V pokladně panuje zmatek, dochází nám, že díky mohutnému přívalu vody nejde elektřina. Lámanou portugalštinou pronesu k pokladní za pultem něco o smůle, že jedeme až z Čech a teď tohle a – jsme vpuštěni dovnitř, dokonce bez průvodce a bez placení (nebylo jak platit, nefungovala pokladna). Sami se touláme setmělým templářským klášterem a protože je listopad a před pátou odpolední, pomalu se stmívá a obklopeni stíny ani netušíme, zda jsme ve století třináctém či jednadvacátém nebo v pohádce. Vykoukneme za trochou světla, venku začíná znovu pršet, patia jsou plná vody, další teče z fontán. Fasády se ztrácejí v padající mlze a temnotě, kde se snad každou chvíli musí zhmotnit nějaký ten rytíř s červeným křížem na prsou. Vstupujeme do šestnáctiboké charoly, sem prý přijížděli templáři na koních na mši, procházíme ambity osázené azulejos, z oken vidíme akvadukt postavený ale až v 17. století, mrholí, přesto vycházíme na terasy a nádvoří.

Templářské kříže zdobí dlažbu v Tomaru

První se vrhali do bojů a poslední ustupovali, takovou pověst měli templářští rytíři. Nebojovali jen v orientu, válčili v křesťanských armádách také na Pyrenejském poloostrově, který pomáhali osvobozovat od několik století trvající muslimské vlády. Za vojenskou podporu dostal řád rozsáhlá území od portugalského panovníka Alfonse I. Velmistr templářského řádu v Portugalsku Gualdim Pais pak v roce 1160 rozkázal vybudovat hrad a klášter (Convento de Cristo), v jehož tmavých chodbách bloudíme a kolem něhož vyrostlo město Tomar. Jako vzor prý sloužily templářským architektům jeruzalémské chrámy – Bazilika Svatého hrobu a Skalní dóm. Gualdim Pais učinil z Tomaru nové sídlo templářského řádu v Portugalsku.

Klášter nenese původní podobu, na počátku 16. století se na jeho přeměně podepsal Diogo de Arruda, jehož bratr Francisco stavěl lisabonskou Torre de Belém. De Arrudové byli mistry manuelského slohu, který ozdobil Portugalsko v dobách zámořských objevů. Hravý manuelský styl nese jméno krále Manuela I., za jehož vlády se na přelomu 15. a 16. století stala z Portugalska námořní velmoc, jejíž lodě jako první z evropských postupně dopluly až do Indie. Přispěly k tomu i peníze templářů. Po dramatickém zrušení řádu a upálení jeho vůdců ve Francii, přijal portugalský král Diniz mnohé z uprchlých templářů na svém panství. Několik let po upálení velmistra de Molaye pak Diniz založil v Portugalsku Řád Kristův, pod který se údajně schovali bývalí templáři. Velmistrem Kristova řádu se stal v roce 1417 princ Jindřich, zvaný Mořeplavec, který penězi řádu financoval portugalské plavby směrem do Indie.

Tomaru vládne nazelenalá barva jakýchsi lišejníků či mechů, kterými jsou porostlé

Manuelský sloh ozdobil Tomar kotvami, mořskými korály, propletenými hady, námořními uzly, sponami opasků či vinnými hrozny. V Tomaru je manuelský sloh ještě více spjat s mořem, jakoby mnohé kamenné kusy byly právě vytaženy z mořského dna. Tuto tajuplnou podobu dodává ozdobám a zdem Tomaru nazelenalá barva jakýchsi lišejníků či mechů, kterými jsou porostlé. Nejznámější okno Portugalska – tzv. manuelské tomarské okno se taktéž nadechlo do zelené barvy mořských řas.

Jednou za čtyři roky se v Tomaru koná slavnost Festa dos Tabuleiros. Během poslední slávy, která se konala v roce 2007, se do malého Tomaru s asi 15 tisíci obyvateli nahrnulo na půl milionu návštěvníků. Vrcholem několikadenního festivalu je průvod stovek dívek a žen oděných v bílé šaty a nesoucích na hlavách koše s desítkami chlebů nabodnutých na vztyčené pruty a zdobených barevnými květy. Onomu podnosu či koši s chleby se říká tabuleiro a takové tabuleiro bývá vysoké jako dospělý člověk. Když k výšce přičtete váhu až 15 kilo, je evidentní, že nést tabuleiro na hlavě nedokážete na první pokus. Mladé dívky reprezentující jednotlivé obce regionu se také na festival dlouhodobě připravují a možná již nyní, v lednu, procvičují kroky s tabuleiros na hlavách, přestože se slavnost koná až v červnu (2.–11.).
Dostat se do Tomaru je snadné, z Lisabonu sem jezdí vlaky i autobusy, ale sehnat ubytování na dny festivalu bývá komplikované, chcete-li být ve správný den na správném místě, zamlouvejte včas.

Kromě templářského hradu nakoukněte do kostela Santa Maria do Olival za řekou Nabão (v průvodci Lonely Planet o něm není zmínka), kde je pohřben Gualdim Pais a další templáři. Přímo na Praça da República stojí Igreja de São João Baptista (kostel sv. Jana Křtitele) z 15. století s bělostnou manuelskou fasádou. V uličce Joaquim Jacinto blízko Praça da República stojí bývalá synagoga z 15. století, prý nejlépe zachovaná v Portugalsku, přestože sloužila jako sklad či vězení. Dnes je v ní muzeum pojmenované po Abrahamovi Zacutovi, významném židovském astronomovi ve službách krále Manuela I., jehož vědomosti a tabulky pomáhaly portugalským mořeplavcům na objevitelských plavbách.


Nejznámější okno Portugalska – tzv. manuelské tomarské okno se taktéž nadechlo do mořské zelené barvy.

Hrad a klášter bez elektřiny, sami v chodbách nejtajuplnějšího ze všech řádů, o němž se dodnes vyprávějí legendy. Taková návštěva templářského Tomaru se nepodaří každý den. Dojmy z tomarského templářského dědictví nás natolik naplnily, že jsme další den dopoledne navštívili hrad podruhé. Tentokráte to byla kompletní prohlídka s elektřinou a zaplaceným vstupným.

www.cm-tomar.pt
http://festatabuleiros.no.sapo.pt
www.tabuleiros.org
www.gekkoportugal.com