Když si dnes vzpomenete na Zambii, jaká tři slova Vám přijdou na mysl, a proč? Kdybych měl odpovědět já – Zambezi, Viktoriiny vodopády, Emil Holub. Všechny tři silně souvisí. Vy jste ale v Zambii žila rok a věnovala se fenoménu tradičního čarodějnictví, čili to budou nepochybně jiná slova.
Hřejivý pocit – tato slova obsahují mnohé z toho, jak pamatuji Zambii. Hřejivý pocit ze slunce, neboť Zambie je – kromě období dešťů – neustále zalitá sluncem, které mění barvy i v průběhu dne, což je okouzlující. A tu hřejivost a kousek toho slunce mají v sobě místní lidé, kteří jsou neskutečně vstřícní a plní optimismu a pozitivního náhledu na svět, přestože jejich životy jsou poznamenané nemocemi a finančními problémy. Za třetí se mi vybaví nsima, kukuřičná kaše, která se vaří v Zambii na každém rohu a kterou jsem si nesmírně oblíbila a pokud mám možnost, tak ji s chutí vařím i doma.

Sem s receptem, pokud není tajný.
V Zambii se prodává kukuřičná nahrubo namletá mouka tzv. unga, kterou u nás stěží seženete, možná v nějakých specializovaných obchodech. A tak nezbývá, než použít hrubou mouku nebo krupičnou kaši. Vaří se to tak, že se do trošky vařící vody za stálého míchání přisypává postupně mouka, která vytvoří kaši. Je nutné to neustále odspodu míchat, aby to houstlo, a až v tom prakticky stojí vařečka, je hotovo. Nsima se vždy vaří ve velkém kotli, protože místní žijí ve velkých rodinách se spoustou dětí. Když jsem se ze Zambie vrátila, nachystala jsem pro přátele nsima večírek, neboť jsem dovezla nějaké to kilo originální mouky. Nebyli jsme ale téměř schopni kaši na obyčejném vařiči připravit, jeden držel hrnec, druhý míchal a třetí sypal mouku, zkušené zambijské kuchařky by se nám asi pěkně vysmály, vždyť ony jsou v přípravě nsimy zběhlé a trénované. Mimochodem, na míchání husté kaše ve velkém hrnci potřebujete také překvapivě hodně fyzické síly.

Překvapilo mě, že se lidé k Vašim dotazům na čarodějnictví stavěli vstřícně, vyprávěli Vám ochotně své příběhy, mohla jste asistovat samotným rituálům odhalování čarodějnic. Co bylo důvodem té vstřícnosti?
Je to o vstřícnosti lidí v Zambii, jsou otevření. Asi tací nejsou ke všem cizincům, ale pokud jim dáte najevo zájem, vysvětlíte jim, co vás do Zambie přivedlo, pak vám budou ochotně vyprávět o své kultuře a sdílet s vámi své starosti i radosti. Jiné je to např. v Beninu, kde jsem dělala výzkum o vodun (vúdú). Tam je vše více zkomercializované a za všechny informace o náboženství a rituálech musíte zaplatit. Místní si již dobře uvědomují, že se jedná o jejich kulturní dědictví a že to lze zpeněžit. To zatím v Zambii není. Traduje se zde, že když zemře stařec, jakoby vyhořela celá knihovna a proto jsou rádi, když někdo sbírá informace o jejich kultuře a sepisuje je, což byl můj případ. Každopádně je důležité chovat se podle jejich společenských pravidel, být pokorný a nepovyšovat se, výhodné je naučit se jazyk a dávat najevo zájem o jejich kulturu. No, a já mám takovou přátelskou náturu, kterou jsem vložila i do svého výzkumu v Africe.

Fotografování – leckde v Africe se člověk, pokud fotí bez dovolení, dostane do problémů. Domorodci to odmítají právě kvůli čarodějnictví, aby přes fotografii nebyla páchána nějaká kouzla. Pomiňme nyní fakt, že někde jen chtějí peníze a pak si foťte, jak je libo. Jak se fotí v Zambii?
V Zambii jsou lidé k fotografování vstřícní, zvláště, jste-li s nimi v bližším kontaktu. Mně obvykle rádi pózovali, vždy mi připomínali, abych si nezapomněla fotoaparát, že tentokrát budou zajímavé rituály, ať mám vše zdokumentované. Vzpomínám si, jak jsem měla jednou zakázáno fotit a natáčet z rituálních a náboženských důvodů, protože se jednalo o posedlost duchem předka a duch si natáčení nepřál. Pokud fotíte cizí lidi nebo pokud navštívíte turisticky známý trh jako např. Maramba market v Livingstonu, který mimochodem vřele doporučuji, může se vám stát, že lidé budou chtít za fotky zaplatit menší peníze. S tím, že by přes fotografii někdo ukradl nebo začaroval jejich duše, jsem se nesetkala. V Lusace ale lidé věří tomu, že je čaroděj může začarovat skrze jméno, takže se neradi představují do telefonu nebo odmítnou napsat své jméno na kousek papírku.


Doktor Banda Lekani

Proč si duch nepřál zdokumentování, byly obavy, že by byl na kameře vidět?
To jsem se přímo nezeptala, ale duchové jsou konzervativní, mají rádi tradiční věci, např. vařené pivo, které je rozhodně jako obětina vhodnější než kupované lahvové. Duchové prostě nemají rádi přístroje a moderní techniku, proto mívají lidé během rituálů vypnuté i mobilní telefony.

Kavundula – kouzlo způsobující rozpad manželství, píšete, že je to nejrozšířenější kouzlo v Lusace.
Kavundula je skutečně jedno z nejoblíbenějších a nejdostupnějších kouzel v Zambii, které si můžete opatřit kdekoli na trhu nebo u léčitelů. Není na ní nahlíženo jako na čarodějnictví, ale na kouzlo, které ženě dopomůže získat milovaného muže, často i přes rozpad jeho manželství. Jakmile se kavunduly dotyčná manželka nechtěně dotkne, dostaví se okamžitý efekt, nejčastěji v podobě hádky. Právě kavundulou se vysvětluje rostoucí rozvodovost, což byl v minulosti téměř neznámý pojem. Otázkou je, jestli je rozšíření kavunduly nějak spojené s rostoucí rozvodovostí v současné době, já se domnívám, že ano. Je těžké určit, zda-li je kavundula starý či novodobý fenomén, protože neexistují žádné historické prameny, které by magické praktiky v Zambii dokumentovaly.

Čarodějnictví je úředně zakázáno. Znáte nějaké případy úředního pronásledování a soudního přelíčení proti čarodějnicím?
V knize jsem to nezmiňovala, ale byla jsem svědkem procesů s čarodějnicemi u lokálních soudů v Lusace. Nejsou tak časté jako v západní Africe, ale i v Zambii se lze setkat s případy žalob, že byl někdo začarován třeba blízkým či vzdáleným příbuzným. Někdy bývá k soudu přizván jako poradce důvěryhodný léčitel a specialista na čarodějnice. Ten věštbou obvinění potvrdí nebo naopak vyvrátí. V Zambii existuje zákon proti čarodějnicím, tzv. „witchcraft act“, který zavedli v roce 1911 Britové nejen proti čarodějnictví, ale i proti sílícímu vlivu léčitelů. Zákon tak zakazoval čaroděje i léčitele a házel je do jednoho pytle. Tento zákon je částečně v platnosti dodnes a je využíván primárně v procesech s čarodějnicemi, nikoli léčiteli. Hranice mezi nimi je ale velmi tenká a tak se stává, že i léčitelé jsou obviněni z čarodějnictví. S takovým případem jsem se osobně nesetkala, ale znám ho z doslechu.

Jedním ze signálů, že je člověk začarován, jsou děsivé sny. Vašim hrdinkám se zdály šílené sny, byly nuceny jíst lidské maso, nosit na hlavě mrtvoly atd. Africké sny se mi zdají mnohem „barvitější“ než evropské.
Symbolika snů je kulturně podmíněná. Sny jsou v Zambii chápány jako prostředek komunikace mezi člověkem a neviditelným světem, proto je jim přikládána taková vážnost. Analýza snů je součástí věšteckého procesu a diagnózy. Existují ustálené vzorce, které odkazují na to, zda je člověk je očarován nebo ho posedl duch. V antropologii se problematikou snů nikdo příliš nezabývá, což je škoda, protože sny jsou dle mého názoru klíčem k interpretaci nejen čarodějnictví, ale obecně představ o světě. Pacienti a léčitelé, se kterými jsem se setkala, neviděli zásadní rozdíl mezi realitou a snem. Když je v noci napadla čarodějnice ve snu, věřili, že je napadla skutečně. Jelikož jsem vyslechla stovky příběhů a snů, logicky se obavy z čarodějnic promítly s postupem času také do mých snů. Vždy, když se mi zdál nějaký podivný sen, svěřila jsem se s ním léčiteli a většinou jsem dostala nějaké bylinky.


S posvátnou kozou

„Vy běloši si navzájem tolik nezávidíte jako my černoši. Když se někomu daří a je v něčem dobrý, umíte ho ocenit a říct mu: jsi chytrý, jsi dobrý. U nás hned začnou lidi takového člověka nenávidět a obviní ho z čarodějnictví.“ To Vám vyprávěl jeden z hrdinů Vaší knihy.
Závist je podstatou, hnací silou čarodějnictví. Nejvíce je zakořeněno tam, kde jsou znatelné rozdíly ve společnosti, tj. například mezi chudými a bohatými, úspěšnými a neúspěšnými. Jakmile v rodině nebo v blízkém okolí někdo náhle zbohatne, je podezřelý a je hned obviňován z čarodějnictví. Ty peníze přece nemohl získat jinak, než že někoho očaroval a na jeho úkor zbohatl, kolují o něm pomluvy. Čarodějnictvím je tedy vytvářen tlak na člověka, který zbohatl, aby se dělil s ostatními. Tato sdílená solidarita je jednou z podmínek společenského soužití. Za čaroděje je tak nejčastěji označován ten, kdo je bohatý a lakomý.

V jednom příběhu z Vaší knihy požádala žena o pomoc léčitele poté, co se jí ztratily tři děti. Léčitel odhalil viníka-čaroděje, kterým byl manžel a otec dětí. Z příběhu snad vyplývá, že děti zabil, aby jejich mladou krví oživil své pozemky a ty byly úrodnější. Byl odhalen, léčitel ho podrobil rituálu, který zničil jeho čarodějnou moc, ale nebyl nijak potrestán, nestál před žádným soudem.
To, že by děti zabil, je málo pravděpodobné, podle slov matky děti zmizely. V Zambii je dost rozšířený obchod s dětmi (ale také s mladými ženami) a varují před ním i billboardy u cest. Zastaví kamion, unesou děti a odvezou třeba do Jihoafrické republiky. Takže čarodějnictví může odrážet i problematiku obchodování s dětmi.

V úvodu Vaší knihy popisujete první pocity z Lusaky, o světle, které obejme Zemi, „aby si až do večera pohrávalo s pastelovými odstíny rozkvetlých stromů, pestrobarevných látek chitenge obmotaných kolem boků afrických žen, pokreslených zdí i kapot autobusů, a duhových slunečníků prodavačů. To vše bylo pravým potěšením pro oko Středoevropana, který sem právě přicestoval ze šedivé, blátivé zimy. Zadumané obličeje Čechů zachumlaných do objemných šálů a čepic vystřídaly ze dne na den tváře Afričanů rozzářené úsměvem.“ A jaký je vstup do Zambie hned po příletu? Když jsem přiletěl do černé Afriky, pamatuji nepříjemné úředníky na letišti, žádný úsměv, a cestou z letiště dvě nebo tři policejní kontroly ozbrojených a opilých strážců zákona.
S tím jsem se nesetkala. Do Zambie jsem letěla třikrát, a tedy třikrát jsem zažila vstup do země i odlet a jediným problémem, který se pravidelně opakoval mně i jiným cestujícím, byla ztracená zavazadla, která doputovala za týden za dva. Úředníci či policisté bývají spíše apatičtí než agresivní. Mnohdy jsou také nápomocní, když je požádáte o radu nebo pomoc. Když jsem byla v centru Lusaky okradena, zavolali mi taxi a domluvili s řidičem, ať mě odveze domů. Se státními úředníky jsem neměla negativní zkušenosti ani na soudech, během výzkumu čarodějnických procesů.
Tak jako v jiných afrických státech i v Zambii je byrokracie přebujelá a vyřizování papírů zdlouhavé. Já si tím papírováním a žádostmi o povolení prošla např. když jsem se potřebovala dostat ke kartotéce pacientů psychiatrické léčebny. Když se mi podařilo se tam dostat, byli již lidé velmi vstřícní.

Píšete, že jste byla v Lusace naprosto šokována množstvím kostelů, které jsou takřka na každém kroku. Kromě anglikánských, římskokatolických a protestantských kostelů zmiňujete řadu synkretických a letničních církví.
Zambie přijala křesťanství poměrně pozdě, až na začátku 20. století, nicméně jeho rozvoj byl závratný. V úřadu, který registruje nové církve, jsem se dozvěděla, že od vyhlášení nezávislosti v roce 1964 registrují v Lusace každý rok 200–300 nových církví. Kostely jsou takřka na každém kroku a nepotkala jsem žádného Zambijce, který by nevěřil v Boha. Tak jako i jinde v Africe se křesťanství kombinuje s tradiční vírou v předky a duchy.


Doktor Mudenda při rituálu čištění domu

Předpokládám, že v Zambii (především v Lusace) téměř všichni mluví anglicky. Vy jste na ně promlouvala v místním jazyce a píšete, že jejich reakce na Vaše chyby byly velmi emotivní a vyvolaly záplavy smíchu. Ale na druhé straně jste byla oceňována za zájem o místní jazyk a kulturu.
Ne, nemluví anglicky, angličtina je sice úřední jazyk, ale vzdělanost je poměrně nízká. Velká část dětí končí školu ve třetím čtvrtém stupni základní školy, takže se angličtinu nemají kde naučit, protože ty první roky probíhá výuka v lokálním jazyce. Především lidé z chudých vrstev, žijící v compoundech, anglicky prakticky nerozumí. Proto jsem se rozhodla učit lokální jazyk chinyanja. Ty výbuchy smíchu nad mým neomaleným používáním chinyanjy byly přímo od srdce. I když si na mě ukazovali prstem, nebyla to škodolibost, smáli se radostí, že se učím jejich jazyk. Byli otevření komunikaci, neustále mi pokládali otázky, abych jim odpovídala. Bohužel, neexistuje žádná učebnice gramatiky ani slovník jazyka chinyanja, a učit se jen z poslechu bylo náročné.

Zaujalo mne, jak píšete, „typické zambijské občerstvení“ – Coca Cola a jahodové sušenky. Tipnu si, sušenky jsou dovážené z Číny? Je hodně Číňanů v Lusace?
Ne, sušenky jsou přímo ze Zambie a chutnají dost uměle. Jsou levné a jahody připomínají jen barvou náplně. I Coca Cola je dostupná a levná. Prodává se zmrazená na kost, protože v obchodech mají místo ledniček mrazáky. Vyrábí se přímo v Zambii. Co mě šokovalo, jsou děti, které vyrůstají od malička na coca cole – tzv. Coca Cola children. Matky dávají kolu i malým kojencům, aby měli dostatek cukru a tloustli. Číňanů jsem v Lusace moc nepotkávala, ale je tam hodně Indů. Obnova infrastruktury je dotována z japonských grantů, např. silnice z Lusaky do Livingstonu, a dováží se hodně ojetých japonských aut. Čínská ekonomická invaze do Afriky není v Zambii viditelná.

Vyslechl jsem v Africe stížnosti žen na náklonnost mužů k alkoholu. Na otce, kteří své skromné příjmy utápí v hospodách, zatímco ženy pracují na polích a děti umírají na malárii.
Nemyslím si, že by byl alkoholismus v Zambii nějakým vážným problémem. V compoundech pijí především ti z nejslabších sociálních vrstev, ti, kteří nemají rodinu a o všechno přišli, ti pijí v důsledku zoufalství, které je potkalo. Naopak v klubech zase pijí spíše lidé z bohatších vrstev, kteří si drahé pivo nebo víno mohou dovolit.


Chilubi-vúdú panenka

Jaké jsou Viktoriiny vodopády?
Ohromující. Živelné. Nespoutané. Když jsem je navštívila v období sucha v říjnu, byly naprosto vyschlé a mohla jsem se procházet korytem řeky a dokonce se i koupat v tzv. Devil´s Spoon, tedy Ďábelské lžičce, kde ležíte v přírodním bazénku a díváte se dolů pod sebe na těch 108 metrů výšky. Je to vzrušující podívaná. U vodopádů jsem byla dvakrát i v období dešťů v únoru a březnu a… bylo to nepředstavitelné, voda hučela na 10 kilometrů, připadala jsem si jako v bouři na moři. Fotit se příliš nedalo, dopadaly na mě tisíce kapek, byla jsem úplně mokrá, neboť jsem šla bez tradiční pláštěnky, které tady půjčují. Sešla jsem i dolů k řece a po břicho se brodila vodou, bylo to nebezpečné, ale vzrušující.

Doporučila byste dovolenou v Zambii? A co doporučíte navštívit v Zambii kromě Viktoriiných vodopádů?
Doporučila, bez váhání. Kromě vodopádů stojí za návštěvu krásný národní park Lower Zambezi. Z Lusaky to není daleko, ale bohužel dobrá silnice končí někde v polovině cesty. A na západě země v lozijském království se slaví svátek Ku-omboka, který souvisí s každoročními záplavami na Zambezi, kdy se Loziové stěhují do výše položených vesnic. Celá slavnost, které vévodí stěhování lozijského krále litungy ze zaplaveného sídla Lealui, kde žije během sezóny sucha, do výše položeného paláce Limulunga, trvá několik dní. Plavba nazdobených lodí přepravujících krále z jedné strany řeky na druhou, doprovázená bubnováním a tradičními tanci skýtá nevšední podívanou.

Čemu by se měl člověk dle Vašich ročních zkušeností v Zambii vyhnout?
V souvislosti s kauzou zadržených Čechů bych doporučila být obezřetný při fotografování. Je také nebezpečné vydávat se ve večerních a nočních hodinách do compoundů. Příliš bych nedoporučovala řízení aut. Místní řidiči se moc nezabývají rozdílem mezi dálkovými a potkávacími světly a většinou protijedoucího oslní. A protože lidé zde chodí po silnicích i pěšky, mohlo by se vám stát, že někoho srazíte a zabijete. V takovém případě se z toho nevyvlečete, platí totiž dvojí metr v posuzování prohřešků místních a cizinců. Doporučuji vyhýbat se kontaktů s krví, každý přibližně pátý člověk v Lusace je nakažený AIDS, vyhnula bych se i hospitalizaci v nemocnici. A nekoupejte se ve stojatých vodách kvůli bilharzióze.
Při kontaktu s lidmi je slušnost odpovědět na pozdrav, mnozí vás budou zdravit, buď v lokálním jazyce nebo anglickým hello, pokud neodpovíte, můžete se setkat s negativní reakcí i verbálním napadením. Místní jsou také hákliví na arogantní chování a povyšování se. A nemají rádi spěch, proto je lepší, když si na kontakt vyhradíte čas, který zde neplyne tak hekticky jako u nás. Např. když se někoho na něco zeptáte na ulici, nevybafněte na něj, co potřebujete či hledáte, a hned po odpovědi neutíkejte dále. Naopak, vyhraďte si pět minut, vysvětlete, kdo jste, co tam vlastně hledáte, mějte bližší, osobnější kontakt.

Kateřina Mildnerová (1978)
afrikanistka, sociální a kulturní antropoložka, působí na Katedře antropologických a historických věd Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Oblastí jejího dlouholetého vědecko-výzkumného zájmu je antropologie náboženství, umění a medicínská antropologie. Svou pozornost věnuje především fenoménu čarodějnictví v subsaharské Africe, africkým křesťanským nezávislým církvím v urbánním prostředí, proměnám tradičního léčitelství v současné Zambii, náboženství a umění vodun v Beninu.
Kniha „Můj soused je čaroděj“ vyšla letos v nakladatelství Jota. V květnu 2012 má vyjít druhá kniha K. Mildnerové „Pití fetišů“ o náboženství a umění vodun (vúdú) v Beninu.