Nutno podotknout, že Kelly (korejským jménem Na jeon) a Won il jsou mladí, krásní a vzdělaní lidé z tradičních a dobře zajištěných korejských rodin. Statut rodiny je všeobecně v Asii „svatý“, přesto mě překvapilo, že mladí korejští muži hovořili o svatbách více než děvčata. Asi to souvisí s vyšší pozicí ženatého muže v korejské společnosti a naopak s končícím cestováním svobodných žen za vzděláváním do zahraničí. Což je v této zemi velice rozšířené. ¨

Svatba se konala osmý den našeho korejského pobytu, kdy jsme se už stihli seznámit s oběma rodinami a jejich blízkými či vzdálenými příbuznými. Všichni byli velice laskaví, jejich prostřednictvím jsme se dozvěděli mnohé o jejich zemi, kultuře, politice, historii, jídle, o vztazích, sportu atd. Měli radost, že jsme přijeli poznávat jejich zemi a stále jsme od nich dostávali nějaké dárky.


Součástí svatby byl i tradiční korejský obřad v němž byli novomanželé oděni do tzv. hanboků

Pár dní před obřadem jsem se Kelly ptala na podrobnosti o svatbě… a dostala jsem opět neurčitou odpověď: poslali jsme 500 oznámení, ale nevím, kdo přijde…. Na otázku ohledně svatební kytice „překvapivě“ stejná odpověď: nevím, to zařizuje wedding planner. Tedy trošku jiné svatební plánování než jsme zvyklí v našich končinách. Den před svatbou nás odvezli do města konání, které bylo vzdálené asi 2 hodiny jízdy autem od Soulu a jehož název si nepamatuji, neboť mimo Soul je vše značeno pouze v korejštině. Cestování v Koreji je pro lidi ovládající pouze latinku opravdu oříšek. Náš svatební dar – diamantové srdíčko – jsme vybírali s ohledem na lásku Korejců k těmto kamenům. Dar jsme předali den předem a snoubenci byli mile překvapeni. Jednak, že vůbec něco dostali, a po rozbalení i samotným darem. Rodina Kelly nás stejně jako své příbuzné ubytovala v hotelu na svoje náklady.


Květinová výzdoba – pro nás netradičně z květinových věnců – a umělecké fotografie snoubenců.

Po snídani jsme auty vyrazili k místu obřadu. Záhy naše automobily začali navigovat osoby v pláštěnkách s neonovými ukazateli. Nejednalo se o nějakou nehodu, ale o organizaci parkování přijíždějících svatebních hostů, což bylo vzhledem k počtu přítomných aut a lidí potřebné. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti před osamoceným domem. Byl to tzv. Svatební dům (Wedding House). Kompletní servis na jednom místě, vše v jednom. Pro mě, odkojence pouze moravských a českých svateb, to byla zajímavá novinka. V přízemí byly různé technické místnosti jako šatna, kadeřnictví, administrativní části a hlavně obrovská „žrádelna“ – tedy velký sál s vyzdobenými svatebními stoly a se dvěma velkoplošnými plátny v čele místnosti, která přenášela on-line dění ze svatebního – oddávacího sálu. Také tam byla klasická vývěska s rozpisem svateb na určený den. V prvním patře byla „fotografická místnost“, kde se nevěsta ještě před svatbou fotografovala se svojí rodinou a blízkými. V předsálí svatební místnosti byla květinová výzdoba (pro nás netradičně sestávající z květinových věnců) a umělecké fotografie snoubenců. Samotný svatební sál byl pěkně vyzdoben ve stylu „západních“ svateb. S ostatními svatebčany jsme zaujali místa v sále, rodiče obou snoubenců měli privilegovaná křesla vpředu. Obřad začal standardně. Za zvuků tiché melodie přiváděl nevěstu její otec na pódium k ženichovi a oddávajícímu úředníkovi. Nevěsta měla klasické bílé svatební šaty se závojem a ženich smoking. Svatebčané byli oblečeni různě. Blízcí mužští rodinní příslušníci měli smokingy nebo obleky, ostatní třeba rifle. Někteří pánové měli bílé rukavičky. Dámy z blízké rodiny ve středním a vyšším věku byly oblečeny do tzv. hanboku (tradiční korejský oděv), ostatní do společenských šatů. Tedy, stručně řečeno, byla to směsice stylů odívání a všem bylo úplně jedno, co kdo měl na sobě. Mimochodem, hanbok zažívá v Koreji opravdovou renesanci, v mnoha obchodech můžete zakoupit jak jednoduché, tak bohatě zdobené a tedy patřičně drahé.


Do místnosti k novomanželům jednotlivě vstupovali blízcí rodinní příslušníci a nevěsta jim nalévala čaj.

Zvláštní odstavec věnuji weddingplanner – dívce v černých leginách a halence, která vše ohledně obřadu zajišťovala. Zajímavá byla její úloha během samotného obřadu, kdy se neustále pohybovala v těsné blízkosti nevěsty a upravovala její vlečku. Kelly měla úzké šaty, v kterých se nemohla moc pohybovat a tak pomoc sem tam potřebovala, nicméně weddingplanner byla všudypřítomná a hyperaktivní a neustále šaty upravovala, až to působilo rušivě a nedůstojně.

Obřad byl v korejštině, takže nevíme, o čem oddávající dvacet minut mluvil. Poté, co si snoubenci zřejmě řekli ano, nastala další část obřadu – poklony (tradiční projev pozdravu, úcty a poděkování). Novomanželé se poklonili oddávajícímu a poté všem rodičům, přičemž ženich se poklonil až k zemi. Prsteny měli novomanželé na rukou již před obřadem. K našemu zklamání nedošlo k u nás tradičnímu prvnímu novomanželskému polibku. Možná je to tím, že fyzické projevy jako podání ruky, polibky či hlazení nedostávají v korejské společnosti příliš prostoru. Nám – návštěvníkům za západu – vzdělanější lidé podávali při pozdravu ruku, ovšem nečinili tak mezi sebou. Dalším bodem svatby bylo novomanželské krájení několikapatrového dortu, z něhož byl ovšem opravdovým dortem pouze krájený vrchní díl, zbytek byl plastový. Po těchto úkonech následovalo focení na pódiu, nejdříve ženich s nevěstou a s rodinou, poté i s ostatními pozvanými. Evropany na fotkách moc korejských novomanželů asi nemá a tak jsme byli přizváni také. Pro většinu svatebčanů tímto skončil oficiální obřad.

Klasický obřad po evropsku

Většina hostů následně využila jakýchsi „stravenek“ – tedy poukázek na vstup do jídelního sálu. Nejbližší příbuzní svatebčanů a my (to je hosté ze západu) jsme se přesunuli do druhého patra. Zde byla místnost pro tradiční korejský svatební obřad, kde se sedělo na zemi a novomanželé byli oděni do hanboků. Do místnosti k novomanželům jednotlivě vstupovali blízcí rodinní příslušníci (samozřejmě naboso) a nevěsta jim nalévala čaj. Všichni se vzájemně ukláněli, povídalo se jen poskrovnu. Ceremoniál byl u konce a šli jsme do jídelny. Bylo tam snad 500 lidí. Nedokázali jsme rozlišit, zda jsou to svatebčané z naší či jiné svatby, tak jsme přisedli ke kamarádům nevěsty, kteří nás na obřad přivezli. Jídlo bylo formou švédských stolů. Výběr byl velký a rozmanitý a všechny pokrmy i nápoje byly typické – korejské. Na plátnech vpředu bylo možné sledovat aktuální dění v oddacím sále. Nikdo novomanželům nedával svatební dary ani negratuloval a nikdo tam nebyl opilý. Novomanželé přišli do jídelního sálu později a už v civilu. Pohoštění si příliš neužili, neboť se rozloučili s vybranými jednotlivci a spěchali na letiště. Čekala je totiž svatební cesta na Floridu. A my jsme před sebou měli zpáteční cestu autobusem do Soulu. Přátelé Kelly nás naštěstí zavezli až na nádraží, koupili nám lístek a vysvětlili, kde máme vystoupit. Mnoho Korejců totiž, i přes povinnou školní výuku angličtiny v posledních letech, anglicky vůbec nerozumí. U starších ročníků uspějete spíše s japonštinou, což má své historické důvody.

Korejská svatba skončila, mně se dostalo mnohých odpovědí a náš pobyt v Koreji pokračoval…