Tento příběh ležel 15 let v šuplíku. Mým cílem tehdy nebyla klasická turistika a fotografování, chtěl jsem prostě vypadnout do panenských pralesů, do osad, kam bílá tvář zavítá málokdy, a ne vždy bývá vítána s úsměvem. Prostě, lehnout do hamaky a dívat se kolem sebe, jaký vlastně ten svět je.

Francouzská Guyana to je Cayenne, Ďábelské ostrovy (které se již nejmenují Ďábelské), Motýlek, více si asi většina lidí nevybaví. Nic z toho mi ale nebylo blízké a přestože jsem příběh Henriho Charrièra četl, netoužil jsem navštěvovat bývalé věznice a představovat si utrpení vězněného Motýlka a sadismus dozorců či zločinců. Pro mě tenhle zámořský kousek Francie znamenal a bude znamenat – prales a Georges.

Na jeho začátku byl kontakt od kamaráda na jednoho Čecha žijícího na kraji pralesa ve Francouzské Guyaně, v nějakém zapadákově u městečka St. Laurent du Maroni. Onen Čech jménem Jirka se již dávno jmenoval Georges a v důchodovém věku se usadil ve svém novém francouzském domově pod tropickým sluncem a blízko blátivých vod řeky Maroni, tvořící přirozenou hranici mezi Surinamem a Francouzskou Guyanou. Místo jako stvořené pro moje toulání, pro únik do panenského pralesa, do vesniček, kde cizince vidí párkrát za život. Kvůli pralesu jsem letěl do Francouzské Guyany. A protože ve Francii říkají jen Guyane, budu se dále držet tohoto výrazu ve svém vyprávění. Tahle Guyane je součástí Francie a vízum jsem nepotřeboval. Jenže jsem neletěl na krátkou dovolenou a nějaký čas návratu jsem neřešil. V Air France mi ale nabízeli otevřenou letenku za 90 tisíc. No, nekup to… Dlouhé bylo přemlouvání, dlouhé ťukání do počítače, nakonec paní objevila studentskou slevu snad až na dně své neochotné duše a letěl jsem za 18 tisíc. Za Georgesem.


Guyane – prales, řeka Maroni a sem tam usedlost.

Sedím v putyce, kolem mě jen černé tváře. Jediný běloch, na něhož se upírají oči a ptají se, co pohledává v tomhle prostředí. Ale Georges se dostavil – bývalý legionář, bez něhož bych zde nemusel dlouho přežít. To Georges mě uvedl mezi lidi, popili jsme, zazpívali, opili se (nejdrsnější pití, kterému tady lidově říkají surinamský rum, mělo snad 90 procent). Tváře, které nevěstily nic dobrého, jsou nečekaně přívětivé, začínám tomu rozumět tak, že jsem doma. Pár dní v Georgesově společnosti mi otevřelo dveře a srdce, prošli jsme osadou a okolím, zašli jsme do čínských krámků (mají nejlevnější alkohol). Ale nic není stoprocentní. Přes toto přijetí stačilo někdy jít na konec osady a zle se dívající oči dávaly najevo, že tady nejsem vítán. Co tady děláš, koho hledáš? Toho neznám, vypadni, nikdo takový tady nežije, běž pryč, už sem nechoď. Ještě horší je to prý v sousedním Surinamu, alespoň ti, kteří mě nevítali a s nimiž bylo nejisté přežití, ti mě varovali před Surinamem, tam je bílá tvář vstupenkou do vážných malérů. A jaký je ten Georges? Jak má takový exlegionář vypadat? Chlap jako hora a jizvy ve tváři? Nebo belmondovský úsměv sebejistého chlapíka bez skrupulí a protřelého světem (však si Belmondo nějakého toho legionáře zahrál)? Ale kdeže, Georges již má svůj věk, o jednu nohu přišel ve službě za Francii, za což obdržel dvě státní vyznamenání, ale byl také odměněn slušnou doživotní penzí, která mu tady ve francouzských tropech zajišťuje pohodlný život. A mladou černou manželku, spokojenou s jeho příjmem.


Ženy v Guyane – tanec, temperament, úsměv

Kreolové, Francouzi, Číňané, černoši, Indiáni, zabijáci, malomocní

V Guyane ale není bílých málo (přes 10 % obyvatel), jen se většinou usadili ve větších městech na pobřeží, kde vede jediná silnice ze St. Laurent du Maroni na surinamské hranici přes Kourou do Cayenne a dále do Saint-Georges na hranicích s Brazílií. V časech mého pobytu v Guyane byly ještě některé úseky především směrem k brazilské hranici jen prašnou cestou, dnes jsou již asfaltované a přes hraniční řeku Oyapok se dokonce staví (či již postavil) most. V Charrièrově vyprávění se čtenář setkává s širokým rejstříkem lidí – s Francouzi, Číňany, černochy, Indiány, zloději, zabijáky, malomocnými. Kromě těch posledních potkáte všechny v Guyane i dnes. Většinu obyvatel Guyane tvoří kreolové, míšenci černých a bílých, nejvíce černochů dnes přichází z karibských ostrovů, z Haiti, z Dominiky. Z Asie je nejpočetnější čínská komunita (kolem 3 % obyvatel), dále Hmongové z Laosu, kteří v 70. letech minulého století prchali před komunistickým běsněním ve své zemi. Nechybí Vietnamci, Libanonci. Asiaté jsou nejpracovitější, jejich krámky jsou stále otevřené a business kvete jako všude ve světě, ostatní domorodci příliš nepracují, lelkují, pijí, když dostanou hlad, zajdou do pralesa, něco se najde či uloví. A pokud nechtějí maso, kolem toho roste, aniž by se kdokoli přičinil, nebo pěstují trochu zeleniny na plácku za domkem, tropy jsou rájem vegetariánů (ale jsem ve Francii, takže zde mají báječně francouzské bagety). Pověstné španělské maňana zde neznamená maňana, tedy zítra, chápejte ho spíše ve významu nikdy. Některé komunity (především vietnamská) jsou velmi uzavřené a pokud by si vietnamská dívka vybrala cizího muže, život v komunitě pro ni skončil. Dívky zde stárnou rychle, ve třinácti letech mívají první dítě, za rok druhé, ve dvaceti již klubíčko dětí kolem. Díky vysoké porodnosti stoupá počet obyvatel Guyane, v časech mého putování to bylo kolem 130 tisíc, dnes o sto tisíc více. Průměrně má žena v Guyane téměř čtyři děti, proti Francouzkám v Evropě značný rozdíl. I já jsem se jedné dívce zalíbil a neodhadoval jsem její věk na více než třináct. Na její vyznání jsem s hloupostí Evropana pronesl pár ironických vět a co to pak dalo vysvětlování. Tihle lidé neznají ironii, ta se v pralese nenosí a děvče (a od ní i rodina) to vzalo vážně.


Trhy v Guyane

Jirka (tehdy ještě Jirka) utekl z Čech v bouřlivých poválečných letech před komunistickým režimem. Do Německa. Jenže ve sběrných táborech tam ještě přežívali Němci, kteří zažili při odsunu česká příkoří a přežití v této společnosti nebylo z nejjistějších. Jirka raději pokračoval dále, směr Francie a legie. Život ve francouzských službách ho zavál do Vietnamu, kde Francouzi marně bojovali o své koloniální panství, i do afrických bojů. Uprchlíci jsou zde ale ze všech koutů světa – pravý kosmopolitní svět. Vyhazovat odtud někoho, kdo je zde nelegálně, nemá význam. Přišli ze Surinamu, jsou vráceni do Surinamu a … přijdou ze Surinamu. Hraniční řeka Maroni je sice širší než naše Berounka, ale večer se z křovisek vytáhnou pirogy a jsou všichni zpět v Guyane. Zkuste hlídat pralesní hranici třeba jen na 50 kilometrech. V Guyane se nikdo neptá na minulost, každý odněkud utekl, otázky „odkud jsi?, proč jsi přišel sem?“ jsou tabu. Některé příběhy mají zůstat utajeny a to je jeden z důvodů, proč jsou jejich nositelé tady, v zapadlé části Guyane. Však Georges není jediným bývalým legionářem v Guyane, kolegů zde má vícero, Claude vlastní hotýlek, restauraci, kdysi utekl z Martiniku, když svou ženu „potěšil“ pálivým chilli na intimních místech za její nevěru. A úřady se již nestaraly, policisté jsou rádi, že mají tyhle drsnější hochy v pralesech Guyane a ne v Paříži či na Martiniku. Jsou to vysloužilci, kteří bojovali za Francii, zabíjeli desítky let, viděli zmasakrované jeptišky s uřezanými prsy, mrtvé děti. Když tady stávkující zatarasili silnici, jak to známe z Francie (kdo ví, kdo se to od koho naučil), Claude naštvaně vytáhl pušku a prostě prostřílel auta. Kriminalita je v Guyane vysoká a sám Claude vysvětloval – vidíš někoho za závorou u svého domu? Nejdříve střílej, pak se ptej, kdo to je. Osady na kraji St. Laurent jsou shluk baráčků a chatrčí, postavené je to hned, něco dřeva, něco plechu, jako střecha palmové listí. Když přijde vítr a prudký déšť a smetou to, nuže, postaví se znovu. Potřebujete kus pozemku? Chodívalo to tak, že když si někdo nějaký pozemek zabral, vyčistil, postavil chaloupku a bylo vidět, že se stará a žije tam, za půl roku či podobně mu ho úřady přikleply.

A ten prales!

Pro domorodce je to taková horká lednička, vlastně ani nepotřebují peníze. Stačí vzít loďku a jet kousek do lesa po Maroni. Něco uloví a buď snědí, nebo odnesou do restaurací či na nějaký výměnný obchod třeba za starší tenisky. Cizinec může vyrazit do pralesa s průvodcem, ale Georges mě varoval. Nedávej se s nimi dále do vnitrozemí, nevěř jim. Občas se takový průvodce vrátí sám. Prales v Guyane je plný vodních toků, mokřin a bažin. Naivního cizince průvodce někde v pralese praští a kdo mu co dokáže. V džungli tělo nikdy nikdo nenajde, v tropických podmínkách se rychle rozloží a o zbytek se postarají drobní predátoři. Ale kvůli pralesu jsem přiletěl do Guyane. Národní park (Parc amazonien de Guyane) chrání téměř celou jižní polovinu země, dostat se tam je značně rizikový výlet, po zemi to rozhodně nejde, na výběr je loď nebo malé letadlo. Prales ale nekončí tam, kde končí park, zelená neprostupná hradba pokrývá 90 % území Guyane. Žijí tu původní indiánské kmeny a zabloudit k nim, na to snad člověk potřebuje povolení a žádejte něco od francouzské byrokracie. V parku je i nejvyšší hora Guyane Bellevue de l´Inini (851 m). Raději jsem se toulal v okolí St. Laurent, nějaký ten kilometr do pralesa. Nastavoval ale mým nenavyklým očím nepříliš přívětivou tvář. Cestou si dělám záseky, jenže když se ohlížím zpět, nevidím je a přitom jsem si je pečlivě hlídal, co jsem šel půlhodinu tam, jdu pětkrát tak dlouho zpátky. Jakoby mě ta zelená hradba oslepovala, všude stejný obrázek, nerozeznávám drobné rozdíly, lépe řečeno, pomalu se je učím rozeznávat. Připadal jsem si divně, bylo mi jasné, že já zvířata sice nevidím, ale vše živé v okolí vidí mě. Řeka není bezpečné místo, poznáte to snadno, hoďte něco do řeky, kousek masa, trochu krve, je to pryč během pár okamžiků. Půjčil jsem si pramici s motorem od Georgese, minul bývalou osadu malomocných, po nějakém čase jsem zamířil ke břehu, prošel se, zapálil si a bez hnutí chvíli poseděl. Najednou jakoby prales oživl, vše neviditelné se blíží k nehyblivé potravě, jakmile si stoupnu, prales vidí, že nejsem mrtvola k snadnému nakrmení, má hned jiný zvuk, jiný pohyb, moje uši většinu toho spektra stejně nezachytí, žádná hudba ho nedokáže zahrát. A ještě silnější je to v noci.


Někde na břehu Maroni

A to mi zpočátku blesklo hlavou, chytnu si nějakého hada, ale kdeže, žádného ani neuvidím, navíc je to zakázané a na konflikt cizince se zákonem tady policie čeká. Jsou za to vysoké pokuty i vězení a z toho bych se nevyhrabal. Chytit, zavřít a chtít úplatky. Očekávali je asi i ode mě, když mě drželi v base, aniž by při šťáře cokoli našli. Jenže já nebyl bohatý mladý Američan, můj rozpočet byl příliš omezený. Žádná omluva se nekonala. Druhý den mě pustili a ještě mi na cestu vynadali, ať nejezdím do Francie, když neumím pořádně francouzsky. A že mám mít vstupní razítko, jenže já přiletěl z EU do EU, žádná razítka na letišti se prostě nadávala. Blbci.

Čas festivalu, čas radovánek

A blížil se konec roku a první neděli v novém roce byl v Cayenne karneval, čas tanců, pití, temperamentu. Ze St. Laurent je to do Cayenne asi 270 kilometrů, Georges osedlal vůz, to jsme si nemohli nechat ujít, je to největší místní svátek. Už měsíce před začátkem se všude na cokoli bubnovalo, kdo neměl buben, trénoval na sudu. Blížil se čas radovánek a ženy předváděly svůj temperament, jaký rozdíl proti střední Evropě, v jejich roztančených bocích, zářícím úsměvu, svítících očích. Lidé jsou zde vůbec živější a upřímnější, když pozdraví ca va, je to skutečné ca va a nikoli jen povinný pozdrav s myšlenkou „ty ještě žiješ, ty svině“. Karneval hýřil barvami, pohybem, radostí, jásotem, všichni se opíjeli, milovali. A kdy vlastně takový karneval končí? Kdo ví, každopádně, nějaké ty parády se táhly městem snad až do Velikonoc.


A kdy vlastně takový karneval končí? Kdo ví

Trochu málo z historie i současnosti

Guyany byly vlastně čtyři. Jedna britská, druhá nizozemská, třetí francouzská a poslední portugalská. Z té britské je stát Guyana, z nizozemské Surinam, ze čtvrté brazilský stát Amapá a jen Francouzům tohle jihoamerické území zůstalo dodnes. Do Guyane proudí francouzské dotace, veškeré zboží se sem dováží a je tady dráže než v samotné Francii, což je drsné pro člověka spoléhajícího na jihoamerický budget. Kolonizace území pokrytého pralesem nebyla rozhodně procházkou po panenských plážích. Když sem po pařížském míru v roce 1763 (v němž si Francouzi a Britové dělili zámořské državy), francouzský král vyslal přes 10 000 osadníků, většina do dvou let podlehla tropickým nemocem. Hlavní město Cayenne bylo založeno už v roce 1643, indiánské útoky proti vetřelcům ale celý rok bránily kolonistům se usadit. Na Cayenne pak útočili Britové, Portugalci, Holanďané, občas město změnilo své vládce, až sem dosáhly napoleonské války. Francouzi převzali Guyane definitivně po pádu Napoleona. V letech 1854 – 1938 zde byla proslulá trestanecká kolonie, úmrtnost vězňů byla vysoká především díky tíživým tropickým podmínkám. Charrière to zmiňoval i ve svém Motýlkovi: „Každej rok tam mají úbytek osmdesát procent mužů. Jestli nedostaneš lepru, chytíš žlutou horečku nebo dyzentérii, nebo tuberkulózu, bahenní zimnici, malárii. Jestli se z toho vylížeš, pravděpodobně tě někdo oddělá kvůli prachům nebo zajdeš na útěku.“ Na Ďábelské ostrovy, které se již jmenují Îles du Salut (Ostrovy spásy) se vyjíždí z přístavu v Kourou, cena za výlet je 30–40 €. Obě jména vyjadřují vztah kolonistů k ostrůvkům – Ďábelské se jmenovaly pro nebezpečné útesy v rozbouřeném moři plném žraloků, Ostrovy spásy se staly roku 1764, kdy se na nich zachránila skupina kolonistů, zatímco ostatní zemřeli na tropické nemoci na pobřeží. Na ostrovech totiž nebylo takové množství komárů. Kdo se nechce vláčet na ostrovy, v St. Laurent je Camp de la Transportation, kam přijížděly lodě s odsouzenci, kteří zde byli rozdělováni do jednotlivých věznic. Pokud nemáte auto, na nějakou tu dopravu v Guyane narazíte, ale nečekejte jízdní řád jako v evropských metropolích. Přes řeky vás vždy někdo převeze na pramici (za peníze, samozřejmě), mezi městy jezdí dodávky sloužící jako hromadné taxi, tady se jim říká taxi collectif. Na hodinu odjezdu se ale nedá spolehnout, většinou jezdí někdy ráno a až když jsou naplněné.

O svém výletu do Francouzské Guyany vyprávěl (dav)