorokem. Ten je nejen přivítal s otevřenou náručí, ale dokonce jim povolil modlit se v jeho mešitě. Tento příklad je potvrzen mnoha erudovanými islámskými učenci s velkou reputací a lze si na něj při vstupu do mešity vzpomenout.

V únoru prolétla agenturami zpráva, že na nádvoří Al-Masjid an-Nabawi byly zadrženy dvě nemuslimky, ovšem zdá se, že problém spočíval v tom, že neměly zakryté vlasy, nikoli, že na nádvoří vstoupily. Dle pozdějších upřesnění jim autority vysvětlily posvátnost a vznešené poselství Prorokovy mešity a ženám se dostalo dobrého zacházení. A možná budou přijata opatření (jaká?), aby se podobná situace neopakovala. Jednoznačnou odpověď na povolený/zakázaný vstup na nádvoří Prorokovy mešity to opět nedává… Zdůrazňuji, řeč je o nádvoří mešity, nikoli o vstupu do vnitřních prostor či dokonce ke hrobu proroka Mohameda. Tam bych vnímal, že nejsem vítaným hostem, přestože by mě nikdo nevyhazoval. Mohamed o vykonání zijáry (návštěva prorokovy hrobky a dalších posvátných míst spojených s jeho životem) prohlásil: „Kdokoli mne navštíví po mé smrti, je to, jako by mne navštívil za mého života“.


Ocitnete se mezi hotely a v úzké mezeře mezi nimi jsou vidět minarety posvátné mešity


Byl čas modlitby


Nádvoří mešity kryjí obří deštníky, věřící jsou chráněni před slunečním žárem a deštěm


Al-Masjid an-Nabawi někdy před sto lety

Al-Masjid an-Nabawi stojí v samém centru Medíny. Nepředstavujte si pravé staré město s oprýskanými budovami z minulých staletí. Naopak, okolí posvátné mešity je supermoderní, všude drahé hotely jako Hilton a Mövenpick, kde stojí noc 10 až 20 tisíc za dvoulůžkový pokoj a 50 tisíc za pokoj s výhledem dolů na Prorokovu mešitu. Zaparkovali jsme na severní straně Abi Dhar al Ghafari, silnici pojmenované po jednom z prvních pěti muslimů, který je připomínán pro svou přísnou zbožnost. Odtud vede podchod pod First Ring Road (King Faisal Road). Před vstupem do podchodu malé tržiště, stačí koberec na zem, na něj zboží, vedle jednoduché občerstvení. Dolů vedou jezdící schody, v podchodu obchůdky se spoustou náboženských a památečních věcí. Po výjezdu nahoru se ocitnete mezi hotely a v úzké mezeře mezi nimi jsou vidět minarety posvátné mešity. Pár kroků vpřed a stojíme vedle hotelu Dar al Taqwa a především před vstupem 338 do Prorokovy mešity. Za vchodem postává strážce, podezřele bílý obličej a fotoaparát mu nevadí, dovnitř se hrnou davy věřících, blíží se čas modlitby. Několik kroků dovnitř na nádvoří, pár fotografií. Nádvoří před námi kryjí obří deštníky, věřící jsou během modlitby chráněni před slunečním žárem a deštěm. Nuže, pocity na nádvoří Prorokovy mešity – ve vstupu nikdo nebrání, ale… nepřehánějte to, pokora a respekt sem patří.

Medína je historicky první obcí, která přijala islám, a z ní bylo v 7. století zahájeno šíření tehdy nového náboženství. Prorok Mohamed dorazil do Medíny v roce 622 a dle islámských textů jeho velbloudice v lokalitě Banu Malik bin An-Najjar poklekla a položila krk na zem. Nedaleko se nacházel dům Abú Ajuba Chálida bin Zaida Ansárího, který pln radosti přispěchal za prorokem a nabídl mu svůj dům k ubytování. Opuštěný pozemek, na kterém spočinula prorokova velbloudice, patřil dvěma sirotkům Sahlovi a Suhailovi. Bylo na něm několik datlovníků, hrobů a místo pro odpočinek stád dobytka. Prorok zjišťoval, kdo je majitelem pozemku a odmítl nabídku, že by ho dostal jako dar a nezaplatil za něj. Datlovníky byly pokáceny, hroby srovnány se zemí, a zahájena stavba mešity. Její stěny byly postaveny z kamene a hlíny, střecha ze dřeva a listů datlovníků. V současnosti je jednou z nejnádhernějších mešit světa. V mešitě nechyběla kazatelna, v níž stával prorok a pronášel svá poselství. Qibla (směr modlitby) tehdy směřovala na sever k Jeruzalému, nikoli k Mekce.


Původně měla Prorokova mešita pouze tři malé brány


Do Prorokovy mešity se najednou vejde až milion věřících


Prorokova velbloudice poklekla a položila krk na zem, dodnes na tomto místě stojí Prorokova mešita


Ve vstupu nám nikdo nebrání

Původně měla Prorokova mešita pouze tři malé brány na třech stranách, v současnosti má stovky bran a vstupů, aby do ní mohly pravidelně proudit početné zástupy lidí. V průběhu let se mešita rozšiřovala a současný vzhled je naprosto odlišný od toho, jak vypadala v minulosti, první rozšíření zažila už po bitvě u Chajbaru v roce 629. Druhý volený chalífa Umar ibn al-Chattáb poručil zbořit všechny domy v okolí s výjimkou domů Mohamedových manželek, a Prorokova mešita byla nejen posvátná, ale postupně větší a větší. Jeho nástupce chalífa Uthmán ibn Affán nechal mešitu zbořit a postavit novou, to se psal rok 649. Prorokova mešita prošla mnoha změnami, jeden po druhém ji další islámští vládci výrazně rozšiřovali a zdobili. Z původní malé budovy o rozměrech asi 30×35 metrů je v současnosti mešita, do níž se najednou vejde až milion věřících. Po poslední rekonstrukci v roce 1994 má deset minaretů vysokých 104 metrů. Hrobka proroka Mohameda je umístěna v tzv. Zeleném dómu, pojmenovaném podle zeleně zbarvené kopule. Pohřbeni jsou tam i jeho první dva nástupci, volení chalífové Abú Bakr a Umar ibn al-Chattáb. Kopule v jihovýchodním rohu mešity pochází z roku 1279, z doby mamlúckého panování (sultán Al-Mansúr Kalá’ún), tehdy ještě nebyla natřená zelenou barvou, tou byla ozdobena až v roce 1837, což zařídil sultán Osmanské říše Mahmut II. (ten, který během reforem armády zrušil janičářské sbory).

Na východní straně komplexu mešity je hřbitov al-Baqi. Islámská tradice vypráví, že jsou zde pohřbeny tisícovky společníků proroka Mohameda včetně jeho dcery Fátimy a vnuka Hasana ibn Alí, který je v šíitském islámu považován za druhého imáma. Pohřben je zde i Uthmán ibn Maz'un, jeden z prvních společníků proroka. Vypráví se, že se z náboženské horlivosti rozhodl zasvětit život modlitbám a sexuální čistotě. Jeho manželka si postěžovala přímo prorokovi a ten Uthmánovi připomněl, že on sám jako prorok žije rodinným životem a že Uthmán má odpovědnost vůči své rodině a neměl by přijímat mnišství jako formu náboženské praxe. Hřbitov byl ale zničen stoupenci wahhábistického výkladu islámu, který zakazuje hroby s pomníky, poprvé v roce 1806 a podruhé v roce 1926. V současnosti vypadá jako hromadný hrob, jednotlivé hroby nejsou označené. Existují i kontroverzní návrhy islámských duchovních, prosazujících wahhábistickou interpretaci islámu, aby byla zrušena prorokova hrobka, a jeho ostatky přeneseny na hřbitov al-Bakí a uloženy v anonymním hrobě. Uctívání předmětů a svatých osob je v jejich podání modloslužebnictví.

Okolí Medíny je láva, láva a láva. V arabštině lávová pole nazývají harrat. Asi tucet pojmenovaných lávových polí západní Saúdské Arábie zabírá plochu přibližně 180 tisíc kilometrů čtverečních, tj. více než dvakrát velikost České republiky. V Al-Masjid an-Nabawi se obyvatelé Medíny shromáždili k modlitbám i v polovině 13. století (rok 654 a šestý měsíc Jumada-II islámského kalendáře). Po sopečné erupci v Harrat Rahat se kilometry široká řeka lávy valila na historicky první islámské město a pohřbívala vše, co jí stálo v cestě. Erupci údajně zaznamenali až v Damašku, neboť mraky popela zakryly oblohu. Proud lávy nakonec Medínu ušetřil o několik kilometrů. Tento lávový proud má v současnosti i odborný název – Al-Medina Volcanic Field (AMVF). Erupce má podle islámských učenců i spojitost s výrokem proroka Mohammeda. Alláhův posel naznačil o soudném dni: „Hodina nebude stanovena, dokud ze země Hidžáz nevyjde oheň a nevrhne světlo na šíje velbloudů v Busře.“ Erupce trvala 52 dní. Arabští spisovatelé tyto události zaznamenali. Jednu dávnou zprávu cituje i Johann Ludwig Burckhardt, který proslul evropským znovuobjevením starověké jordánské Petry. „Po večerní modlitbě vypukl směrem k al-Hidžázu oheň; připomínal obrovské město s věžovitou pevností, oheň řval, pálil a polykal jako moře vše, co mu přišlo do cesty. Najednou z něj vyrazil rudý a namodralý proud, který se přiblížil k Medíně, a zároveň město ovíval chladivý západní zefýr.“