Ohrid je jedním z nejstarších jezer na Zemi (podle odhadů je staré až 4 miliony let), a patří také k nejstarším centrům křesťanství. To se zde rozšířilo již kolem roku 60 a v okolí prý stálo na 365 kostelů, tedy pro každý den v roce jeden. Z Ohridu šířili křesťanskou víru a vzdělanost žáci sv. Cyrila a sv. Metoděje, především sv. Kliment Ohridský, který předtím působil i na Moravě. Do Ohridu ho vyslal bulharský kníže Boris I., který se nechal roku 864 pokřtít. Krásné staré kostely tyčící se nad jezerem jsou ale na makedonské straně. Pokud se vydáte ke kostelům po vodě, rozhodně dbejte na bezpečnost lodi, na kterou vstupujete – minulý rok se asi sto let stará loďka nevybavená záchrannými vestami a přetížená turisty rozlomila několik set metrů od břehu jezera a na dvě desítky bulharských poutníků utonulo. Před náročnou cestou dále na jih jsem si báječně zaplaval v průzračné vodě a posílil se pečeným pstruhem zvaným koran, jedním z více než sta endemických živočichů žijících v až 285 metrů hlubokém jezeře. Místní hospodští cenu stále zvyšují, a přestože jsem obědval ve zdánlivě chudé Albánii, za rybu jsem zaplatil osm euro. Albánii patří jen třetina jezera, zbytek je územím Makedonie, lépe řečeno FYROM. Tak nazývají svého severního souseda a bývalou součást Jugoslávie nejen Řekové, pod tímto názvem ho uznává i EU (Řeky název Makedonie dráždí a odmítají ho, protože historičtí Makedonci byli Řekové, nikoli Slované).


Korcë – malá Paříž

V Korcë, bývalém kulturním centru Albánie přezdívaném „malá Paříž“, mě uvítala vlajka Evropské unie na náměstí. Korcë leží ve výšce 850 metrů nad mořem a bývá zde příjemně i v horkých letních měsících. Přestože mi všichni doporučovali archeologické muzeum a sbírky ikon, to nejzajímavější v Korcë jsou ulice, lidé na trzích a také obtěžující zástupy měničů peněz. Jak tomu na balkánských trzích bývá, koupíte téměř cokoli – zbraně, koberce, zvony, fosilie (vyvážet se nesmí), pirátské kopie. Trasa dále do Gjirokastry (nebo Gjirokastër) zapsané na seznamu památek chráněných UNESCO, vede po albánsko-řeckém pomezí pohořím Gramoz, jehož nejvyšší vrcholy dosahují dvou a půl kilometrů. Zde rozhodně nedoporučuji kochat se přírodou za jízdy. Nezpevněné krajnice, dlouhé úseky jen úzká nevyasfaltovaná cesta. Měl jsem pocit, že jsem blíže sněhem pokrytým vrcholům, než lesům tam někde dole v nepřístupných roklích kolem dravě se řítících průzračných vod. Po takových cestách to jde hodně pomalu, po hodince jízdy to vypadalo, že jsem na stejném místě, jen o pár stovek metrů výše.

Ali Paša Tepelenský – ze zbojníka politikem

Nejdříve jsem dorazil do Përmeti, kde rodák z Gjirokastry, dlouholetý diktátor Hodža (v islámském prostředí znamená pojem „hodža“ vzdělanec), založil svou partyzánskou brigádu a v roce 1944 zde kongres zvolil prozatímní vládu, která se ujala moci. Zůstala u ní pod Hodžovým vedením – jak bývá u komunistických vlád obvyklé – desítky let a režim přetrvával i po jeho smrti. Další zastávkou bylo Tepelenë. Před dvěma sty lety se lidé v celém kraji třásli před zbojníkem Ali Pašou Tepelenským. Z rošťáka se ale díky nabytému lupu stal úspěšný politik, který se dokázal zalíbit sultánovu dvoru v dalekém Istanbulu a dostal do své správy řeckou Ioaninnu a jižní Albánii. Ali Paša panoval i v Gjirokastře, a dal vybudovat pevnost v Butrintu, dnes známému díky řeckým a římským památkám. Ali ale neznal mezí, jeho moc příliš vyrostla a tureckou trestnou výpravu nakonec nepřežil. Možná proto, že Albánie oněch časů ještě neměla systém bunkrů vymyšlený komunistickou vládou. Stovky tisíc jich bylo postaveno nejen na úbočích hor, ale také uprostřed vesnic i měst, na pobřeží a kolem silnic. Dnes slouží buď jako náhodné toalety nebo skladiště. A některé si barevně pomalovávají turisté. Dalším divem Albánie jsou skládky. Po několika dnech albánského dobrodružství se do člověka vkrádá pocit, že se zde obětuje nějakému bohu odpadků. Nikde jsem nezaregistroval jediný odpadkový koš či kontejner. A tak jsou skládky prostě všude. I v centru města vedle slušného hotelu nebo na pláži. Nikdo neuklízí, alespoň jsem nikdy neviděl nikoho se skládkami jakkoli nakládat.

Natáhnout ruku a odložit klobouk na špičku minaretu

„Gjirokastër je patrně jediným městem na světě, kde když někdo zakopne, nespadne do příkopu, ale na střechu domu". Těmito slovy popsal své rodiště světoznámý spisovatel Ismail Kadaré. Snad jen díky skutečnosti, že zde vyrůstal i malý budoucí diktátor Hodža, se zachovalo staré jádro města. Komunistická výstavba se ale nevyhnula ani tomuto kraji a tak kolem starého města rostly tradiční paneláky, které dnes chátrají neméně než budovy z 19. století. Přestože staré město podléhá přísným zákonům, stavby podléhají věku a nezájmu. V posledních letech se řada prázdných domů zřítila a rodný dům Kadarého shořel. Řečtí obyvatelé odešli po pádu komunistického režimu do Řecka a podobně se zachovali i Židé, kteří se odstěhovali do Izraele. Za komunismu bylo stěhování zakázáno, dnes ale obyvatelé chudého jihu míří na sever, především do metropole Tirany. Atmosféra Gjirokastry se vytratila a fascinující duch města spoutávající každého poutníka – jak vypráví Kadaré – byl těžko k nalezení. Restaurace a kavárny jsou pusté, domy opuštěné. Přesto si uličky Gjirokastry uchovaly půvab. Vždyť základy jednoho domu jsou často v úrovni střech jiných. Kadaré však nepochybně přeháněl, když tvrdil, že stačí natáhnout ruku a odložit si klobouk na špičku minaretu.


Gjirokastra

Hrad v Gjirokastře ukrývá muzeum zbraní a dokonce americkou stíhačku. Tu prý sestřelili v 50. letech a pilota špióna vydali zpět do USA. Co je na historce pravdivého, nevím, znáte komunistické legendy (sestřelené letadlo vypadá docela neporušeně). Z hradu je okouzlující výhled nejen na okolní kopce, ale i dolů na staré město a šedé střechy z břidlicových tašek. Z hradeb se jistě rád díval na město i Kadaré, který byl už v 60. letech vůdčí osobností albánského kulturního života a postupně vyrostl v jednoho z nejuznávanějších spisovatelů světa. Kadaré bystrými alegoriemi mistrovsky napadal totalitní režim. Např. v románu „Palác snů“ na pozadí Osmanské říše a její byrokracie, rozpitvává špehování lidí v Albánii. Vymyslel tzv. Oddělení snů, kam přicházejí zotročení lidé a povinně oznamují úředníkům obsah svých snů. Kniha byla v roce 1981 okamžitě zakázána, komunisté pochopili, že příběh je o nich.

Ve spárech berbera

A protože na cestách má člověk vyzkoušet co doma nemá, navštívil jsem mistra holičského, zde zvaného berber. Toto povolání již v Čechách dávno zaniklo, ale tady na albánském jihu je berberů habaděj. Můj berber uměl slušně italsky (italštinou se dorozumíte v Albánii rozhodně nejlépe, angličtinu si schovejte pro jiné kraje) a uvítal mě slovy, že za čtyřicet let jeho holičské živnosti jsem první Čech, který usedl do jeho křesla. A následovalo přání sta let mně i mým dětem. Po zdvořilostním úvodu se s břitvou v ruce rozpovídal o tom, jak jeho děda bojoval s Řeky, že čte Puškina a jeho dcera dělá korektorku knih. Příjemně strávena čtvrthodinka stála necelá tři eura.

Zákon krevní msty

Albánci jsou nepochybně velcí válečníci. Zdá se, že beze zbraní by tento národ chřadl. I v písních se zpívá o zkáze, cti a smrti. Albánské klany v minulosti v izolovaných horských oblastech, kam nedosahovala centrální moc, vytvářely zákony vlastní. Jedním ze základů jejich práva, tzv. Kanunu (z řeckého kanón) byla vždy krevní msta. O této albánské chartě smrti, říká jeden z hrdinů Kadarého knihy Krvavý duben: „Je to jedno z nejvýznačnějších ústavních děl, které kdy spatřilo světlo světa, a my, Albánci, bychom měli být hrdi, že jsme jeho tvůrci.“ Krevní msta často nevznikala kvůli vášni ze zločinu, ale jen proto, že to vyžadovala pravidla. Pak končily životy ve spirále desítky let trvajícího násilí kvůli drobným nerozvážnostem jako je pohled na ženu či nevhodná slova. Nebo urážka či zabití hosta, který je v Kanunu nedotknutelným polobohem. Albánec, u kterého se afekty neočekávaně střídají, je dnes přítelem a zítra zuřivým nepřítelem kvůli chybičce, kterou si cizinec ani neuvědomuje. Drastický obraz krevní msty popisuje Kadaré: „Do těchto zákonů se Albáncům jednoho dne zapletou nohy jako do lan, upadnou a již nevstanou.“ Kamenné věže, přezdívané „kula“, v nichž se ukrývali muži ohrožení vendetou, zdobí dodnes albánský venkov. Horalé prý dávali svým narozeným potomkům do vínku přání: „Nechť žije dlouhý život a zemře kulkou z pušky.“ A příbuzní nevěsty předávali ženichovi na svatbě „požehnaný náboj“, který má použít v případě, že ho žena podvede.


Dnes mladé Albánky chodí v minisukních, časy, kdy příbuzní nevěsty předávali ženichovi na svatbě „požehnaný náboj“, jsou minulostí.

I Turci prchali před Albánci

Albánci, potomci Illyrů, kteří v této oblasti žili před více než 2500 lety, rozhodně nejsou náboženskými fanatiky, mnohem výraznější vliv než islám či křesťanství pro ně má etnická příslušnost (již v 19. století se prý objevilo heslo „Náboženstvím Albánie je albánismus“). Jejich zemí prošla kultura řecká, zabydlely se zde římské legie (v Appolonii působil i Octavianus, pozdější první císař Augustus). V jižní Albánii najde milovník historie ilyrská hradiště, řecká divadla i římské amfiteátry. Největší vliv ale zanechala turecká nadvláda. Jediným, kdo dokázal odolat přívalu tureckých vojsk, byl Gjergj Kastriot, zvaný Skanderbeg. Sjednotil věčně znesvářené a vendetou posedlé kmeny a poslovi sultána – aniž prý přerušil večeři – odpověděl: „ať tedy tvůj vládce s nejsilnější armádou přijde sem“. A z hor se na osmanské šiky vyřítily tisíce horalů a sám sultán prchl před tímto přívalem. Po Skanderbegově smrti ale Albánci nenašli rovnocenného následovníka a svůj boj o nezávislost prohráli.

Po náročné cestě divokým krajem si člověk nejlépe odpočine na pláži. S koňakem, pojmenovaném po albánském hrdinovi Skanderbegovi, a s pohledem na ostrov Korfu kam z přístavu Sarandë denně vyplouvají trajekty.