Cílem mého putování je Altiplano, náhorní rovina ve výšce kolem 4500 metrů nad mořem, na peruánsko-bolívijsko-chilských hranicích. Prvním dostaveníčkem po přeletu And ale muselo být santiagské Plaza de Armas, určitě jedno z nejúchvatnějších náměstí světa. Ne pro katedrálu, ani pro jezdeckou sochu zakladatele města Pedra de Valdiviy, ani pro umělce, kteří zde nabízejí své kýčovité obrázky, portréty nebo malby na gramofonové desky. Ani pro pohrobky castrismu prodávající kalendáře i knihy s Che Guevarou. Ale ten shon lidí a holubů… Děti koupající se ve fontáně, muži hrající šachy v altánku, diskutující hloučky. Tady se schází Chilané všech věků, postavení i názorů. Ne všem se ovšem líbí, že Valdivia shlíží z koňského hřbetu na „své“ město, Pablo Neruda jeho smrt z rukou indiánů oslavoval:
„Valdivia, vetřelecký capitano,
mečem rozdával celou mou zemi mezi zloděje:
„Tohle je tvoje, Valdési,
tohle je tvoje, Montero,
tohle je tvoje, vojenská děvko Inés.
Rozdělili mou vlast,
jak mrtvého osla ji rvali na cáry.
…Rozsekána na kusy byla má země,
meči, které se na ni vrhly.
A pak trhali ukradené dědictví
baskičtí lichváři a vnuci Loyolovi.“
(Pablo Neruda – Veliký zpěv)


Plaza de Armas se sochou zakladatele Santiaga, tolik nemilovaným některými Chilany

Chile je zemí básníků. Prý je zde dokonce více básníků než čtenářů. Každopádně dva nejslavnější – Pablo Neruda a Gabriela Mistralová byli za své dílo oceněni Nobelovou cenou. Já jsem se v Santiagu setkal s jinými básníky. Průměrnými a línými. Na Plaza de Armas i pod kopcem sv. Lucie jsem byl pravidelně oslovován místními studenty, kteří mi nejprve nabídli k přečtení na papírku napsanou báseň (prý jejich vlastní) a po krátkém rozhovoru si samozřejmě nezapomněli říct o příspěvek na drahé studium. Za všechno může Pinochet, slýchal jsem stížnosti na skutečnost, že studia nejsou zdarma. Tito „studenti“ však dokázali většinu dne strávit v centru města, obtěžovat se svou prý těžkou situací cizince a nějak tak ztráceli čas na jinou, studijní či výdělečnou činnost.

Znovu jsem si ale uvědomil, jak rozdělená je dodnes chilská společnost v pohledu na osobu Augusta Pinocheta. Pro jedny vrah a fašista, pro druhé člověk, který zachránil zemi v okamžiku totálního politického i hospodářského rozvratu způsobeného nastupující komunistickou diktaturou kubánského typu. Ti první argumentují několika tisíci mrtvých lidí, ti druzí zdůrazňují, že Pinochet zemi, která za Allendeho upadla do absolutního chaosu (a v níž byl Fidel jako doma), přivedl k hospodářskému rozkvětu (na jihoamerické poměry). Četl jsem za svého pobytu v Chile statistiku, v níž tato jihoamerická země figurovala na druhém místě na světě v průhlednosti ekonomiky. Před všemi evropskými státy i USA. A o desítky míst před tou naší. A především jsem se v Chile cítil bezpečně. Na rozdíl od jiných jihoamerických států, které si, bohužel, taktéž prožily své vlastní diktátory a tisíce mrtvých a nezvěstných.


Plaza de Armas – setkání šachistů, holubů i pohrobků castrismu prodávajících kalendáře a knihy s Che Guevarou

Autobus v Chile – symbol pořádku

Dálkové autobusy v Chile, to je kvalita, řád a pořádek. Příjemné zjištění vzhledem ke skutečnosti, že se jeden z nich stal na více než 30 hodin mým domovem na cestě ze Santiaga na sever do Aricy v blízkosti peruánských hranic. Ještě před odjezdem mě ale vyděsily titulky novin křičící ze svých úvodníků: Virus Hanta udeřil v kaňonu Maipo! Ve všech médiích se bouřlivě diskutovalo o šířícím se viru, který se přenáší z krysích výkalů na člověka vzdušnou cestou a ohrožuje samotné hlavní město. Naštěstí jsou krysy věrné svému teritoriu a hrůzyplné teorie o přenesení nákazy do Santiaga se nevyplnily. Během ledna přesto onemocnělo 16 lidí a někteří viru, jehož první příznaky připomínají chřipku, podlehli. Hanta se objevuje pravidelně v kaňonu na jihu Santiaga, tentokráte možná účinněji než v letech minulých. Noviny byly plné rad, jak se vyvarovat kontaktu s Hantou – větrat sklepy, vyhýbat se kempům či kontaminované vodě. V okolí města probíhala rozsáhlá deratizace, pohled na muže ve „skafandrech“ nebyl zrovna optimistický.

Řidiči autobusu byli dva, o vše ostatní se staral mladík, který neustále něco zajišťoval, upravoval a kontroloval. Podle letušek jsem mu začal říkat „autobuška“ a svou přezdívku si skutečně zasloužil. Nejprve prošel vozem, zkontroloval lístky, zapsal si jména všech cestujících do seznamu, navíc i jejich telefony a čísla dokladů. „No tengo telefono“ odpověděl jsem a pro něj, zastánce řádu, to muselo být šokující zjištění, cestující, který neuvedl číslo telefonu. Pasy samozřejmě vybral kvůli policejním kontrolám. Několikrát denně upravoval záclonky, večer je zatáhl, ráno přesně v osm je již roztahoval bez ohledu na to, zda si to někdo z nás přál. Vždy byl přečistě upraven a když vyšel z baňo, vždy to provonělo celým autobusem. Uniformu měl dokonale čistou a nažehlenou, na hlavě firemní čepičku. Nepořádek byl přísně zapovězen, něco takového v Chile neznají. Když autobuška po pár kilometrech zjistil, že jedna z cestujících má jízdenku na následující den, bez slitování ji vyhodil. A když na první zastávce nastoupil mladík pod značným vlivem alkoholu, bylo mu velmi ostře domluveno a zbylý alkohol zabaven. Stálo ho hodně omluv, aby nebyl při nejbližší příležitosti vysazen také. Ještě mi ale stačil nabídnout pár loků výborného chilského vína, které se zde rodí především v kaňonu Maipo. Dostali jsme i oběd, jakousi vegetariánskou verzi karbanátku a samozřejmě, později, i lehkou večeři. Zastávek bylo více, než jsem čekal, na kraji silnice nenápadná cedule „parada“, u ní vždy pár lidí, zastavilo se, tašky dolů, lidé nahoru a pokračovalo se. A autobuška zase s lejstrama běhal a zapisoval. Občas se objevila policejní kontrola, autobuška vyběhl s dokumenty, policisté si vše zkontrolovali a jelo se dál. Tady se opravdu nemohl nikdo ztratit, jet na černo či dovolit si sedět na jiném sedadle. Nebo že by mě někdo v noci v autobusu okradl, proboha, jsme přece v Chile, tady se takové věci nedějí.


Arica – Kostel od Eiffela

Tisíc kilometrů Atacamou

A kolem ubíhala poušť. Tisíc kilometrů pouště, na jihu ještě se skromnou vegetací, později již jen s kaktusy. A na druhé straně oceán, Pacifik, pokořený poprvé nikoli Fernaem Magalhaesem, jak nás učili ve škole, ale už tisíc let před ním Polynésany. Atacama – statistiky hovoří zcela jasně – tady prostě neprší. Přesto se o tuto oblast, která dříve náležela Peru a Bolívii vedla pětiletá válka v letech 1879–1884. Během ní Chile získalo toto území bohaté na měď a řada měst na pobřeží (Iquique, Antofagasta) vděčí za svůj růst mědi. Vždyť v Chile byly největší měděné doly na světě. Cesta Atacamou ale nevedla jen po pobřeží, silnice občas šplhala po svazích kopců. Stačilo by udělat dva kroky od autobusu do strany a letělo by se i stovky metrů dolů. Svodidla byla opravdu řídce (pokud vůbec), ale na první pohled tak chatrná, že by možná zadržela dítě na koloběžce. A kolem cest billboardy, většinou nikoli s reklamou, ale výchovnými hesly pro řidiče typu „respecta las seňales“. A pak i reklamní billboardy – coca cola a mcdonald´s. Neklamné znamení, že tam za tím kopcem už musí být Arica, centrum severního Chile, město, v němž stavěl sám Gustave Eiffel. Navrhl bývalou celnici a kostel San Marco, který byl postaven na místě staršího kostela zničeného zemětřesením v roce 1868. Eiffel byl v Latinské Americe velmi aktivní, stavěl v Bolívii, Peru, v Mexiku, podílel se i na stavbě Panamského průplavu. V oblasti Aricy se před 8000 lety rozvíjela kultura Činčoro, nejstarších známých mumifikátorů světa. Mumie jsou k vidění v santiagském archeologickém muzeu. Nejstarší se našli v údolí Camarones, asi 50 kilometrů jižně od Aricy a jejich stáří se odhaduje na 7000 let. Ale Arica je také startovním místem do hor, na Altiplano, o více než 4000 metrů výše…