Velikonoční ostrov:
Mluvící a mlčící hole krále Hotu Matuy

Procházím se bos po pláži Anakena a zanechávám stopy v písku stejně jako první Polynésané, kteří osídlili tento ostrov před více než patnácti sty lety. Chráněn stíny palem se kochám pohádkovou modří Tichého oceánu, největšího ze všech, jehož vlny bouří po celé třetině povrchu planety. Někde v tomto obrovském prostoru leží Hiva, mytická země, na níž snil svůj sen Hau Maka a které vládl král Hotu Matua.

Předci Polynésanů, kteří jsou řazeni do mongoloidní skupiny s příměsí krve negroidní, se před asi 3500 lety vydali ze své původní pravlasti v dnešní jihovýchodní Číně dále na jih a východ. Přes Indonésii, Melanésii a Mikronésii se kolem roku 1000 př. n. l. dostali až na ostrovy Samoa a Tonga. O dalších více než tisíc let později pravděpodobně dorazili na Markézy, odkud poté kolonizovali zbývající vzdálená souostroví a ostrovy – Havaj na severu, Velikonoční ostrov na jihovýchodě a Nový Zéland na jihozápadě. Z Markéz museli Polynésané překonat na Velikonoční ostrov vzdálenost přes tři tisíce kilometrů. Jméno Hiva je na Markézách běžné a největší ze zdejších ostrůvků se jmenuje Hiva Oa. Jen podle rozšíření jména ale nelze spolehlivě dokázat, že země, kterou lid krále Hotu Matuy opustil, jsou právě Markézy. Ale o tom až později.

Sen mistra tetování

Hau Maka byl umělec a věnoval se umění, které bylo v této části světa vždy ceněno – tetování. Polynésané se chlubili bohatým tetováním nejen na těle, ale i na obličeji. Hau Maka byl mistrem ve svém oboru, vždyť tetoval i krále Hotu Matuu. Ten byl s jeho službami velice spokojen, neboť ho odměnil perlou, kterou dostal od svého otce. Královský rodinný šperk jistě nebyl obvyklým honorářem. Ale vraťme se na začátek – Hau Maka měl jedné noci sen. V onom snu putoval jeho duch přes rozlehlý oceán, až dorazil ke třem malým ostrůvkům, či spíše skaliskům vyčnívajícím z moře – Motu Kao Kao, Motu Iti a Motu Nui. Za nimi ležela „velká díra“, což byl nepochybně kráter tisíce let vyhaslého vulkánu Rano Kau, který se tyčí na jihozápadním pobřeží Velikonočního ostrova. Hau Makaův duch pak pokračoval v cestě po jižním pobřeží k poloostrovu Poike a nakonec dorazil na pláž Anakena, jednu ze dvou na ostrově, který má jinak lávové útesy vysoké až tři sta metrů. První, komu se Hau Maka svěřil se svým prorockým snem, byl jeho bratr Hau Tava. Ten pojmenoval neznámý ostrov „Malý kousek země Hau Maky" a poslal bratra, aby o cestě svého ducha vyprávěl králi Hotu Matuovi.

Jakmile král uslyšel z úst Hau Maky o jeho snu, nařídil, aby byla postavena rychlá loď a vyslána průzkumná výprava v duchových stopách hledat novou zemi. Jména sedmi dobyvatelů Pacifiku nám legenda nezamlčuje, vybráni byli Hau Makovi synové Ira a Raparenga a pětice synů Hua Tavy – Kuu Kuu, Ringiringi, Nonoma, Uure a Makoi. Nevyřešenou otázkou zůstává, proč král Hotu Matua přikládal takový význam objevení nové země pro svůj kmen. V jaké situaci byl jeho lid, když se král inspiroval snem mistra tetování? Legendy nám nabízí zcela rozdílné verze. Podle jedné se Hotu Matua dostal po smrti otce do válečného sporu o následnictví se svým bratrem a byl poražen. Druhou možností je boj mezi dvěma kmeny – Hanau Eepe a lidem Hotu Matuy Hanau Momoko. Třetí verze vypráví, že jejich domovina byla ničena přílivovými vlnami a stoupajícími vodami oceánu.

Zde se nelze nepozastavit nad faktem, že legendy z Markéz o žádné potopě nevyprávějí. To by ale znamenalo, že ona země Hiva nejsou Markézy, ale např. Mangareva, 2500 kilometrů západně od Velikonočního ostrova nebo nějaký ostrov, či dokonce pevnina zničené přírodní katastrofou. Geologické výzkumy na dně Tichého oceánu ale existenci bývalého kontinentu popírají. Na Mangarevu by snad ukazoval i překlad slova Hiva – černý, vzhledem k vulkanickému původu ostrova – i výskyt perel ve zdejších lagunách. Perly jsou totiž hojné v archipelazích Mangareva a Tu-amotu. A král Hotu Matua přece odměnil svého poddaného Hau Maka perlou. Jedna z bájí Velikonočního ostrova, který domorodci nazývají Rapa Nui, také vypráví o zemi ponořené pod hladinu. Obr Uoke se chtěl pomstít lidstvu a začal svým mocným kyjem bušit do země. Velké části Rapa Nui se propadaly pod jeho údery do moře, až zbyl jen malý ostrůvek, jaký známe dnes.

Polynésané – nedostižní mořeplavci

Směr plavby vytyčil sedmičce statečných průzkumníků podle svého snu Hau Maka – jihovýchodně podle pasátů, stále za obzorem a doprostřed vycházejícího slunce. Jejich loď nesla jméno* „Chráněna před vlnami"*. Polynésané byli nedostižní v navigačních schopnostech, které se dědily a učily po mnoho generací, a přestože nepoužívali žádné moderní přístroje, dokázali vést své lodě podle vln, teploty vody, letu ptáků, slunce, postavení hvězd, tvaru mraků či mořských proudů. Dnes již asi nikdo nesouhlasí s tím, že jejich cesty byly nahodilé a nebezpečné plavby do neznáma. I legenda o Hotu Matuovi jasně říká, že nejdříve byla vyslána průzkumná výprava a teprve poté se celý kmen nalodil a vyplul daným směrem k novému domovu. Lodě musely unést téměř sto lidí a jejich domácí zvířata – psy, slepice a vepře a zásoby jídla a plodin. Po několikatýdenní plavbě dosáhla sedmička mořeplavců svého cíle – tří malých ostrůvků a „velké díry“. Brzy došlo k nečekané tragédii. Ira zpozoroval velkou želvu, ale marně se ji snažil vytáhnout z vody. Kuu Kuu mu přispěchal na pomoc, byl však při lovu smrtelně zraněn. Jeho druhové ho odnesli do jedné z mnoha jeskyní, které se vytvořily v lávových svazích ostrova. Přestože je Kuu Kuu žádal, aby ho neopouštěli, postavili před jeskyni šest kamenných sloupů, aby mu dělaly společnost, a vydali se na průzkum ostrova. Kuu Kuu brzy v jeskyni zemřel. Vztyčování sloupů ale ukazuje, že podobné kulty nebyly v kulturách na ostrovech Pacifiku neobvyklé.

Toto je špatná země!

Vyslanci ze země Hiva narazili při prohlídce ostrova na muže jménem NgaTavake. „Toto je špatná země,„ varoval je neznámý, „zasadíte brambory a vyroste jen spousta plevele.“ Ira se se svými přáteli rozeběhl směrem k „velké díře", v jejímž okolí vytvořili plantáže. Všude rostl plevel, který dusil úrodu. Varovná slova se potvrdila. Po čtyřech měsících pobytu na novém, vzdáleném ostrově se pět mužů vydalo na zpáteční plavbu domů do země Hiva. Makoi zůstal na ostrově. První, co vyprávěli svému králi, byl příběh o nešťastné úrodě a o tom, že nový ostrov je špatnou zemí. „Ale i náš domov je špatná země,“ vykřikl král Hotu Matua a rozhodl, že se všechen jeho lid přestěhuje i přes zřejmá rizika do nového dalekého domova.

Nezmínil jsem se o době, v níž se Hotu Matua chystal přesídlit na nový ostrov daleko v Pacifiku. Ani moderní archeologie si zde neví příliš rady. Je dokázáno, že první osídlení Velikonočního ostrova proběhlo ze západu, a to kolem roku 400. Nikdo asi již ale nedokáže, zda to byl právě Hotu Matua, kdo se tehdy vylodil jako první na pláži Anakena a postavil zde své sídlo. Legenda, z níž jsem vyprávěl, hovoří o muži, kterého na ostrově potkali a který tam musel žít před nimi. Z toho mnozí usuzují, že druhá vlna osídlení, kterou vedl Hotu Matua, se udála mnohem později, asi před osmi sty roky. To by ale při svém průzkumu ostrova Ira a jeho druhové nepotkali jediného člověka. Kdo tedy byl onen tajemný prorok neúrody NgaTavake?

Od tohoto otazníku se odvíjí řada dalších. Je jasné, že celý Tichý oceán byl postupně osídlen ze západu. Svědčí o tom především polynéské jazyky. Ty se řadí do austronéské jazykové skupiny, kam patří mj. i indonéské a filipínské jazyky, ale dokonce i malgaština obyvatel Madagaskaru. Austronéská jazyková skupina tak byla zřejmě před Kolumbovou cestou do Ameriky nejrozšířenější na světě. Polynéské jazyky jsou si podobné, což je patrné především u číslovek. Zajímavé je srovnání překladu některých slov rapanuištiny s jazykem Maorů, původních obyvatel Nového Zélandu a s havajštinou:

Již slavný anglický mořeplavec James Cook, který jako jeden z prvních Evropanů navštívil Velikonoční ostrov, si všiml, že Tahiťan, kterého měl na své palubě, si bez problémů rozumí se zdejšími domorodci. To vše ale nedokazuje, že ostrov nebyl osídlen dříve či později i jiným kmenem ze zcela odlišné části světa. Ten mohl žít na Rapa Nui s Polynésany dlouhá staletí v míru a poté být ve válce zcela vyhlazen, takže po něm prakticky nezůstaly žádné stopy. Legenda zároveň potvrzuje, že v době, kdy Ira a jeho společníci přijeli na ostrov, byla zde vegetace velmi chudá. Archeologové ale dokazují, že za prvního osídlení byla mnohem bohatší a rozmanitější. To znovu mluví pro skutečnost, že Hotu Matua nebyl oním prvním kolonizátorem kolem roku 400. Nikdy zde ale nežil žádný velký savec, největší byla asi lesní krysa, která obohacuje jídelníček nejen v Polynésii. Strava se skládala především z mořských produktů, v té době zde byly hojné sviňuchy, ale zdejší vody určitě nejsou tak bohaté jako například havajské. V průběhu několika staletí byl ostrov zcela odlesněn a až v současnosti jsou zde vysazovány eukalyptové háje. Přesto je ale výlet po Rapa Nui náročným mučením pod pálicím sluncem, neboť až na okolí jediného městečka Hanga Roa není kam se ukrýt do stínu ani kde sehnat pitnou vodu.

Stovky obrů zády k moři

Velikonoční ostrov proslul svými gigantickými sochami – moai. Stovky těchto obrů se tyčily podél pobřeží ostrova zády k moři – další nejasnost, kterou dodnes nikdo rozumně nevysvětlil. Bylo již několikrát dokázáno, že i v podmínkách, v jakých tehdy obyvatelé Rapa Nui žili, mohli dopravovat až deset metrů vysoké a desítky tun vážící giganty z lomu na jejich kamenné platformy – ahu. Otázkou zůstává, kdo moai vytvořil. Byli to potomci kmene Hotu Matuy, nebo někdo jiný? Řadu otazníků v této souvislosti vyvolává ahu Vinapu. Tři metry vysoká kamenná platforma, jejíž sochy leží povaleny tváří k zemi, se svou stavbou a dokonalostí liší od všech ostatních. Obrovské kameny jsou sestaveny způsobem, který nápadně připomíná jihoamerické kultury. To ale rozhodně nedokazuje, že Rapa Nui byl osídlen z východu. Pokud totiž indiáni mohli na svých plavidlech doplout do Polynésie, je zcela logické, že pro tak zkušené mořeplavce, jako byli Polynésané, nebyl problém dosáhnout břehů Jižní Ameriky; tam se naučit leccos ze stavitelského umění a s novými znalostmi se vrátit domů. Myšlenka jistě ne více fantastická, než ty o návštěvách z vesmíru.

Všechny prameny se zmiňují o již citovaných kmenech Hanau Momoko a Hanau Eepe. Verzí o setkání a bojích těchto národů je několik. Řada údajů se však až příliš rozchází. Podle jedné legendy přijel Hotu Matua, král lidu Hanau Momoko, na ostrov jako vládce poražených Hanau Eepe, které ale přivezl na Rapa Nui s sebou. Jako domov jim určil poloostrov Poike na východě ostrova a celý poloostrov byl poté oddělen hlubokým příkopem, aby nedocházelo k násilnostem a Hanau Eepe nemohli jeho kmen nečekaně napadnout. Nakonec to zřejmě dopadlo opačně, Hanau Eepe byli v boji nahnáni do vykopaného příkopu a upáleni. Tato teorie ztroskotává na archeologických výzkumech v lokalitě, které boj a spálení mnoha lidských těl nedokázaly. Ale již v úvodu jsem citoval další verzi, podle níž Hotu Matua mohl prchat ze své domoviny Hiva po porážce ve válce se svým bratrem či kýmkoliv jiným. Mohli to být Hanau Eepe, kdo přinutil Hotu Matua opustit Hivu a po nějaké době se mohli jejich potomci vydat v Hotu Matuových stopách a vylodit se taktéž na Rapa Nui. Ale Hanau Eepe mohli být lidé docela jiného typu. Všichni známí evropští návštěvníci Rapa Nui podali svědectví o dvou rasách domorodců. Jedni prý byli tmaví, ale druzí stejně světlí, jen více opálení, než Evropané. Různých historek na toto téma bylo, v průběhu staletí, vymyšleno určitě spousta. Některé mluví například o ztroskotání baskické lodi, ty ještě fantastičtější o potomcích ztraceného světadílu uprostřed Pacifiku, zničeného zemětřesením a tsunami. Účelově vytvořená se zdá být myšlenka, že jde o potomky starých ztracených izraelských kmenů, o nichž se hovoří i v bibli, a které se přes Ameriku dostali na Havaj a později i na Rapa Nui. V roce 722 př. n. l. zmizelo z map světa severní desetikmenové izraelské království, dobyté obnovitelem asyrské veleříše, králem Sargonem II. Mnoho obyvatel bylo posláno do vyhnanství a ti, kteří zůstali, byli pohlceni a asimilováni národy, které do země vyslali Asyřané. Značná část izraelského národa tak byla navždy ztracena. Není ale divu, že se i v této souvislosti vynořuje jméno z nejzáhadnějších – Velikonoční ostrov.

Roggeveen nebo Davis?

Téměř vše, co se týká tohoto ostrova, lze zpochybnit. Dokonce i jeho objevení holandským kapitánem Jacobem Roggeveenem v roce 1722. Ten je totiž takovým mladším Kryštofem Kolumbem. I světoznámého Janovana dodnes označujeme za objevitele Ameriky, přestože víme, že mnohem dříve tam byli Vikingové. Již desítky let před Roggeveenem se v těchto vodách plavil anglický pirát Davis a námořním světem té doby kolovaly zprávy o tzv. Davisově zemi někde uprostřed Tichého oceánu. V celé oblasti je kromě Velikonočního ostrova jen jediný menší neobydlený ostrov – Sala y Gomez, vzdálený asi 300 kilometrů. Je tedy Velikonoční ostrov Davisovou zemí?

Kanibalové

Na lodi Hotu Matuy připlul na Rapa Nui v úkrytu před ostatními zlý muž Oroi. Nepozorován se po přistání vytratil a zmizel na ostrově. Oroi byl královým nepřítelem a již na Hivě zabil několik jeho dětí. Strašného zločinu se brzy dopustil i zde, když zabil pět dětí muže jménem Roro. Ten ihned pochopil, že podobného skutku se mohl dopustit jedině Oroi a pln žalu šel vyprávět o jeho přítomnosti na ostrově svému králi. Oroi brzy nachystal léčku i na Hotu Matua, ale král ho nakonec zabil a Oroi byl upečen a sněden.

Tato část legendy, pokud bychom ji brali doslova, tedy dokazuje, že Hotu Matuův kmen byli lidojedi. Nic nového pod sluncem v těchto končinách světa, ale archeologické nálezy příliš důkazů o kanibalismu na Rapa Nui nepřinášejí. Spíše se předpokládá, že kanibalismus byl jediným východiskem jak přežít, když v důsledku přelidněnosti a stěhování obřích soch byly na ostrově vykáceny všechny stromy, vypukly války a obyvatelstvo se již nedokázalo v omezených podmínkách uživit. Z této teorie vlastně vyplývá, že se kanibalismus rozšířil nedlouho před příchodem prvních Evropanů. Nálezy koster na Markézském souostroví dosvědčují, že jejich nejstarší obyvatelé byli lidojedy a snad i lovci lebek. To je zmíněno i v legendě o Hotu Matuovi. Když zemřel, jeho nejstarší syn Tuu Maheke mu uřízl hlavu, vysušil a nabarvil lebku a uschoval ji mezi kameny. Jistý muž jménem Ure Honu byl jednoho dne veden duchem bývalého krále v podobě krysy a našel jeho uschovanou lebku. Když si Ure Honu postavil nový dům, pověsil si v něm i královu lebku.

Hotu Matuův lid připlul na Rapa Nui ve dvou lodích. Jedné velel sám král, druhé učený muž jménem Hineriru. Každá loď obeplouvala ostrov jiným směrem a potkaly se před pláží Anakena. První zde přistál král Hotu Matua a jeho žena Vakai porodila syna Tuu Mahekeho. Hineriru se stal také otcem, jeho žena Ava Rei Pua porodila ještě na lodi dceru Ava Rei Pua Poki. Jedna z verzí legend o dvou národech tvrdí, že Hineriru byl vůdcem lidu Hanau Eepe, který se plavil na jeho kánoi. Hineriru byl mistrem a učitelem v dodnes nerozluštěném písmu rongo-rongo.

Písmo rongo-rongo

Piktografické písmo, jediné původní písmo Polynésie, je snad největší záhadou Velikonočního ostrova. Na Markézách ani na jiných ostrovech nebyly žádné záznamy v rongo-rongo objeveny, což zpochybňuje verzi, že dřevěné desky přivezl učenec Hineriru. Navíc se experti přiklánějí k názoru, že rongo-rongo není tak staré, že pochází ze 17. století, tedy z doby krátce před příjezdem prvních Evropanů.To by znamenalo, že Hotu Matua přistál na Rapa Nui v období vrcholného rozkvětu zdejší kultury a vlastně byl příčinou jejího pádu a nastolení nových kultů boha Make-Makeho a ptačího muže. To je ale téměř vyloučeno, neboť z této doby existuje již spousta ústních vyprávění, která přetrvala období pouhých několika staletí.

Navíc se lze z legend dozvědět, že od příjezdu Hotu Matua vládly desítky králů. Udávaná čísla jsou však, podobně jako vše v legendách o Rapa Nui, velmi rozdílná – od 22 do 57. S piktogramy se setkali v roce 1770 Španělé, kteří byli po Roggeveenovi druhými Evropany na ostrově. Samozřejmě nezapomněli Rapa Nui zabrat ve jménu svého krále a pojmenovat ho San Carlos. O nedůležité, větry bičované opuštěné místo na konci světa se ale tehdejší Španělsko více nezajímalo, mnohem větší pozornost muselo věnovat svému rozpadajícímu se impériu. Používání rongo-rongo pak zmizelo o sto let později příchodem misionářů a Peruánců.

Mnoho lingvistických odborníků i vášnivých amatérů hledalo původ tohoto písma po celém světě – u Židů, Féničanů, Vikingů a samozřejmě v předinckém Peru. Objevily se i názory, že pochází z údolí Indu, neboť je podobné 4000 let starému písmu z Mohendžo-dara v dnešním Pákistánu. Proti této verzi mluví především časové rozpětí tisíců let. A snad lze odmítnout – z již citovaných důvodů – že písmem rongo-rongo psali lidé na nějakém bájném kontinentu uprostřed Pacifiku či dokonce mimozemšťané, kteří jsou v souvislosti s Velikonočním ostrovem zmiňováni obzvláště často. Nikdo zatím nedokázal cizí původ rongo-rongo, a tak se lze snad právem domnívat, že je dílem učených mužů z Rapa Nui.

Dřevěným tabulkám, na kterých je rongo-rongo vyryto, se říká kohau rongo-rongo – mluvící hole. Piktogramy byly ryty buď žraločími zuby, nebo obsidiánem. Znaky jsou asi centimetr vysoké a velmi pečlivě provedené. Lze na nich rozpoznat postavy bohů, lidí, ale i rostliny a zvířata. Prvním Evropanem, který se začal zajímat o mluvící hole, byl francouzský misionář Eugene Eyraud. Na ostrov připlul v roce 1864. V dopisech se zmiňoval o stovkách tabulek se záhadným písmem, které viděl v každém domě. Eyraud po čtyřech letech zemřel na tuberkulózu, ale během nich pokřtil všechny obyvatele ostrova, kterých zůstalo po návštěvách z civilizovaného světa jen několik set. Těžkou ranou snahám dozvědět se více o rongo-rongu byl totiž především vpád peruánských otrokářů v roce 1862, kteří unesli na svých lodích tisícovku ostrovanů včetně krále na těžbu guana. Téměř nikdo se již nevrátil a ti, kterým se to podařilo, přinesli na ostrov smrt v podobě neštovic. Ke skutečnosti, že dnes neumíme rongo-rongo číst, však přispěli i sami domorodci, pro které bylo písmo posvátné. Učenci, kteří ho ovládali, neprozradili nic ze svého umění. Je zároveň pravděpodobné, že velkou část tabulek zničili fanatičtí misionáři, kteří v nich viděli jen pohanské zvyky primitivních ostrovanů. A tak když na Rapa Nui přijel v roce 1869 biskup Jaussen z Tahiti, aby se o písmu dozvěděl více, našel jen několik tabulek ze stovek, o kterých psal Eyraud. Jaussen byl první, kdo se pokusil rozluštit obsah mluvících holí, ale ztroskotal především na neochotě domorodců cokoli prozradit. Pokud mu z tabulek ze strachu předčítali, jejich slova většinou nedávala žádný smysl a někdy dokonce každý domorodec četl ze stejné desky něco zcela jiného. Jaussen přivezl z Tahiti muže jménem Metoro, původem z Rapa Nui, který tvrdil, že absolvoval základní kurz rongo-ronga. Jeho interpretace byla velmi zmatená a Jaussen se pouze dozvěděl, že mužům, kteří psali tímto písmem, se říkalo tangata rongo-rongo (tangata – člověk) a svému umění se učili ve speciálních školách. Jaussenova práce byla ale ohromující, přepsal prý přes dvě stovky stran piktogramů.

Marné pokusy o rozluštění rongo-ronga

Dodnes bylo objeveno asi dvacet tabulek a lze je spatřit v muzeích po celém světě – v Santiagu, Honolulu, ale i v Petrohradě či londýnském Britském muzeu. Zdá se jisté, že rongo-rongo není abeceda, znaků je příliš mnoho, zvláště ve srovnání se současnými polynéskými abecedami, které vystačí s mnohem menším počtem souhlásek, než mají evropské. Například havajská abeceda má 13 písmen. Po Jaussenovi se o rozluštění písma nebo alespoň pochopení jeho smyslu a obsahu nápisů na mluvících holích pokoušela hezká řádka lingvistů, historiků a vědců, ale také slavný britský zoolog Thomas Huxley. Jejich snaha a práce nepřinesly žádný výsledek. Zajímavou postavou v dějinách rongo-rongoa je jeden leningradský student, který při studování tabulek ve zdejším muzeu zpozoroval, že se určité skupiny znaků opakují, což do té doby unikalo všem expertům. Ve své badatelské činnosti ale nemohl pokračovat, neboť padl při obraně rodného města v průběhu 2. světové války. V padesátých letech učinil značný krok k úspěchu Němec Thomas Barthel, který tvrdil, že texty obsahují pokyny k náboženským bohoslužbám a zpěvům. Podle jeho názoru kdysi Metoro četl rongo-rongo, aniž by chápal jeho smysl. Asi jako kdybychom slovo slunce četli es, el atd. a nechápali, jaký význam představuje.

Bouřlivě vstoupil do historie rongo-ronga Američan Steven Fischer, který v roce 1995 publikoval materiály se svým rozluštěním záhadného a dosud mlčícího písma. Z jeho výkladu vyplývá, že na mluvících holích jsou texty o stvoření světa. To by sice odpovídalo neochotě domorodců prozradit cokoli z jejich obsahu (pokud někdo znalý rongo-ronga přežil peruánský vpád), ale tato teorie se samozřejmě brzy setkala s mnoha kritickými ohlasy, které především zdůrazňovaly, že některé věty citované ve Fischerově práci nemají žádný základ v polynéské mytologii. Především slova „všichni ptáci se spojili s rybami a zrodilo se slunce“ se setkala s odporem, neboť v polynéské mytologii jsou stvořiteli bohové a bohyně. Fischer zkoumal především desku ze Santiaga, největší mluvící hůl, která se zachovala, měřící téměř 150 centimetrů. Na santiagské desce je 2300 piktogramů, které jsou nepravidelně rozděleny vertikálními čarami. Na Rapa Nui si ji přivlastnila před 130 lety posádka chilského námořnictva. To nakonec obsadilo ostrov v roce 1888 a připojilo k Chile v rámci tehdejší expanzivní politiky, kterou charakterizuje i pětiletá pacifická válka o území Peru a Bolívie.

A tak se asi budeme muset smířit s tím, že mluvící hole zůstanou navěky holemi mlčícími. Stejně mlčícími, jako gigantické sochy, největší památníky zaniklé civilizace uprostřed Pacifiku. Rongo-rongo zůstalo dodnes zahaleno do závoje tajemství a definitivního vyřešení jeho otazníků se asi nikdy nedočkáme. Nesmírná lidská žízeň po poznání je v případě mluvících holí marností trvající dlouhá staletí.