Tento malý kousek země sopečného původu nazývají jeho obyvatelé Rapa Nui. Říká se mu také Te Pito O Te Henua (Pupek světa), jeho „objevitel“, nizozemský kapitán Jacob Roggeveen ho ale v roce 1722 pojmenoval podle data svého příjezdu – Velikonoční ostrov. Rapa Nui, který je jihovýchodním koncem polynéského trojúhelníku ohraničeného na severu souostrovím Havaj a na západě Novým Zélandem, by byl zcela nezajímavým ostrůvkem, kdyby již první evropští návštěvníci nespatřili na jeho pobřeží ohromující, až deset metrů vysoké kamenné sochy – moai. Střet s „civilizací“ byl pro původní obyvatele Rapa Nui tragický a do značné míry přispěl ke skutečnosti, že otázky „kdo, jak a proč" sochy stavěl, mají sice řadu odpovědí, ale dodnes zůstávají nedořešeny.

Polynéský původ obyvatel

Svět si dlouho lámal hlavu nad původem obyvatel Velikonočního ostrova i nad skutečností, jak mohli v nedozírných prostorách Tichého oceánu najít tak nepatrný kousek země – pouhých 117 km2. Vždyť nejbližší obydlený ostrov, malý Pitcairn, leží 1900 kilometrů západně a jihoamerický kontinent je vzdálen 3700 kilometrů východním směrem. Tyto otázky jsou dle tvrzení většiny archeologů vyřešeny. Především vzhledem k příbuznosti jazyka a fyzické podobě je prý polynéský původ zdejšího lidu jasný. Odpůrci tohoto názoru byli odmítnuti včetně toho nejznámějšího, norského badatele Thora Heyerdahla, který na podporu svého tvrzení, že Velikonoční a další ostrovy byly osídleny z východu, dokonce podnikl známou dobrodružnou výpravu na rákosovém člunu z Jižní Ameriky do Polynésie. Předci Polynésanů byli nepřekonatelní mořeplavci, kteří kolonizovali Tichý oceán více než tisíc let před Magalhaesovým obeplutím světa. Jejich dvoutrupé lodě a navigační schopnosti děděné po mnoho generací jim dovolily postupně osídlit oblast, která je větší než kterýkoli světadíl – nejen Polynésii, ale ještě dříve Melanésii a Mikronésii. Žádná jiná kultura se tak hluboce nesžila s oceánem jako Polynésané. Zatímco pro Evropany bylo moře neznámým a nepřátelským prostředím, pro Polynésany se stal oceán každodenním domovem. Tisíce kilometrů se plavili podle hvězd, mořských proudů, vln, mraků či letu ptáků a osídlili celý Pacifik.

Heyerdahl však dokázal, že i jihoameričtí Indiáni mohli dosáhnout Polynésie. Legendy obyvatel Rapa Nui mluví o dvou kmenech, které postupně osídlily ostrov – o lidu Hanau Eepe a Hanau Momoko. Význam těchto jmen není zcela jasný, dříve se překládala jako „Krátké uši" a „Dlouhé uši", dnes se odborníci přiklánějí k významu „Štíhlí" a „Silní". Tradice vypráví o příjezdu legendárního krále Hotu Matua ze země Hiva. I Hiva je zahalena tajemstvím, jen podle jména rozšířeného na souostroví Markézy 3200 kilometrů severozápadně od Rapa Nui se předpokládá, že Hotu Matua připlul právě odtud. Král se svým lidem přistál na severu ostrova na dnešní pláži Anakena a někteří archeologové kladou tuto událost do období kolem roku 400, tedy čtyři až pět set let před osídlením Nového Zélandu a Havaje. Všichni první evropští návštěvníci Rapa Nui podali svědectví o obyvatelích, kteří se podobají více Evropanům než Indiánům. Nosili dlouhé rusé vlasy stočené do drdolu, výrazně si prodlužovali ušní lalůčky a jejich těla zdobilo bohaté tetování.

Války mezi domorodci

Padesát let po Roggeveenovi připluli na ostrov Španělé, kteří ho nazvali San Carlos a zabrali pro španělskou korunu. V roce 1774 se zde vylodil i proslulý objevitel Austrálie a jeden z největších mořeplavců historie, Angličan James Cook. Zatímco Roggeveen psal o lidu, který kultivuje zahrady a využívá darů moře, Cook si již všiml napětí, deprese a strachu, které na ostrově panovaly. V této době zřejmě vypukla mezi domorodci vleklá válka, buď to bylo z důvodů náboženských, nebo přelidněný ostrov už nestačil uživit všechny své obyvatele, jejichž počet udávají některé odhady až ke dvaceti tisícům. Dlouholeté boje vedly ke zpustošení ostrova a jeho kultury, rozšířil se kanibalismus a vítězný kmen vždy svrhl z podstavců sochy uctívané poraženými nepřáteli. Začátkem 19. století byly všechny moai povaleny. Sochy, které byly pýchou každého kmene, zřejmě představovaly a symbolizovaly významné předky a krále.

Deset metrů vysocí obři

Moai je na Rapa Nui osm až devět set, stovky jich zůstaly rozpracovány a nedokončeny v kráteru vulkánu Rano Raraku a v jeho okolí, stovky jich byly postaveny na své podstavce ahu zády k moři. Několik ahu se sochami bylo restaurováno, např. Tahai na severu městečka Hanga Roa, Nau Nau na pláži Anakena nebo Tongariki s patnácti moai v blízkosti Rano Raraku. Průměrná socha je vysoká kolem čtyř metrů a váží 14 tun. Paro, nejvyšší z těch, které kdysi domorodci vztyčili, dodnes leží tváří k zemi. V minulosti se ale 82 tun vážící kolos tyčil do výšky deseti metrů. Na hlavách měly moai tzv. pukao z červeného vulkanického kamene. Existuje řada teorií, co vlastně pukao, vysoké často jako dospělý člověk, představuje. Nejspíše jde o napodobeninu účesu, který viděli první evropští návštěvníci na domorodcích. Řada archeologů v praxi svými pokusy dokázala, že ostrované mohli dopravit obrovské sochy z lomu na vzdálenost i více než 10 kilometrů, vztyčit je na ahu a ještě jim na hlavu vyzdvihnout pukao o váze dvou slonů. Jedna z legendárních teorií však tvrdí, že moai kráčely. Kněží prý byli nadáni mocnou silou Mana a s její pomocí dokázali sochami manipulovat.

Velkolepým dílem jsou i ahu, na nichž moai stojí – až stovku metrů dlouhé a tři metry vysoké platformy z kamene. Ahu Vinapu ležící v blízkosti Hanga Roa se liší od ostatních – je složeno z kvádrů tak velkých, těžkých a přesně do sebe zapadajících, že připomínají předinckou kulturu v bolivijském Tiahuanacu na břehu jezera Titicaca. Ahu Vinapu je jedním z dalších bodů, které podporují teorii, že někteří obyvatelé Rapa Nui přišli i z Jižní Ameriky.

Náboženské šílenství, nebo prostě pyšná snaha jedněch mít větší a dokonalejší moai než ti druzí, vedly k tesání stále větších a větších soch. Největší, která však jako stovky dalších už nebyla dokončena a odtažena z lomu, leží v kráteru Rano Raraku a měří 21 metrů. To nakonec vedlo k vykácení všech stromů a zničení životního prostředí. Na ostrově se rozšířil nový kult ptačího muže. Každoročně se konala slavnost, při níž vybraní muži každého kmene (či rodiny) slézali z vysokých útesů Rano Kau a plavali v moři plném žraloků k ostrůvkům Motu Iti a Motu Nui, aby zde ukořistili první ptačí vejce. Z tohoto období se v okolí kráteru Rano Kau dochovaly desítky krásných petroglyfů znázorňujících ptačího muže – člověka s hlavou ptáka šplhajícího po útesech.

Katastrofa přišla z Peru

To, co začali sami obyvatelé ostrova – zánik vlastní specifické civilizace a jejího odkazu do budoucnosti, dokončili jejich samozvaní hosté. Američtí velrybáři zde buď násilně najímali domorodce na službu na svých lodích, nebo se bavili znásilňováním dívek, či jen pro rozkoš ze zabíjení stříleli do bezbranných lidí. Největší katastrofu zde způsobili Peruánci, kteří podobně jako na další ostrovy v Tichém oceánu podnikli otrokářský nájezd i na Rapa Nui. V roce 1862 unesli kolem tisíce lidí včetně krále a všech učených mužů na práce do dolů. Poté, co biskup Jaussen z Tahiti probudil svými protesty světové velmoci, nařídila peruánská vláda pod jejich tlakem okamžitý návrat ostrovanů domů. Ale bylo již pozdě. Devadesát procent unesených usmrtily nemoci a krutá dřina v děsivých podmínkách. Během zpáteční plavby domů skosily většinu navrátilců neštovice a nepatrný zbytek přeživších roznesl zákeřnou nemoc po celém ostrově. Z velké kultury RapaNui, která stavěla gigantické sochy a používala jako jediná v Polynésii vlastní písmo – dodnes nerozluštěné rongo-rongo – zůstaly necelé dvě stovky zbídačených lidí. Poslední ránu pak zasadili misionáři. Dva roky po peruánském vpádu sem přijel Francouz Eugene Eyraud, a přestože byl vyhnán, znovu se vrátil a jako první cizinec se zde natrvalo usadil. Během několika let pak společně s dalšími misionáři obrátil všechny ostrovany na svou víru.

Horliví misionáři

Misionáři se snažili zbavit domorodce jejich pohanských zvyků, bývalá kultura upadla v zapomnění. Nikdo už nebyl schopen přečíst dřevěné tabulky s hieroglyfickým písmem, kterých dnes zůstalo ve sbírkách po celém světě asi dvacet. První se o stovkách dřevěných desek popsaných hieroglyfy zmínil Eyraud v dopise svým nadřízeným, o několik let později jich biskup Jaussen našel jen několik. Téměř všechny byly buď zničeny horlivými misionáři, nebo je domorodci schovali v četných jeskyních. Jaussen byl první, kdo se pokusil rongo-rongo rozluštit nebo alespoň zjistit, co se vlastně na tabulkách nachází a co se na nich lze dočíst. Přepsal stovky stran hieroglyfů, ale jeho snaha byla marná, podobně jako všech jeho následovníků.

V roce 1888 zabral ostrov pro svou zemi chilský námořní důstojník Policarpo Toro a tento stav se dodnes nezměnil. Chilská vláda Rapa Nui brzy pronajala soukromé společnosti obchodující s vlnou a ta udělala z ostrova velkou pastvinu pro své ovce. Pro původní obyvatele to znamenalo těžkou práci a bezpráví. Někdy byli dokonce nuceni opouštět své domovy a usazovat se jinde v Polynésii, aby ovcím zbytečně nepřekáželi. Až v roce 1953 převzalo Chile znovu kontrolu nad ostrovem, podmínky domorodců se však změnily pramálo. Vláda se chovala k Rapa Nui hůře než ke kolonii – neplatila za práci, neumožňovala ostrovanům opouštět ostnatým drátem oplocenou oblast hlavního města, potlačovala jejich původní jazyk ani jim nedala právo volit.

Teprve v posledním desetiletí se život domorodců prudce obrací k lepšímu. Chilská vláda jim vrací půdu, stále více mladých lidí mluví původním jazykem, který je dnes oficiálně postaven na úroveň španělštiny. Rapa Nui má i vlastního starostu a stále zřetelnější tendence k nezávislosti. Podle odhadu je zde kolem 2500 obyvatel, z nichž se alespoň dvě třetiny hlásí spíše k polynéským předkům než k Chile. Životní úroveň všech obyvatel dnes závisí na cestovním ruchu. Přestože letecká společnost LAN Chile díky svému monopolnímu postavení neustále zdražuje letenky (pro chilské občany je vysoká sleva), turistů přibývá. Jediné městečko Hanga Roa je prakticky nepřetržitým sledem hotelů, domácích penzionů, restaurací, krámků se suvenýry a diskoték. Mimochodem, některé hotely a penziony nabízejí možnost ubytování na svých zahradách ve vlastních stanech – levnější ubytování zřejmě neseženete.

Festival Tapati

Nejlepším obdobím pro návštěvu ostrova je přelom ledna a února, kdy zde každoročně probíhá festival Tapati. V průběhu dvou týdnů se každý den konají slavnosti spojené s původní kulturou. Soutěží se v jízdě na banánových kmenech z více než 100 metrů vysokého kopce, v tetování a pomalovávání těl, ve zpěvu tradičních starých písní i v polynéských tancích. Nechybí ani korunovace místní královny krásy, karneval a večerní barbecue na pláži. Řada akcí festivalu začínala s dvouhodinovým zpožděním, pokud nebyla přeložena na následující den. S dochvilností si zde nikdo hlavu příliš neláme, čas zde plyne jaksi pomaleji než v uspěchaně Evropě, je rozhodně více klidu na zábavu a společenský život. K jízdě na banánových kmenech, která často končí úrazy, se v roli diváků sešly tisícovky místních i turistů a po hodinách čekání byla akce odložena. Bez problémů a rozčilování se všichni přesunuli auty na pláž Anakena k večernímu koupání, zpěvu a společnému barbecue. Na výběr byly ryby včetně žraločího masa, kuřecí, samozřejmě hovězí, uzeniny, k tomu chilské pivo Cristal, které však českého konzumenta příliš neuspokojí. Poslední den festivalu se na pobřeží několik hodin po ranní mši konalo „kuranto“ – každý příchozí byl pohoštěn řádnou porcí masa na palmových listech. Zřejmě pro každého bez rozdílu věku, pohlaví a národnosti jsou vrcholem festivalu polynéské tance. Dívky a ženy od nejmladších po nejstarší, od štíhlých po nejkorpulentnější zde v typických sukýnkách předvádějí své umění a temperament. Dokážou roztančit každého diváka a nasytit festival neodolatelnou atmosférou.

Asi málokdo by nezatoužil zastavit se a zůstat nějaký čas na místě tak poklidném jakým je Rapa Nui. Osedlat koně a vychutnat si krásu ostrova z jeho hřbetu. Užít si západ slunce společně se stovky let starými sochami či se společně s krásnými tanečnicemi pohupovat v bocích v rytmu jejich svádivých tanců. Atmosféra Rapa Nui umocněná festivalem Tapati je dnes stejně podmanivá, jako musela být před staletími. Stojí za to stát se trosečníkem na tomto ostrůvku na konci světa. Nasát tanečního ducha a přivézt si ho kousíček domů do střední Evropy.