Monemvasia – přijíždíte-li k této skále, která se jako obrovský šedivý ledovec vypíná před pobřežním městečkem Gefyra, nevidíte nic než kopec, sice působivý na první pohled, ale přece jen pouhý holý kopec spojený silnicí s pevninou. Starověké zdroje napovídají, že se skála oddělila od pevniny po zemětřesení ve 4. století. A pravděpodobně až po tomto otřesu získala Monemvasia své jméno, které znamená „jediný vstup“ (moni – jediný, emvasia – vstup). Kromě Gibraltaru připomíná Monemvasia klášter Mont-Saint-Michel v Normandii nebo ostrůvek v jižní Anglii též věnovaný archandělu Michaelovi – St. Michael´s Mount.

Útulný pokojík na pobřeží nalézáme během čtvrthodinky (rozhodně zde není přeturistováno). Je zde nesrovnatelně levněji než tam na odvrácené straně hory (pokojík za 30€ s výhledem na skálu). A vyrážíme přes most, míjíme parkoviště, dále do starého města auta nemohou a vcházíme úzkou uličkou do… středověku. Celý den se budeme toulat středověkem, ztrácet se v neuchopitelné atmosféře starých časů. Vystoupáme až nahoru k ruinám pevnosti, odkud výhled na kamenné město, modravé moře a skalnaté pobřeží daleko na obzoru bere dech.


Nenápadná skála, středověk je na odvrácené straně


Monemvasia

Poprvé se do tohoto ideálního přírodního úkrytu uchýlili řečtí obyvatelé na konci 6. století během slovanských a avarských nájezdů. O těchto útocích vypráví tzv. Kronika z Monemvasie, která se dochovala v klášteře na poloostrově Athos. Později na pevnost a přístav útočily arabské hordy pod praporem islámu, normanští rytíři i křižáci na čele s Guillamem de Villerhardouin (ten je zabral v roce 1248). Zpět do byzantských rukou je po de Villerhardouinově porážce získal císař Michael VIII. Palaiologos. Později zde vládli Benátčané, Turci, znovu Benátčané a zase Turci, kterým skálu vyrvaly z rukou po tříměsíčním boji řecké jednotky v červenci 1821 (turečtí obyvatelé prý byli zmasakrováni). Práce a výdělků bylo ale tady na jihu Peloponésu za svobodného řeckého státu málo a tak lidé z Monemvasie odcházeli do ciziny nebo do Atén. Teprve v posledních 30 letech se na skálu vrací život – kavárny, bary, hotely, restaurace, obchůdky pro turisty. A rozhodně nikoli levné, podnikají zde nejen Řekové, ale i cizinci z mnoha evropských zemí.

Za byzantských dob prý bývalo v dolním městě na čtyřicet kostelů, dnes z nich zůstaly funkční jen tři: katedrála věnovaná Kristovi v řetězech (pojmenovaná podle sošky ukradené a odvezené do tehdejší Konstantinopole), Agios Pavlos (v tureckých časech přeměněn na mešitu) a Hrisafitissa. Nahoře na skále stojí na útesech kostel Agia Sophia, ale jinak jsou tam jen ruiny pevnosti, cisteren na vodu, skoro vše je tam vysušené žhnoucím sluncem nebo spálené lokálními požáry.


I kostely byly opevněné


Jedno z ohlédnutí cestou nahoru


Výhled ze skály dolů


Moře hluboko pod námi

Ve středověku byl přístav Monemvasia proslulý díky vývozu sladkého vína Malvasia. Řekové tvrdí, že právě odtud pochází jméno vína, které se v současnosti pěstuje na Madeiře, Kanárských ostrovech a mnoha místech ve Středomoří, např. v Portugalsku, jižní Itálii a Chorvatsku. Pod jménem Malmsey zmiňuje toto víno ve svých hrách i Shakespeare, to anglické ale pocházelo pravděpodobně právě z Madeiry. Kromě vína je nejznámějším místním rodákem Yiannis Ritsos, jeden z největších řeckých básníků minulého století. Silně levicově orientovaný básník, který byl devětkrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu, byl vězněn v časech Papadopulosovi vojenské vlády. Při potulování setmělou Monemvasiou jsem si vzpomněl na jeho báseň o večerním městě:
Jsou tady domy jeden na druhém, strkají se
nebo stojí proti sobě a nevidí se,
komíny do sebe vrážejí lokty ve tmě.
Světlo z pekárny je jako vzdech, jenž nechal v ulici mezírku.
Kočka se ohlédla. Zmizela…

Vstupem do řeckého způsobu života byl nákup lístků na autobus zpět do Atén. Prodavačka nám předala lístky bez jakýchkoli dalších informací a tak nás nemile překvapilo, že autobus mířící do vzdálené metropole jel sotva deset minut a již nás hnali ven na přestup. Čekali jsme na spoj asi dvacet minut. Přestup se opakoval ve Spartě, takže se jízda protáhla na neskutečných 6 hodin. A protože mě zajímaly časy trajektů na Dodekanésy, ptám se té nemluvné paní, zda by neznala odjezdy trajektů z Pirea. Její suverénní ne! mě zprvu ujistilo, že tomu tak skutečně je, ale… za dvě vteřiny jsem si povšiml na jejím stole katalogu trajektů. Mávl jsem nad tím rukou, inu jsem na Peloponésu. Nepátral jsem po tom, zda byla líná v katalogu hledat nebo mi ho podat, či byla prostě jen obtěžována nemilým příchozím, který chtěl v její kanceláři něco více než lístek. Prostě přijedeme do přístavu a nějaká ta loď jistě pojede. Bylo tomu tak, směřovala na Patmos.

1. díl peloponéského toulání:
Putování do opuštěného byzantského města Mystras
2. díl peloponéského toulání:
Na jih do Mani aneb Mezi potomky spartských válečníků