Mačije se stavěly již v období Heian v začátcích historie města a bydleli v nich obchodníci a řemeslníci. Tradiční mačija mívala asi jen 5 metrů široké průčelí, ale do hloubky dosahovala až 20 metrů. V přední části býval obchod nebo dílny, vzadu jak místnosti s dřevěnou podlahou, tak část sloužící jako kuchyně nebo skladiště.

Pamětihodností v Kjótu je tolik, že člověk dlouho volí, čemu dát přednost. Nejdříve jsem se vydal na pěší poznávání Gionu, čtvrti kjótských gejš. Zde v Kjótu se jim má správně říkat „geiko“, prý si to tak místní gejši, pardon, geiko, přejí. Geiko znamená „dítě umění“. Dívce, studující na geiko, se říká maiko. Gion je jednou z nejkrásnějších částí města, je zde spousta dřevěných domů, starodávných ulic, kanály a také speciální čajovny určené pro setkání geiko s jejich bohatými zákazníky. Říká se jim ochaya a nejproslulejší z nich je Ichiriki ochaya. Budova v srdci Gionu je asi tři sta let stará a pro veřejnost nedostupná. Lépe řečeno přístupná je jen vyvoleným, kteří jsou pozváni (ostatně pozvání je nutné pro vstup do prakticky všech podniků tohoto typu) a zaplatí neuvěřitelnou částku, která se rovná měsíčnímu příjmu např. významných českých politiků. Obyčejnému smrtelníkovi je umění geiko zapovězené a tak mě utěšovalo, že jsem několik geiko v typických oděvech spatřil cupitat po večerních ulicích. Snad zbývá dodat, že Gion není čtvrť prostitutek, tou zde v Kjótu bývala Shimabara, kde vykřičené domy fungovaly od poloviny 17. století. Jak to ve čtvrti Shimabara chodí dnes, nevím, nepátral jsem po tom.


Obyčejnému smrtelníkovi je umění geiko zapovězené

Každoročně na oslavu konce zimy se v Kjotu koná festival Kamogawa Odori, na němž geiko předvádějí své umění. Festival trvá asi tři týdny, ale přesto v průvodcích varují, že se na poslední chvíli těžce shánějí vstupenky. Bohužel, na představení geiko se nesmí fotografovat. Geiko hrají všechny postavy, tedy i mužské, zpívají, tančí a hrají na klasické japonské hudební nástroje, např. na tří strunnou loutnu šamisen, 13 strunnou citeru koto a flétnu šakuhači.

Dále vedly mé kroky k císařskému paláci. Jak známo, panovník sídlí v Tokiu (od roku 1869), a určitě i to patří k důvodům, proč je palác přístupný veřejnosti (zdarma). Cizinci (jak je to s Japonci, nevím) potřebují povolení, prý stačí podat žádost půlhodinku před prohlídkou. Prohlídka paláce s dřevěnými budovami a zahradami trvala asi hodinu. Další zajímavostí Kjóta je svatyně Kinkakudži, jejíž součástí je Zlatý pavilon nádherně postavený v zahradách na břehu malého jezera. Pavilon, potažený pláty zlata, byl postaven na konci 14. století, ale byl mnohokráte poničen a přestavěn (naposledy podpálen duševně nemocným mnichem v roce 1950). Nedaleko stojí Rjoandži, chrám mírumilovného draka, známý kamennou zahradou. Zahrada je vlastně pečlivě uhrabaný štěrk, z něhož vystupují ostrůvky mechu s velkými kameny. Na závěr jsem ještě stihl hrad Nijo, postavený šogúny dynastie Tokugawa, jehož výzdoba působí honosnějším dojmem než císařský palác. Zdobené stěny a zásuvné dveře, kazetové stropy, zahrady s umělými jezírky. Že musel i samotný šogún věnovat nekončící pozornost své bezpečnosti, svědčí vyprávění, že v podlahách chodeb byla zabudována zařízení, která při chůzi vydávala skřípavý zvuk, takže každý nevítaný vetřelec byl okamžitě odhalen.


Chrám Kijomizu-dera

Východně od města stojí chrám Kijomizu-dera, jedna z památek zapsaných na World Heritage List. Chrám je na kopci a z jeho terasy podpírané stovkou dřevěných sloupů je na Kjóto nezapomenutelný výhled. Z terasy je zakázáno skákat. Toto upozornění zdánlivě postrádá smysl, vždyť koho by (kromě sebevrahů, ovšem ti se na zákazy neohlíží) napadlo skákat z terasy do hloubky kolem 13 metrů. V japonštině existuje výraz „skočit z Kijomizu“, což znamená něco jako „vrhnout se do něčeho po hlavě“. Dle starých legend znamená přežít skok z terasy naplnění přání. Dívám se dolů z terasy na sakury pode mnou a říkám si, že přežití opravdu nemusí být ojedinělé – údaje z období Edo vypovídají, že ze 234 skokanů jich na 85 % přežilo. V brzkém jaru je zde výhled nejen na Kjoto, ale také na kvetoucí sakury v údolí. Období jejich květu bývá Japonci netrpělivě očekáváno a oslavováno svátkem Hanami. Sakury nejdříve kvetou koncem března na jihu na ostrově Okinawa, zatímco na severu na Hokkaido rozkvetou až v květnu. Dnes se svátek, jehož tradice sahá až do 8. století, bohužel často omezuje na popíjení saké v parcích pod rozkvetlými stromy (nepopírám, že to má své kouzlo).

Několik kilometrů dále na jih stojí svatyně Fushimi-Inari. Nejjednodušší je vyrazit sem vlakem z hlavního kjótského nádraží, ze stanice Inari je to jen několik minut pěšky. Přístupová cesta se vine do kopce a je zastřešena tisíci, snad desetitisícem bran torií. Torii je tradiční japonská brána, která obvykle střeží vstup do šintoistických svatyní a jsou to vztyčené sloupy (ze dřeva nebo z kamene) spojené dvěma příčnými trámy. Množství bran stavěných těsně za sebou způsobuje, že jdete celou dobu téměř v šeru, sluneční paprsky sem stěží proniknou, vlastně to vypadá jako průchod barevným tunelem, protože sloupy bran jsou natřené jasně oranžovou barvou. Cesta k chrámu na vrchol kopce není jen jedna, jsou zde i odbočky (podobně zastřešené) a směrovky jsou jen v japonštině. Délka hlavního tunelu je asi 4 km. A proč je zde na deset tisíc bran v řadách za sebou? Inari je japonská bohyně plodnosti a rýže a lidé i firmy vyjadřují svou vděčnost za úspěch postavením právě další brány. Inari bývá zobrazována v podobě lišky a liščí sochy zdobí vstup do torií i do svatyně. U vchodu do hlavního chrámu drží liška v tlamě klíč symbolizující otevření sýpek s obilím. V Japonsku je na 30 tisíc svatyní zasvěcených Inari, ta v Kjótu, založená již v 8. století, je nejvýznamnější.