Po příletu jsme se nedali odradit větrným počasím a hned jsme se vydali do autopůjčovny, kde jsme se potkali s vitální a originální dámou. Po zhruba půlhodinovém zábavném rozhovoru jsme se v Suzuki Swift vydali vstříc krásám Queenslandu. Abych nezapomněl, cestou k Rose jsme se stavili v informačním centru zjistit, jaká je předpověď počasí na následující dny, poněvadž jsme si chtěli naplánovat výlet na Velký bariérový útes. A tam to přišlo: „Ale kluci, to jste tady ve špatnou dobu, následující 3 dny má být stejně škaredě jako dnes a navíc na moři je takový vítr, že dnes katamarany ani nevyjíždí“, usadila nás milá paní v informacích na promenádě. Rozhodli jsme se proto, že průzkum Queenslandu začneme jinak a budeme pevně doufat, že se počasí během několika dnů spraví.

Nejprve jsme tedy zamířili do pralesa NP Daintree. Ten se rozkládá na ploše zhruba 1200 km2 necelých 120 km severně od Cairns. Prales je unikátní hned ze dvou důvodů. Tak za prvé je to nejstarší deštný prales na světě. Některé jeho části jsou až 135 mil. let staré a nachází se v něm bezpočet endemických druhů fauny i flory. A za druhé, je to jedno z mála míst na světě, kde prales vyrůstá přímo z pláže a zasahuje dále do vnitrozemí. Rozkládá se tedy na pomezí slané a sladké vody. Když se procházíte po mysu Cape Tribulation, můžete už pár metrů od pláže vidět tu neprostupnou stále zelenou houštinu plnou zvířat, o jejichž existenci jste možná ani nikdy neslyšeli.


Na řece Daintree

My jsme průzkum začali i za deštivého počasí stylově (vlastně, co jiného jsme mohli čekat v deštném pralese) – vyjížďkou za krokodýly po řece Daintree. Řeka se jmenuje stejně jako prales i nedaleká vesnice po panu Richardu Daintreem, geologovi a fotografovi místní přírody, který zde působil v druhé polovině 19. století. Ale zpět ke krokodýlům. Náš průvodce byl biolog a jmenoval se David a vzal nás po řece do hlubin pralesa Daintree, aby nám ukázal slavné krále místních vod, slanovodní krokodýly. A skutečně, i když bylo počasí pod psa, krokodýli měli svůj den a „slunili“ se na březích řeky Daintree stejně jako turisté na plážích. Ptali jsme se Davida, jestli je tahle podívaná k mání po celý rok a vysvětlil nám, že krokodýli jsou na březích vidět jen, když je venku „zima“, tedy od dubna zhruba do prosince. Potom totiž nemají potřebu vylézat z vody, jelikož je už dost teplá, aby se v ní ohřáli. Takže rada všem ostatním – pojedete-li za krokodýly v lednu nebo v únoru, nebude to zřejmě nejsilnější zážitek, jelikož s největší pravděpodobností žádného neuvidíte. Každopádně pokud vyrazíte na Daintree River v červnu jako my, poznáte se nejen s Davidem, Andym a Joe (všichni homo sapiens), ale také s Tlustým Albertem, Elizabeth i obrem Scarfacem a jeho harémem (všichni crocodylus porosus). A ještě jedna věc – když jsme se potulovali kolem cukrové třtiny, přišla za námi Joe a ukázala nám, jak se cukrová třtina „jí“. Uříznete ji hned nad zemí, a když vyndáte kořen a rozříznete ho, je plný cukrové šťávy. Tu můžete sosat přímo z něj a není to vůbec špatné. Ještě jedna věc mi utkvěla v paměti. Když jsme projížděli krajinou okolo Daintree, hodně mi to připomínalo Thajsko – všude cukrová třtina, čajové a kávové plantáže, pralesy, mořské pobřeží a měli tu i takový pomalý vlak na svoz cukrové třtiny.


Mangrovové pobřeží

Večer jsme se přesunuli do blízkosti Cape Tribulation, kde jsme si ustlali v kempu v pralese. Recepce byla v plátěném stanu přímo uprostřed husté vegetace. Celý kemp byl utopený v palmách a husté pralesní flóře. Když jsme se ukládali ke spánku, usínal i prales kolem nás. Nádhera.

Z Daintree na lávovou plošinu Atherton

Po včerejším dešti, který trval dlouho do noci, nebylo ráno ani památky. Vydali jsme se tedy prozkoumat mangrovové porosty. Je to úžasné místo, pohybujete se po dřevěných chodníčcích v půlmetrové až metrové výšce nad pravidelně zaplavovanými mangrovy. Jak jsem už zmínil, celá tato oblast je unikátní tím, že zde ze „slaného“ oceánu vyrůstá „sladkovodní“ prales. Nachází se tu proto obrovské množství přírodních habitatů a endemických druhů zvířat a rostlin, sladkovodních potoků, slanovodních lagun a míst, pravidelně zaplavovaných přílivem. Oblasti vládne tropické podnebí se dvěma ročními sezónami – suchá (duben – listopad) a deštivá (prosinec – březen). To všechno jsme se dozvěděli z informačních tabulí rozesetých po celém pralese a taky od Davida, našeho krokodýlího průvodce.

Z Daintree jsme se vydali na jihozápad do Atherton Tablelands. Jde o oblast podmanivé zemědělské krajiny, ne nepodobné českému venkovu. Naší první zastávkou byla Mt. Uncle Distillery. Je to jediná palírna v severním Queenslandu. Vyrábí se v ní nejen destiláty, ale také likéry, čaj, čokoláda, pěstují banány, avokádo a makadamové ořechy. Nabídka je stejně originální jako původ názvu hory Mt. Uncle (v překladu Strýček). Tak ji totiž pojmenoval objevitel John Atherton, vkusně po svém strýčkovi. A aby velikán Strýček nebyl sám, je tu prý ještě hora zvaná Mt. Aunty (Tetička).


Wallabies

Následoval lov malých klokánků wallabies v žulové soutěsce Granite Gorge. Lovili jsme jejich co nejlepší záběry, samozřejmě. Wallabies jsou příbuzní klokanům, jsou menší a jejich název „wallaby“ pochází z jazyka aboriginského kmene Eora, který původně obýval oblast dnešního Sydney. Wallabies běžně potkáte po celé Austrálii. Žijí především v odlehlejších oblastech, ale co jsem donedávna nevěděl – můžete za nimi vyrazit i na Britské ostrovy, konkrétně na ostrov Man (Isle Of Man). Žije jich tam ale jen několik desítek, hlavně v místních bažinách. Prý nedávno utekli z parku s divokými zvířaty a bažina se jim tak zalíbila, že se začali množit. My jsme za nimi vyrazili do Granite Gorge, kde jich po vyhlazených žulových kamenech hopkají stovky. Jsou navíc docela krotcí, někteří jsou samotáři a neradi se fotí, jiní naopak pózují a zbytek si zkoumavě prohlíží ty podivné tvory, kteří se tu potloukají po jejich teritoriu. To už byl ale pozdní večer, proto jsme se vydali složit hlavu do městečka Atherton.

Od klokanů zpět do Cairns

Ráno jsme se probudili do doslova brutálního počasí. Jako Česko v listopadu – mrholení, vítr a zima. V informačním centru jsme vyslechli další „pozitivní“ informaci – na zítra překvapivě nehlásí jasnou oblohu a tropické teploty, a tak jsme museli šnorchlovací vložku na Velkém bariérovém útesu zrušit. Zastavili jsme se proto v místní krystalové jeskyni, jejíž příběh se začal psát v roce 1963, kdy se jeden manželský pár z Holandska rozhodl pro úplně nový život daleko od své domoviny a odjel do Austrálie. Během 40 let sesbírali úžasnou kolekci drahých kamenů, které jsou teď vystaveny v Athertonu. Součástí výstavy jsou dva opravdové unikáty – první se jmenuje „The Empress of Uruguay“ a jedná se o masivní asi třímetrovou horninu, kterou pokrývají desetitisíce tmavě fialových krystalů ametystu. V muzeu je také k vidění stolička mamuta nalezená kdesi v Československu. Tak přece trocha domoviny…


Mt. Hypipamee

Když jsme odložili helmy, které jsme po celou dobu prohlídky museli mít nasazené, vydali jsme se autem k Mt. Hypipamee, skrývající kráter o průměru 61 a hloubce 82 metrů. Ke kráteru se pojí dvě legendy. První říká, že když tu dva nešikovní domorodí mladíci porazili vzácný strom, rozzlobila se na ně Matka příroda a jáma kráteru je pohltila a již nikdy nevydala zpět. Druhá vypráví o ženě, která jednou omylem spadla do kráteru, aby se po určité době objevila vylézajíc z nedalekého jezera Eacham. Mj. i proto se myslelo, že kráter a jezero jsou pod povrchem spojeny soustavou zaplavených tunelů. Jak ale ukázaly nedávné průzkumy, není tomu tak. No, škoda romantické legendy.

Spatřit ptakopyska není vůbec snadné. Objevuje se totiž jen za úsvitu a soumraku, a zahlédnout ho v kalných vodách Peterson Creek a v přítocích jezera Tinaroo je skoro zázrak. Přesto to tu zkouší spousta lidí. Je to jako v kasinu, někteří mají štěstí a jiní, když se jim ptakopysk mihne před očima, ani nestihnou vytáhnout foťák. Ptakopysk se řadí mezi ptakořitné, takže je příbuzný například s ježurou. Ptakopysk je jedovatý, i když nikterak fatálně (na to jsou v Austrálii jiní experti). Jedový trn s jedovou žlázou má ptakopysk na zadní končetině. Jed sice není životu nebezpečný, ale i tak prý dovede postiženého pěkně potrápit. Působí mučivé bolesti, které mohou trvat i několik dnů. No, to by klidně mohl být příbuzný i s odrancem, rybou žijící tady v pobřežních vodách severní Austrálie. Když na něj šlápnete, údajně vám způsobí „největší bolest jakou jste kdy zažili“. Odrancovo umění se maskovat je dokonalé, takže pozor. Ale zpátky k ptakopyskům. Zaujaly mě na nich dvě věci. Jednak nejsou tak velcí, jak jsem si původně představoval, měří okolo půl metru. A za druhé způsob jejich „lovu“. Při dolování dobrot ze dna potoků používají systém elektrolokace (velmi zjednodušeně radar). Receptory mají na zobáku, vyhodnocování potom řídí centrum v mozkové kůře. Tato elektrolokace může být jedním z vysvětlení proč při „lovu“ rychle kmitají zobákem ze strany na stranu. Když jsem to viděl poprvé v zoo, hned mě to rozesmálo – rejdí zobákem blízko u dna, kmitají jím rychle ze strany na stranu, a když najdou něco k snědku, zobákem to vydolují, a je to.


Místo jako stvořené pro krokodýly

Další zajímavostí Athertonu je jeden tamní druh stromu, tedy spíše parazita, který najdete v katalozích cestovek pod názvem „katedrálový strom“. Bylo nebylo, v daleké australské zemi přistál v koruně jednoho stromu parazit jménem Fig. Usadil se, sílil a spouštěl k zemi své vzdušné kořeny, až se jednoho dne dotkl země a uchytil se v ní. Tak získával vláhu a živiny a jeho sílící kořeny se začaly nenápadně obtáčet kolem hostitele. Až se jednou celý obtočený a slabý hostitel vyčerpáním skácel na vedlejší strom. A náhoda tomu chtěla, že se o sousední strom jaksi opřel. Nedlouho poté začal chytrý parazit Fig z mrtvého křivého kmene k zemi spouštět další a další kořeny, až dosáhl dokonalosti – vytvořil svými vlajícími kořeny nádhernou iluzi přírodní opony. A jak to celé skončilo? Hostitel ztrouchnivěl a do dnešních dnů přetrval pouze Fig se svými vzdušnými kořeny. Domorodci toto místo považují za posvátné, není divu. Nádherný přírodní úkaz, kterému se anglicky říká Curtain Fig Tree, se tyčí do výše 15 metrů.

Na skok do Kurandy

Poslední den jsme se rozhodli zasvětit návštěvě nevelké historické vesničky Kuranda (asi 650 obyvatel) nedaleko Cairns. Kuranda se doslova topí v okolním stále zeleném pralese, a proto se ji někdy říká „village in the rainforest“. Zdejší vlaková stanice je slovy místních „nejzelenější v celé Austrálii“. Počátky Kurandy jsou spojeny s těžbou uhlí, dalším zdrojem příjmů vesnice se během 20. století stalo pěstování kávy a později i hydroelektrárna. Dnes je to jednoznačně turismus. Tisíce turistů sem každoročně přiváží vyhlášená lanovka a železnice. Totiž, abyste pochopili: do Kurandy vedou tři cesty. První z nich je klasická asfaltová silnice, žádná romantika, na druhou stranu poskytuje alespoň občasné výhledy na Tichý oceán když šplhá do okolních hor. Druhá varianta je už o něco zajímavější. Z Cairns denně odjíždí historický vlak, který projíždí nejen okolním pralesem, ale míjí i početné vodopády a strže. Přejíždíte dřevěné mosty, do otevřených oken se vám dere okolní prales a vy máte co dělat, abyste to všechno vstřebali. A třetí varianta? Tou je lanovka Skyrail, vedoucí od Captain Cook Highway přes Red Peak a Barron Falls až do Kurandy. Zajímavostí téhle lanovky je jistě nejen fakt, že je nejdelší na světě (měří 7.5 km), ale především to, že stoupá od nástupní stanice dole u pobřeží oceánu zhruba 540 metrů až na vrchol Red Peak, a poté dále až do Kurandy, a při tom celou dobu pluje nad korunami stromů pralesa. Přidáte-li k tomu úžasné výhledy z prosklené kabiny, dřevěné chodníčky u Barronových vodopádů, nelze se těm tisícům turistů divit.


Kuranda – nejzelenější vlaková stanice v celé Austrálii

My jsme si v Kurandě užívali i nákupů. Turismu je zde podřízeno skoro vše – ulice nevelkého centra lemují krámky s nejrůznějším zbožím, od cetek přes vkusné suvenýry a oblečení až po opály a didgeridoo. Najdete zde restaurace, galerie domorodého umění nebo malé hotýlky. Takže nejen „rainforest village“, ale také „tourism village“. V sezóně tu musí být opravdu mela. Nás přivítala pohodová atmosféra a já neodolal a koupil si v jedné místní galerii bumerang. Pocházel z oblasti Kakadu, zdobily jej vypalované motivy mystických sil Mimis (v domorodém umění je to velmi častý motiv). V přiloženém certifikátu původu bylo i jméno a fotka autora a jeho skromný životopis. Suma sumárum, Kuranda dodržela to, co slibovaly turistické letáčky v centru Cairns – je to velmi vděčný jednodenní výlet z Cairns, nejlépe lanovkou tam a vlakem zpět.

Plán po příjezdu z Kurandy byl jasný – v pět odpoledne nás už čekala Rose (ta bodrá dáma, co jsme si u ní půjčovali Swifta). Stavili jsme se tedy na pumpě, vrátili Swifta bez jediného škrábance a prohodili s ní ještě pár australských slov (Rose to očividně bavilo – celou dobu, co jsme si povídali, se vtipně trefovala do svého opodál stojícího manžela). Výlet jsme zakončili stylově – zašli jsme na steak do hospody Woolshed.

Petr Musilek
zájezdy Austrálie

Slovo o autorovi: Cestovatel a průvodce Petr Musílek beznadějně propadl kouzlu cestování i práce s lidmi v roce 2004. Časem se však právě Austrálie ukázala jako ta pravá vášeň – Petr se nyní plně zabývá nejen vedením české pobočky australské cestovní kanceláře Go2Australia, ale také pravidelnou průvodcovskou činností, fotografováním, publikační činností i produkcí krátkých videí o Austrálii.