Angličtina taxikářů je navíc prachbídná, dá se říci omezená na několik slov. Bývá únavné vysvětlit jim, že chci tam a tam (viz článek Za poslední stopou elamské říše), navíc se běžně stává, že se začnou v polovině výletu něčemu divit, lomit rukama, že další památka již nebyla v ceně, chtějí příplatky, jednoduše řečeno, šírázští taxikáři jsou maličko šejdíři. Žádná sdílená taxi do Pasargád nejezdí a tak jedinou výrazně levnější variantou je koupit si lístek na autobus do Isfahánu a požádat řidiče aby zastavil na odbočce u Pasargád. Po prohlídce lze na téže odbočce stopnout nějaký bus či minibus, mířící zpět na Šíráz a vystoupit v přibližně 90 km vzdálené Persepoli. Odtud je to dalších 6 km do Nakš-e Rostam, u Persepole nějaký ten taxík vždy stojí, ale ono šejdířství se opakuje. Výlet se tedy dá během jediného dne stihnout, zvláště, vyrazíte-li ze Šírázu v brzkých ranních hodinách, svou roli ovšem nepochybně sehraje štěstí na projíždějící busy, auta a sdílená taxi. Pasargády i Persepolis jsou otevřeny již mezi sedmou a osmou ranní a až do sedmé večerní. Dražší variantou je odevzdat se do rukou nějaké místní agentury, které jednodenní výlety do všech tří lokalit nabízejí. Ale znáte to, zastaví někde u nějakého krámku a na Persepolis zbudou sotva dvě hodiny.

Pro nábožensky založené Íránce začíná ta správná historie příchodem islámu. Starověké dějiny je příliš nezajímají. Všimnete si toho hned po příjezdu do Pasargád. Zatímco evropské starověké památky jsou obleženy davy turistů, působivé ruiny perských metropolí zejí prázdnotou. Já jsem se kolem hrobky zakladatele perské říše toulal dlouho sám (než přijela autem dvojice Belgičanů) a podobné to bylo v Persepoli, jeden Čech, skupina japonských turistů, čtveřice íránských teenagerů.

Pasargády

„Ó člověče, já jsem Kýros, jenž založil perskou říši a kraloval Asii. Nezáviď mi můj památník“. Tento nápis nechal na své hrobce vyrýt Kýros Veliký, zakladatel perské říše, jeden z nejprozíravějších vládců starověku. Text na hrobce dávno není, zmizel pravděpodobně v době pádu Persie do rukou Alexandra Makedonského a známe ho z vyprávění řeckého historika Aristobula, který doprovázel Alexandra na jeho tažení na východ (jeho vyprávění převzal Strabón). Aristobulus popisuje, že vstoupil až ke zlatému sarkofágu, ale při jeho druhé návštěvě byla hrobka již vykradena.


Jeden ze znovuvztyčených sloupů s nápisem klínovým písmem

Kýrova hrobka má skromné rozměry v porovnání s gigantickými pyramidami egyptských faraónů, Kýros nevyčerpal zemi nákladnými stavbami, své úsilí věnoval zajištění bezpečnosti a moci své říše. Základna hrobky měří asi 13×13 metrů a samotná pohřební komora je na stupni ve výšce necelých 5 metrů. Ve starověku byla hrobka obklopena sloupořadím a za islámského panování ji ve 13. století přeměnili na mešitu. V té době byla považována za hrob matky krále Šalamouna a také evropští cestovatelé podávali zprávy, že je cílem ženských poutí. Prvním Evropanem, který poznal, že se jedná o Kýrovu svatyni, byl v roce 1812 Brit James Morier. Ale teprve práce německého archeologa židovského původu Ernsta Herzfelda na začátku 20. století a jeho vykopávky započaté v roce 1923, vyvrátily domorodé legendy a přinesly definitivní potvrzení, že se jedná o hrobku perského vládce. V roce 1933 navštívil Pasargády Robert Byron a popsal hrobku v knize The Road to Oxiana: „Žádný ornament neruší osamělý klid. Býval zde kulatý chrám kolem hrobky, ještě vidím kde stávaly sloupy. A pak z něj udělali hrob Šalamounovy matky. Arabské nápisy na zdech, přes mihráb visí koberce, uvnitř chrámu hroby muslimů.“

Sokratův žák Xenofón věnoval Kýrovi své pojednání O Kýrově vychování, v němž ho idealisticky líčí jako nejmoudřejšího z moudrých, však jeho kniha začíná slovy: „Kdo chce vládnout lidem, musí vycházet z poznání jejich povah a potřeb. Příkladem člověka, který to dokázal, je perský král Kýros.“
„Všechno, co jsme si na začátku přáli, se nám s pomocí boží splnilo. Ať se obrátíme na kteroukoli stranu, jsme pány země“, tak cituje Xenofón slova Kýra ke svým spojencům, když hodnotil svou vládu. Kýros Veliký byl synem Kambýse I. (který vládl Persii jako vazal médského krále Astyaga) a Mandané, Astyagovy dcery. Když Kýros dospěl a převzal po svém otci vládu, jeho vztahy s Astyagem se zhoršovaly, až se Kýros svému dědu otevřeně postavil. Řecký historik Herodotus podává vysvětlení špatných vztahů děda a vnuka – Astyages měl sen, že ho syn dcery Mandané připraví o trůn. Vyslal proto vraha, generála Harpaga, aby jeho vnuka zabil, ten ale nesplnil rozkaz a ukryl Kýra u pastevce (Astyages se dozvěděl o neuposlechnutí rozkazu a na jedné hostině nechal předložit Harpagovi maso jeho vlastního syna). Kýros postupně připojil k Persii nejen médskou Astyagovu říši, ale také Lýdii, Lýkii, Baktrii a Babylón. Nebyl orientálně krutý jako jeho současníci, poraženým národům ponechal náboženskou svobodu a jistou autonomii. Navíc poražení králové nebyli zavražděni, Kýros jim, včetně Astyaga, daroval život. Po dobytí Babylonu, kam perské vojsko vstoupilo bez boje, dal Kýros svobodu i Židům, které kdysi do babylonského zajetí deportoval král Nebukadnesar II., poté, co zničil Jeruzalém. O Kýrovi se proto dočteme i v Bibli, v knize Izajáš, 44:27 – 45:2, mj. „Je mým pastýřem a úplně provede všechno, co mě těší; dokonce v tom, že říkám o Jeruzalému: Bude znovu vystavěn, a o chrámu: Bude ti položen základ.“ Izajášovo proroctví se naplnilo (pokud byl Izajáš jeho autorem, většina odborníků se shoduje, že Izajáš není autorem kapitol 40 a výše, ale jsou pozdějšího data).

Pasargády dal Kýros vybudovat jako své sídelní město (Persepolis založili až jeho potomci). Kromě jeho hrobky se v Pasargádách pro budoucí generace příliš nedochovalo, přesto je areál, připomínající velikost starověké Persie, nesmírně působivý. Ruiny královského paláce zdobí zbytky asi třiceti sloupů, na některých jsou nápisy v klínovém písmu (jsem Kýros, achajmenovský král), jedna z věží je považována za hrob Kýrova syna Kambýse II. Kýros Veliký padl roku 529 př. n. l. na tažení proti Massagetům, nomádským kmenům v severních íránských stepích. Jedná se ale jen o jednu z mnoha verzí jeho smrti. Dle Xenofóna zemřel Kýros ve vysokém stáří žádajíc své syny o svornost.
Xenofón porovnává na závěr své knihy Peršany doby Kýrovy se svými perskými současníky. „Dříve u nich platil obyčej jíst jen jednou denně, aby mohli využít celého dne k činnosti a namáhavé práci, kdežto teď sice sedí u jídla jen jednou denně, ale začínají s tím, když ti nejranější snídají, a jedí a pijí tak dlouho, dokud nejdou ti nejpozdější spát.“ Nuže, tolik o době velkého krále.


Působivé ruiny starověké Persepolis kreslil Filip Trnka

Persepolis

Jak se z Pasargád dostanu do Persepole jsem dopředu nijak neřešil. Nakonec jsem se vezl s onou belgickou dvojicí. Vstupné do Persepole bylo ve srovnání s dalšími íránskými památkami předražené (více než trojnásobek údaje z dva roky starého vydání Lonely Planet, v přepočtu několik set korun).
Řecký název znamená „Město Peršanů“, ve staré perštině se sídlo Peršanů jmenovalo Pársa, moderní íránský název Tacht-e Džamšíd nemá s achajmenovskou říší nic společného – znamená Džamšídův trůn (Džamšíd je mýtickým králem prastaré perské mytologie, jehož tři století spravedlivé vlády byly naplněny mírem). Íránské legendy s lehkostí zabarvují historii jak třeba. Dokonce i dobyvatel Alexandr Veliký, o němž některé prameny tvrdí, že sám v opilosti zapálil Dáreiův palác, v nich zosobňuje velkého perského krále, pokrevně spřízněného s achajmenovskou dynastií, jehož nárok na perský trůn je naprosto legitimní. Poté, co se ožení s Roxanou, putuje po své říši a dokonce zavítá i ke Ka´abě, nejsvatějšímu místu muslimů (Perské mýty – Vesta Sarkhosh Curtisová).


Klínový nápis na bráně s okřídlenými býky s lidskými hlavami, vystavěné za časů Xerxa I., hlásal: „Ahura Mazda je veliký bůh, učinil Xerxa jediným vládcem tisíců.“

Sloupy, basreliéfy, sochy, vše v Persepoli mělo vzbuzovat ve vstupujícím dojem velikosti. Však také příchozí padal na kolena před vládcem Asie a světa, za něhož se perský panovník považoval. Na basreliéfech vidím poselstva ze zemí, porobených nejmocnějším králem, jak přinášejí dary svému vládci. Schody na terasu, na níž Persepolis leží (450×300 metrů), jsou dostatečně nízké, aby se po nich dalo jet na koni a tak široké, že poslové mohli kráčet vedle sebe. Klínový nápis na bráně s okřídlenými býky s lidskými hlavami, vystavěné za časů Xerxa I., hlásal: „Ahura Mazda je veliký bůh, učinil Xerxa jediným vládcem tisíců.“

V dálce za Persepolí stojí stany, ve kterých místní smetánka v roce 1971 slavila s mnoha zahraničními pohlaváry 2500 let od vzniku perské říše. To bylo ještě v dobách šáha a jeho paráda, na níž se lahůdky přivážely z Paříže, vyšla státní (tedy šáhovu) pokladnu na stovky milionů dolarů. Svůj lid si i tímto rozhazováním šáh znepřátelil. Jedna z postav knihy Afshina Molaviho Toulky Persií popisuje svůj politický vývoj: „Když jsem v roce 1976 začal studovat na univerzitě, ještě pořád jsem marxismu nerozuměl, ale už jsem pochopil, proč ho můj bratranec zastává. Byl v módě. Kdekdo v univerzitním areálu mluvil o politice a téměř všichni byli z nějakých důvodů levičácky zaměřeni proti šáhovi. Marxismus měl jakousi příchuť zakázaného ovoce a spousta lidí ho citovala, i když vlastně pořádně nevěděla, o čem mluví. Na kolejích měli studenti v ložnicích plakáty Che Guevary, papouškovali Gramsciho a kdejakého radikálního socialistu, na kterého si vzpomněli.“ Nu, místo marxismu přišel jiný duchovní vůdce, Chomejní.


Šest kilometrů od Persepole jsou ve skalách vyhloubeny hrobky achajmenovských panovníků

Naghsh-é Rostam

Šest kilometrů od Persepole jsou ve skalách vyhloubeny hrobky achajmenovských panovníků, pravděpodobně zde odpočívali Darius I., Artaxerxes, Xerxes I. a Darius II. Na skále jsou i basreliféfy z doby sasánovské dynastie, ten nejznámější zobrazuje vítězství krále Šápura I. nad římským císařem Valerianem, který byl v bitvě dokonce zajat.

Ukázka z knihy
Toulky Persií – Afshin Molavi (přeložila Libuše Burianová-Hasenöhrlová)

článek o šáhově slavnosti v Persepoli v angl.:
http://parsikhabar.net/culture/2500-years-the-persepolis-celebrations-of-1971/1510/