Do současné podoby nechal hrad přestavět Terumasa Ikeda, zeť mocného šogúna Ieyasu Tokugawy na samém počátku 17. století. Prohlídka hradu trvala dvě hodiny a byla v angličtině, neboť zde mají dobrovolníky, kteří provádějí cizince (průvodce je zdarma, platí se jen vstup). Nejzajímavější na hradě je spousta důmyslných obranných zařízení, tvořících doslova labyrint, např. slepé uličky, stále menší a menší brány atd. Všechny tyto obranné prvky by útočníky vystavovaly neustálému ostřelování. Hrad ovšem nikdy nečelil žádnému válečnému nebezpečí, nikdy nebyl obležen a dobyt, což je pozoruhodné vzhledem k japonské historii, v níž řinčely zbraně téměř nepřetržitě. Jenže Tokugawové byli mocnou dynastií a až do roku 1868, kdy jejich šogunát padl, se neobjevil nepřítel, který by mohl hrad Himedži ohrozit. Díky úchvatné bílé barvě se hradu přezdívá „bílá volavka“.
Vzhůru na šinkansen. Za hodinu vystupuji v Hirošimě. Hirošima, to jsou stíny lidí na zdech. 6. srpna 1945 explodovala nad Hirošimou atomová bomba, která smetla většinu města a zabila na 140 tisíc lidí. Jen jediná budova v epicentru výbuchu nebyla smetena k zemi – říká se jí Atomový dóm (snad stojí za připomenutí, že ji postavil český architekt Jan Letzel). Atomový dóm, který nese oficiálně jméno Památník míru, nebyl nikdy zbořen ani opraven a stojí jako varování před děsivou ničivostí jaderných zbraní.
Hirošima – Památník míru
Díval jsem se na památník z druhé strany řeky a věděl jsem, že si nikdy nedokážu představit děsivost, s jakou dopadla na lid Hirošimy světová válka. Četl jsem kdysi knihu Černý déšť od Masudži Ibuseho (narodil se asi 100 km od Hirošimy), která vypráví příběhy lidí, jejichž životy hirošimská tragédie zasáhla. Vzpomínám si ale více na věty, které o jednom z hrdinů tohoto příběhu Iwatakem napsal japanolog Antonín Líman: „Ohnivá pec atomového výbuchu je schopná proměnit podstatu jenom toho, co je slabší než ona. Doktor Iwatake zázrakem přežil, protože jeho vůle byla zrovna tak silná jako vůle bomby a žízeň jeho těla po životě stejná jako její monstrózní poživačnost.“ V Hirošimě nelze necítit návaly obdivu k lidu, který se ukázal silnějším ohnivé bomby a vytvořil nový domov, nové město.
Brána před ostrovem Icukušima
Přívozem jsem se nechal odvézt na ostrůvek Icukušima (říká se mu i Mijadžima). V mořské zátoce se z vody tyčí torii, která je vstupem do svatyně Icukušima. Jak brána, tak samotná svatyně, svítí nad mořem nádhernou sytou červení. Současná podoba nad vodou stojící šintoistické svatyně je z roku 1168 (podpírá ji stovka sloupů), ale původní chrám zde stával prý již v 6. století. Ostrov byl považován za posvátný a obyčejným lidem sem nebylo povoleno vstupovat. Ti vznešenější a povolanější museli při příjezdu proplout torií. Za odlivu moře ustoupí natolik, že se 16 metrů vysoká brána ocitne na souši – lépe řečeno v bahně a je přístupná suchou (pardon, zabahněnou) nohou. Bahno na sloupech ve výšce kolem dvou metrů ukazuje na hloubku odlivu a přílivu. Nenechal jsem si ujít nezapomenutelný zážitek na noční pohled na osvícenou bránu. A nádhernou hru odlesků vodní hladiny a vlnek v červené barvě svatyně. Není divu, že Icukušima patří mezi trojici nejkrásnějších japonských scenérií (Nihon Sankei), které by měl každý Japonec během svého života poznat (kratičký seznam byl prý sepsán již v polovině 17. století). Ostrůvek je příjemným relaxem, uvolňující atmosféru dotvářejí krotké srnky, které se procházejí i v uličkách vesnice – voda, architektura, hory i zvířata v dokonalé harmonii.
Žádný návštěvník by neměl odjet z Hirošimy, pokud neochutná okonomiyaki, smaženou placku na japonský (hirošimský) způsob. Příprava mě pobavila. Protože menu i způsob přípravy byly pouze v japonštině, lámal jsem rady z lidí kolem. Objednal jsem si směs přísad (na výběr byly vejce, sýry, plátky slaniny, krevety, kousky chobotniček atd.), kterou jsem promíchal a na horkém platu osmažil. Poté jsem dochutil omáčkou, přidal zelí a… chutnalo to. Kdo připálí, může nadávat jen sám sobě. Název jídla pochází ze slov „okonomi“ (co máš rád) a „yaki“ (grilovaný).
rss kanál