Den první
Vracím se s archeology z lokality v Abúsíru zpět do Káhiry sbalit vše potřebné a vypůjčit tasríchu, magickou kartičku s podpisem a razítkem egyptské památkové správy. Tasrícha otevírá vstup tam, kam bych se jako turista nemusel dostat, a také citelně ušetří za vstupné, které u nejslavnějších památek nikterak lidové není. Díky kolegům egyptologům mám už i jízdenku na vlak, odjezd je v osm z nádraží Ramses.

Nezapomenout doklady, peníze, tasríchu a jízdenky. A foťák s kartami a nabíječkou, mapky, sešit na poznámky a svazek propisek na rozdávání. Darovat pero (propisku) má svou symbolickou váhu, prý to souvisí s tradicí a postavením písařů ve starém Egyptě. A nezapomenout pár lahví balené vody a toaleťák. Čas odjezdu do Luxoru se blíží, v předstihu jedu metrem na příslušné náměstí, kde by mělo být nádraží. Jenže náměstí je ohromné, plné lidstva, a navíc je ohraničeno různými zátarasy, které musím přelézat. Po nádraží ani vidu, zkouším se ptát anglicky. Jeden Egypťan ukazuje tam, druhý onam, pravděpodobně mi ani moc nerozumějí. Nakonec nacházím modlitebnu (že by mne chtěli před cestou obrátit na islám?). Času už není nazbyt, propadám trochu panice a křižuji nepřehledné náměstí všemi směry, nikde není nic označeno, alespoň ne v latince. V poklusu konečně dorážím na nádraží, ještě objevit perón, vlak, vagón a sedadlo. Stále se ptám a z protichůdných odpovědí se snažím vydedukovat tu správnou. Průvodčí nikde není, „normální“ nápisy už vůbec ne. Nakonec sedím jen pár minut před odjezdem. Vlak je luxusní, má velmi pohodlná a prostorná sedadla, v nichž se dá i spát. Záchod je však strašidelnější než hospodská latrina. Při jízdě se podává čaj a když se sedadlo sklopí, dobře se spí. Zatímco v Káhiře bývá Evropan k vidění, cestou na pouštní egyptský jih vůbec ne.

Den druhý
Kolem sedmé se už rozednívá, na západě se rýsuje pohoří Libyjského vápencového masivu a údolí plné políček a palmových hájů. V půl osmé vlak zastavuje v Luxoru. Město není veliké, ale už v brzkém ránu docela rušné. Díky plánku mohu zamířit přímo k přívozu, aniž bych se nechal zlákat na každou vteřinou nabízené taxi. Na různé finanční finty na bílé tváře jsem byl dopředu upozorněn. Převoz na západní břeh stojí 1 libru, majestátné nilské řečiště je plné plavidel, a při výstupu se vše opakuje. Pamětliv ponaučení odpovídám na všechny strany „no, thanks“ nebo „šukran“ a kráčím svižně tak daleko, až mohu využít službu „servis car“, která stojí také libru, i když mnozí místní průběžně naskakují a vyskakují, aniž bych v tom fofru zahlédl jakékoli placení. Asi jsou to příbuzní a kamarádi.


Medínit Habu – 1. nádvoří

Dodávčička drkotá rovnou ulicí kolem nízkých domů a krámků, pak vjíždí do polí. Silnice končí u vesničky Kurna, kde vystupuji. Za chvíli vcházím do hotelu Marsam – Sheik Ali, který patří Češce paní Natashe Baron a vnukovi slavného vykradače hrobů Abd Rasúla, který objevil skalní pohřebiště většiny králů Nové říše. Příjemných padesát liber (asi 200 Kč) za noc a snídani potěší, ale je možné, že bez doporučení egyptologů by cena byla odlišná. Přijetí je milé, snídaně posílí a na radu paní Nataši si půjčuji hned za rohem bicykl. Mám vzácné tři dny, takže neztrácím ani vteřinu. V pokojíku s gekonem (také na doporučení, protože ještěrka vychytá všechen hmyz) nechávám část věcí a vzhůru k Medínit Habu.

Medínit Habu, chrámový komplex založený Ramessem III. je už zcela zaplněn návštěvníky – většinou Egypťany, dokonce jsou tu celé školní výpravy. Zachovalý a rozlehlý areál pochází z Nové říše, ale už před Ramessem III. zde stavěli králové 18. dynastie Thutmose III., Haremheb i královna Hatšepsut, dokonce se zde objevují i části staveb ze Střední říše, na nichž právě pracují američtí archeologové. Nejpůsobivější je samozřejmě 1. pylon Ramessova chrámu a sled nádvoří, kterými lze projít až do sloupových předsíní svatyně i do svatyně samé. Mohutné kmeny sloupů s lotosovými hlavicemi, nápisy a obrazy v hlubokém reliéfu, mnohdy zachovalé původní barvy, kolosální sochy, a stále lze kráčet dál a dál do nitra chrámu. Chci-li jednotlivé prostory důkladně sledovat podle plánku v knize, zabere prohlídka Medínit Habu celé dopoledne.

Hlavní pozornosti návštěvníků uniká malý chrám z 18. dynastie hned napravo za vstupní branou, ještě před 1. pylonem. Je možné jej obejít a dostat se k jeho vstupní bráně s okřídleným sluncem a dvěma lotosovými sloupy. Ty jsou daleko pozdější, a proto pro mne zajímavé, pochází z řeckomakedonské doby za Ptolemaia VIII. Euergeta, takže pořizuji fotky pro využití do chystané knihy. Ptolemaiovských památek v Luxoru příliš není a nepatří mezi nejvyhledávanější. Je zajímavé, jak se na pohled nijak výrazně neliší od tradiční architektury z časů 18. až 20. dynastie, která je v Luxoru jednoznačně dominantní. A přesto mezi nimi leží celých tisíc let!


Medínit Habu – hlavní vstupní pylon chrámu Ramesse III.

Je už dost po poledni a hlásí se hlad. V přilehlé restauraci si objednávám chutnou musaku. A při odchodu se setkávám s vylepšenou obchodní finesou místních. Neustálému nabízení suvenýrů jsem se naučil čelit, ale tenhle chlapík mne dostal. Skarabea vysochaného z bílého kamene mi nabízí zadarmo jako dárek. To není slušné odmítnout. Ale ouha! Dárce vzápětí žádá bakšiš! A je to! Hledám malé bankovky, ale zrovna jsem je utratil za musaku. Mám jen dvacet liber, a tak říkám, že mu dám deset a on slibuje, že mi deset vrátí zpátky. Ale vrací mi to pomalu, po zmuchlaných bankovkách o 50 piastrech, takže jich už mám nakonec plnou dlaň a jsem sotva na pěti. Pak už to s nervy nevydržím, vše mu vracím a mám tak nedobrovolně koupený suvenýr za 20 liber. Egypťanů se stejným obchodním záměrem jsou okolo stovky. Tento Muhammad nebo Mustafa mne vzápětí zve ještě na večeři, s díky odmítám, loučím se, naskakuji na bicykl a vyrážím. Na řadě je věhlasné Ramesseum!

Cestou míjím jiné odkryté půdorysy dalších chrámů – Merenptaha, Thutmose IV., vedle Ramessea odkrývají Italové chrám Amenhotepa II. Zachovalá část Ramessea je mnohem menší než Medínit Habu, ale daleko monstróznější. Zbytky padlého kolosu Ramesse Velikého svědčí o jeho nebetyčnosti. Na místě zachovaná chodidla jsou velká téměř jako dva zaparkované automobily. Jádro Ramessea je obklopeno ruinami z nepálených cihel, musel to být neskutečný areál skladů a příslušenství. Na rozdíl od Medínit Habu jsem tu občas dokonce sám, až na malou výpravu veselých arabských dívek, které se chtějí hromadně fotit. Všimnu si, že ke mně míří nějaký chlapík, jistě mi chce za bakšiš prozradit, že jsem v Ramesseu. Tak mu různě mizím v lese sloupů dokud to nevzdá a pak si mohu podle plánů v klidu prohlížet zbytky ohromného zádušního chrámu. Je příjemné se posadit a vstřebávat neviditelné vanutí dávnověku, stále těkající mezi masivními kamennými kmeny. Ale čas nemilosrdně letí a dostavuje se únava z předchozí noci ve vlaku. Bicykl nevím proč nejde odvázat, naštěstí mi přicházejí na pomoc všudypřítomní vojáci, kteří nakonec zámek jednoduše rozbíjejí. Potřeba spánku nadobro vítězí, je třeba nabrat síly na Údolí králů.

Den třetí
Rozednívá se v 5.30, a i když se mi zprvu nechce, vycházím na střešní terásku, kde jsou jen prázdné stolky. Lehce vane chladný vítr a nad východním břehem se v mlze mezi palmami zvedá načervenalý přísvit. A pak ještě něco. Jeden za druhým odkudsi z polí vylézají horkovzdušné balóny. Je jich snad deset a postupně se ubírají k jihu. Konečně nastává úsvit a protější svahy vápencového masivu chytají první paprsky. Takže rychle se obléci, zhltnout snídani, popadnout nejdůležitější vybavení, nastartovat bicykl, a hurá směr Údolí králů. Vozovka od Kurny stoupá, ale pak se odděluje cesta k Údolí a stoupání je ještě vydatnější. Po cestě mne předjíždějí celé špalíry autobusů, aby do toho Sutech praštil, to vypadá dost hrozivě!


Údolí králů, hrobka Thutmose IV.

Údolí králů je tak přecpané turisty, že se v některých partiích nedá ani projít. Před hrobkami stepují fronty nedočkavců, ačkoliv je „teprve“ 8.30. Ale jak jsem se později dozvěděl, ráno je takové vždy, neboť právě doráží autobusy z Hurghady. Prodral jsem se tedy až na konec údolí k hrobce faraóna Siptaha. Hrobka je velmi hluboká, klesající vstupní koridor je bohatě pokryt nápisy a malbami, zakrytými sklem. Možná sto metrů lze kráčet mezi zdobenými stěnami až k prostorné pohřební komoře, vytesané v rostlé skále. Antropomorfní žulový sarkofág uprostřed je ohromný. Fotografovat je striktně zakázáno, strážci vykukují za každým rohem a prý sami vymazávají snímky z foťáků, když někoho přistihnou. Sousední hrobka Setnachta a jeho matky Twosret je podobně uspořádaná, a třetí z nich, Setchi II., má sice jen maličkou kryptu, ale o to krásnější vstupní chodbu s barevnými výjevy faraóna před bohem Re-Harachtejem hned u vchodu. Údolí je prakticky pohřebištěm králů 18. až 20. dynastie. Údolí královen je jinde, na druhé straně masivu. Jak se ukázalo, dnes je otevřeno celkem jedenáct hrobek, včetně dvou zvlášť placených – Tutanchamon za 100 a Ramesse VI. za 50 liber. U královny Nefertari v Údolí královen se prý dokonce vybírá 20 tisíc liber, čili se tam prakticky nesmí. I mnohé jiné slavné hrobky jsou zavřené, režim otevírání se denně mění kvůli ochraně mikroklimatu uvnitř.

Odbočuji tedy na Thutmose III., který má hrobku vysoko ve skalní stěně, přístupnou jen strmými schody. Přesto se zde kupí davy. Sestupuje se opět hodně hluboko dolů, vzduch je zde skoro tekutý, u vchodu dokonce rozdávají kusy kartónových krabic na ovívání. V tom vedru se ještě dole v podzemí čeká na sestup o patro níže, kam je omezený přístup. Stojí to za to, je to jedna z nejkrásnějších hrobek. Nejnižší prostor s malým sarkofágem ze žlutohnědého křemence je zdobený výjevy z knihy Amduat. Strop je okrášlen zlatými hvězdami na nebesky modrém pozadí. Pak se vracím a odbočuji z hlavní cesty na trasu, kde leží Ramesse I. Opět se tu čeká, honosná výzdoba s bohatými figurálními výjevy je více barevná než v předchozích hrobkách. Sousední, největší a nejhlubší hrobka Ramessova syna Setchiho I. je zavřená, a snad ani nikdy otevřená nebyla. Pracuje se v ní a netrpělivě se očekává nějaký převratný objev, neboť z nejnižší komory prý vede další dlouhý tunel, dosud plný kamení, někam dolů do neprobádaných hloubek. Údajně tam pracuje přímo sám nejvyšší šéf památkové správy Zahi Hawas.


Údolí králů, sarkofág Thutmose IV.

Slunce žhne, ale jak jsem si už v Egyptě zvykl, díky suchému klimatu nevyvolává tak strašný pocit horka, koneckonců je taky březen. Nevracím se na hlavní cestu, ale odbočuji doprava vzhůru menší odbočkou, která se vine k poměrně odlehlé hrobce Thutmose IV. Překvapivě zde není ani živáčka a u vchodu se povaluje zlenivělý strážce. Zkontroluje mou tasríchu a nechá mne jít samotného dolů. Sestupné chodby se zalamují, jsou téměř bez výzdoby, ale v rozšířených zastaveních se objevují úchvatné malby. Tady mohu nerušeně i fotit. Poslouchám ze sluchátek Enyu, klesám stále hlouběji chodbou dolů, míjím divukrásné barevné obrazy. V hrubě tesané sloupové pohřební komoře stojí skvostný červenohnědý sarkofág. Bohyně Nebthet jej objímá z obou stran svými pažemi. V klidu mohu udělat pár snímků a cítím, že se čas zastavuje a nikam nemusím spěchat.

Když se pomalu vracím nahoru, padne mi do oka opravdu neodolatelný dívčí portrét. Tak si představuji Egypťanku Amiai, hrdinku mého románu „Poslední z faraónovy družiny“. Chtěl bych si ji vyfotit, ale shora se valí nějací dva Francouzi a v závěsu za nimi probuzený hlídač. Už se od nás ani nehnul, stále jen číhal, takže nezbylo než s nimi vylézt ven. Údolím zalitým oslepující září vane svěží vítr a mírní žár poledního slunce. Zmocňuje se mne zvláštní rozpoložení. Možná jsem tu kdysi žil a polonahý vysekával tyto hrobky ve skalách pro své panovníky, ale to už je dávno. Jsem tu jen na návštěvě ve svém dávném snu. Prastará země Ta-Meri, kde je minulost propletena s dneškem jako osnova v plátně oděvu krále, zaručujícího trvanlivost řádu Maat, ten bájný Egypt, ten musel být kdysi kolébkou nás všech.

Luděk Wellner se účastnil prací českého egyptologického ústavu na egyptských vykopávkách. Je autorem knih s egyptskou tématikou, v roce 1997 mu vyšla v nakladatelství Argo historická freska Právo azylu, příběh o osudech helénistického zpěváka na pozadí válek o dědictví Alexandra Velikého. Současnou novinkou je mysticko-detektivní příběh z doby 18. dynastie Poslední z faraónovy družiny. Paralelně s románovou tvorbou vznikla faktografická kniha Ptolemaiovci – Z makedonských hor na trůn faraonů, rovněž nyní na knihkupeckých pultech.


Více na http://ludekwellner.blogspot.com