Mahavamsa, historické dílo v jazyce páli a kronika všeho dění na Šrí Lance do 4. století, popisuje i příjezd Vidžaji na ostrov. A věru nebyl to vojevůdcovský dobyvatelský duch, co přivedlo Vidžaju do neznámých končin. Králi Síhabáhovi se 16krát narodila dvojčata a nejstarším z jeho synů a nástupcem byl právě Vidžaja. Jenže Vidžaja užíval špatných mravů a s početnou tlupou svých stejně nevychovaných druhů terorizoval lid svého otce. Síhabáha syna káral a varoval, ale domluvy byly marné. Trest, který Vidžaju stihl, popisuje Mahavamsa: „Vidžajovi a jeho společníkům, celkem sedmi stovkám mužů byly oholeny hlavy, byli posazeni na loď a vypuštěni do neznáma na otevřené moře. Jejich ženy a děti byly poslány za nimi. Všichni přistály na jiných ostrůvcích, samotný Vidžaja na ostrově Lanka“.

Posvátný Buddhův strom

Buddhismus se začal na Šrí Lance prosazovat v časech, kdy v Indii vládl císař Ašóka, velký šiřitel buddhismu. Ten vyslal na ostrov mnicha Mahindu (pravděpodobně bratr či syn císaře) a později svou dceru, která přinesla darem odnož z posvátného stromu (Ficus religiosa), pod kterým Buddha dosáhl osvícení. Z větvičky vyrostl statný strom, který nese jméno „Šrí Mahá Bódhi“ a k němuž se do Anuradhapury scházejí buddhističtí věřící. Původní Buddhův strom v Indii byl zničen a na jeho místě vysazen nový, vypěstovaný právě ze stromu v Anuradhapuře. Některé větve tohoto starce, považovaného za nejstarší strom na světě, jsou podepřeny, ale nedivte se, téměř 2500 let, to je nějaký věk. V posvátném areálu se musí návštěvníci zout a sundat pokrývku hlavy, což není pod pálícím sluncem právě osvěžující. Naštěstí zde nechovají zvyk z některých jihoindických chrámů, které hinduisté vytírají kravím trusem a v něm se pak všichni bosi procházejí. V areálu jsou i další stromy vypěstované z tohoto nejposvátnějšího buddhistického stromu. Před vstupem k rozlehlému posvátnému stromu je buddhistická svatyně, mniši se občas návštěvníků ujmou, rádi přijmou malý příspěvek, pohovoří a udělají tradiční znamení na čele. Člověk by řekl, že je na jednom z nejposvátnějších a nejklidnějších míst, že zde vládne klid a mír, je tomu ale přesně naopak. Právě proto, že je strom symbolem budhistického vyznání, stal se terčem teroristického útoku tamilských extremistů vyznávajících hinduismus a bojujících za samostatný hinduistický stát na severu ostrova. V roce 1985 zde tamilští rebelové, nazývající se tygry, postříleli několik kněží a více než stovku poutníků. Strom je proto oplocen a ve dne v noci chráněn policií a armádou. Kněží si stěžují i na opice, které považují za další nebezpečí pro prastarý strom. Jenže buddhistické náboženství zakazuje jakékoli násilí a vyhnat opice od stromu a chrámu je z tohoto důvodu komplikovanější. Prý je zastrašovali zvukem zvonů a hlukem nebo blýskáním světel.


Mirisavatiya dagoba

Město dagob

Anuradhapura je městem dagob, jak se zde nazývají buddhistické stúpy zvonovitého tvaru s věžičkou na špici. Uvnitř dagob nic není – nejsou duté, nýbrž vyplněné stavebním materiálem. K nejkrásnějším patří Ruwanwelisaya, chráněná téměř dvěma stovkami soch slonů a zářící bělobou až do svých 110 metrů. Výška se udává různá, četl jsem několik údajů a oněch původních 110 metrů jistě neměří, snad je skutečných 92 metrů, snad 55. Zrestaurování přišlo na poslední chvíli, stúpa se v minulém století rozpadala. Ještě vyšší byla Jetavanaramaya postavená na přelomu 3. a 4. Století. Tato cihlová stavba se tyčila do výše 120 metrů, ale dnes dosahuje do výšky 70 metrů. Obě stúpy patřily k nejvyšším stavbám starověkého světa a např. v komplexu stúpy Jetavanaramaya prý žilo na 10 tisíc mnichů. Trojúhelník nejvýznamnějších dagob doplňuje Thuparama, o které se tvrdí, že je nejstarší na Srí Lance. Po vzoru místních poutníků jsme dagoby obešli, je to překvapivě dlouhá procházka, vždyť např. obvod Ruwanwelisaye se udává téměř 300 metrů. Všechny tři stúpy se nalézají v samotném centru posvátného okrsku a nejsou daleko od sebe (asi 500 metrů). Množství dalších památek je ale z centra vzdálených i několik kilometrů a doporučuje se mít na prohlídku buď vlastního řidiče, nebo si sem zajet nějakým místním vozítkem. Nevynechejte skalní chrám Isurumuniya Vihara s rytinami slonů a bělostnou dagobou i bazénem. Ještě v polovině 19. století zde vládla džungle a ve vodních nádržích se proháněl jeden krokodýl vedle druhého. Komplex je např. od Lankaramy nebo Abhayagiri dagoby na druhém konci okrsku s památkami vzdálen přibližně pět kilometrů.


Uklízet se musí, platí to i pro areál dagoby Ruwanwelisaya

Malá moře uprostřed pevniny

V Anuradhapuře je značné množství pokun, což jsou prastaré nádrže na vodu, bazény sloužící jako zdroj pitné vody či pro koupel vyšších vrstev, tedy kněží a vládců. Většinou nejsou v dobrém stavu a rozpadají se, zdivo je poničené, půvabné reliéfy mizí, vody jsou zanesené rostlinstvem a kalné. Nedaleko od Abhayagiri dagoby jsou dva nejzachovalejší bazény, označované jako dvojčata Kuttam pokuna, větší z nich měří 40 metrů a široký je 15. Mnohem větší nádrže stavěli staří stavitelé v okolí města, sloužili k zavlažování i jako zdroj pitné vody. To nejsou bazény, ale bývalé přehrady a obrovské rezervoáry vody. Kilometry a kilometry čtverečních vodních ploch. Jeden z nejznámějších šrílanských spisovatelů Romesh Gunesekera ve své knize Útes popisuje tyto nádrže: „Ty velké rezervoáry, jsou to vlastně jakási malá moře uprostřed pevniny, my jim tak alespoň říkáme. Pravé technické zázraky vytvořené ve zlatém věku města Anuradhapury a později Polonnaruwy. Obrovské plochy země byly zaplaveny vodou pomocí hydrauliky, což vyžadovalo, aby naši démoničtí stavitelé byli schopni změřit změnu vodní hladiny s přesností jednoho centimetru na vzdálenost dvou mil. Absolutně precizní, však to můžeme srovnávat s budovateli egyptských pyramid.“

Sambol, sambol

Večer nastal čas na seznámení s místní kuchyní. Náš řidič poradil restauraci, my ho pozvali na večeři. Šrílanská kuchyně, podobně jako další asijské, jakoby se řídila heslem „co nepálí, není k jídlu“, ale cizinci bývají ušetřeni a jsou jim předkládána méně kořeněná jídla. Základem ostrovní kuchyně je „rice and curry“, pod tímto názvem lze ale objevit ledaccos. Jednoduše řečeno, kopec rýže, k tomu kousky masa a mističky dochucovacích omáček, např. nasládlé chutney (čatní), které může být rajčatové, mangové (známé dnes v Británii), kokosové atd., pálivá červená chilli pasta „pol sambol“ atd. Pokud budete opakovat sambol, sambol, obsluha pochopí, že chcete jídlo opravdu pálivé, sambol je výraz pro pálivý pokrm. Dostali jsme také mističku s vodou. Ta nebyla k pití, ale k umývání prstů. Jsme na Šrí Lance a domorodci jedí rukama. Postup se není nutné zdlouhavě učit jako pojídání hůlkama, prostě si uděláte kuličku z rýže a vymácháte ji, v čem si přejete. A jí se. Pravou rukou. Každopádně se nepochybně jí lépe a pestřeji na pobřeží, kde je větší výběr mořských specialit, krevet, krabů i ryb. Ke snídani si obvykle dáváme tradiční palačinky s volským okem, prý se jim říká hoper. A již po ránu na ochucení ostrou směs. Samozřejmě nechybí ovoce, na stole i květy, aby byl pokrm nejen chutný, ale lahodný i pro oko. Ač Šrí Lanka není pivním rájem, místní pivovar vaří pivo Lion (ležák i stout) a v licenci Carlsberg.