Nikea je malebná vesnička, v níž žije asi padesátka obyvatel. Usedáme v malé taverně Café-Porta pana Panagiotise, hned vedle kostelíku na docela maličkém kruhovém „náměstíčku“ s modrošedobílou dlažbou, osvěžuje nás chladivé frappé, vedle dědeček žmoulá komboskini (řecký růženec), nad námi vlaje řecká vlajka, jinak jakoby se život zastavil. Ale fučí to tu, vlasy rozlétané na všechny strany, večeříme, stmívá se a autobus nás odváží kolem deváté večerní zpět do Mandraki, kde žije většina z tisícovky obyvatel ostrova Nisyros.

Jak vznikl ostrov Nisyros? Apollodorus vypráví, že mořský bůh Poseidon vyrval svým trojzubcem kus ostrova Kos a vrhl ho po prchajícím titánovi Polyvotovi. Skalnatý masív titána zavalil, ale nezabil. Dodnes jsou jeho vzdechy cítit, neboť jeho dech páchne sírou a také vidět, to jsou ty horké fumaroly v kráteru Stefanos. A co tvrdí geologové? Před 150 tisíci lety vybuchla obrovská podmořská kaldera a nad hladinu se vynořil nový ostrov stvořený lávou. Vulkanická aktivita pokračovala a asi před 40–25 tisíci lety gigantický výbuch vytvořil dnešní kalderu širokou kolem čtyř kilometrů a zabírající polovinu ostrova.


Ve vesničce Nikea


V kráteru Stefanos


Dno kráteru Stefanos

Protože je kaldera hlavním turistickým lákadlem ostrova, vede až na její dno silnička. Denně sem přijíždějí autobusy s výletníky především z ostrova Kos, málokdo zde zůstává přes noc a narušuje ospalý řád, jaký zde panoval před desetiletími. My jsme též připluli z Kosu (rychlou lodí za 15 € na osobu). Během několika minut jsme nedaleko přístavu zakotvili v hotýlku Romantzo, za 25 € pokojík s terasou a s výhledem na moře z terasy. Kromě výletních autobusů vyráží z Mandraki i jeden místní směr Pali a Emborios. Byznys ještě na odlehlý Nisyros nedorazil, ptám se řidiče na cenu jízdného a on jen pokrčí rameny a ukáže na vedle ležící obrácenou čepici, jízdné je dobrovolné, no, nemilujte tenhle ostrov. Vystupujeme v Emboriu, vidíme jen několik starších lidí, prý jich zde žije asi dvacítka. Ale některé domky se opravují, možná za pár let povstane Emborios „z popela“, zatím je nad příkrým sestupem do kaldery jediná taverna. Je vedro a bude hůře, až sejdeme dolů do světa holých barevných skal, síry a plynů. Jsme dole a směrem k centrálnímu kráteru Stefanos to nejde jinak než téměř dva kilometry po silnici, občas nás míjí autobus či auto. Před kráterem Stefanos je pokladna, nápoje na osvěžení i něco malého k snědku.

Sestupujeme na dno kráteru Stefanos, jde to i v sandálech, jen se člověk musí vyhýbat fumarolám a horkým plynům vycházejícím ze země. Stěny kráteru hrají bílou, žlutou, oranžovou, cítíme se jako… v sopce. Dno kráteru je plné průduchů, otvorů do země, v nichž bublají unikající plyny, sem tam svítí jasně žluté krystalky síry. Stefanos prý není starší než 4000 let, je široký asi 300 metrů a hluboký 27 metrů. Sopečná aktivita v kaldeře má v posledních staletích freatický charakter, erupci lávy zažil Nisyros naposledy asi před 20 tisíci lety. V roce 1871 se po zemětřesení otevřely krátery Megalos Polyvotis a Alexandros a ostrov zahalila mlha unikající páry. Podobná erupce se opakovala o šest let později a doprovázející sesuvy půdy vytvořily kráter Mikros Polyvotis.
Cestou zpět se vydáváme nahoru přes kopec, nejkratším směrem na Mandraki, prozkoumáváme kostelík ve skalách, vypadá, jakoby si ho pastevci postavili ze sopečných vyvřelin. Na skalách nad námi pozorují naše kroky berani, zřejmě aby včas upozornili své druhy a družky před nadcházejícím nebezpečím.


Klášter Panagias Spilianis nad Mandraki


Výhled z oken kláštera Panagias Spilianis na Mandraki

Přístav Mandraki je typická řecká vesnice s bílými domky a modrými balkonky a okenicemi. Nad Mandraki se na skále tyčí klášter Panagias Spilianis. A kousek dále Paleokastro, akropole z mykénských dob s kyklopskými hradbami. Procházíme se nahoře na hradbách, práce na jejich rekonstrukci pokračují, kolem pobíhají kozy a je odtud okouzlující výhled na Mandraki a moře. Vydáváme se dále, prašná cesta kopírující pobřeží vede k bílému kostelíku Agiou Stavrou, odkud vidíme Stefanos jako na dlani.