Skalica je vinařským centrem Záhoří, což dokazuje nejen počet sklípků v okolí, ale i socha postávajícího chlapíka s demižonem – tak trošku opilecky opřeného o stůl – u níž se fotí turisté. Tradice místního vinařství sahá až do 15. století, ale když jsem se vyptával v turistickém infocentru na otevřené búdy a na možnost ochutnání skalické frankovky, která má údajně „vyhledávanou, plnou nezaměnitelnou chuť“, odpovědí bylo krčení ramen. Nejznámějším místním vínem je Skalický rubín, staré značkové víno, registrované již za Rakousko-Uherska, směs Modrého Portugalu, Frankovky a Svatovavřineckého. Má tmavou rubínovou až granátovou barvu a buket po zralém ovoci. Skalický rubín se prý báječně hodí ke Skalickému trdelníku. Historie této místní speciality sahá do 18. století, kdy se ve městě usadil maďarský generál (a básník) gróf Gvadányi. Významnější dědictví ale za sebou zanechal jeho sedmihradský kuchař, který sebou do Skalice přinesl recept na trdelník. Pravý Skalický trdelník je posypaný ořechy a práškovým cukrem a má ochrannou známku EU. Jenže jakmile ji v roce 2007 dostal, už se po celém Slovensku prodával „trdelník ze Skalice“, však jsem četl výhružky, že kdyby toto (např. napodobeninu s mákem) „chcel predávat v Skalici, asi by sa defenestrácii nevyhol“. Skaličtí občané berou trdelník vážně, vždyť namotávat těsto na dřevěná trdla se ve Skalici učí i děti v mateřských školkách. Hlavně nikde ve Skalici nevykládejte, že Vám chutnal trdelník např. v Nitře a posypaný mákem. Festival Trdlofest, jehož součástí je i pečení Maxitrdelníku, se koná pravidelně v květnu.

Socha uherského krále Ludvíka I. Velikého z Anjou před karnerem sv. Anny na náměstí Slobody. Vlevo Jurkovičův Dom kultúry.

Hradby z 15. století nedaleko rotundy


Skalica

První písemná zmínka o území kolem dnešní Skalice nás zavádí až do roku 1217, kdy ho – pusté a prázdné – daroval uherský král Ondřej II. (ten, který vedl vojsko na neúspěšné páté křížové výpravě) dvěma synům nitranského knížete Tomáše. Z archeologických nálezů lze ale doložit řídké osídlení a obchodní ruch v ještě dávnějších dobách, vždyť kolem řeky Moravy vedla starověká jantarová stezka, která spojovala jih a sever Evropy už za římského panování. Ve 14. století se Skalica stala královským majetkem a uherský král Ludvík I. Veliký z Anjou ji povýšil na „Slobodné kráľovské mesto“. Právě socha tohoto panovníka stojí u kostela svatého Michala na náměstí Slobody. Ludvík I. udělil Skalici i právo vystavět městské opevnění a roku 1435 byly dvoukilometrové hradby s vodním příkopem dokončené. Z moravské strany se vstupovalo do Skalice Strážnickou bránou, z jižní strany Holičskou bránou. Z Čech do Uher vedla přes Skalici obchodní stezka a město – také díky mnoha královským výsadám – bohatlo. V 17. století patřila Skalica k šesti nejvýznamnějším slovenským městům.

Nejstarší památkou Skalice je rotunda svätého Juraja pocházející z první třetiny 11. století. O tomto datu se ale vedou spory, protože zmiňovaná darovací listina Ondřeje II. nezmiňuje ani Skalici, ani rotundu. Původní stavba byla nižší, v 15. století byla rotunda zvýšena o patro a začleněna do městského opevnění. Z 15. století pocházejí i nástěnné malby, které byly objeveny pod vrstvami omítky během oprav rotundy po 2. světové válce. Malby nejsou v dobrém stavu a stěží lze rozeznat, co představují. Jedna zobrazuje legendu o sv. Jurajovi – křesťanský rytíř Juraj někde v daleké Malé Asii zabijí draka, který si žádal jako oběť královskou dceru.
Na svahu za apsidou rotundy se dochovaly zbytky židovského hřbitova s několika náhrobky. A na vršku v sousedství rotundy, na nejvyšším bodě Skalice, kde stával středověký hrádek, postavili jezuité na začátku 18. století kalvárii. Původně zde stály jen tři kříže a tři sochy, ale později věřící vybudovali 14 zastavení a vztyčili i kříž s ukřižovaným Kristem. Ve svahu pod kalvárií bývala stará ledárna.


Rotunda svätého Juraja

Skalica má nejednoho slavného rodáka. Jednoho dokonce korunovaného – uherského krále Bélu II., ale skaličtí přiznávají, že toto tvrzení nelze stoprocentně prokázat. Ve Skalici se narodil i jeden z prvotřídních slovenských muzikantů – Marián Varga, a skaličtí by jistě zdůraznili i jméno jednoho z nejlepších slovenských hokejistů – Žigmund Pálffy, který hrával v NHL za NY Islanders, Los Angeles a Pittsburgh se na závěr kariéry vrátil domů a pomohl svému rodnému městu ke stříbrné příčce ve slovenské extralize (2009). Významné stopy zanechal ve Skalici i další rodák Pavol Blaho, lékař, politik a „národný buditeľ“. Se Skalicí je spojeno i jméno známého architekta Dušana Jurkoviče. Narodil se nedaleko Skalice ve vesnici Turá Lúka (u Myjavy) a přestože působil především na Moravě a v Čechách (mj. křížová cesta na sv. Hostýně), jeho projekty najdete i ve Skalici, např. Spolkový dům Katolického kruhu (dnešní Dom kultúry) a vinohradnickou búdu rodiny Blahových.

„Skalica je pjekné mjesto“ zpívá se odedávna v jedné lidové písni. Nikde ve Skalici jsem ji nezaslechl, ale s jejími slovy se dá souhlasit, podobně jako s textem z reklamního letáku, že: „majestát kamenných múrov sakrálných staveb a mestského opevnenia, pôvab starých uličiek, rozmanitých zákutí a čaro lipových alejí nás nenechá na pochybách, že Skalica je pjekné mjesto“.
A tip na to, jak přijet do Skalice – lodí, např. ze Strážnice, nedaleko města je totiž přístav na Baťově kanálu.

www.skalica.sk
www.batacanal.cz
www.prvaplavebna.sk
www.trdlofest.creatiff.sk