Do Lesotha vede z Jižní Afriky řada přechodů, snad nejznámějším je Sani Pass. Je to 8 kilometrů po prašné silnici kroutící se do průsmyku ve výšce 2874 metrů. Dříve tudy domorodci popoháněli muly s těžkými náklady, dnes zde projede jen terénní či podobně odolný vůz. A právě těch posledních 8 horských kilometrů mě dělí od hraničního přechodu mezi JAR a Lesothem. Postávám na kraji silnice s pořádným batohem a vyhlížím zvířený prach, který by napověděl, že možný transport se blíží. Silnice je ovšem prázdná, očekávala jsem větší ruch, přece jen nejeden obyvatel Lesotha hledá zdroj obživy u velkého souseda. Dočkám se, pick-up plně naložený rajčaty (rajský pohled) brzdí a společně se vydáváme tam nahoru, kam oko nedohlédne, kde v průsmyku v mracích je nejen hraniční přechod, ale také Sani Top Chalet, ubytovna honosící se pyšným sloganem „nejvýše položená hospoda v Africe“. Ale před hospodou čeká hranice a spousta úředníků a kdo ví, jak to tady chodí, zvláště, putujete-li bez víza. Úředník a voják v jedné osobě byl nakonec jeden jediný, usměvavý, s miminem zavěšeným přes rameno. Takový byl můj první obrázek z Lesotha. Pro vojáka ani mimino nepředstavovalo vízum problém, razítko do pasu a – no, nezamilovali byste si takovou zemi už na hranicích?

Vyrážíme na výlet horami Lesotha

V Sani Top Chalet je možné se ubytovat (já ale jedu dále do vnitrozemí), půjčit si horské kolo (toho zde opravdu užijete), zorganizovat výlety mj. na nejvyšší horu Afriky jižně od Kilimandžára – na Thabana Ntlenyana. Je to ale náročné stoupání do výše 3482 m. Sani Pass zavírá na rozdíl od některých jiných přechodů už v 16 hodin (Maseru Bridge a Ficksburg Bridge jsou otevřeny nonstop, ale kdo by v noci po Lesothu jezdil), je tedy lepší vyrazit včas ráno aby nezavřeli hranice člověku před nosem. Možná by vás nenechali mrznout na uzavřeném přechodu, ale kdo ví. Mimochodem, ono horské kolo je pro nejvytrvalejší cyklisty pravým adrenalinem. V Lesothu se koná každoročně Thin Air Challenge, čtyřdenní závod po opuštěných horských trasách. Spíše netrasách.

Tak vypadají chaloupky v Lesothu

A kde vlastně budu spát? Přece v rondelu. Tak místní říkají svým typickým kulatým domečkům. Kousek za hranicí v jedné z prvních vesnic se se mnou dávají do řeči místní ženy a spát budu samozřejmě u nich v rondelu. S hygienou nebyl problém, večer se ženy z vesnice sešly v jednom rondelu, ohřála se voda a báječná společná lázeň byla na světě. Pak se začalo kuchtit v kuchyňce a přestože jsem byla z toho nezvyklého dýmu přidušená, těšila jsem se na první večeři v Lesothu. V jediném rondelu nás bylo snad 20, muži se zase sešli v jiném. A společně se i spalo! Ženy v jedné kulaté chaloupce, muži v další. A na druhý den mě pozvaly do školy. Žádné zdi a žádné budovy, škola pod širým nebem mezi vysokými horami, děti všech věků společně, zpívalo se, počítalo. Děti nelze v Lesothu minout, kam se hnu, je dětí plno, cizinka je pro ně exotickou podívanou. Jsou špinavé, docela milé, někdy se nabízejí jako průvodci, proč jim nedat nějaký ten drobák a potěšit. Nikde jsem je neviděla pracovat, což bývá v podobných zeměpisných šířkách běžné. Překvapilo mě ale, že jsem je nevídala si hrát. Chyběly jim hračky. Stačilo spíchnout z drátků a punčochy nějakou panenku, z kusu látky míček a nové radosti byly na světě.

V Lesothu

Podle místního přísloví potřebujete na cestu Lesothem přikrývku a nůž. Potřebujete totiž spát a jíst. Přikrývka je tradičním domorodým oblečením, ovšem její lesothská historie není příliš dlouhá. Tradiční domorodé oblečení má totiž původ na britských ostrovech. To někdy v roce 1860 dostal lesothský král Moshoeshoe jednu přikrývku jako dar od britského obchodníka. Protože dobře věděl, že oděv je v Evropě symbolem společenského postavení, začal nosit přikrývku přehozenou přes rameno podobně jako nosívali afričtí náčelníci například lví kůže. Nová lesothská móda se šířila a Britové začali levné pokrývky pro lesothský trh vyrábět a dovážet. Společnost Frasers Limited dokonce pro ty nejbohatší vyráběla luxusní modely nazývané podle anglické královny – Victoria. A v roce 1920 se konečně začaly přikrývky vyrábět i v jižní Africe.

Nejen Evropany dovezené přikrývky se staly tradičním prvkem života obyvatel Lesotha. Podobnou historii mají místní koně. Říká se jim Basuto pony a je to něco mezi koněm a poníkem. Můžete si ho najmout na krátkou vyjížďku, ale i na týdenní dobrodružství lesothským venkovem a přírodou. První koně dovezla na jih Afriky nizozemská Východoindická společnost v roce 1653. Plemeno koní není známé, ale zpočátku byly dováženy koně s východní krví, arabskou, perskou, mongolskou, především pony z Jávy. Až na začátku 19. století se v jižní Africe objevili poprvé angličtí plnokrevníci a kolem roku 1830 se první kříženci dostali k basutskému králi. Jávský pony byl ve své domovině využíván především na práci na polích a k nošení břemen. Naopak basuto je jezdecké plemeno u něhož se díky drsnému horskému prostředí vyvinuly předpoklady k vytrvalosti a nekonečné energii. Lesothský král na něm začal jezdit v roce 1830 a dnes na něm domorodci nejen jezdí, ale také lákají turisty na projížďky.


Místní královna

V Lesothu se usadila spousta farmářů z JAR, pozemky jsou levné, příroda okouzlující, chovají koně i psi a začínají se orientovat na služby pro přicházející cizince. A protože nebyl v Lesothu ten, kdo na pár dnů basuta neosedlal, využila jsem na jedné z farem nabídku k toulání africkou horskou přírodou. Než jsem na basutovi vyrazila, průvodce mě pořádně potrénoval, aby se ujistil, že výlet zvládnu a nebudu jen na obtíž až za dvěma kopci z koně spadnu a kosti přerazím. Na druhou stranu místní ale vědí, že Evropan očekává alespoň nějaký ten adrenalin a vedou trasy projížděk do strmých skal a v těžkém terénu. A trasa to byla velkolepá, nahoru a dolů, sem tam pořádně strmě nahoru a dolů. Plná kamení, příkopů, srázů, ale nebylo třeba valných jezdeckých zkušeností, kůň je měl za mě, byl nekonečně trpělivý a znalý náročných stezek, které jistým krokem překonával. Výlet trval 4 dny, spala jsem pod širákem, počasí bylo milosrdné a ani jednou nesprchlo. Jen mi nebylo dopřáno poznání, že basuto si osvojil zvyky svých pánů a zastavuje před hospodou. Sám prý pozná, že zde kolemjedoucím (kdo by šel pěšky v zemi poníků), nalijí místní pivo. Vaří ho v Maseru a jmenuje se Maluti (podle pohoří). Na etiketě je jezdec na lesothském pony zabalený v tradiční přikrývce a s tradičním kloboukem. V pozadí se vypínají majestátní hory a nápis The Kingdom in the Sky.

Toulání Lesothem není nekonečné a tak se vyptávám ve vesnici na zastávku autobusu a zda dnes nějaký směrem hlavní město Maseru pojede. Plechový přístřešek, sloužící jako zastávka, jsem našla bez problémů, horší to bylo s informací – ano, něco pojede. Hodina, dvě, přestala jsem to počítat, však jsem se dávno transformovala na africké poměry. Čekám v klidném nicnedělání pět hodin a v dálce se konečně objevuje autobus. Na konci jízdy jsem ani nepoznala hlavní město. Rozdíl proti vesnicím cestou nebyl příliš patrný, každopádně, turistický boom se ani v Maseru nekoná, jediná bílá tvář, kterou vidím, je ta moje. Z Maseru odjíždím minibusem zpět do JAR do Johannesburgu.

Na autobusové zastávce, čekání bylo dlouhé

Něco málo z dějin Lesotha:
Tento kraj býval po staletí domovem Sanů, nazývaných bušmeni či křováci. Historie současného Lesotha začala až na konci 18. století docela neznámým kmenovým náčelníkem jménem Mošeše (v angličtině se setkáte se jménem Mosheshoe), který za své státnické činy dostal přízvisko Veliký. Nuže v dobách, kdy Mošeše byl jen jedním ze stovek náčelníků v této části Afriky, začínali být někteří z kmenových vůdců sužováni pocitem, že je jim již jejich země malá. Probudil se v nich válečný duch, touha po zbohatnutí a ovládání sousedů. V rozsévání hrůz mezi mírumilovnějšími sousedy vynikal především Šaksa, náčelník stále mocnějšího kmenového svazu Zulů. Pro boj jedněch proti druhým se vžil výraz difaqane, což znamená v jazyce sotho něco jako „být ničen“, někdy se překládá jako „nucené vystěhování, utrpení“. Mošešeho lidé se uchýlili na místo zvané Thaba-Bosiu (asi 25 km od dnešního hlavního města Maseru), jakousi stolovou horu, kterou opevnili a hájili proti všem útokům.

Vesnička v lesothských horách

Výsledkem difaqane nebyla jen porážka v boji, ale i ztráta dobytka, nastával hlad, statisíce lidí útrapy nepřetržitých bojů jedněch proti druhým nepřežily. Co vedlo k difaqane? Důvod jistě nebyl jediný. Snad se narodilo příliš mnoho silných osobností, snad náčelníci viděli bohatství Evropanů a toužili se jim vyrovnat, snad to byla potřeba rozšíření pastvin v důsledcích sucha a demografického vývoje, snad prodávání otroků, na kterém některé kmeny vydělávaly. Mošeše se ale proti všem útokům dobře opevnil a jeho sídlo nebylo nikdy dobyto. Thaba-Bosiu znamená „Hora v noci“ a jméno má původ v legendárním večerním příchodu Mošešeho lidu. I po setmění bylo nutné učinit nejdůležitější opatření proti případnému nečekanému ataku a tak se první obranná linie stavěla hned v noci. Dnes zde najdeme zbytky původního opevnění i hrob krále Mošeše. Mošeše proslul nadáním a schopností uhájit svůj lid a tak se na Thaba-Bosiu stahovali další uprchlíci z bojů, které se v oblasti rozhořely a do kterých později vstoupili i búrští usedlíci a Britové. V okolí hory postupně vznikaly vesnice a Mošešeho kmen mohutněl. Mošeše navíc upevnil své postavení tím, že do země pozval francouzské misionáře, což mělo za následek dříve nevídanou vysokou gramotnost. Jeden z misionářů se stal dokonce Mošešeho poradcem. Přes své diplomatické schopnosti se Mošeše nevyhnul konfliktům s Búry a Brity. Ti proti němu v roce 1852 vyslali jednotky vedené Cathcartem, ale ani moderní britská armáda Thaba-Bosiu nedobyla. Nicméně Mošeše si uvědomoval, že s Brity lépe vycházet v dobrém a svůj stále se rozrůstající národ raději viděl v britských rukách než v búrských. Lesotho se nakonec stalo britským protektorátem, což znamenalo ochranu před tlakem búrských usedlíků.

Díky za vyprávění Janě Kadochové