Z Tokia je to do národního parku Fuji-Hakone-Izu kolem 80 kilometrů. Přestože je Japonci masově navštěvován (kdo by si neprodloužil život o sedm let), musel jsem přestupovat ve městě Odawara. Navíc dopravu v oblasti Hakone provozuje soukromá společnost (neplatí zde tedy výhodný Japan Rail Pass) a proto jsem si koupil Hakone Free Pass, což mě opravňovalo neomezeně užívat všech místních druhů dopravy včetně lanovky.

Hakone dominuje nejvyšší hora Japonska – Fudži. Posvátná sopka ale bývá většinu dne a valnou část roku zahalena v mracích. Nejčastěji ukáže svou sněhovou čepici v ranních hodinách. Já ji zahlédl od jižního kraje jezera Ashi, po kterém jsme se vydali pirátskou lodí do Togendai, odkud se pokračuje lanovkou k bublajícím sirnatým pramenům v Owakudani. Pouze v létě nakrátko zmizí z vrcholu Fuji sníh. Bohužel letní sezóna je krátká a poutníků na Fudži příliš, prý jich bývá po dva měsíce na tři tisícovky denně. Je snadné si představit, v jakých davech se člověk ocitne. Výstup se nedoporučuje především v době buddhistického svátku Obon, kdy prý bývají pod vrcholem dokonce fronty. Začátkem léta se otevře i několik chat a prodejen suvenýrů, jedna bývá dokonce až u kráteru.


Owakudani

Ale zpět k pirátské lodi. Výletní lodě na jezeře Ashi jsou vlastně pirátské plachetnice, pravděpodobně aby japonští turisté prožili více dobrodružství. Na palubě byla dokonce figurína pirátského kapitána. Za 20 minut jsme dopluli do Togendai na dolní stanici lanovky. Ve výšce 1044 metrů se vystupuje ve stanici Owakudani. Údolí je vlastně kalderou sopky, která zde řádila asi před 3000 lety. Unikající sirné výpary jsou důkazem o aktivní vulkanické činnosti. Japonci téměř nábožně pojídají vajíčka, která jim průvodci vaří v jednom z jezírek s horkou sirnatou vodou, dokud není skořápka černá. Japonsky se této specialitě říká Kuro-tamago a vajíčka se prodávají pouze po 5 kusech za 500 jenů. Nicméně – zavalen sirným zápachem jsem ochutnal černé vejce z Owakudani a nezbývá než věřit v těch sedm let. Ovšem kde je původ oněch sedmi let, netuším, možná je to stará japonská tradice vyzkoušená stovkami let, možná jen reklamní heslo pro turisty staré maximálně desetiletí.


Krásná Japonka a černé vejce z Owakudani, kreslil Filip Trnka

Hakone má pověst jedné z nejlepších lázeňských oblastí v Japonsku. Termální aktivitou je ale známa celá země, v Japonsku prý stačí prokopat díru do země a vytryskne horká voda. Lázně (onsen) jsou vášní Japonců a v očistě těla Japonci v minulém tisíciletí předčili a předčí ostatní pozemšťany. Basic Hall Chamberlain (1850– 1935), britský japanolog a profesor na Tokijské císařské univerzitě, popisuje lázně v Tokiu ve svém díle „Things Japanese“ z roku 1890: „v Tokiu je na 1100 veřejných lázní, v nichž se denně vykoupe na půl milionu lidí a přitom žádný soukromý dům se neobejde bez vlastní koupelny. Lázně mívají obvykle (ale nikoli vždy) oddělené prostory podle pohlaví. Podobné je to v dalších městech i na venkově. Tam, kde nejsou ani veřejné lázně, ani domácí koupelna, nerozpakují se lidé vytáhnout vanu před dveře, kde provedou očistu, pokud právě kolem neslídí policista prosazující moderní pravidla zaváděná do starých tradic. Čistota má v japonské společnosti mnohem větší vážnost než v přemravněné evropské. Nahota je v japonské společnosti přítomna, ale nikdo ji neokukuje.“ … „V Kawarayu, malinkých lázních v provincii Joshu, v jednom z míst, která vypadají jako na konci světa, koupající zůstávají ve vodě i celý měsíc zatíženi kamenem v klíně aby neodpluli během spánku. V jiném případě se mi lidé v jedné vesničce známé svými horkými prameny omlouvali za svou nečistotu, protože v létě jsou příliš zaměstnáni a mívají čas vykoupat se jen dvakrát denně. To v klidných zimách je to jiné, koupou se i pětkrát za den.“


Owakudani

V sedmdesátých letech minulého století napsal James Clavell svou slavnou knihu Šógun a v ní vykresluje barbarského Evropana, který odmítá japonské lázně ze strachu před nemocemi, pln předsudků, že koupáním by ohrozil své zdraví. Nakonec byl k očistě donucen násilím: „Lázně!, nařídil Mura, pohoršený hněvivým výbuchem barbara – v jeho očích to byl nejhorší prohřešek proti dobrému chování. Přitom ten barbar nejenže páchl, a hrozně, ale pokud je mu známo, už celé tři dny se pořádně nemyl a v tom případě by kurtizána plným právem odmítla s ním sdílet lože. Odporní cizinci! Jak mohou žít v takové špíně! Však my tě naučíme slušnému chování…“

Nuže, vzhůru do lázní, nebyl v Japonsku, kdo onsen neokusil. Vstupné činilo 1400 jenů (bez časového omezení – chtěl bych je vidět kdybych zůstal celý měsíc…), prostředí bylo luxusní, vše ze dřeva, tlumené světlo, relaxační a nevtíravá hudba. Byl jsem mezi muži, ženská část je oddělená. Vyfasoval jsem jakousi žínku, veledůležitá je totiž řádná očista před vstupem, a tak jsem se vydrbal a pak báječně uvolněn užíval teplé bazénky.