Jaké pěkné město, to Znojmo! Hrad a kostel sv. Mikuláše se vypínají nad řekou, v níž kvetou rozkvetlé trsy lakušníku, v podhradí romantické staré město zvané Jámy a ulička Napajedla směřující dolů k vodě. Kilometry tajuplného podzemí, k němuž se váže pověst za pověstí. A rotunda s prastarými malbami, po jejichž původu se dodnes pátrá. Jen to Masarykovo náměstí… kdysi ho na začátku 70. let „zkrášlili“ soudruzi betonovým obchodním domem a současní radní k tomu přidali parkovací plochy, uf – Znojemští vědí, jak zneuctít renesanční náměstí.

Zdálo se mi to, nebo bylo Znojmo jakési veselejší a barevnější? Ve Znojmu se zrovna pořádaly Šnekovy pivní slavnosti, ale ty nebyly naším cílem, přestože kousek opečeného selátka a jeden pelhřimovský poutník neuškodily. Nejen pivem se Znojmo probarvilo, ve městě probíhá soutěž Rozkvetlé Znojmo o nejlépe vyzdobené okno, balkon či předzahrádku. Naše kroky míří k rotundě, a protože poprchává, mám trochu obavy ze zvyšující se vlhkosti. Mikroklima uvnitř rotundy je nepřetržitě monitorováno a ověří-li systém, že dochází ke kondenzaci vodních par na stěnách, rotunda zůstane veřejnosti zavřená a z prohlídky nejzajímavější památky Znojma nebude nic. Malby v rotundě jsou tak přísně chráněné, že se uvnitř nesmí ani mluvit. Každý dostane k uchu přístrojek a výklad si v tichosti vyslechne. Prohlídka trvá 15 minut a během hodiny smí dovnitř jen 10 lidí. Samozřejmě se v rotundě nesmí fotit, fotografie interiéru mi poskytlo Jihomoravské muzeum ve Znojmě. Rotunda měla pohnutou historii, sloužila jako chlév pro vepře nebo košíkářská dílna, dokonce jako pivnice s tančírnou. Pivo se ostatně nevařilo daleko, rotunda je hned vedle areálu pivovaru Hostan, který zde stojí od začátku 18. století. A co se píše na stránkách Jihomoravského muzea o výzdobě rotundy: „V kupoli, symbolizující nebeskou zónu a kosmický mír, jsou zobrazeni pod holubicí sv. Ducha čtyři inspirovaní evangelisté a apokalyptičtí andělé, pod nimiž stojí v okruhu 19 přemyslovských knížat s prvním českým králem Vratislavem a jeho nástupcem Konrádem I. jako spasení pozemšťané v nebeském městě.“

Rotunda sv. Kateřiny, za ní pivovar a kostel sv. Mikuláše

Malby byly poprvé restaurovány v letech 1891–1893 vídeňským restaurátorem T. Melicherem. Jednou z nejdiskutova­nějších scén je oráčská, na níž jsou tři postavy za býky a pluhem. Česko-moravské skřípání se zhmotnilo i do sporů o stáří rotundy a její výzdobu. Moravští příznivci na stránkách brněnského Klubu přátel znojemské rotundy odmítají tradiční pohled českých (pražských) historiků, navazujících na romantické hledání českých kořenů v minulých staletích. Namítají, že Kristián ve své legendě upozorňuje na to, že pohan Bořivoj nesměl usednout k jednomu stolu s křesťanským panovníkem, a je tedy nesmysl předpokládat, že v křesťanském chrámu je namalován pohan Přemysl. Dle jejich pohledu není na freskách zachycena česká pohanská tradice, ale moravská historie a moravský král Rostislav s Konstantinem a Metodějem. Dle některých historiků byla rotunda postavena v první polovině 11. století, mnozí moravští odborníci ale posunují její původ dokonce do první třetiny 10. století s vysvětlením, že rotunda byla pobořena za vpádů Maďarů a postupně za dalších panovníků opravována.


Výhled na Znojmo od rotundy – vlevo radniční věž, pod kostelem staré město zvané Jámy

Na starých vyobrazeních města Znojma se tyčí ještě jedna dominanta, kterou bohužel dnes již neuvidíme – tzv. Loupežnická věž. Přes třicet metrů vysoká raně románská zčernalá věž se zřítila v roce 1892. Byla prý spojena podzemní chodbou s hradem, který stál nad Dyjí od 11. století. Páni z Deblína nechali ruiny hradu, které získali od císaře Josefa I., zbořit a na jeho místě postavit barokní zámek. To se psal začátek 18. století, když ale Deblínové vymřeli, zámek se vrátil do majetku císaře a sloužil jako kasárna a vojenský špitál.

Přitáhla kdysi švédská vojska ke Znojmu. Obávaní dobyvatelé viděli stoupat kouř z komínů a těšili se na bohatou kořist. Tak vypráví legenda, kterou slyšíme od průvodkyně znojemským podzemím. Jenže obyvatelé města byli ukryti v podzemních chodbách a Švédové vstoupili do prázdného města duchů. A ten kouř z komínů? Znojemští si v podzemí vařili, a jelikož byli přes průduchy napojeni na komíny svých domů, z těch stoupal kouř a děsil Švédy, kterým navíc v noci tajuplně umírali spolubojovníci. Znojemské podzemí je labyrint desítek kilometrů chodeb, ale trasa pro návštěvníky měří necelý kilometr. Marketing je marketing a tak narazíte v podzemí na rakve a nebožtíky, nějakého toho odporného skřeta, mučené zločince i alchymistu. Vstup do znojemského podzemí najdete na náměstíčku Slepičí trh nedaleko osmdesát metrů vysoké radniční věže, z jejíhož ochozu je krásný výhled na kopce Českomoravské vrchoviny i Pálavské vrchy.


Na vinici Šobes


Ochutnali jsme rulandu i ryzlink

Vzhůru na vinici Šobes, ze Znojma sem vede nejhezčí turistická stezka v NP Podyjí. Výletníci jakoby odtud ale vymizeli. Za celý den jsme potkali jednu cyklistickou partu, jednoho rybáře a dva tři další chodce. Od kostela sv. Mikuláše jsme sešli k rozkvetlé Dyji a odtud pokračovali po žluté značce až k visuté lávce nedaleko vinice. Na 12 ha se zde pěstují odrůdy Ryzlink rýnský, Rulandské bílé, Rulandské šedé a Ryzlink vlašský. Vinice leží na prosluněném jižním svahu nad řekou se stoupáním mezi 10–28 % v nadmořské výšce 240–320 metrů. Mikroklima je prý podobné např. podmínkám v údolí Rhôny. Dávno před příchodem Římanů, možná až před 7000 lety, zde bývalo prastaré hradiště. Od června do srpna provozuje na vinici Znovín Znojmo firemní stánek a nabízí k ochutnání vína, která se na Šobesu rodí. Koštujeme nejdříve rulandské šedé, ročník 2009, láhev stojí 240 korun.


Výhled dolů na meandry Dyje


Dyje hluboko pod námi


Za chvíli budeme scházet k Dyji a osvěžíme nohy v jejích chladných a čistých vodách

Stezka kolem Dyje vede nějaký ten kilometr vysoko nad kaňonem, další kilometry dole podél řeky. Jednou z nejhezčích vyhlídek na Dyji a do zeleného kaňonu je tzv. Sealsfieldův kámen. Tenhle Sealsfield, který zde s oblibou sedával, se původně jmenoval Karl Anton Postl a narodil se v rodině německého sedláka v nedalekých Popicích. Postl vystudoval teologii, byl vysvěcen na kněze, ale proslavil se jako spisovatel v USA, kam emigroval v roce 1822. Jeho kniha Tokeah aneb Bílá růže je jakousi Mayovkou napsanou půlstoletí před Karlem Mayem. Celkem vydal Sealsfield 18 knih, mezi nimi i spis Rakousko, jaké je. Tento cestopis je ostrou kritikou poměrů v rakouském mocnářství. Postl vydal knihu anonymně a Metternichův policejní aparát po autorovi „hanebného pamfletu“ marně pátral. Takto píše Sealsfield někdy v roce 1828 o své cestě přes Moravu do Rakouska: „Znojmo, poslední místo, kde se mluví česky. V obyvatelích města je cosi úporného, co bychom neočekávali. Severní předměstí stále ještě lpí na češtině jako před třemi sty lety, zatímco v jeho jižní části, jak mně bylo řečeno, lze stěží najít člověka, který by česky rozuměl. A úměrně k tomu se mění charakter obyvatel. Nenalezneme ani stopu temně zasmušilého charakteru Čechů, blížícího se misantropii. Mezi oběma národy není žádný přechod, žádné míšení; jsou oddělení jako Němci a Francouzi a třistaleté spojení nemůže potlačit antipatii, nemůže je přimět k tomu, aby zapomněli na posměšné přezdívky, kterými se navzájem častují.“ Mimochodem, Znovín Znojmo po Sealsfieldovi pojmenoval jeden ze svých sektů.


Vynášení kozla (foto poskytl Spolek přátel Hroznové kozy)

A kdyby nám víno nechutnalo, Hroznová koza jistě zjedná nápravu a nepoctivé vinaře ztrestá. Novodobá historie téhle kozy (či kozla) začala v roce 2004, kdy vznikl Spolek přátel Hroznové kozy, jehož cílem bylo obnovit tradici Hroznové kozy coby symbolu znojemského vinařství. Tohle bájné stvoření žilo v srdcích zdejších vinařů někdy do dvacátých let minulého století. Tradice zanikla na znojemských i rakouských vinicích. Kořeny Hroznové kozy lze vystopovat v antice, možná ji na moravském území uctívali římští legionáři, možná má původ v keltském osídlení. Na Znojemsku obnovují tradici symbolického jarního vypouštění kozla do vinohradů, naopak přes zimu si musí vyčerpaný kozel řádně odpočinout a tak bývá celý zesláblý předán hostinskému, aby u něho v teple přezimoval a na jaře byl pln sil:
„a tak jsme ho popadli
a před váš práh přivedli,
aby se tu u vás schoval,
aby v teple přezimoval,
aby nabyl nových sil –
sklizeň novou připravil.
Dřevěný kozel s pořádnými rohy, bohatě zdobený vinnou révou a ovocem, je předán do hospody a šenkýřka odpovídá:
Věřte, u mě bude rád,
jen dobroty mu dám žrát.
Co se týká lůžka jeho,
v kupce sena voňavého
sladce bude spát.
(Úryvky z básniček z publikace O Hroznové koze, kterou vydal Spolek přátel Hroznové kozy a kterou jsem dostal v jednom znojemském sklípku.)

Ukázka z knihy Charles Sealsfield: Rakousko, jaké je – Odeon 1992, přeložil P. Horák

Zajímavé adresy:
www.znojmuz.cz – Jihomoravské muzeum ve Znojmě
www.hroznovakoza.cz – Spolek přátel Hroznové kozy
www.znojemskarotunda.com – klub přátel znojemské rotundy
www.sealsfield.cz – více o Ch. Sealsfieldovi
www.znojmocity.cz
www.znojemsko.info
.

Hroznová koza chrání vinice vinařů poctivých a ty, kteří víno pančují, trestá. Někdy se ale nudí a provádí lidem všelijaké taškařice. Není ale zlá, její kousky jsou spíše úsměvné. Jednu z pověstí z publikace „O Hroznové koze“ uveřejňuji se svolením Spolku přátel Hroznové kozy.

Proč má Hroznová koza na čele lysinu

Již jsme si řekli, že Hroznová koza prováděla všelijaké taškařice, bláznoviny a že si s oblibou dobírala lidi, kterým se zjevovala v nejrůznějších podobách. Občas jim vyvedla i dosti zlomyslné kousky a někdy se jí to nevyplatilo. Jednou uviděla na vinici pracovat mladého pohledného chasníka. Věděla, že je svobodný, ale že se má brzy ženit, neboť se zasnoubil s jedním děvčetem z Vrbovce. Ale snad proto, že se zrovna nudila, nebo že ho chtěla podrobit zkoušce, to se už sotva dozvíme, proměnila se milá Hroznová koza v pěknou dívku a začala pracovat poblíž budoucího ženicha. Nápadná přitom nebyla nikomu. Ženich si říkal, že tatík asi najal novou děvečku, a lidé v okolních vinohradech ji zase považovali za jeho snoubenku. Zpočátku si oba hleděli práce, pak ale děvče občas hodilo po mladém pánovi očkem, tomu to neušlo, kdo by se konečně nepodíval rád na pěknou holku, pak o něj jakoby nechtěně zavadila…
Hroznová koza prostě z rozmaru rozehrála všechno své svůdnické umění, takže k polednímu už byla mladá dvojice rozesmátá, žert stíhal žert, a oběma připadalo, že se znají nejmíň sto let.
Ani si nevšimli vozu, který vjel do vinice. Stála na něm mladá, zachmuřená dívka. Zachmuřená byla proto, že už z dálky pozorovala, jak jakási cizí fuchtle obletuje jejího milého, který vůbec nevypadal, že by ho to obtěžovalo. Ona to totiž byla ta snoubenka z Vrbovce. Dnes už to tolik neznamená, ale kdysi měli Vrbovečtí pověst neohrožených rváčů a také tamější dívky dávaly přednost činům před dlouhými řečmi.
Zkrátka ta snoubenka slítla z vozu jako blesk, a než bys řekl švec, držela svou sokyni za pačesy a vláčela ji po vinici. Co přitom křičela a jak jí nadávala, raději zamlčme. Pak jí povalila na zem a trhala jí z hlavy chomáče vlasů. Vtom se zablesklo a ta cizí holka jí pod rukama zmizela. Vítězka měla najednou v dlaních místo dívčích vlasů chomáče bílých kozích chlupů!
Teď se teprve všem, co se seběhli, aby sledovali tu nádhernou rvačku, rozbřesklo, kdo je ve skutečnosti ta poražená dívka – Hroznová koza.
A hned byli všichni chytří a mudrovali, že to se nemělo stát, že z toho nemůže vzejít nic dobrého, zkrátka strašili a malovali čerta na zeď, že Hroznová koza byla strašně uražena a že se určitě mladému páru pomstí. Ale ženich řekl: „Co by se mstila, když nebyla v právu.“ A byla svatba, pak se rodily děti, jedno krásnější než druhé, a žně se vyvedly a vinobraní také… A z toho nakonec všichni poznali, že se Hroznová koza mstít nebude, že naopak mladým manželům požehnala. Ona totiž taková hroznová koza dovede být velkorysá. Na rozdíl od většiny lidí.
A ta lysina, kterou má od těch dob na čele, jí docela sluší.