Karel Absolon ve své knize Moravský kras píše o objevení koster jeskynních medvědů v roce 1936: „Při systematickém ohledávání stěn jeskyně byl mi velmi nápadný komín v koutě, odkud se z výše dolů hrnulo kamení a odkud fičel časem silný vítr. Nápadné bylo, že se po dvakráte mezi hrnoucím se kamením objevily hnáty a prstní kosti medvědí… Zmíněné kosti mne nutily, abych komín otevřel. Stačilo odstranit několik balvánků a hle – již se otevřely komínové prostory, které byly přeplněny medvědími kostmi. Pokud jsme mohli přehlédnout situaci, spočítali jsme 8 krásných lebek a nepopsatelnou změť ostatních kosterních částek.“

Kateřinská jeskyně má i krásnou krápníkovou výzdobu, jedním z nejkrásnějších výtvorů přírody je „čarodějnice“, kterou má jeskyně ve znaku. Kateřinské jeskyně využívají k zimnímu spánku netopýři. Z 23 druhů u nás žijících netopýrů jich 21 žije i zde v Moravském krasu, např. netopýr velkouchý, černý, velký, brvitý, vrápenec malý. Aby nebyli netopýři rušeni, nekonají se v době jejich odpočinku žádné koncertní akce a v zimním období jsou některé jeskyně chráněny mřížemi a uzavřeny. Počet netopýrů stále stoupá, zdá se, že se jim v Moravském krasu líbí. Užít si tyto létající savce zblízka můžete při každoroční akci Noc pro netopýry.


V Kateřinské jeskyni

A proč je Kateřinská jeskyně právě Kateřinskou? Pověst vypráví, že jednou malá Kateřina z hájovny v Suchém žlebu sbírala v lese jahody. Když se chtěla ukrýt před náhlou a prudkou bouřkou, zaběhla do jeskyně, kterou dobře znala. Z nitra jeskyně snad uslyšela žalostné zvuky a vydala se za nimi dovnitř. Ve tmě ale brzy zabloudila a z tmavých chodeb se již nedokázala vrátit. Lidé z okolí se ji hned ráno vydali hledat, dokonce našli před jeskyní i hrneček s jahodami, ale dívka zmizela. Na její památku pojmenovali jeskyni Kateřinská.

Od Kateřinské jeskyně je to několik set metrů ke Skalnímu mlýnu, turistickému centru Moravského krasu. Přes dubnový termín se vyplatila ranní rezervace vstupenek do Punkevní jeskyně, prohlídky jsou, zvláště v letních měsících, dopředu vyprodané. Od Skalního mlýna je to k Punkevní jeskyni něco přes kilometr, kromě chůze a kola je možnost tam dojet vláčkem. Prohlídky časově navazují na příjezdy vláčků. U Punkevní jeskyně je občerstvení i prodejna suvenýrů. Prodávají se zde např. zkameněliny, nerosty, šperky, medvědí zuby, dokonce i krápníky (samozřejmě nikoli z místních jeskyní, těch je přísně zakázáno se dotýkat, neboť mastnota z prstů by dlouhodobě bránila jejich dalšímu růstu).
Prohlídka Punkevní jeskyně má dvě části, nejprve pěší suchou, která končí v Macoše a poté 450 metrů na člunech po vodě. Hned na začátku prvního dómu „stráží“ jeskyni a vstup do podzemí jeden z největších stalaktitů zvaný Strážce. Vzrušujícím zážitkem je příchod do Macochy. Z podzemí se náhle vyjde na denní světlo dopadající sem z výšky, vidíme kolem sebe mlžný opar, cítíme vlhkost a po levé ruce se pomalu otevírá pohled na dno propasti. Scházíme až dolů (bohužel po betoně) a jsme 138,5 metrů pod úrovní země. Macocha je ale ještě hlubší, pod malým jezírkem na dně Macochy jsou další podzemní prostory probádané do hloubky 187,5 metrů. Dno Macochy a strmé skály do ní padající jsou jediným českým výskytem nejvzácnější rostliny Moravského krasu – kruhatky Matthioliho. Bohužel Macocha přitahuje i sebevrahy, desítky osob již ukončily život skokem z horního můstku. Času jsme na vychutnání propasti příliš neměli, jen několik minut a už nás naháněli do loděk, které nás provezly po podzemní Punkvě. V ceně vstupenky jsou žertovné průpovídky loďařů. Žádnou ze svých katastrofických výhrůžek ale neuskuteční, rozhoupaný člun se sice trochu zakývá, ale o nějakém převrácení jsem nikdy neslyšel. Loď se proplétá mezi kolmými stěnami, pod námi němé a zdánlivě bezedné vody, nepropustné bariéry skal se vždy rozevřou a za zatáčkou se objeví okouzlující nasvícené jezírko.


Na dně Macochy

Karel Absolon, rodák z Boskovic a vnuk Jindřicha Wankela, se nejvýznamněji podepsal pod objevy v Punkevních jeskyních, které byly do té doby jen málo prozkoumané. Nejprve stál při proniknutí do Macochy suchou cestou, která byla v roce 1914 zpřístupněna veřejnosti. V dalších letech zaměřil svou pozornost na objevení vodní cesty po toku Punkvy. To se podařilo v létě 1933. (Mimochodem, právě vědecký kolektiv Karla Absolona objevil na pravěkém nalezišti u Dolních Věstonic známou Věstonickou Venuši. Samotný Absolon nebyl objevu přítomen). Průzkum jeskyní ale neznamenal jen objevování neznámých prostor. Podrobný průřez prací v jeskyních popisuje Absolon v knize Moravský kras: „Strop sifonu byl ve tvaru obřího hřebene. Bylo štěstí, že Punkva byla zde na 10 metrů hluboká, takže odstřelovaná skaliska se nemusela vyvážet ven, nýbrž prostě padala do hlubin, čímž původní úroveň dna je o mnoho metrů zvýšena… Volné prostory, jež jsme podle množství odtékající vody očekávali, se otevřely. Byly to dómy s překrásnou krápníkovou výzdobou, s hlubokými jezerními nádržemi, voda smaragdově zelená překvapila čirostí, takže při svitu reflektorů bylo vidět, jak se v hloubi stříbřily spousty pstruhů…“

.

Někde v Sloupsko–Šošůvských jeskyních

Tož, sbohem Punkvo, my vyrážíme dále, ke dvěma můstkům nad Macochou s výhledy do propasti je to po modré značce asi dva kilometry. Nahoře u horního můstku stojí hotel, přímo u Macochy lze tedy přenocovat. My jsme ale pokračovali zpět do Pustého žlebu a po červené se vydali směrem na Sloup. Nedaleko před Sloupsko–Šošůvskými jeskyněmi jsme přenocovali v hotelu Broušek a ráno vyrazili na první prohlídku jeskyň, neboť nás poté čekala dlouhá cesta do Boskovic.

Jak vlastně vznikl Moravský kras? Voda a vápenec? Ale kdeže. Jiří Svoboda v knize „Nejkrásnější pověsti jižní Moravy“ vypráví, že zde bývala žírná rovina. Vládce pekel ale rozhodl, že chce vytvořit krajinu podobnou jeho duši. Mocnosti pekelné vyryly hluboké žleby, propasti, vykutaly jeskyně, do nichž brzy pronikly potoky. Právě u Sloupu dokončovaly své dílo a zde měly velkým kamenem uzavřít vchod do pekel. Až někde v daleké Itálii vybraly vhodnou mohutnou skálu. Při přepravě zpět se ale zpozdily, a když náhle vyšlo slunce, pohodily skálu ledabyle před jeskyni a zmizely v podzemí. Skála, která jakoby střežila vstup do jeskyní, se jmenuje Hřebenáč a slouží těm, kteří se chtějí potrénovat v lezení.


Jeskyně Kůlna, součást trasy Sloupsko–Šošůvskými jeskyněmi

V úvodu prohlídky vstupujeme do Nicové jeskyně, nazvané podle nickamínku, tvarohovité hmoty obsahující směs vody a kalcitu. Poprvé byl popsán už roku 1555 (jeskyně Mondmilchloch na hoře Pilatus ve Švýcarsku) a lidé ho po staletí používali k hojení ran a řešení dalších zdravotních problémů. Jeden z takových hledačů se v dnešní Nicové jeskyni propadl do neznámého dómu s nádhernou krápníkovou výzdobou a po jeho manželce nese jméno Eliščina jeskyně. Zajímavostmi jeskyní je např. Nagelova propast hluboká 80 metrů (objevená již roku 1746). V jedné části jeskyně je prostor, kde se léčí děti s astmatickými potížemi (speleoterapie). V chodbě U řezaného kamene vám průvodce ukáže zbytek krápníkového útvaru, z něhož si nechal jeden z hrabat Salmů zhotovit desky pro stůl na zámku v Rájci-Jestřebí. Prohlídka končí v jeskyni Kůlna, dlouhé 85 metrů, v níž je expozice věnovaná zdejším nálezům z dob neandrtálců starým až 120 000 let. Sloupsko šošůvské jeskyně jsou známé i objevy koster jeskynních lvů a medvědů, v současnosti jsou nejvýznamnějším zimovištěm netopýrů v Moravském krasu.

Moravský kras je prastará devonská země, tvořená vápencem uloženým před stovkami milionů let. Vápencem chemicky čistým, umožňujícím dokonalý rozvoj krasových fenoménů. A odkud se vlastně vzalo pojmenování „kras“? Z Balkánu, tam je krasových pohoří habaděj, a kras se jim v těchto končinách říká.

1. díl výletu:
Moravský kras: po stopách medvědů i lidí