Nejjednodušší, nejrychlejší a nejlepší způsob pohybu po Samarkandu je levnými taxi. Za kratší trasy dávejte řidiči deset tisíc, za více kilometrů patnáct, budete-li chtít k Afrasiyabu, bude to možná až dvacet pět. Vždy je lepší zeptat se na přibližnou cenu předem, ale taxikáři v Samarkandu je nijak nepřehánějí. Bohužel, můžete občas převzít povinnost navigovat řidiče podle mapy ve svém telefonu, jako by neznali vlastní město. Takže „támhle doprava, poté rovně, tam zase doleva“. Nebo své město znají, ale mnoho míst pod domácím jménem. Registán pochopí každý, ale je dobré zjistit si názvy v uzbečtině, např. Daniar Hodža, pak řidič pochopí, že zákazník chce k mauzoleu proroka Daniela. S Prophet Daniel Mausoleum neuspějete, anglicky nikdo neumí. Domluva v ruštině, ovšem zdá se, že mnoho taxikářů snad nezvládne ani základy ruštiny, občas koukají s dost vyvalenýma očima. Sehnat taxi je snadné, stačí si stoupnout na kraj silnice, za chvilku někdo pojede, zastavit může i řidič v neoznačeném voze, prostě si chce přivydělat, na takové se zvýšenou pozorností a dotazem na cenu předem.

Registán

Název Registán údajně pochází z perštiny („písečné místo“), v současnosti je to úchvatný plac, kam přes den i večer přijíždějí hosté zblízka i zdaleka, posedávají na mramorových schodech před vstupem, fotí se, užívají si atmosféru historického místa. Dá se říci, že Registán je centrem timurovské dynastie, kterou založil Timur. V minulosti zde lidé sledovali mj. i popravy, tuto „milou“ zábavu již současnost nenabízí.

Samarkand byl mnohokrát centrem dění a smutně proslulý Timur (Tamerlán) z něj ve 14. století udělal hlavní město své říše. Bohatství Samarkandu tehdy zastiňovalo i nejslavnější evropská města. Ovšem… stálo to příliš životů a zotročených lidí. Běžně se udává, že během Timurových vojenských kampaní, které měly zastrašující až vyhlazovací charakter, zemřelo na 17 milionů lidí. Žil na dobyvačných výpravách a doslova – drancoval a bořil svět, aby na jeho troskách stavěl honosný a kulturní Samarkand. Do vzkvétající metropole totiž přivážel zajaté astronomy, matematiky a další vědce, architekty, zručné řemeslníky, lékaře, básníky atd., takže bývá nazýván i mecenášem umění. Timur byl zřejmě negramotný, ale kromě rodného turkického jazyka hovořil persky, a právě perštinou hovořil s učenci. Vášnivě hrál šachy. Každopádně, v dnešním Uzbekistánu je považován za zakladatele a hrdinu, leckde stojí jeho majestátní sochy, samozřejmě nechybějí ani v Samarkandu.


Výhled z minaretu Ulugbegovy madrasy, prostě stojíte na posledním schodu a jste od pasu nad minaretem


Registán, madrasa Šer Dór


Registán, výstup v minaretu


Registán

Do prostoru mezi tři madrasy Registánu se už platí vstupné (cizinec plus focení 80 000). Kdysi zde bývalo tržiště. Ovšem pouze nejstarší z madras pochází z Timurových časů – na západní straně náměstí stojí Ulugbegova madrasa. Ulugbeg byl jeho vnuk a jeden z nástupců. A především významný vědec, mj. nechal postavit na okraji Samarkandu observatoř, v níž pracovala řada proslulých astronomů. Ze Samarkandu vytvořil významné vědecké a kulturní centrum středověkého světa. Po Ulugbegovi je pojmenován i dravý dinosaurus z období pozdní křídy, jehož fosilie byly objeveny již v 80. letech minulého století, ale definitivně popsány až v roce 2021. Ulughbeg­saurus uzbekistanensis byl dlouhý až osm metrů (známý Tyrannosaurus rex až 12 metrů).

Jak je to s výstupem na minaret legálně, nevím, nás před madrasou oslovil pán, představil se jako profesor, jestli se chceme nahoru za nějaký peníz podívat. Proč ne. Odemkl dveře, pak další, a už jsme stoupali po uzoučkém schodišti. Nahoře není žádná terasa, prostě stojíte na posledním schodu a jste od pasu dolů na schodech, od pasu nahoru nad minaretem. Výhled dolů a do všech stran stojí za malou částku.

Další dvě madrasy na náměstí jsou mladšího data. Proti Ulugbegově madrase stávala chátrající chanaka (anglicky khanqah) a na straně mezi nimi starý karavanseráj. Na začátku 17. století guvernér Yalangtush Bahadur (Samarkand byl tehdy již přes sto let metropolí Bucharského chanátu) poručil strhnout chanaku a postavit madrasu Šír Dor, jméno má podle šelem zobrazených na vstupním portálu. O pár desítek let později stihl stejný osud karavanseráj a stála třetí madrasa Tilá Kárí. Přestože jsou stavby Registánu rozdílného věku, tvoří dokonalý a majestátní architektonický soubor. Jako byste se ocitli na nějakém starověkém fóru.

Mauzoleum Guri Amir

Z Registánu je to po stejnojmenném bulváru obklopeném zelení něco přes kilometr jihozápadním směrem k mauzoleu Guri Amir. Vstupné se platí 80 tisíc. Před vstupem posedávají taxikáři a nabízejí mj. výlet do Šachrizabzu, Timurova rodného města asi 100 km jižně od Samarkandu (zábavná cesta, silnice stoupá do nadmořské výšky přibližně 1500 metrů).

Říkalo se údajně, že když zmizí nebe, nic se nestane, protože ho dokonale nahradí kupole Guri Amir. Mauzoleum zaujímá významné místo v historii středoasijské architektury, ovlivnilo i mnohem pozdější architekturu mughalské říše (včetně slavného Tádž Mahalu v Agře), kde vládli Timurovi potomci.

Gur-e Amir (anglický přepis) znamená v perštině hrob vůdce. Timur je dodnes v Uzbekistánu označován jako Amir Timur, nikdy se nepyšnil titulem král nebo chán. Dlouhodobě bylo otázkou, kde je Timur pohřben. Což řešili a vyřešili sovětští vědci v polovině minulého století.


Registán


Registán


Mauzoleum Guri Amir


Mauzoleum Guri Amir

Mauzoleum poručil stavět Timur, pravděpodobně pro vnuka Muhammada Sultána, který zemřel v roce 1403 ve věku 27 let na jednom z vojenských tažení. Tedy nikoli pro sebe, své pohřbení předpokládal v rodném Šachrizabzu. Krutý dobyvatel vydechl naposledy o pouhé dva roky později při tažení do Číny. Jenže horské průsmyky byly v době jeho smrti v únoru 1405 neprůchodné, Timur byl tedy pohřben v Samarkandu. V Gur-e Amir pod ohromující tyrkysovou kopulí odpočívají i jeho synové Šáh Ruch (Shahrukh Mirza) a Miran Šáh (Miranshah), dále vnuci Ulughbeg a Muhammad Sultan a Timurův duchovní učitel Sajjid Baraka (Mir Said Baraka). Společně s hroby tří dalších příbuzných se mauzoleum postupně stalo rodinnou kryptou Timura. Mimochodem, přes Tumbinaje (zemřel 1120) byl Timur příbuzný s Čingischánem. Jaká to famílie.

Tomislav Petr v knize Krajiny včerejška píše: „Pod modrou kupolí mauzolea je náhrobek z tmavozeleného nefritu, který nechal zhotovit Timurův vnuk Ulugbek v roce 1425. Stěny hrobky jsou pokryty do výše člověka hexagonálními dlaždicemi ze zeleného alabastru, na který navazuje kdysi pozlacený mramor. Nad ním jsou pruhy kaligrafie, psané okolo skupin umělých krápníků a zlatých panelů s geometrickými motivy.“

Uvnitř je povoleno fotografovat, nikdo se zjevně nebojí, že by rušil pozůstatky Timura, které jsou hlouběji pod zemí. Uprostřed síně jsou překvapivě malé decentní kenotafy, sarkofágy jsou umístěny několik metrů pod podlahou ve skryté komoře. V roce 1941 se do Samarkandu vypravila sovětská vědecká expedice pod vedením Michaila Gerasimova s cílem objevit Timurův hrob a lépe popsat jeho rodinu a dynastii. Ostatky Timura byly exhumovány 19. června 1941. Místní muslimští duchovní se snažili otevření hrobky zastavit, rozšířena byla legenda, že pokud někdo vyruší Timura z jeho věčného spánku, vypustí na svět nájezdníka strašnějšího, než byl sám Timur. O tři dny později napadlo Německo Sovětský svaz. Timurovy ostatky byly odvezeny do Moskvy a zkoumány, bylo zjevné, že krutý válečník silně kulhal, snad následkem dětské obrny. Však se mu říkalo Timur Lenk, tedy „kulhavý“. Gerasimov rekonstruoval podle lebky i Timurovu podobu, která má výrazné mongoloidní rysy, najdete ji na internetu, mj. i na Wikipedii. Na monumentálních sochách v Samarkandu má ovšem evropštější rysy. Ostatky Timura byly navráceny do Gur-e Amir v listopadu 1942, právě tehdy spustila sovětská armáda operaci Uran, která znamenala obrat v bitvě u Stalingradu a začátek německého konce ve 2. světové válce. Jistě, vpád do Sovětského svazu plánoval Hitler mnohem dříve, podobně útok Rudé armády u Stalingradu byl naplánován již od září. Ale hrůzná legenda stále žije.

V mauzoleu je i schématické vyobrazení všech Timurových vojenských tažení. Zničil Damašek, Bagdád, vyvraždil Isfahán, zajal osmanského sultána Bájezída I., dobyvatele Balkánu, který v zajetí zemřel. Zřejmě nejděsivěji působí Timurovo dobytí Dillí. Už před rozhodující bitvou nechal pobít asi 100 000 zajatců. Bohatá indická metropole byla vydrancována a proměněna v ruiny, obyvatelstvo buď povražděno, udává se dalších sto tisíc mrtvých, nebo zotročeno. Po třech dnech vraždění byly useknuté hlavy mrtvých sestaveny do tvaru pyramidy. Timur se nezajímal o ekonomickou budoucnost Indie, chtěl Dillí zničit takovým způsobem, aby se už nikdy nevzpamatovalo k jakémukoli odporu. V bitvě o Dillí si Timur dokázal poradit s válečnými slony, které indická armáda využívala. Protože sloni mají sklon k panikaření, na své velbloudy naložil seno, nechal ho podpálit a vojáci hnali hořící velbloudy proti slonům. Ti se obrátili na útěk a devastovali vlastní vojsko. Do tohoto zmatku zaútočila Timurova jízda a dílo dokončila.