Moje první dětské setkání s Angolou bylo v knize Patnáctiletý kapitán. Vzpomínám na výkřik hrůzy, když trosečníci pochopili svůj osud: Afrika, rovníková Afrika, Afrika otrokářů a otroků, Angola! Portugalští otrokáři odešli, občanská válka skončila před 10 lety. Když dnes vystoupím z letadla na letišti v Luandě, co mě čeká?
Také já jsem se – někdy ve třetí třídě – s Dickem Sandem zděsil angolských hrůz. Až později jsem pochopil, že Julese Vernea inspirovaly k odsouzení Portugalců sice realistické, ale poněkud tendenční zprávy Davida Livingstona a Verneye Lovetta Camerona, Angličanů, kteří tvrdě odsuzovali portugalské otrokáře. Tehdy v druhé polovině 19. století se totiž Britové dobývali do Afriky a Portugalci jim překáželi – v Angole založili první bělošské město na africkém kontinentě, na Kapverdech obsadili vynikající přístavy, v Guineji získávali cenné olejniny, na São Tomé založili vynikající plantáže kakaovníku a z Mosambiku posílali slonovinu až do Indie. Spali s černoškami, nehnali se do práce stejně jako domorodci, zkrátka nedělali čest bílé rase, která ústy anglického ministra Josepha Chamberlaina definovala podřadnou ubohost černochů tváří v tvář dokonalému evropskému křesťanovi. Ostatně evropská teologie, filosofie a ekonomie zdůvodňovaly po tři sta let prospěšnost otroctví a otočily až ve chvíli, kdy industrializace nepotřebovala nekvalifikovanou práci. Angola se naneštěstí ve staletích otrokářství stala „černou matkou“ Brazílie a bělošským otrokářstvím hodně vytrpěla hlavně v 18. století, kdy nejvíc otroků z Afriky převáželi do Ameriky Angličané. Stejně tak Angola trpěla během koloniální války v letech 1961–74, kdy rozdělený svět poslal proti Portugalcům jednu partyzánskou skupinu (UPA, později FNLA) financovanou CIA, druhou (MPLA) opírající se o Moskvu a třetí (UNITA) vycvičenou původně v Číně. „Osvobozování“ – vlastně rvačka o budoucí monopol moci – zastavilo rozvoj třetí nejrozvinutější země v subsaharské Africe a dílo zkázy dokonala občanská válka mezi MPLA a UNITA v letech 1974–2002 inspirovaná zpočátku soupeřením znepřátelených supervelmocí. Neštěstí veliké africké země tedy v největší míře způsobil „civilizovaný“ euroamerický svět; Portugalci jako jeho součást tuto tragédii v dávných časech zahájili, ale také do země nejvíc investovali – od stavby přístavů a přehrad až po kulturu a misionářské dílo.
Kdo dnes vystoupí v Luandě z letadla, uvidí živé velkoměsto v obnoveném rozvoji, moderní středisko s drahými hotely i s krásnou pláží historicky významné poloostrovní čtvrti Ilha de Luanda s ropnými těžními soupravami v blízkém moři. Pokud dojede na kraj metropole, narazí ovšem na jednotvárné prašné čtvrti bídy musseques bez vybavení a discipliny, za městem pak uvidí, že dnešní místní vládci se starají o vlastní lidi možná méně než bývalí kolonizátoři.

Angola, Mosambik, Guinea-Bissau, Kapverdy, odchod Portugalců nebyl bezbolestný. Je lépe promluvit na domorodce anglicky nebo portugalsky?
Portugalci byli v afrických koloniích nejdéle. Už roku 1491 přesvědčili náčelníka Bakongů, aby přijal křest a jméno Jan. Odchod po nějakých 450 letech byl bolestný nejen pro ně, ale také pro národy, které museli opustit. Zanechali však po sobě pozoruhodné dědictví: I poslední mosambická ústava z počátku tohoto století zná portugalštinu jako jediný úřední jazyk, v Angole si přes 40 % lidí myslí, že portugalština je jejich mateřštinou – africký rekord co do adaptace na evropské vlivy. Kapverdy, Guinea a São Tomé si sice z portugalštiny vytvořily vlastní kreolské jazykové varianty, ale nic jiného než portugalštinu nemohou v tisku a oficiálním stylu použít. Kdo se chce v africké „pětce“ domluvit a něco se dovědět od lidí, má jedinou možnost: mluvit portugalsky.


„Kdo se chce v africké „pětce“ domluvit a něco se dovědět od lidí, má jedinou možnost: mluvit portugalsky“

Angola má panenské pláže, národní parky, staré portugalské pevnosti podél pobřeží. Bohužel infrastruktura byla zničena válkou, příroda je zaminovaná, zvěř v parcích vybita a snědena (podle článku ve Washington Post bylo v roce 1950 v parku Kissama 450 lvů a v roce 1997 jich zůstalo pouhých 5. Podobný je pokles sloní populace ze 1200 kusů na 20). Předpokládám, že především dostupnost národních parků (Mupa, Iona, Cameia) je dodnes pro individuálního cestovatele obtížná.
Jak v Angole, tak v Mosambiku je konečně po válce a jednou z relativně snadných cest k prosperitě je využití přírodních zdrojů pro turistiku. Kdysi vynikající rezervace jsou dokonale zničené, ale dnes už částečně přístupné. V Angole je nejlépe dostupná právě Kissama jižně od Luandy, v Mosambiku Gorongosa západně od Beiry. Turista nesmí čekat ani komfort, ani spousty zvěře. Ale stačí jen dorazit, dívat se na úžasnou africkou přírodu, dýchat teplý vzduch, splynout s pravěkým rytmem slunečního běhu – a dostaví se African disease – Doença africana: opojení Afrikou a touha se tam vracet.

„O Pensador“ – soška zamyšlené postavy je symbolem angolského umění. Kde jsou kořeny této sošky?
Kultura afrických národů okouzlila Evropu už po první světové válce – u nás se africkému výtvarnému umění snad jako první obdivoval Josef Čapek. Magická symbolika sošek a masek pracuje s deformací a vnitřním poselstvím čerpajícím z dávných tradic. V Mosambiku jsou mistry dřevořezby severovýchodní Makondové, v Angole severovýchodní Čókwové. Vyřezávané trůny, podložky hlavy, nezbytné masky a další umělecká díla z nepříliš tmavých dřev se od Čókwů rozšířila po celé Angole a ovlivnila i další národnosti. O Pensador – Myslitel je jistě nejznámější lidový výtvarný artefakt, který v tisících nepříliš odlišných variací a kopií zdobí angolské i světové interiéry. U nás symbolizuje Angolu, v Angole symbolizuje explozívní a bytostnou tvořivost národnosti Čókwé.

Karel Čapek kdysi napsal, že „vzdálené země je třeba projíst a propít“. Jak je to s jižní Afrikou? Angolská či mosambická kuchyně asi nebudou z nejrozmanitěj­ších, nepočítám-li stále méně dostupnou zvěřinu.
Je velkým omylem myslet si, že africká kuchyně je chudá. Stravování omezuje bída, válka, nepořádek, migrace a další společenské metly. V časech klidu se ukáže barvité umění afrických kuchařek. Už místních ingrediencí je víc než dost – nejrůznější druhy banánů, maniok, sladké brambory, mnoho druhů fazolí a hrachu, několik sort rýže, mouka z kukuřice, manioku i žita, citrusy, mango, avokádo, kokosové ořechy, oříšky kešú a další ovoce tropické i subtropické… A pak jsou tu místní oleje, pálivé papričky piri-piri, oblíbený zázvor a všechny možné bylinky sloužící pro důmyslné okořenění jídla. Z toho se dá vytvořil symfonie chutí a barev. Bylo by to na dlouhé povídání, tak alespoň něco z Angoly. Dušená ryba s fazolovou kaší na másle a maniokovou moukou se servíruje na třech talířích a chutná báječně. Fazole na palmovém víně s kukuřičnou a maniokovou kaší a banánovou přílohou potřebují dokonce čtyři talíře pro jediného labužníka. Studené sladké polévky jsou pro našince nezvyklé, zato muamba – dušená slepice nebo hovězí připomene slepici na paprice nebo guláš, ovšem s nezbytnou funži – nadýchaným pyré z kvašeného manioku (bombó). Na pití si dejte kořeněný likér candingolo nebo banánovou kořalku capitica. Našince uchvátí už ty tajuplné africké názvy jako calulu, sacassau, mucunga nebo miengueleca. Stejně působivá je příprava, protože některá jídla se musí připravovat výhradně v hliněných hrncích, jiná procházejí složitým procesem začínajícím drcením kukuřice a končícím pomalým labužnickým obřadem konzumace.
Rád vzpomínám na dobroučké mosambické krevety s rýží nebo na veliké kraby, z nichž se doloval jemný masitý obsah jen s vyhrnutými rukávy. Ještě se mi seběhnou sliny, když si připomenu vynikající makrely vylovené z Mosambického průlivu a připravené s baklažánem. Ano, ano, africká kuchyně je skvělá. Problém tkví v tom, že se dnes dobré africké restaurace pyšní tuctovým evropským jídlem místo toho, aby předvedly domácí kulinářské zázraky.


„Prostý Afričan je od přirozenosti laskavý a otevřený
– pokud ho nepokazily nectnosti hamižnictví
nebo politické demagogie“

Morabeza je kapverdský pojem pro pohostinnost, hodně ho zmiňujete ve Vaší knize „Kapverdy znovu objevené“. Je v dnešních rozměrech turistického ruchu ještě možné něco podobného zažít? Je morabeza spíše portugalská nebo africká?
Morabeza je kapverdský pojem a kapverdská vlastnost. Kombinace otevřenosti, pohostinnosti a tolerance se sice zrodila z potíží s nemilosrdnou přírodou a ze „stýkání a potýkání“ různých ras a etnik, ale vešla ostrovanům do krve. V takové komunitě není důležitá barva pleti, ba ani jazyk nebo peníze. Převládá radost nad tím, že vídám známé i nové tváře, že sluníčko svítí, že je co jíst a pít. Pokud se budete procházet po Praii, neujdou vám davy čekající na ulicích jen na pozdravy kamarádů, na důkladné potřásání rukama, na ujišťování přátel, že je tudo bem – všechno v pořádku. Laskavost je součástí tohoto komplexu optimistického přístupu k lidem stejně jako snaha pomoci. Bohužel turistický průmysl vnáší do lidských vztahů profesionálně zdvořilý chlad, a tak je zapotřebí za člověčinou vyrazit za města, do domků a mezi obyčejné lidi.
Nesmírně příjemnou pohostinnost jsem ovšem zažil i v Angole a Mosambiku. Na fotografických toulkách západomosambickými vesnicemi mi přišlo až trapné, že mně, vlastně zámožnému bělochovi s botami a hodinkami, chudí, bosí a otrhaní venkované nabízeli z plechových misek trochu své kukuřičné kaše. Skutečně, prostý Afričan je od přirozenosti laskavý a otevřený – pokud ho nepokazily nectnosti hamižnictví nebo politické demagogie.

Co si má člověk přečíst před cestou do Angoly či Mosambiku? Četl jsem „Náměsíčná země“ od Mosambičana Mii Couta, v antologii moderní africké prózy jsem našel povídku Angolana Pepetely, před desítkami let u nás vyšly povídky „Kdysi v Angole“ od J. L. Vieiry. Jsou nějaké novinky v překladech lusofonní africké literatury?
Já jsem se na české překlady nespoléhal a nakupoval jsem knihy v portugalském originále. V Luandě nebo v Maputu bylo možné sehnat skvělé autory literatury faktu i literatury non-fiction. Oblíbil jsem si hlavně dva z mnoha autorů umělecké prózy. Fernando Monteiro de Castro Soromenho pro mě symbolizuje ono politicky už neexistující, a přece stále spolupracující impérium. Portugalec narozený v Mosambiku a píšící o Angole, kde strávil mládí, nakonec zemřel v Brazílii, aby potvrdil bonmot Fernanda Pessoy „mou vlastí je portugalský jazyk“. Jeho Mrtvá země fascinuje vystižením angolských Zapadákovů, rytmus jeho románů Obrat nebo Rána evokuje přesně tu horkou, línou a vnitřně vášnivou atmosféru, kterou znají všichni, kdo s Afrikou spojili kus života. A pak je tu zmíněný Angolan Pepetela, vlastně Artur Carlos Maurício Pestana dos Santos, který spojil dávnou pověst se současnou silou tradice do románu Lweži. Mě uchvátil nejvíc příběhem nazvaným Yaka o úpadku mulatů ze spisovatelovy rodné Benguely v kotli černošských osudů a drtivých událostí. O překladech z lusofonních afrických literatur ví v Čechách nejvíc paní doktorka Marie Havlíková, asi jediná odbornice v tomto vzácném, ale krásném oboru.

Jak se Angola baví? Má karneval v Luandě původ a inspiraci v brazilských karnevalech nebo má starší angolskou tradici?
Karnevaly jsou ve všech afrických zemích s portugalským úředním jazykem vcelku moderní směsí vlivů křesťanských, brazilských a portugalských, naroubovaných na přirozený sklon Afričanů k tanci, zpěvu a kolektivní zábavě. Ale právě ten africký základ tu byl vždycky. Asi dosud přesně nechápeme to, co je v Africe běžné, totiž že příběh s naučením se dá vyprávět a znovu prožívat tancem, že kolektivní tanec a zpěv doprovázený třeba jednoduchými nástroji upevňuje komunitu víc než facebook nervózní hedonistickou společnost. Bylo by na dlouhou etnografickou studii vylíčit, jak se do luandských karnevalů promítly příběhy portugalských světců, ohlasy brazilského otroctví i typicky africká tradiční radost z pouhé současné existence. Nová doba svou komercializací stírá spontánní podstatu, ale nemůže potlačit tryskající africkou živelnost ať už v kapverdském Mindelu nebo v angolské Luandě či v transformovaných náboženských hrách na São Tomé. Kdo byl přítomen alespoň jednomu nekašírovanému africkému tanečnímu či hudebnímu projevu, uvědomí si – vedle trvalého okouzlení – rezervovanou topornost nás Evropanů.


„Lusofonní Afrika je moderní směsí vlivů křesťanských, brazilských a portugalských, naroubovaných na přirozený sklon Afričanů k tanci, zpěvu a kolektivní zábavě“

Četl jsem Vaši knihu „Kam dohlédnu z Vumby“. Přemýšlíte o době, kdy „k přirozené radosti ze života přibude dobrovolná a rozumná kázeň, kdy vzdělání pro všechny a kulturnost všech posunou mosambický duševní obzor o kus blíž k ideálu“. Za posledních deset let od konce občanské války, jak se daří Mosambiku pod vedením prezidentů Chissana a Guebuzy?
Zažil jsem obrat k realitě za prezidenta Chissana a mám dost zpráv o éře prezidenta Guebuzy. Mosambik pod jejich rozumným vedením netrpí jako dříve, ale zůstává velice chudou zemí s obrovskými rozdíly mezi maputskou elitou a vesničany třeba z provincie Niassa. Chudoba je spíš důsledkem válek, které v Mosambiku trvaly od roku 1964 do roku 1992. Devastaci celé jedné generace budou muset napravovat nejméně dvě generace následující. Přesto se domnívám, že Mosambik je vlastně nejnadějnější zemí z těch, o kterých se tu bavíme. Dokázal spřátelit velké množství etnik, nabízí světu spoustu málo dotčených nerostných pokladů, má dost energie i pracovních sil. Země desetkrát větší než Česká republika ovšem svádí boj s časem: jakmile se proočkuje jedna generace, dojdou peníze na zdravotní zajištění té druhé. Jakmile se upevní demokracie, zkompromitují její smysl její nejméně žádoucí průvodci, totiž korupce a podvody ze strany mocných světových společností. A tak vysoký populační přírůstek, nedostatek prostředků na veřejné a sociální služby, nedostatek odborníků a další potíže neumožňují žádné zázraky. Dlouhodobým řešením je vzdělání a postupné zvyšování kulturnosti celého společenství. Sám jsem kdysi inspicíroval velmi dobře připravené odpolední kurzy pro negramotné dospělé, kde se i ti nejubožejší snažili překonat metlu negramotnosti. Když jsem učil v mosambické firemní večerní škole dějepis, uvědomil jsem si hlad po vzdělání, který zdaleka není ukojen, ale naštěstí ho živí fakt, že kvalifikovaný pracovník má daleko vyšší plat než nekvalifikovaný. Běh na dlouhou trať za vzděláním a prosperitou řídí dnes stále FRELIMO, které svou nepříliš úspěšnou éru zahájilo právě úspěšnými alfabetizačními kampaněmi. Nezbývá mi než věřit, že s pomocí Společenství zemí s portugalským jazykem (CPLP), učitelů z Portugalska i Brazílie, s pomocí afrických sousedů i mezinárodních expertů se podaří k ideálu pokročit.

Jak se rozvíjí turistický ruch v Mosambiku? Vím, že na mosambickém dosud nedotčeném pobřeží rostou luxusní resorty pro movité zájemce a zvířata dovážejí z Jižní Afriky.
Mosambická turistika vstává z mrtvých. Sám jsem zažil její nejhlubší úpadek koncem 80.let – Beira s nádhernou dvacetikilometrovou pláží mívala bezpočet hotelů, levných ubytoven (estalagem), kempů a rekreačních zařízení, ale já jsem našel jen dva fungující hotely a v troskách bývalého autokempu jakousi černošskou vesničku. Od konce občanské války se jen velmi zvolna poměry lepší. Perfektně fungují turistické služby pro majetnou klientelu: rezorty na ostrovech Bazaruto nebo na ostrově Inhaca před Maputem si nezadají se Seychelami nebo Tahiti. Mají nádherné pláže, dokonalé služby, dosud poněkud víc klidu a samozřejmě vysoké ceny. Nedávno otevřený národní park na vysočině Gorongosa uprostřed země oceňovali kdysi rhodéští běloši jako kvalitnější než ty dobře vedené parky v Jihoafrické republice nebo v Jižní Rhodésii. Za občanské války ale oblast utrpěla tím, že si na Gorongose zřídila hlavní stan odbojová organizace RENAMO. V bojích všechna zvěř buď vyhynula, nebo utekla, nebo skončila na pekáčích zubožených obyvatel kraje. Ale dnes Gorongosa zase provádí turisty, i když afrických zvířat je tu možná méně než ve Dvoře Králové. A přesto stojí i takové parky za návštěvu – africké savany s jakoby useknutými akáciemi (flat-top acacia), sytě červené květy stromu natal kafirboom zářící do největšího sucha, štěbetání snovačů, hýřící barvy agam a ještěrek, to všechno zapůsobí i v době nového začátku mosambických rezervací. O snaze povznést péči o přírodu na úroveň srovnatelnou se sousedy svědčí i smlouva s Jihoafrickou republikou o rozšíření známého Krugerova národního parku z Transvaalu do jihozápadního Mosambiku, aby zvěř dostala větší prostor a aby africkou přírodu mohli obdivovat turisté přijíždějící z obou stran hranice. Nové investice přicházejí k severnímu pobřeží, kde romantické zátoky a tropická vegetace přímo volají po dovolenkové turistice s možností poznat hned za pobřežím autentickou Afriku. Zkrátka, Mosambik začíná novou etapu využívání turistiky a pro úspěch tohoto oboru má ty nejlepší podmínky; je samozřejmé, že s obnovou přicházejí spíš zahraniční investoři, a tak hrozí, že Mosambičané budou v cizích zařízeních na své půdě jen posluhovat, zatímco zisky z drahého turistického podnikání shrábnou cizinci. To se bohužel pokládá za normální také na turisticky skvěle vybavených Kapverdských ostrovech, kde ovšem chybí bujná a mnohotvárná mosambická příroda jako nejideálnější kulisa pro návštěvníky.


„Romantické zátoky a tropická vegetace přímo volají po dovolenkové turistice s možností poznat hned za pobřežím autentickou Afriku“

Vztahy mezi socialistickým Československem a Angolou (i Mosambikem) bývaly živé, do Angoly putovaly (často zdarma) naše zbraně a spousta odborníků a peněz, na české školy angolští studenti. Co zůstalo z těchto styků?
Už jen nejstarší generace lusofonních Afričanů má povědomí o „československé velmoci“, která kdysi pomáhala odbojovým organizacím. Po nesmyslném bratření z dob, kdy „reálně socialistické“ Československo objímalo vůdce zemí symbolizujících „třetí etapu všeobecné krize imperialismu“, nastal stejně nesmyslný úpadek vzájemných styků. První ránu rozvinutým stykům sice zasadil už známý únos československých odborníků z papírenského závodu v angolské Alto Catumbele v letech 1983–84, ale hřebíky do rakve bohužel zatloukly až poslední vlády České republiky. Likvidace diplomatických misí v celém jihoafrickém prostoru (kromě JAR) v roce 2010 je smutným koncem prospěšných kontaktů právě v časech, kdy se do Afriky plné surovin, pracovních sil i kupujících hrnou jiní prozíravější.

Jedna otázka z historie – dle některých teorií byli Evropané na nejjižnějším cípu Afriky dříve než černé bantuské kmeny, které postupovaly v té době na jih z centrální Afriky a že se Evropané v blízkosti pobřeží setkali pouze s khoisanským obyvatelstvem (nepochybuji, že bílé prvenství předkládaly především kruhy někdejšího vládnoucího apartheidu). Jaké jsou nejnovější poznatky?
Nizozemci založili své Kapské Město, kolonii zásobující jejich lodě na trase od Amsterodamu k Batávii (Jakartě), roku 1652. V té době byla už jižní Afrika osídlena klany Sanů (Křováků) a Khoinů (Hotentotů) a končil také proces „bantuských migrací“ – od severu přicházely skupiny robustních černochů hovořících bantuskými jazyky. Teorie o bělošské prioritě snad může platit pro samotné Kapsko a jen v případě, že nebudeme mezi „černochy“ počítat právě rasově odlišné Sany a Khoiny. Jestliže budeme hovořit o území Jihoafrické republiky, pak běloši rozhodně prioritu nemají, protože do dnešních severních provincií státu se první Bantuové dostávali patrně od 5. století našeho letopočtu. Právě tam už někdy v 10.-11. století vytvořili první civilizační centrum Mapungubwe zpracovávající i zlato. Je pravda, že všechny africké populace byly stále v pohybu a že bělochům na jihu, ale třeba i v Rhodésii nebo na územích, kam pronikali Portugalci, připadalo, že po založení evropské faktorie vzniká vlastně první stálé osídlení. Z takových, ale hlavně z politických motivů vzniklo tvrzení o nizozemské prioritě v jižní Africe. Není tedy zcela pravdivé, na druhou stranu si může i našinec ověřit skutečnost, že kupříkladu v jižním Kapsku jsou kraje, kde běloši zcela převažují a kde žijí po dlouhou řadu generací. Spory o prvenství při obsazování jižní Afriky dnes už postrádají smysl, Jihoafrická republika se dnes může pyšnit jinou podobnou prioritou: je jedinou oblastí v Africe, odkud domorodý živel bělochy nevypudil. Jinak Evropané museli odejít z Alžírska i z Angoly, pramálo jich zbylo v ostatních někdejších koloniích. Po nešťastné kolonizaci a nepovedené dekolonizaci je jen na Jihoafrické republice a na Namibii, aby v budoucnu dokázaly, že soužití ras i v Africe – stejně jako v Americe – povede ku prospěchu všech.

Ve střední Africe je alkoholismus vážným problémem, jak je tomu v lusofonní Africe?
Alkoholismus je problémem všude. Evropské protialkoholní kampaně z konce 18. století se náramně podobají dnešnímu marnému tažení proti jiným drogám. Afričané dostávali po staletí evropského pronikání od bělochů za své otroky a zboží hlavně pušky a kořalku. V portugalských koloniích našlo úžasný odbyt druhořadé víno, kterého Portugalci vždycky vyráběli víc než prvotřídního portského. Tak kolonizátoři přispěli k omámení Afričanů. Nutno dodat, že se tak stalo k radosti prostých lidí, kteří ještě dnes rádi upadnou do transu umožňujícího zapomenout na všední strasti.
Já jsem poznal potěšení z popíjení na mosambických vesnicích. Rodiny se tam dohodnou, že na víkend připraví celý veliký barel místního piva zvaného doro. Je to podivná hustá tekutina vzniklá povařením kvašených kukuřičných slupek, pivních kvasnic, cukru a dalších ingrediencí. Ten černý a až do výšky prsou naplněný plechový sud přicházejí vypít přátelé a známí během soboty a neděle. Musí si pospíšit, aby se doro nezkazilo. Výsledkem je plno unavených koncem víkendu. A když začne pracovní týden, všichni se těší, že jiná rodina připraví hostům stejné potěšení příští víkend. A tak to jde stále dokola, pivovarníci se střídají, všichni se opíjejí.
Ano, alkoholismus je vážným problémem. V Africe stejně jako v Evropě hodně souvisí s úrovní a kvalitou života, se vzděláním a vědomím hodnot. Tak jako absint ničil ve Francii Zolovy umouněné proletáře, ničí alkohol v Africe lidi žijící v monotónní bídě. Obávám se, že ho vystřídá ještě něco horšího – a náš „civilizovaný“ svět bude opět neblahým vzorem a dodavatelem.


„Je velkým omylem myslet si, že africká kuchyně je chudá. Stravování omezuje bída, válka, nepořádek, migrace a další společenské metly. V časech klidu se ukáže barvité umění afrických kuchařek“

Jaká je budoucnost čínského kapitálu a čínských obchodníků v Africe?
Konference Evropa-Afrika konaná v roce 2008 v Lisabonu konstatovala zcela otevřeně, že Evropa prohrála Afriku a že vítězem je Čína. Zatímco Západ se vysiloval vystrkováním „starých“ mocností z Afriky ve prospěch bipolárních supervelmocí a pak nadnárodních společností, Čína trpělivě pronikala do Afriky konkrétními projekty bez jakékoli ideologie. Dnes už Číňany nelze v Africe přehlédnout. Jsou všude. V Angole nikdy nebyl jediný Číňan, dnes se tam pohybuje 300 000 Číňanů: obchodují, zakládají podniky, restaurují strategickou Benguelskou železnici dokonale zničenou a zaminovanou za války v letech 1961–2002.
Dobrým příkladem čínských kapacit jsou Kapverdy. Každý druhý obchod – včetně venkovských obchůdků s podřadným zbožím – je tam čínský. V každé ulici ve městech najde místní či cizinec nápis Loja Chinesa (čínský obchod). Ale to není všechno. Číňané jsou velkorysí donátoři. V hlavním městě Praia postavili budovu vlády, budovu parlamentu, Národní knihovnu, kulturní středisko, ba dokonce i pomník Amílcara Cabrala (který se trochu podobá Mao Ce-tungovi). Něco takového překonává i někdejší portugalskou přítomnost. Rektor jedné ze dvou kapverdských univerzit mi potvrdil, že Číňané si vzali do Pekingu několik nadaných studentů, které na své náklady učí mandarinskou čínštinu, aby si zajistili i v této malé africké zemi propagátory a znalce čínské kultury. Totéž ve větším se dnes odehrává po celé Africe. Přísně ekonomický přístup euroamerického světa k Africe absolutně bledne ve srovnání s nadčasovým přístupem čínským. A tak v době, kdy budou Západu docházet suroviny a jiné kapacity, bude africké zdroje kontrolovat Orient – kromě dominující Číny i Indie a Pákistán prostřednictvím masy obchodníků ve východní Africe, také však Japonsko zajímající se seriózně o nerostné bohatství takových zemí, jako je Mosambik.

Dvě otázky na portugalská témata – o vzniku portského vína koluje zřejmě více verzí, ovšem pravděpodobně všechny mají spojitost s Brity. Jak vlastně Portugalci snášejí, že jejich proslavené portské stvořili Britové a v zemi je řada britských firem produkujících báječné portské?
Mezi nábřežím řeky Douro a pomníkem Jindřicha Mořeplavce najde turista v Portu jeden z nejlépe zásobovaných obchodů s vínem. Tam si uvědomí, jak nekonečné množství druhů a značek vína se vejde pod označení „portské“. Uvidí také, že většina značek má skutečně anglické názvy.
Anglická kontrola portugalských vín začala už Methuenovou smlouvou z roku 1703, která přinesla oběma zemím komparativní výhodu: Portugalci měli zajištěný odbyt vína, Angličané odbyt látek. Až po napoleonských válkách se však Britové prosadili v organizaci portugalského vinařství. Joseph James Forrester se věnoval firmě svého otce v Portu od roku 1831 a na řece Douro se také roku 1862 utopil. Angličané v těch dobách podřídili „portské“ svému vkusu a podnikání přídavkem alkoholu, který umožnil, aby bylo možné sudy při transportu na lodích vystavit slunci. Totéž učinili i s „madeirou“ a s jihošpanělským sherry (podle „Jerezu“).
Portugalci Angličanům nic nevyčítají. Díky ostrovním podnikavcům se jejich réva uplatnila na všech trzích, Forrestera právě za tuto službu kdysi vyznamenali titulem „barona“. Pokud někdo nechce pít ono poangličtělé „portské“, má na vybranou ze stovek dalších vinných produktů. Na severu plodí skvělá vína údolí říčky Dão, na jihu v Alenteju se produkují těžká červená vína plná horkého slunce. Červené má desítky barevných odstínů, „bílé“ může mít rozmanité chutě, často se k jídlu podává „zelené víno“ (vinho verde). V té rozmanitosti se anglické firmy, snahy a obchody sice neztratí, ale ani příliš nevyniknou. Víno je pýchou Portugalska stejně jako související korek.

Máte rád fado? V Praze i v Ostravě vystoupila před lety Mariza, asi nejznámější zpěvačka tohoto stylu. V Lisabonu se hraje turistům po barech, ale je to ještě původní fado? Souvisí s fadem „saudade“, nepřeložitelný a nevysvětlitelný pojem pro jakési portugalské zasnění a žalostnění? Jak mohl národ zasažený saudade dospět přes africké břehy do Indie a k ovládání půlky světa?
Tragický osud (fatum – fado) občas postihne každého z nás. Snad proto je portugalské fado srozumitelné i těm turistům, kteří bolavým zpívaným příběhům nerozumí. Fado se sice dnes běžně servíruje turistickým zájezdům, ale naštěstí se ho nepodařilo zkomercializovat. Nejpůsobivěji zní v malých hospůdkách, kde zpěvačka kvílí mollový příběh o zklamání a smrti; nevadí jí, že v lokálu sedí pět hostů, je ponořena do svého nitra a arabskou koloraturou dosvědčuje, jak hluboce je vnitřně zaujata nešťastnou láskou, zmizením v oceánu nebo jinou pohromou, kterou vypráví. V těchto dávných příbězích je ukryta portugalská duše postižená melancholií či tesknotou zvanou saudade. Je to jen jeden z pólů citlivé duše, proto se saudade nevylučuje s odvahou objevovat neznámé nebo bít se za křesťanské pravdy. Portugalci naočkovali takové saudosismo všem národům, s nimiž se setkali. Jde jen o to, přiznat občasný sklon k plačtivé náladě a vyzpívat momentální žal. Brazilci, ba i někteří lusofonní Afričané vědí, že takovou citovou polohu lze dobře vyvážit karnevalovým veselím nebo jinou nevázaností. Ostatně, Mariza se narodila v Mosambiku.
Portugalské fado má řadu podob a nekonečnou řadu interpretů. Mám rád coimberské fado, které má silnější instrumentální stránku a není tolik tragické. Ale není nad starou anonymní zpěvačku, která s primitivním doprovodem zpívá v podřadné lisabonské krčmě fado přesně tak, jak je stvořili její dávní předkové zápasící s vlastními city a také se živly, nemocemi, válkami a nekonečným světem.


doc. PhDr. Jan KLÍMA (1943)
hovoří portugalsky, německy, anglicky, španělsky, zkušenosti s Afrikou získal především při práci v Mosambiku (1985–1986, 1987–1988) a při ročním diplomatickém působení v angolské Luandě (1992). Od roku 1993 učí na Univerzitě Hradec Králové (na Filozofické fakultě, na katedře politologie i jako učitel historie). Založil Kabinet ibero-amerických studií, věnuje se především dějinám portugalsky, případně španělsky mluvících oblastí v Africe, Evropě a Americe, účastní se četných vědeckých a odborných konferencí, přispívá do domácího i zahraničního odborného tisku, řídí ročenku Journal of Ibero-American Studies.
Výběr z knižních titulů:
V Nakladatelství Lidové noviny vyšly Dějiny Portugalska, Dějiny Brazílie, Dějiny Angoly, Dějiny Mosambiku.
Ediční řada Stručná historie států (SHS) nakladatelství Libri: Angola, Brazílie, Kapverdské ostrovy a Svatý Tomáš a Princův ostrov, Portugalská Indie, Mosambik, Guinea-Bissau, Východní Timor, Namibie, Madeira.
Cestopis Kam dohlédnu z Vumby čerpající ze zkušeností a cest po Mosambiku a Zimbabwe.
Cestopis Kapverdy znovu objevené
Výjimkou ze zaměření na země s portugalským a španělským úředním jazykem je kniha Pod německou vlajkou. Příběh jedné koloniální říše podávající nejen dějiny německého kolonialismu, ale také u nás dříve nezpracované události první světové války na afrických a orientálních bojištích.
Zámořské objevy. Vasco da Gama a jeho svět
Salazar, tichý diktátor
Zrození Latinské Ameriky. Simón Bolívar a jeho doba
Dějiny Portugalska v datech

Ilustrační fotografie z Mosambiku poskytl Jan Klíma