Na místní informační tabuli jsem se dočetl, že „na městečko vysadil (tedy povýšil) Šatov dne 29. července 1497 král Vladislav II. na prosbu šatovských pánů…“. Král z dynastie Jagellonců dal městečku znak a povolil mj. i postavení pranýře. Na toto místo hanby bývali jistě odsuzováni i nepoctiví vinaři a obchodníci, podobný trest za pančování vína by možná neškodil ani o půl tisíciletí později.

Dějiny Šatova, jemuž se do 16. století říkávalo Šatava, byly po pádu Jagellonců podobné ostatním moravským obcím – šatovské ovlivnila luteránská víra, trpěli morem, 180 jich zemřelo při přepravě přes Dunaj během pouti do Mariazell, jednou nocoval v Šatově císař Karel VI., po revolučním roce 1848 se rušila desátková povinnost, dorazila sem železnice. A ve druhé polovině 30. let minulého století zde československá armáda vylepšovala obranyschopnost země opevněnými pěchotními sruby. V té době zde žilo kolem 2000 obyvatel, z nichž bylo pouze 500 Čechů – Šatov představoval jednu z bašt Henleinovců. Po osvobození byla většina německých obyvatel odsunuta a státní orgány sem nastěhovaly nové osídlence nejen z Československa, ale i z Rumunska a Jugoslávie.


V Malovaném sklepě

Unikátem Šatova je Malovaný sklep s kolorovanými reliéfy v pískovcových stěnách. Víno se v něm neskladuje ani nepije (nahoře před vchodem do sklepa je útulná vinárnička), ale v minulosti jeho malé sály sloužily k posezení a zábavě. Hned na úvod prohlídky (40 Kč) nás průvodkyně několikrát upozornila, že lidské pokolení nemá v šatovském sklípku valnou pověst. Nenechavci si totiž musí na malby šáhnout a některé jsou kvůli nim opravovány každou zimu. Ve sklepě je prý i několik původních dosud nerestaurovaných maleb, průvodkyně je ovšem odmítla ukázat „neboť by na ně každý šahal“.

Sklep vymaloval Maxmilián Appeltauer v letech 1934–1968. Tvořil prý ze záliby a bez nároků na finanční odměnu. Průvodkyně nám ale prozradila ještě jeden důvod – za vším hledej ženu a tedy i za mužovou vášní pro malování sklepních prostor – byla to prý láska k jisté Róse, jejíž rodina sklep vlastnila a nesmělý pan Appeltauer alespoň toužil být své krásce častěji nablízku. V práci Maxmilián Appeltauer pokračoval i po válce, přestože mu byla amputována ruka (v podpaží si přidržoval nádobu s barvou a na klobouku měl připevněné svíčky) a sklep měnil majitele, byl mj. majetkem JZD, které zde krátce provozovalo vinárnu. Většinu času se ale o sklep nikdo řádně nestaral a ten chátral. Hlavní chodba sklepa má po levé straně pět malých salónků, v nichž se bavila uzavřená společnost. V postranní chodbě je množství vinařských přísloví, z nápisů se dozvídáme, že Kdo pil, umřel, kdo ne, taky ale také Proto nepij, drahá ženo, pít je mužům vyhrazeno. Témata maleb jsou různorodá, někde jsou namalována centra měst či lednický minaret, jinde náměty z myslivosti. Válečné časy připomínají malby německého vojáka a dokonce i přemalovaného Hitlera (nacistický vůdce měl v Šatově projev), poválečné období zase varianta na socialistický realismus s heslem Dva roky práce, dva stupně k blahobytu. V jednom místě nám průvodkyně ukázala schůdky vedoucí dále pod chodbu sklepa, kde prý muži uprostřed nejlepší zábavy schovávali lehké děvy. To když se náhodou jedna z manželek dobývala dovnitř na kontrolu svého protějšku. Pánové pohotově přetáhli kobereček přes poklop, začali hrát karty a hlasitě opilecky zpívat.


Šatovská památková zóna potřebuje šikovné a pracovité ruce


Šatov

V roce 1995 byla v Šatově vyhlášena venkovská památková zóna, jejíž součástí je i sklepní ulička. Bohužel ještě na začátku 21. století je znát (jak si postěžovali místní), že noví majitelé budov i sklepů, kteří přišli z Balkánu místo vysídlených Němců, svůj lehce nabytý majetek zvelebit nedokázali. Dříve šlo chátrání vsi a architektonicky cenných vinařských staveb vysvětlit blízkostí rakouských hranic a železnou oponou, dnes snad nedostatkem financí. Každopádně je na některé zarostlé a polorozpadlé sklepy, stodoly a chalupy smutný pohled.

Večer před západem slunce jsme vyrazili směrem k rakouské hranici na vinici Peklo, je odtud hezký výhled zpět na Šatov a také na kostelík rakouského městečka Unterretzbach. Protože v Pekle byl již uveleben milenecký pár, nerušili jsme. Jméno prý pochází buď ze slunečního žáru, kterému je vinice vystavena, nebo souvisí s nedalekou bývalou šibenicí. Peklo, to je 16 ha vinic kde zrají tradiční odrůdy Müller Thurgau (12 ha), Ryzlink rýnský, Rulandské bílé a Veltlínské zelené. Cestou na Peklo a zpět jsme míjeli pěchotní srub MJ-S3 Zahrada. Velkých pevnostních objektů je kolem Šatova několik, ale navštívit lze jen tento. Jsou zde památky i na železnou oponu – strážní věž, různé zátarasy a oplocení. Do září 1938 se ale nepodařilo srub, jehož stěny jsou silné přes dva metry, plně vyzbrojit, a neměl ani posádku, která měla mít kolem třiceti vojáků. Armáda srub opustila až v roce 1999.


Večer na vinici nedaleko Šatova


Pozůstatky válečných časů a železné opony

Stálicí vinařského programu v Šatově je prý Moravský sklípek, provozovaný firmou Znovín Znojmo (v Šatově je její sídlo). Bývám nedůvěřivý k turistickým stálicím, navíc jsem se vína nabažil na nedaleké vinici Šobes. Ale protože výběr míst, kam zajít v Šatově na večeři vskutku není příliš široký, zvolil jsem terasu Moravského sklípku, jakousi bakchistickou galerii, kde jsem seděl mezi šlahouny vinné révy. A nelitoval jsem, ta půlka kuřete na bylinkách byla gurmánským zážitkem, navíc kuře nebylo žádným drobečkem. Ani výběr ubytování není v Šatově bohatý – je zde několik penziónů.

První písemná zmínka o vinohradech v okolí Šatova je z roku 1316, šatovští vinaři dostávali v těch časech za oceňované produkty nesčetné výhody a dováželi víno i do Znojma. Udává se, že roku 1584 se urodilo tolik kvalitního vína, že jeden máz, tedy asi půldruhého litru, stál stejně jako slepičí vejce. Pohromy se valily od zmiňované poloviny 19. století, tou největší byla mšička révokaz, která byla do Evropy zavlečena z Ameriky a u nás se poprvé objevila právě v Šatově. Poté se rozšiřoval chov dobytka, pěstování cukrovky a prostoru pro vinice ubývalo. Přejme do budoucna Šatovu a jeho vinařům, aby vinic naopak přibývalo a aby jejich vína nadále patřila k těm nejlepším a vyhledávaným.