Park se oficiálně jmenuje Parco nazionale dello Stelvio (Nationalpark Stilfserjoch) a byl zřízen už v roce 1935. Do městečka Solda (Sulden) jsme dorazili odpoledne a protože se blížil večer a my měli tam nahoře zamluvený nocleh, využili jsme poprvé a naposledy lanovku, která končí ve výšce kolem 2580 metrů nedaleko Città di Milano (Schaubachhütte – přestože v Itálii, pohybovali jsme se většinou v německy mluvícím prostředí a budu tedy uvádět místní názvy dvojjazyčně). Stačili jsme se ještě za světla projít po šedivé moréně pod Gran Zebrù a pak si dát pivo a báječný štrúdl na terase s okouzlujícím výhledem na tu masu kamene, ledu a sněhu.

Přechod přes masív Cevedale byl naplánován na 4 dny:
1. den – stoupání do průsmyku Passo del Madriccio (Madritschjoch 3146 m), odkud jsme odbočili na snadno přístupnou třítisícovku Beltovo (Hint. Schöntaufspitze 3325 m), poté zpět a dolů do údolí Madriccio (Madritschtal) na chatu Nino Corsi (Züfallhütte 2256 m).
2. den – výstup do Passo di Saent (Sallentjoch 2965 m) a dolů směrem k Rifugio Dorigoni (2437 m).
3. den – jedna noc navíc na chatě Dorigoni, abychom se vykoupali v jezerech Sternai ve výškách mezi 2600 až 2800 metrů.
4. den – sestup k vodopádům Saent (Cascate di Saent) a dolů do údolí Rabbi.

.
Alpská flóra

Jedna hora a dvě jména, italské a německé – Gran Zebrù a Königspitze. Italské má původ ve staré lombardštině a v keltských kořenech. Slovo Zebrù snad pochází z keltského se (svatý duch) a brugh, což značí pevnost, skála, tedy něco jako hrad svatých duší. Německé jméno zřejmě nemá nic společného s králem či králi, ale tyrolským slovem cunigglspizze (könich), což znamená štola, či podzemní chodba. A jak je to s tím kastelánem? Šlechtic Johannes Zebrusius vládl na svém panství v kraji Adda někde v dnešní provincii Bergamo. Johannes se zamiloval do spanilé Armelindy, ta opětovala jeho lásku a slíbila mu věčnou věrnost. Její otec jí ale vyhlédl mocnějšího a bohatšího ženicha a v oněch dobách bylo přání otce zákonem. Zarmoucený Johannes odjel na křížovou výpravu a ze svaté země se vrátil až po 4 letech pln nadějí, že otec Armelindy bude vůči statečnému rytíři vstřícný. Jenže Armelinda již byla provdána za milánského šlechtice a tak se zdrcený Johannes vydal do hor a usadil se v poustevně v údolí Zebrù, kde pohroužen do modliteb strávil třicet let. Když zemřel, jeho duše neputovala daleko – jen na vrchol Gran Zebrù.

První vystoupil na vrchol Gran Zebrù Brit Francis Fox Tuckett v roce 1864. V jeho skupině byli i další Britové bratři Buxtonové a tyrolští průvodci Biener a Michel. Světoběžník Tuckett byl členem anglické Royal Geographical Society a za jeho vědecké poznatky Alp ho vyznamenal i italský král Vittorio Emanuele II. Dnes je po Tuckettovi pojmenována jedna z chat v masívu Brenta. V 70. letech minulého století se na Gran Zebrù objevili i extrémní lyžaři, první z nich slavný Heini Holzer, který v roce 1971 sjel severovýchodní stěnu, kde je sklon i přes 50 stupňů. Mimochodem, Gran Zebrù (3851 m) není nejvyšším vrcholem masívu, tím je Ortles (Ortler), jehož stěny sahají do výšky 3905 metrů.

.
Laghetti Sternai

Šlapeme ve sněhu od Città di Milano výše a výše. Konečně jsme v průsmyku Madriccio a vydáváme se na jednu z nejsnáze dostupných třítisícovek Beltovo. Počasí se zhoršilo, poprchává, rozhled je sice kruhový, ale do mlhy. Po návratu do průsmyku potkáváme cyklisty, ta kola sem museli tahat na zádech, teď pomalu sjíždějí do dlouhého údolí Madriccio. Vydáváme se za nimi, sestupujeme kilometry k rifugio Nino Cosi na rezervovaný nocleh. Viditelnost se vylepšila, ale nadále drobně poprchává a převaluje se mrak za mrakem. Údolí je překvapivě barevné, díváte-li se trochu blížeji, intimněji, je pestře barevné. Hořce, rododendrony, hvězdnice, zvonky, pomněnky, koniklece, lnice, vřes, suchopýr, pestrost alpské vysokohorské flóry je okouzlující. A to bývá vystavena nejen slunečním paprskům, ale i celodenním mlhám a zatažené obloze a v noci poklesům teplot i o desítky stupňů. Opatrně nás pozorují sviští strážci, vidíme dravce na obloze, srnky. V parku žijí i vlci, ale medvědi, největší predátoři italských Alp, v této oblasti nežijí. Poslední medvědi tady byli vyhubeni již před více než sto lety. V podvečer dorážíme do Rifugio Nino Corsi – má neuvěřitelnou polohu na ostrohu pod třítisícovými vrcholky, tam budeme zítra stoupat, ale vidíme jen sníh a ledovce.

Že se v těchto horách bojovalo v nejkrutějších podmínkách za 1. světové války, je všeobecně známé. I na Gran Zebrù. Rakušané tehdy obsadili hřeben Gran Zebrù a odtud se jejich linie táhla přes vrcholy Solda, Cevedale, Palòn de la Mare, Viòz a Punta S. Matteo. Pět italských statečných se jeden červnový večer, když se stmívalo a viditelnost zeslábla, vydalo nahoru na Gran Zebrù. Nebezpečí od kulometů hrozilo při sebemenším podezření pohybu, ale nakonec ukryti tmou dosáhli svého cíle. Ve zdálenosti asi sto metrů od rakouských střelců vybudovali v ledu jednoduchý úkryt a střelbou dali vědět, že i oni jsou zde. Jména jako Nino dell´Andrino, Stefano Schivalocchi nebo Giuseppe Tuana patří k legendám italského alpinismu na které Italové vždy s hrdostí vzpomínají.


Stoupáme k Passo di Saent


A dolů do Val di Rabbi

Ráno vyrážíme směr Passo di Saent (Sallentjoch 2965 m). Cesta vede nejprve lesem, překračujeme po dřevěných můstcích několik potoků, vody je zde dost. Jsme tu sami, za celý den jsme potkali jediného člověka, šel v opačném směru, přes rameno lano. A pak stezka mizí a stoupáme prudce nahoru po sněhu. Přestože je polovina července, průsmyk je pod sněhem a díky mlze nevidíme, kam vlastně jdeme a zda jdeme správným směrem, značení v průsmyku není, a nebo – je pod sněhem. Ale nefouká, je ticho, absolutní ticho. Nakonec ale dojdeme ke značce 2965 metrů a odtud už jen klesání k rifugio Dorigoni, kde máme opět rezervovanou noc. Jen z Passo di Saent dolů nic nevidíme, člověk má pocit, že tam dále šlápne do prázdna, mlha je neprostupná. Když se přece jen trochu rozptyluje, sestupujeme.

Ráno si na chatě Dorigoni vybíráme ze dvou variant, buď náročnější výlet na ledovec Careser nebo pohodovější k jezerům Sternai. Kdo má rád horská koupání a snese studenou vodu, to nejníže položené z jezer Sternai si užije. Tam výše ve skalách jsou již jezera zakrytá ledem, na břehu ale rostou květiny, leháme si na zem a užíváme slunce a hory nad námi. Zbývá nám poslední den a sestup k bouřícím vodopádům Saent, největším v národním parku, a dále do údolí Rabbi.

Užitečné adresy:
www.stelviopark.it
www.parks.it
www.stelviobike.it
www.visittrentino.it