Pojďme nejdříve hovořit o íránských ženách. V Íránu jsem se cítil bezpečně. S jedinou výjimkou. Když jsem viděl na ulici náboženskou policii – fotografie Chomejního mezi řidítky – a vzápětí mě oslovila mladá žena a vyptávala se, jak se mi v Íránu líbí, odkud jsem atd. Má se cizinec cítit ohrožen, když ho – což není běžné – osloví žena na ulici?
Řekla bych, že záleží na šarmu té ženy – abyste se pak domů nevracel jako muslim konvertita. Teď samozřejmě žertuji, nicméně si nemyslím, že by oslovení ženou na ulici bylo něco tak neobvyklého. Ani v případě, který uvádíte, se nemusíte ničeho obávat. I kdyby se mělo jednat o provokaci, předpokládám, že většina cizinců je alespoň povrchně obeznámena s typem politického a společenského zřízení, které v Íránu v současnosti panuje a nezačne hned na ulici bojovně vykřikovat protirežimní hesla či něco podobného. I kdyby se vás ona dáma vyptávala, co si myslíte o současné politice Íránu, není to zas až tak nic mimořádného – velmi často se mi stávalo, že se mě různí lidé vyptávali na můj názor na nukleární politiku Íránu, což je záležitost, která je, mírně řečeno, dosti citlivá. Jedná se ale víceméně o testovací otázku pro obě strany – proč se takto nenápadně nedozvědět něco o svém protějšku, tím spíš, když obě strany počítají s tím, že ani jedna neřekne to, co si doopravdy myslí? Pokud ale máte neodbytný pocit, že ona neznámá skrývá pod svým černým čádorem legitimaci tajné policie, radila bych spíše nevyslovovat žádná jména Íránců, s kterými jste se na cestě seznámil – sám sebe ohrozíte jen stěží, zbytečně byste tak ale mohl přivést do problémů nějakého svého známého.

Íránský spisovatel Džamálzáde, který prožil většinu života v Evropě, takto popsal ženy v čádoru: „Je tam jedna neobyčejně divná věc: vůbec tam nevidíte ženy… více než polovina obyvatel se halí do černého vaku od hlavy k patě…v tom černém pytli chodí i po ulicích. Tito tvorové nemluví a nemají právo vstupovat do kaváren a čajoven… Zdá se, že tato stvoření jsou nejspíše íránští mnichové, něco podobného jako všelijací a pitvorně oblečení mnichové v Evropě. Ale jsou-li to vskutku mniši, pak musím říci, že se tu netěší žádného respektu, nazývají je zajífe, což znamená bezmocný, bezvýznamný.“ Skutečně říkají ženám zajífe?
Džamálzáde (mimochodem jeden z průkopníků moderní perské povídky ve 20. letech 20. století) se ve své próze věnuje rozporům mezi perskou (případně islámskou) a cizí (západní) kulturou. Řada jeho povídek tak nabývá osvětového charakteru – Džamálzáde se v nich snažil upozornit na tehdejší neduhy v íránské společnosti, včetně předsudků a zpátečnických praktik prezentujících se jako „záruky tradiční morálky“. V témže kritickém duchu byla psána i ona povídka, ze které citujete. Za´íf znamená persky rovněž „slabý“, v případě ženy – za´ífe, pak někoho, koho je třeba ochraňovat (se všemi důsledky, které z toho vyplývají). Dříve se tak skutečně označovaly ženy, právě v onom ochraňovatelském smyslu – hranice mezi ochranou a prostou usurpací je zde samozřejmě vratká. Nicméně v dnešní perštině již nabylo označení ženy coby „za´ife“ pejorativní charakter, takže se spíše neužívá.

Jak vnímá íránská žena sama sebe, v minulosti a dnes, ve městě a na venkově?
Velmi záleží na tom, v jakém rodinném zázemí byla vychována. Ženy vyrůstající v tradičních rodinách považují samy sebe za silné právě díky oněm tradicím (islámským, společenským), o které se opírají, a kterými tak rády a často argumentují. To ovšem neznamená, že by se tak a priori stahovaly toliko do soukromí svých tradičních rodin. I ženy zastávající velmi tradiční a konzervativní hodnoty se v íránské patriarchální společnosti vyslovují za posilování svého vlivu v nejrůznějších veřejných funkcích, organizacích a spolcích, takže i představa tradiční ženy – „za´ífe“ dnes již značně pokulhává. Ženy vychovávané v liberálnějších rodinách se pak přímo či nepřímo vyhraňují vůči nejrůznějším společenským normám a snaží se v rámci možností čelit nejrůznějším tlakům, které je nutí chovat se a vyjadřovat určitým způsobem. Státem, tradicí a duchovenstvem proklamovaný model chování ovšem nelze příliš zobecňovat, jelikož onen ideál „ženy, manželky, dcery“ se v konečném důsledku stejně liší z rodiny na rodiny. Ženy v Íránu se dokáží velmi úspěšně transformovat z modelu chování, který se od nich očekává, k tomu, který naopak hodlají prosazovat ve svém soukromí. Někdy, pravda, jde cizinci z těchto proměn až hlava kolem, a mnohdy to vede i k zbrklým soudům o postavení ženy v íránské společnosti.


Qom, nejposvátnější íránské město – šíité slaví svátek

Čádor může být výrazem svobody pro ty ženy, pro které je jejich volbou, ale pokud je povinný, nikdy nemůže být svobodnou volbou. Souhlasila byste s názorem, že by většina Íránek čádor s chutí odhodila? Vždyť za šáha jezdily dívky na motorkách a nosily módní minisukně.
Nesouhlasila bych s tvrzením, že by většina Íránek čádor s chutí odhodila. To je pouze projektování našich vlastních představ, co vlastně Íránky chtějí. Jistěže je nemalé procento Íránek, které považuje šátek za projev usurpace moci nad ženou a těší se na den, kdy budou moci na ulici chodit prostovlasé. Rozhodně bych si ale netroufala tvrdit, že je jich většina. I za šáha chodily sice některé dívky v minisukních, ale na vesnicích se dál zahalovalo do čádorů a šátků. My máme stále tendenci pokládat tento vnější projev (čádor, šátek a celý hidžáb) za zásadní genderový problém islámské společnosti, onen nejvíce diskutovaný projev diskriminace žen v Íránu (či jinde). Jistě, mně také nebyl příjemný šátek na hlavě, pokud jsem ho byla nucena nosit neustále na veřejnosti – snažím se ale vžít do Íránek, které s pokrývkou hlavy vyrůstají od útlého dětství, šátek se stal součástí jejich školních uniforem i vycházkového oblečení na ven a od malička jim bylo ve školách vtloukáno do hlavy, že toto je ten správný oděv slušné muslimské dívky, i když se nad ním třeba doma rodiče pošklebují. Pro mnohé ženy navíc šátek či čádor skutečně symbolizuje islámskou identitu. Pokud se s tímto kusem látky vžíváte od útlého dětství, tak věřím, že vám může být příjemný či nepříjemný vzhledem k vašemu světonázoru, v konečném důsledku se s ním ale musíte naučit fungovat a pokud chcete opravdu na postavení žen v Íránu něco změnit, a to od základů, tak je velmi naivní začínat právě strháváním šátků a čádorů (jako to udělal Rezá Šáh Pahlaví v rámci svých osvětových reforem) – protože tak zničíte opět jen pouhý vnější projev něčeho mnohem hlubšího, něčeho, co nelze změnit ze dne na den.

Před deseti lety se dívky začínaly odvazovat, čádor nezakrýval vlasy na čele, byly namalované, nosívaly místo čádoru mnohem přiléhavější černý plášť, nosily černé brýle, které podobně jako další módní doplňky zraky mužů přitahují. Změnilo se něco v posledních letech? Přituhlo?
Nepřituhlo, zatím sice netaje, zpátky ke skutečnému mrazu se ale situace již zřejmě nikdy nevrátí. Narážíte na konec devadesátých let, kdy s nástupem proreformního prezidenta Chátamího (nastoupil roku 1997) došlo k uvolňování atmosféry ve společnosti. Dokonce i po „íránském jaru“, červnových volbách roku 2009, kdy se šátky zazelenaly a posunovaly ještě více z čela k temeni, aby se zas po pár měsících vše vrátilo do starých kolejí, se režim neuchyluje k výraznějším perzekucím za vyčuhující vlasy a krátké kabátky. Čas od času se sice objeví nějaký „zátah na nemravně oděné chodkyně“, ale ženy a dívky dál zkoušejí, kam až lze zajít, je to takové každodenní přetahování.

„…na pobřeží Kaspického moře jsem zažila jednu z těch zdánlivě neškodných scén, které ale dětskou mysl hluboce poznamenají. Byla jsem prostovlasá a jeden mullá se na mně hlasitě osopil: Zakryj si vlasy, nebo skončíš v pekle! Nikdy nezapomenu na tu hrůzu, již ve mně vzbudila nesnášenlivost toho muže, hrůzu, již o třicet let později oživil Chomejní.“ To je citát z pamětí Farah Pahlaví, manželky posledního íránského šáha. Ona otevřeně nazývá Chomejního a jeho vztah k ženám středověkým tmářstvím. My to nazýváme tradicí…
Hidžáb uctívaný i zatracovaný…vněj­ší projev víry, ale i manipulativní nástroj moci, to dobře věděl i Chomejní. Kéž by to věděly i Íránky, které si během Islámské revoluce dobrovolně šátky a čádory nasazovaly na protest proti šáhovi a na podporu Chomejního. Dobrovolně se poddávaly „středověkému tmářství“, protože věřily, že teprve pak budou skutečně „osvobozené.“


Íránské knihkupectví

Jak vnímáte tendence v některých evropských zemích zakázat burky?
V rozporu s tím, co píši o čádorech, já osobně se zákazem zahalování obličeje v západoevropských zemích víceméně souhlasím, i když si uvědomuji, že se tak mnoha muslimkám znesnadňuje pohyb na veřejnosti – jednoduše raději nevyjdou ven….Mimochodem, aby snad nedošlo k omylu, Íránek se tento zákaz netýká, obličej si na veřejnosti nezahalují a v cizině už vůbec ne…V zásadě se ale obávám, že zákaz zahalování obličeje opět nic zásadního nevyřeší – problémy vzájemného soužití muslimů a nemuslimů se tímto nerozplynou a uplatňování zákazu může vést k ještě větší polarizaci… Otázku lze také položit tak, zda se jedná spíše o snahu pomoci těmto muslimkám v začlenění do většinové společnosti, anebo jde spíše o jejich vystrnadění z veřejného prostoru – mnoho lidí má panickou hrůzu z kulturních a společenských hodnot, které podle nich tyto ženy reprezentují…

Peršanky jsou prý krásné, tvrdili mi Kurdové, Afghánci atd.
Tak to nelhali. Bezesporu jsou, pokud to mohu jako žena posoudit. Krásné, výrazné typy, navíc i velmi typově rozmanité – turecké, arménské, arabské, mongolské a mnohé další vlivy… Škoda jen, že mnoho Íránek „vylepšuje“ svou přirozenou krásu nejrůznějšími umělými zásahy – vyholováním a tetováním obočí, permanentní konturou rtů nebo v poslední době velmi oblíbenými plastikami nosů. Názory na ženský ideál krásy ať jsou každému dle jeho libosti, já se ale někdy zblízka těch „masek“ až zaleknu.

Nakladatelství Dar Ibn Rushd, které založil pan Bahbouh, původem ze Sýrie, vydalo před lety knihu „Zahrada vůní pro potěchu myslí“. Jedná se o jakousi příručku erotiky a lásky, kterou napsal před stovkami let Muhammad an-Nafzáví. Existuje v Íránu podobná literatura? Četl jsem na internetu (v angličtině) nařízení islámských duchovních ohledně sexuality, které zacházely do nejintimnějších detailů, např. zda si žena smí stříhat obočí nebo zda se mohou manželé, pokud je muž na cestách, věnovat sexu po telefonu.
Explicitně erotická literatura se v Íránu samozřejmě nevydává. Každá publikace musí projít cenzurním kolečkem a cenzoři cokoli mravně ohrožujícího spolehlivě vyškrtnou – mnohdy včetně toho, co je zcela nevinné – cenzoři jsou ale úzkostlivě paranoidní. Perská literární tradice nicméně k doslovně citované erotice nikdy blízko neměla, o to více se ale autoři uchylovali k rozmanitému alegorickému vyjádření a metaforám, leckdy peprnějšího rázu nežli samotný prostý popis milostného aktu. Například Nizámího „Haft pajkar (Sedm princezen)“ z 12. století či Gorgáního „Vísá a Rámín“ z 11. století jsou poutavým dokladem této sofistikovaně alegorické erotiky – přeloženy navíc do češtiny, co více si může domácí čtenář přát…


V této šírázské zahradě je pochován Háfez

Háfeze miluji již dvacet let. Jak dlouho se s ním znáte Vy?
Léta, ale patrně kratší dobu, než se s ním znáte Vy. Působit v íránistickém oboru a nevztahovat se nějak k Háfezovi je takřka nemožné, nicméně já se přiznám, že už je na mě někdy (zejména v Íránu) „přeháfezováno“ – Íránci velmi často a rádi citují nějaký příhodný Háfezův ghazel a taktéž íránští literární vědci se neúnavně a dopodrobna Háfezovým dílem zaobírají. Tento slavný básník ze 14. století patří bezesporu k vrcholům klasické perské poezie, i když se dodnes vedou spory, jak mu vlastně rozumět – čtenáři na Západě se často přiklánějí k doslovnému chápaní jeho veršů, kdežto v Íránu je pojímán spíše alegoricky, mysticky. To se týká především motivů lásky a vína, jimiž je Háfezova poezie prodchnuta.

Seznámil jsem se v ulicích Isfahánu s mladíkem, představil se jako Muhammad a hned mě tahal do knihovny a ukazoval knihy o Isfahánu i Šírázu, předčítal verše Haféze, který v Šírázu žil a je pochován. A potom jsme zašli do čajovny pod most Khaju a nenechal mě, abych za něj platil. Kde jinde na světě se tohle stane?
Ano, takovouto zkušenost mohu potvrdit a jsem za ni Íráncům vděčná – v Íránu se coby turista málokdy vyhnete nevtíravému zájmu místních a cestování v této zemi tak nabývá o to zajímavější dimenzi. Íránci jsou velmi hrdí na svou starobylou historii i literaturu a v rámci „osvěty cizinců“ se tak i rádi vymezují například vůči Arabům, ke kterým je právě cizinci mnohdy přiřazují. Íránci jsou ale rovněž velmi zvídaví – zajímá je náš „cizí“ pohled na současnost Íránu, nutí nás srovnávat a mnohdy i nechtěně generalizovat. Vedle tradiční íránské pohostinnosti a zvídavosti hraje v tomto zájmu o cizince jistě velkou roli i to, že se v Íránu stále ještě pohybuje relativně málo cizinců (především těch ze Západu), které navíc nelze zařadit mezi ony „tradiční turisty“ cestující spíše za zábavou a odpočinkem. Fascinace „jinokulturností“ bývá často oboustranná a pokud jsou obě strany ochotny vnímat a naslouchat, dochází mnohdy k nezapomenutelným setkáním.

Alí a jeho syn Hosejn – jejich obrázky zdobí každou kavárnu a většinu domovů, tady zákaz zobrazování postav neplatí. Natočili o nich Íránci nějaký oslavný film/y?
Bez podmalovaných očí Hosejna a Alího a jejich mužných a odhodlaných výrazů si snad ani nelze představit uličky íránských bázárů či zdi chodiček vedoucích k mešitám a modlitebnám. Íránci natočili o událostech v Karbalá (kde se stal Hosejn mučeníkem ) vizuálně velmi poutavý film – „Rúz-e váqe´e (Osudový den), režiséra Šahrama Asadího z roku 1994. Zajímavé je, že režisér zvolil za vypravěče pohnutých událostí křesťana, údajného svědka tragického Hosejnova konce.


V Persepoli

Přestože si národní hrdina Hosejn vzal za ženu princeznu z dynastie Sasánovců, neměl jsem nikdy pocit, že Íránci silně vnímají spojení se starou Persií. Persepolis byla prázdná, když jsem tam přijel.
Onen sňatek Araba Hosejna s urozenou Peršankou Šahrbánú je taková hezká legenda, kterou si Íránci vymysleli, aby si tak odůvodnili legitimní přenesení moci světské i duchovní z Arabů na Íránce. Legenda vypráví, že když už byla bitva pro Hosejnův tábor beznadějná, vysadil Hosejn Šahrbánú na svého slavného koně Dhuldžanáha‎ a nakázal jí vrátit se do Persie. Pronesl prý tehdy legendární výrok: "Ty jsi princezna a ne jedna z nás, a toto taktéž není tvoje válka“. Šahrbánú tedy odjela do Persie, dorazila až do Reye (což je dnešní předměstí Teheránu), kde ale narazila na nepřátelské vojsko a tak cválala až na okraj srázu hory Tabarak, která se před ní otevřela – princezna vjela dovnitř a pronásledovatelům zmizela, v průrvě se zachytil pouze cíp jejího pláště.
Že by byli ale Íránci laxní vůči svým předislámských dějinám, to si troufám oponovat. Íránci milují slovutné hrdiny, statečné bohatýry, a zašlou slávu Perské říše a celkem jim nečiní problém oslavovat jak muslimy Hosejna i Alího, tak i své starověké perské hrdiny z eposu Šáhnáme, jako byli Rostam, Sohráb, Káve a mnozí další. Dokonce i někteří ze současných politiků se čas od času vyjádří, že cítí, jak jimi prochází světlo procházející kdysi i skrytým imámem, anebo se pro změnu vztahují k velkolepé a mocné Perské říši, panovníkům Dáreovi či Kýrúšovi. Já jsem byla v Persepoli dvakrát – jednou uprostřed letních prázdnin, kdy bylo vedro a žádný rozumný Íránec nevytáhl paty z chladu svého klimatizovaného bytu nebo kanceláře, a pak o Nourúzu – tedy při jarních oslavách perského Nového roku – Persepolis byla Íránci přeplněná k prasknutí a co pět minut jsem od někoho dostávala přednášku o skvělých předislámských dějinách Persie. Takže vše je relativní.

Zcela běžně se setkávám s tím, že je Ibn Síná (Avicenna) označován za arabského lékaře. Zlobil by se Peršan hodně, kdyby to slyšel?
Určitě ano, Íránci jsou citliví na to, když je někdo směšuje s Araby. Nicméně Ibn Síná napsal takřka všechny své vědecké práce v arabštině (arabština byla tehdejším jazykem vědy a filozofie), takže je tato záměna celkem pochopitelná.

Když umělec ze socialistického Československa emigroval, jeho díla byla tabu. Jak je to v Íránu? Většina nejslavnějších režisérů žije v cizině – Makhmalbaf, Riahi, Pitts, další ze slavných – Panahí byl za podporu opozice vězněn, mají Íránci možnost vidět jejich filmy?
Vycestování z Íránu se nerovná automaticky emigraci, jako tomu bylo například u nás. Naopak, Íránci mohou svobodně pendlovat dokonce i mezi zemí „Velkého Satana“ (USA) a Íránem, pokud se samozřejmě nějak výrazně neangažují v opozičních aktivitách vůči režimu či nejsou politicky stíhaní. Co se týče umělců, kteří se veřejně distancovali od současného íránskému režimu a otevřeně jej kritizují, tak ano, jejich díla jsou tabu – Machmalbaf se ale takto vyhranil až po volbách roku 2009, taktéž Panáhí (který je v současnosti v domácím vězení). Díky internetu a černému trhnu je ale mnohem jednodušší se k zakázaným filmům dostat – kdo chce, vždy si je na vypálených DVD najde.


Isfahán – čajovna pod mostem Khaju

Jaký je v Íránu smysl pro humor? Dokáže si Peršan udělat legraci sám ze sebe? Společnost je přece mnohem více založena na mužské cti, než je tomu u nás, nebyla by potom legrace vlastně urážkou? Na téma náboženství se jistě nežertuje.
Tak to je hodně těžká otázka, popsat perský smysl pro humor. Jedna moje íránská kamarádka si libovala, jaký to máme stejný smysl pro ironii a sarkasmus – ostatní cizinci prý perskou ironii nechápou. Já jsem ale, popravdě, s ní tento pocit příliš nesdílela. Íránští muži se celkem neradi strefují sami do sebe, snad to opravdu souvisí s jejich pěstovanou hrdostí. Naopak do kohokoli jiného se strefují velmi rádi – milují humorné historky, vtipy a vtipné průpovídky na Šírázany, Esfaháňany, Teheránčany a mnohé další typizované spoluobčany, nicméně mně se celkem často stávalo, že mi jejich pointa unikala nebo jednoduše nepřišla tak hurónsky k popukání jako jim. Věřím ale, že je to proto, že „my“ jsme jednoduše z pohledů Íránců přílišní suchaři. Nicméně jedna z nejvtipnějších knih, kterou jsem kdy četla, byl právě román íránského autora Írádže Pezeškzádeho „Můj strýček Napoleon“. Íránci dokáží v literární rovině své íránství pěkně pohanět a veškeré stereotypy, které o sobě i oni sami rozšiřují, poutavě a květnatě rozvíjejí a vděčně šíří. Myslím, že to není tak úplně běžné a já si jich za to vážím – za ono přehnané vlastenectví ruku v ruce s (občasnou) národní sebeironií.

Nejvíce karikatur jsem vídal o USA a Izraeli. Žid pojídající zeměkouli, ovládající Wall Street atd. Něco podobného jako u nás v 50. letech. Ale v soukromí mi žádný Íránec nevykládal o nenávisti k USA, spíše se chtěli mít dobře jako v USA. Žádné Marg Amriká! Smrt Americe! jsem neslyšel.
Ano, člověk si musí zvyknout na dvojí realitu – obdiv k Západu i pohrdání Západem, fascinace západním konzumem a materialismem, i jeho masové odmítání a zatracování. Hodně to souvisí s historicky zakořeněnou schizofrenií Íránců podpořenou negativními zkušenostmi se „spřátelenými zeměmi“ – Velká Británie, Rusko, po válce pak USA hrály s Íránem různé rošády motivované strategickými cíly v oblasti a ropou samozřejmě. Nicméně ona propaganda je někdy opravdu spíše k smíchu, ostatně jako každá již poněkud vyčpělá propaganda. Proklamovaná nenávist spočívá sice spíše jen v rovině hysterického divadélka, které ovšem západní média ochotně přejímají jako hrůzný stav nebezpečné společnosti. Co se týče Izraele, pokud to Íránce vůbec zajímá, tak rozlišují Izraelce na „sionisty“, kteří jsou ti „zlí“ a Židy, proti kterým nic nemají. Většinu Íránců tato problematika ovšem upřímně nezajímá a spíše je rozčiluje, že vláda finančně a rétoricky podporuje utlačované Palestince i hnutí Hamás, místo aby řešila neuspokojivou ekonomickou situaci doma v Íránu.

Kauza Rushdie – trest smrti stále platí, vzpomene si někdo v Íránu na Rushdieho dnes?
Nevzpomene. Běžný Íránec rozhodně ne, mladí ho ani neznají. Ani v rovině propagandy se již Rushdie nepřipomíná. Jeho kauzy využil Chomejní roku 1989, krátce před svou smrtí, aby tak stvrdil své postavení v islámském světě.

PhDr. Zuzana Kříhová, íránistika, specializace perský jazyk a literatura, studovala mj. v institutu Dehchodá při Teheránské univerzitě. Pracuje v Ústavu Blízkého východu a Afriky, vyučuje perštinu na FFUK.

Titulní fotografii poskytla Zuzana Kříhová.