V Jizerských horách je 30 tisícovek, polovina na české straně, na rozdíl od polských mají výrazné skalní útvary. Díky nim jsou výlety na české straně působivější. Značená stezka na Holubník, cesta přes Pytlácké kameny na Smrk (a Nebeským žebříkem), výstup na Jizeru, Frýdlantské cimbuří, procházka kolem břehů Jizery atd. České Jizerky jsou české Jizerky. Polské mají skal méně, mají ovšem horu nejvyšší.

Jmenuje se Wysoka Kopa a má nadmořskou výšku 1127,6 m. Netuším proč, leckde se udává 1126 metrů. Nejlepším východiskem k výstupu je parkoviště v areálu Jakuszyce asi dva kilometry za hranicí. Nechybějí tam restaurace, hotely, čerpací stanice, půjčovna kol (i elektrokol), leccos nepochybně v provozu více v letní sezoně. Mimochodem, lze tam dojet i vlakem z Harrachova.

Wysoka Kopa patří do tzv. Koruny polských hor, což je novodobý seznam, který byl sestaven a uveřejněn v roce 1997 redaktory časopisu „Poznaj swój kraj“. Myšlenka konceptu byla zřejmá, zatraktivnit i méně známé hory, které se schovávaly za přitažlivostí Vysokých Tater. Nahoru to není nijak náročný výlet, z parkoviště až na vrchol pouze 5,5 km, převýšení je asi 270 metrů. Což nabádá k prodloužení, přece se hned nebudete vracet…


Panna Marie nás doprovází, jsme v Polsku


Stezka, nebo potůček…


Koncem dubna zůstává v Krkonoších sníh


Výhled ze Sine Skałki, uprostřed vzadu Smrk

Až do rozcestí Szklarska Droga se šlape po široké cestě vhodné pro cyklisty, těch je snad více než pěších. Poté se červená odpojuje od modré a stoupá se prudčeji lesem. Koncem dubna se leckde povalují zbytky sněhu, ve slunečných dnech rychle tají a cesta je dost rozmočená a blátivá. Červená značka nevede na vrchol, ale obchází ho. Cesta ovšem až nahoru vede, jen je na ní více a více vody a bláta. Na mapě je vyznačena přerušovanou čárou, žádný zákaz tam není, Jizerky nejsou národním parkem. Až později jsem četl na internetu, že prý jsou přístupové cesty dva roky uzavřeny a symbolická vrcholová cedule je na červeně značené stezce asi půl kilometru dále směrem k hoře Sine Skałki. Ze strany od rozcestí Szklarska Droga jsme na žádný zákaz nenarazili, cesta byla vyšlapaná a potkali jsme spoustu lidí, novodobý zákaz zjevně není v povědomí a dodržován. „To dziwne“, slyšeli jsme od Poláků u cedule z druhé strany, když jsme znovu vyšli na červenou, stálo na ní „ostoja zwierzat, wstęp wzbroniony“. Na vrcholu je pouze navršené kamení značící nejvyšší bod Jizerských hor, až mi to připadalo maličko nedůstojné ke slovu „nejvyšší“. Mimochodem, v těchto místech je červená značka součástí Hlavní sudetské magistrály (Główny Szlak Sudecki), což je přes 400 km dlouhá pěší dálková turistická trasa vedoucí z města Świeradów-Zdrój v Jizerských horách až do Prudníka nedaleko naší hranice na severním okraji Zlatohorské vrchoviny.

Z Wysoké Kopy jsou vidět zasněžené hřbety Krkonoš, ovšem lepší výhled nabídne následující hora na červené značce – Sine Skałki. Čtvrtá nejvyšší hora Jizerek, 1122 m. n. m., stejně vysoká, jako Jizera. V dálce rozeznáváme 23 metrů vysokou rozhlednu na nejvyšší hoře české strany Jizerek Smrku. Kus dále Ještěd. Jméno Sine Skałki znamená Modré kameny, pojmenování má údajně původ v místních endemických lišejnících.


V dálce rozhledna na Smrku


Jizera


Voda Jizery


Občerstvení v Orle

Odtud vede červená dolů, z rozcestí se lze otočit a pod Zlatými Jámami (Złote Jamy) se po modré vracet k parkovišti a dokončit malý okruh kolem nejvyšší hory Jizerek. Název Złote Jamy má souvislost se středověkým osídlením, s tehdejšími dobrodruhy, kteří hledali v Jizerských horách drahé kameny a bohatství, v okolí bývaly dokonce menší zlaté doly. Kdo nezbohatl nálezy drahých minerálů, usadil se, chov dobytka a ovcí nabízel mléko, maso, sýry, leccos se dalo ulovit včetně pstruhů, dřevo rostlo všude kolem, výnosná byla i těžba rašeliny. Není obtížné si představit, že si místní vypomáhali i pašeráctvím.

Druhou variantou je prodloužit okruh kolem Wysoké Kupy sestupem k Jizeře, žlutá vede až k Velké jizerské louce (Izerska Hala). Díky chladným a vlhkým vzduchovým masám proudícím z oblasti nad Atlantským oceánem a sestupujícím z hor do údolí, má zimní počasí podobné až polárnímu klimatu. Proto se Velká jizerská louka označuje jako polský studený pól. Bývávalo, je slunečný konec dubna. Odtud vede červená značka, která se občas přibližuje a občas vzdaluje Jizeře, až do osady Orle. Voda Jizery je naprosto průzračná, přestože zabarvená od rašeliny do hnědé barvy, což ji dělá ještě zajímavější a krásnější. Tam za řekou, je Česká republika, na levém břehu Jizery jsme stále v Polsku.

Osada Orle v nadmořské výšce lehce přes osm set metrů, to je ve 21. století pouze několik domů. Ovšem v minulosti byla jednou z nejrozsáhlejších sklářských osad v Jizerských horách. Jmenovala se Carlsthal a sklářský průmysl zde existoval téměř do konce 19. století. Co je podstatné, v kamenné budově, kterou kdysi nechal vybudovat majitel skláren, je v současnosti penzion. S jídelnou, lze si dát například klobásu z komína, nepochybně chutnější, než nám nabízejí leckde u nás, platit je možné i v korunách. Pivo si určitě nedávejte… A odtud již zpět na parkoviště. Celý výlet přes 22 kilometrů, převýšení asi 450 metrů.

Co dodat… Pokud je nejvyšší vrchol Jizerek opravdu oficiálně nepřístupný, nelze výlet doporučit, celá trasa tím vede po širokých cestách, na české straně jsou desítky hezčích výšlapů.