Na internetových stránkách vranovského pantheonu jsem se dočetl, že z důvodu sesuvu půdy a nedostatku času na opravy, možná nebude hrad v dubnu otevřen veřejnosti. Hrad vlastnili Valdštejnové, Vartenberkové, Smiřičtí, jeho současnou novoromantickou podobu mu ale dodal v 19. století F. Z. Römisch, který pustý a neobývaný hrad koupil.


Vranov Pantheon

Z Malé Skály stoupáme po červené značce k rozcestí Pánovo pole a odbočujeme doprava na žlutý okruh do skalního města Chléviště. Prapodivné jméno, prý zde vesničané schovávali dobytek v časech – a že jich bylo – kdy českým krajem putovaly rabující vojenské či loupežnické hordy (v čemž nebýval vždy rozdíl). Skály jsou ale fantastické, jak krajkoví nebo zřasené skalní drapérie, kytice skal, celé zahrady balvanů. Dlaněmi si lze osahat jak je čas zvrásnil a vyhladil. S pohybem to bylo těžší, někde se dalo chodit pohodlně, jinde bylo nasněženo s nemalou štědrostí.


Fantastické skalní drapérie

Opatrně stoupáme na vyhlídku Kde domov můj, která byla pojmenována členy České filharmonie. Z vyhlížení do kraje v zimní mlze bohužel moc nemáme. Že jsou tyto skály spojené s českým pobělohorským exilem jsme si poprvé uvědomili u Sluje Václava Sadovského ze Sloupna. Po třicetileté válce, v níž byl Sadovský švédským plukovníkem (jiný pramen říká, že rotmistrem), plánovali čeští exulanti v polském Lešnu vytvořit pod jeho vedením vojenské jednotky, které by vyvolaly celonárodní české povstání. V Lešně pobýval i Komenský, než se katolické nepřátelství obrátilo i proti českým exulantům a město bylo polskými katolickými vojáky vypáleno. Václav Sadovský měl manželku z rodu Václava Budovce z Budova popraveného roku 1621 na Staroměstském náměstí, autora mj. Antialkoránu. (Budovcova rodina taktéž prchla do Lešna.)


Zledovatělý sníh ležel na cestičkách sevřených kolmými skalami

Vcházíme do druhého skalního města Kalich, mezi nedostupnými pískovcovými stěnami se i zde ukrývali čeští bratři. Ve skále je vytesán kalich a spousta dalších, již nečitelných značek či písmen. Jedna cedule je věnovaná památce Mistra Jana Husa, na další čteme: Věřím v Boha, že po přejití vichřic hněvů vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český!


Dlaněmi si lze osahat jak čas skály zvrásnil a vyhladil

Odbočujeme, po zelené je to asi 1,5 kilometru na hrad Zbirohy. Založili ho Markvarticové v první polovině 14. stol. vysoko nad meandry Jizery. Asi o sto let později, dávno poté, co prastarý rod Markvarticů hrad prodal, se stal útočištěm různých darebů a loupeživých band. A tak ho trestná výprava zbořila. Jen několik zdí zůstalo vztyčených. Mlha a stromy překážely výhledu dolů.

Vrátili jsme se a po žluté dokončovali okruh skalami. Přes vrch Sokol, jenž nenese jméno po dravém ptáku, ale tělovýchovné organizaci, až k Masarykově vyhlídce na Suché skály. Říkávalo se jim Kantorovy varhany. Při dobré viditelnosti mají být vidět i Krkonoše, ale to není dnešní případ.


Hrad Zbirohy

Nebyl to nápad z nejšťastnějších, vyrazit do úzkých skalních chodeb Maloskalska uprostřed zimy. Ale konec dobrý… obešlo se to bez zranění.