Mešita Bibi-Khanym

Z Registánu vede k Afrasiyabu třída Islama Karimova. Po necelém kilometru stojí po levé straně mešita Bibi-Khanym. Kdysi to měla být jedna z nejvelkolepějších mešit islámského světa, mistrovské dílo samotného Timura, či pro samotného Timura. V polovině minulého století z ní zůstala pouze působivá zřícenina a již za sovětské vlády začala dlouhodobá náročná rekonstrukce. V současnosti je mešita obnovená, přestože je zjevné, že ještě mnoho práce zbývá.

Většina historiků se domnívá, že mešita Bibi-Khanym byla postavena na rozkaz Timura. Nejen na počest jeho oblíbené manželky Bibi Khanym, mešita jako by měla symbolizovat jeho dobytí světa. Timur využil architekty z Íránu a Indie (po vyplenění Dillí) a asi stovku přivedených slonů k tažení stavebního materiálu. Každé ráno se údajně nechal v nosítkách donést na stavbu a dohlížel na pracovní postup. Prý byl neustále nespokojený, toužil po velkolepější a velkolepější stavbě. Hlavní část komplexu mešity byla dokončena asi za pět let. Vstup tvoří obrovský 35 metrů vysoký portál, nádvoří mohlo pojmout až 10 000 věřících. Udává se, že přespříliš ambiciózní architektonické plány vedly k tomu, že struktura byla příliš těžká a pod vlastní váhou se začala se hroutit.

K mešitě se váže stěží uvěřitelná legenda, podle které byla mešita postavena za dozoru Timurovy oblíbené manželky Bibi-Khanym na počest jeho návratu z válečného tažení. Architekt, který stavbu mešity řídil, se do krásné vládkyně bláznivě zamiloval. A když na něj naléhala, aby stavbu urychlil, vyslovil šokující podmínku, toužil ji políbit. Bibi-Khanym nařídila sluhovi, aby přinesl vejce malovaná v různých barvách, a řekla architektovi: „Podívejte se na tato vejce. Všechna jsou jiná pouze zvenčí, ale uvnitř jsou stejná. Totéž platí o ženách. Mohu ti nabídnout kteroukoli z mých otrokyň.“ Architekt odpověděl podobným přirovnáním. Požádal, aby přinesli dvě sklenice, jednu naplnil vodou a druhou bílým vínem. A vládkyni popsal, že sklenice mají stejný vzhled, ovšem když je vypijete, chutnají rozdílně. Není jisté, co se stalo na konci příběhu. Jedna verze uvádí, že architekt směl manželku Timura políbit, ale zaplatil za to životem, protože se o tom krutý panovník dozvěděl.

Uprostřed nádvoří stojí obří kamenný stojan na Korán, zřízený za Ulugbegovy vlády.


Mešita Bibi-Chanym


Mešita Bibi-Chanym, obří stojan na Korán


Mauzoleum Šah-i-Zinda


Mauzoleum Šah-i-Zinda

Mauzoleum Šah-i-Zinda

Okraj pahorku, na němž stával dávný Afrasiyab, zdobí mauzoleum Šah-i-Zinda, kde je údajně pohřben Qutham ibn Abbas, bratranec proroka Mohameda. Platí se menší vstupné (alespoň po cizinci ho žádali), jedná se o náboženské místo, vhodné je odpovídající oblečení.

Nejstarší prvky komplexu Šáh-i-Zinda pocházejí z 11. století, dochované a restaurované stavby jsou převážně ze 14. a 15. století, jsou zde pohřbeny např. Timurovy sestry a jeho další příbuzní, významní vojevůdci i duchovní.

Známý arabský cestovatel Abú Abdallah ibn Battúta zaznamenal ve svém díle ve 14. století v Samarkandu jedinou muslimskou svatyni – právě Kusamovu. Qutham ibn Abbas v 7. století v průběhu arabské invaze, kterou vedl Sa'id ibn Uthman, šířil v Transoxianě (z arabského pohledu území za řekou Ox, dnešní Amudarjou) nové náboženství – islám. Qutham Ibn Abbas byl údajně i guvernérem Mekky a zemřel v Samarkandu mučednickou smrtí v roce 677. Legenda ovšem vypráví, že unikl smrti a zmizel živý (odtud původ jména Šáh-i-Zinda, což znamená „žijící král“).

Afrasiyabské nástěnné malby

Afrasiyab je nejstarší starověkou a středověkou částí Samarkandu. V současnosti je to rozlehlý travnatý pahorek. V místním muzeu (přímo u třídy Islama Karimova) uchovávají fresky z poloviny 7. století nazvané Obrazy velvyslanců, které jsou vzácným příkladem sogdijského umění. Sogdia nebo Sogdiana ležela mezi Amudarjou a Syrdarjou, poprvé se objevuje asi v 6. století př. n. l. Do Achajmenovské říše ji začlenil Kýros Veliký, později ji ovládl Alexandr Veliký, který se v tomto regionu zamiloval do Roxany, dcery jednoho z baktrijských šlechticů. V helénistickém světě se Samarkand nazýval Maracanda. Sogdiana byla po smrti Alexandra Velikého součástí Seleukovské říše, nájezdníci a vládci se dále střídali, až se postupně její jazyk a kultura rozplynuly po muslimském dobytí Transoxiany.


Afrasiyabské nástěnné malby ze 7. století


Obrazy velvyslanců


Hrob proroka Daniela


Hrob proroka Daniela – sem se přicházejí modlit muslimové, křesťané i židé

Obrazy velvyslanců byly objeveny v roce 1965, když úřady rozhodly o postavení silnice uprostřed afrasiyabského archeologického areálu. Pravděpodobně pocházejí z let 648 až 651. Sogdianě tehdy vládl král Varkhuman, na nástěnných malbách je jmenován, o jeho postavě není pochyb. A je znázorněn, jak přijímá vyslance z řady zemí včetně Číny, ti mu přinášejí jako dar hedvábí a zámotky bource morušového.

Tažení mongolských nájezdníků na Chórezmskou říši a Afrasiyab v roce 1220 bylo zničující, město doslova vydrancovali a vyvraždili vše živé včetně zvířat. Faktem zřejmě je, že se Čingischán nejprve zajímal o obchod s Chórezmskou říší a neplánoval vojenský útok. Mongolové vyslali posly a karavanu, jenže guvernér města Otrar je považoval za vyzvědače a nechal popravit. Chórezmský šáh Ala' al-Din Muhammad přecenil své síly, odmítl guvernéra potrestat, a dokonce nechal popravit mongolského vyslance. Takovou urážku nemohl Čingischán nepotrestat. S obrovskou armádou vpadl do regionu a Chórezmská říše navěky zmizela. Až ve druhé polovině 14. století se vracel Samarkand plný paláců, mešit a zahrad na výsluní jako hlavní město Timurovské říše. Mimochodem, právě v Otraru Timur onemocněl a zemřel v roce 1405 na začátku výpravy proti Číně, kde vládla dynastie Ming.

Mauzoleum proroka Daniela

Mauzoleum proroka Daniela neboli Khodja Daniyar se nachází v severovýchodní části archeologického naleziště Afrasiyab. Podle legendy přivezl ostatky starozákonního proroka Daniela do Samarkandu dobyvatel Timur, aby zvýšil věhlas svého hlavního města. Vypráví se, že právě na tomto místě se velbloudí karavana náhle zastavila a Timur tomuto znamení neodporoval.

Daniel je jedním z významných proroků a autorem knihy ve Starém zákoně. Je uctíván v judaismu, křesťanství i islámu. Není s jistotou známo, kde Daniel zemřel a kde se nacházel jeho původní hrob. V islámské tradici se zachovalo, že byl pohřben ve starověké perské metropoli Súsy. Tamní Danielova hrobka je navštěvována nejen muslimy, ale i íránskou židovskou komunitou.

Vedle mauzolea poutníci uctívají pramen a všichni si nabírají posvátnou vodu. Dovnitř k rakvi dlouhé 18 metrů se nesmí, jsou otevřeny pouze jedny dveře, odkud se dá nahlédnout, případně zanechat nějaký peníz, na což místní věřící nezapomínají.

Podle biblické historie byl prorok Daniel v roce 605 př. n. l. zajat babylonským králem Nebukadnesarem II. a odveden do babylonského zajetí. Ovšem další zdroje tvrdí, že v hrobce je pohřben Khodja Daniyar. Když Qutham ibn Abbas šířil islám v Sogdianě, Khodja Daniyar byl jedním z jeho nejbližších spolubojovníků. Ať je v hrobce pohřben ten, nebo onen, je to svaté poutní místo, kam se přicházejí modlit muslimové, křesťané i židé. K Danielově hrobce přijíždějí i lidé z Izraele.

Existuje více variant, co se v hrobě nachází. Jedna verze tvrdí, že paže svatého Daniela, další, že sem za Timura přivezli pouze zeminu ze světcova hrobu v Súsách s minimem ostatků. Existují i různé legendy vztahující se k velikosti hrobu. Podle jednoho výkladu díky tomu nikdo nemůže přesně najít polohu prorokových ostatků.

Česká stopa v Samarkandu

Na opačné straně Samarkandu, západně od Registánu, objevíte českou restaurační a pivní stopu. Na ulici Mirzo Ulugbeg byla před 13 lety otevřena restaurace Zlata Praha. Podrobný popis restaurace na stránkách samcity.uz:

„Každý kout restaurace se zdá být samostatným kouskem České republiky. Konceptem projektu byly doplňky z České republiky – originální pivní sudy, nádobí, zařízení tradičně používané pražskými sládky, vozíky, které sloužily k přepravě sudů s pivem, koňské obojky a další předměty.“ Jednoduše řečeno, interiér je vyzdoben tak, aby se hosté cítili jako v restauraci, kterou bychom u nás označili jako „staročeská“. Podle článku byl z Prahy speciálně pozván šéfkuchař Jaroslav Ševčík. Zároveň se uvádí, že čepují pivo Pulsar vařené českou technologií. To ovšem již neplatí, čepují jiná piva (mj. Zlata), která ovšem kvalitou a teplotou českého hosta neuspokojí. Fotografie Prahy nad barem pivo nevylepší. Restaurace je rozdělená, přímo v jídelní místnosti se pivo nepodává, k tomu je určen salónek vedle.

Na pivo Pulsar pouze o pár kroků dále, naproti přes třídu Mirzo Ulugbeg, v zapadlé uličce za stadionem Dinama. Ulička je takový pivní (barový) kout Samarkandu. Za rohem je hospoda Bočka, kde je možné Pulsar ochutnat. Kdo nezná azbuku – píše se Бочка. Uvnitř to vypadá jako v české hospodě.

Posedět a ochutnat místní kuchyni lze v Samarkandu leckde. Nejlepší je šašlik, samozřejmě druh masa je na výběr, cena za jehlu se čtyřmi kusy masa je od 20 000 sumů. Pečivo k tomu nenosí, pouze kopec nakrájené cibule. Původ pokrmu je z tatarských časů na Krymu, šašlik je dnes rozšířen nejen v Rusku, ale v mnoha postsovětských zemích včetně Uzbekistánu. Šašlik včera, šašlik dnes, proč ne. Na Amir Temur ko´chasi je zahradní restaurace typického uzbeckého jména – Ald Stadt restaurant. Rozhodně se tam jí a pije levněji než například v Buchaře a Chivě, není divu, že je uvnitř spousta domácích hostů, celé rodiny. A čepují i vlastní pivo, cena 10 000.