Šíráz – Přes hory a doly do íránské krčmy

Haféz se narodil v roce 1320 v Šírázu na jihu Íránu. Moje cesta za nejslavnějším z básníků rozhodně nemohla mít jiný cíl než právě Šíráz – město, které Haféz miloval, město v blízkosti Persepole, srdce starověké Persie. Město, o němž by většina Hafézových současníků s hrdostí a přesvědčením tvrdila, že právě zde jsou nejkrásnější zahrady, vinice, bazary i mešity. Ale především je Šíráz městem, v němž žil Haféz, největší z perských básníků.

Teherán – betonová džungle se smogem zabraňujícím výhledu na nedaleké hory – byl pro mě jen přestupní stanicí. Šíráz leží 1000 kilometrů jižně od Teheránu v nadmořské výšce téměř 1500 metrů. Nastoupil jsem do pravého orientálního autobusu ozdobeného transparenty o jeho super vlastnostech a orlí rychlosti (v angličtině). Vidět jednu ženu v čádoru nepřijde v dnešní době nikomu zvláštní. Ale vidět ženy pouze v dlouhých černých čádorech a ještě sedět odděleně od mužů není na první pohled nijak optimistické (a nebylo ani na druhý). Ponurou náladu spoluvytvářel i přísný pohled vůdce islámské revoluce Chomejního, který s všudypřítomných billboardů nepřetržitě dohlíží na veškeré dění. Nepříjemně na mě působilo i chování řidiče k cestujícím. Okřikování, nekompromisní organizace, žádný úsměv, nadřízené postavení. A hned po výjezdu si řidič a jeho pomocníci, kteří rozdávali vodu nebo čaj, pustili na noc hlasitou perskou hudbu. Ta sice v prvních minutách navodila příjemnou domácí atmosféru, ale postupem času, jak noc ubíhala, by člověk dal přece jen přednost spánku. Jezdit do Íránu bez špuntů do uší se ukázalo nerozumné. Po východu slunce mi bylo dopřáno poznání, že na íránských silnicích rozhodně není bezpečno. Vládne zde zákon silnějšího a rychlejšího. Někdy dokonce šílenějšího – předjíždět autobusem ve dvojité zatáčce kamión, je riziko hodné snad jen pravého perského řidiče-chlapa. Írán je hornatá země a rezavějící staré i novější vraky aut někde v propastech kolem silnic je běžná podívaná. Jak rád bych v tu chvíli zapomněl na svět a oddal se spolu s Hafézem v kterékoli šírázské krčmě lahodnému džbánku zdejšího vína…

Na dvoře šírázské mešity

Čtete dobře – vína

Šíráz byl v minulosti proslavený svými vinicemi a dodnes je po celém světě známa odrůda Shiraz (či Syrah). Její původ je prastarý, a že má něco společného právě s Šírázem, lze přetěžko vyvrátit. Ve starém (islámském) Šírázu se vínem nešetřilo. Vždyť zde žili židé i křesťané a těm nikdo pěstování a pití vína v tehdejší tolerantnější společnosti nezakazoval. Obvykle si s nějakým tím přestupkem málokdo lámal hlavu (i Arabové si brzy osvojili perskou nevážnost k zásadám). A pokud přece jen došlo k zákazům, vládce si vysloužil od Haféze nemilosrdné zesměšnění:
…Zavřeli dveře krčmy – ó, Bože, nepřehlížej to,
vždyť otvírají dveře lži a přetvářce…

Ale zatím („užívajíc“ si orlí rychlosti) jsem měl čas přemýšlet: Kdo je vlastně Haféz? O čem píše Haféz? A proč zrovna Haféz, vždyť Írán se pyšní tolika velkými básníky, stačí připomenout Omara Chajjáma nebo Saadiho, dalšího šírázského rodáka. Možná proto, že Haféz je nejvíce íránský, jeho slovům a myšlení nejlépe porozumí jeho krajané, kterým se nikdy nebudou líbit anglické překlady – perskému originálu a dokonalosti Hafézovy perštiny se jednoduše nevyrovnají. Putování za Hafézem není jen cestou přes daleké hory a sedmero řek. Je to i pouť životem. Sám Haféz byl věčným tulákem a hledačem, který smazával rozdíl mezi nebem a zemí. Pro tento životní postoj vymyslel i výraz „rend“. Stal se nejen básníkem, ale i filozofem, který provádí posluchače svým myšlením, hledáním Boha, pravdy a spravedlnosti.

Jaký byl svět za Haféze?

U nás vládl Karel IV., v Itálii nedávno zemřel Dante, mezi Anglií a Francií zuřila Stoletá válka, Osmanská říše byla teprve v plenkách, ale postupně vyrůstala v hrozivého soupeře Byzance, a samotný Írán byl strašlivě zpustošen mongolským vpádem. Vládce Šírázu však zaplatil vysoký tribut a jedno z nejkrásnějších měst islámského světa bylo řádění divokých jezdců ušetřeno. Stejně to dopadlo i v roce 1382, kdy do Íránu vpadla Timurova armáda. V dobách, které na většinu východních zemí dopadly jako morová rána, Šíráz naopak vzkvétal. Za vlády Mongolů a Timurské dynastie těžil z moudrých panovníků, rozvíjela se literatura, kaligrafie, vědy, architektura. Širáz se stal na staletí studnicí, kde se rodili a odkud odcházeli talentovaní lidé do celého muslimského světa. Tak zní oficiální historie. Odhady, že pouhých deset procent Hafézova díla přežilo nelibost tehdejších vládnoucích autorit, však ukazují, že život v Šírázu měl k ideálu přece jen hodně daleko.

Hafézovo mauzoleum

Hafézovo mauzoleum v Šírázu

Konečně jsem v Šírázu. Znovu si uvědomuji zvláštní rysy íránské teokracie. Přes islámský zákaz zobrazování postav shlíží i zde na svůj lid z mnoha obřích billboardů sám Chomejní (nebo jeho nástupce Chameneí). A kde chybí ajjatoláhové, jsou zobrazeni stateční íránští vojáci. Írán je zemí s většinovým zastoupením šíitské větve islámu a její první vůdce Alí, bratranec a zeť proroka Muhammada, je vymalován snad v každé kavárně a obchůdku. Zda Alí skutečně vypadal tak, jak bývá portrétován, nevím, ale mně silně připomínal filmového tygra Sandokana. Potuluji se úzkými uličkami starého Šírázu (moderní město se rozrostlo až na milion obyvatel), překračuji řeku a bulvárem, pojmenovaném po samotném básníkovi, mířím do ulice Golestán (Růžová zahrada) k jeho mauzoleu. První náhrobek zde dal postavit až v roce 1773 Karim Khan, tehdejší vládce Íránu, který učinil ze Šírázu hlavní město. V roce 1935 byl vztyčen oktagonální pavilon s osmi sloupy. Je obklopen uklidňující zahradou, v níž můžete potkat třeba vousaté odpočívající dědy čtoucí verše svým vnukům. Já byl samozřejmě jediným cizincem a brzy jsem byl studentem Muhammadem slušně ovládajícím angličtinu pozván na popovídání u vodní dýmky.

Seděli jsme v útulné kavárničce u dýmky (spíše krásného uměleckého díla), a náš hovor byl rušen jen bubláním vody v zužáže. Vzpomněl jsem si, že UNESCO vyhlásilo rok 1988 rokem Haféze, a nechal jsem si v perštině, které vůbec nerozumím, předčítat Hafézovy verše.
…Číšníku, do poháru spravedlnosti víno nalej, jinak horlivost chudáka ovlivní maškaru světa…
Haféz sám nevydal žádnou knihu. Až po jeho smrti byla asi stovka básní poskládána do knihy Díván (Soubor). Nekouřil jsem nargilu poprvé, ale díky tabáku v plicích a krásnému přednesu jsem se docela rychle ocitl v podobném opojení, v jakém asi býval sám básník po několika pohárech šírázského vína. A šli jsme do knihovny a povídali jsme si nad publikacemi o Šírázu a sbírkami básní i o politice. Současnost v Íránu je možná podobná pozdním 80. létům v naší zemi. Socialismus se na nás sice stále ještě usmíval ze všech stran, ale režimu již téměř nikdo nevěřil a málokdo ho podporoval. A pak jsem ukázal fotografii svého syna. Rodinné záležitosti Íránce nepochybně velmi zajímají a v okamžiku si ho prohlíželi všichni přítomní. Nemohlo nedojít na ve světě uznávané íránské filmy, z novin mně Muhammad četl recenzi řecké novinářky, která pěla chválu na režiséra Majidiho, slavného i v Evropě, jehož filmy před časem vysílala také česká televize. A nakonec jsem byl pozván na návštěvu. Muhammadův otec patří k „moderněji“ se chovajícím Íráncům, a tak jsem byl představen i paní domu. Muhammad zapnul televizi a bez dlouhého hledání vylovil na satelitu i polský program a odvážně neoblečené slečny. Představil jsem si, jak asi vypadá odvázaný studentský večírek.

V odpoledním vedru jsem našel klid a odpočinek v mešitě

Pijácké verše v Íránu

Ale zpět k vínu, v němž Haféz hledal inspiraci. Již klasická arabská a perská literatura zná tzv. pijácké verše. Víno v nich není jen opojným nápojem, je zároveň symbolem osvobození od předsudků, výzvou všemu pokrytectví. V Hafézových (ale např. i Chajjámových) verších se často vyskytuje výraz „krčma“. Nejeden literární kritik považuje tuto krčmu za dům vědění, do něhož se vznáší básníkova mysl, v němž hledá smysl života a Boha. V krčmě se hledá láska, pravda, cit, spravedlnost. Spoustu veršů tak lze vyložit nejméně dvojím způsobem. Mnozí tvrdí, že víno je metaforou – když je Haféz opilý vínem, je ve skutečnosti opilý láskou k Bohu a prahne po vědění. Ale co když je víno přece jen skutečné? Kým je tedy Haféz? Mystikem? Nebo volnomyšlenkářem? Nebo prožívá hluboký vnitřní konflikt? Co expert, to názor. Jenže starých perských básníků oslavujících víno, bylo více, a stěží předpokládat, že by od sebe opisovali a pro všechny bylo víno pouhou metaforou. Pobuřující pijácké verše skládal např. Abú Nuwás, klasik staré arabské poezie, který byl prý po matce perského původu a narodil se v polovině 8. století nedaleko Šírázu v Ahvazu u íránsko-irácké hranice.
…Chci se veřejně napít vína, a chci dnes děvkou být… …přejde-li číše kolem, ať nevím, že muezín volá…
Podobně se vyjadřoval i Omar Chajjám, slavný matematik a lékař. Dovedete si představit v dnešním íránském světě např. slova: …Prý v ráji hurisky jsou oslnivých krás, já šťávu révy piju radši včas…
O životě Haféze se mnoho neví. Peršané kolem něho vytvořili hradbu legend, kterou nafukují přes půl tisíciletí. Jednou z nich je vyprávění o lásce k ženě, jejíž srdce toužil získat. Uzavřel se na 40 dní do samoty, aby nalezl ty nejkrásnější verše pro svou vyvolenou. Poslední den však poznal, že jeho opravdovou touhou není krásná žena, nýbrž poezie tolik osvobozující jeho mysl. A ze svatby nebylo nic. Hafézovi již v dětství zemřel otec a byl vychováván nejvzdělanějšími učenci Šírázu. Byl příliš zvídavý a inteligentní na ustálený řád islámu, a přestože se již v raném věku naučil celý Korán nazpaměť (přezdívka Haféz znamená „Ten, který se naučil zpaměti“, ve skutečnosti se jmenoval Šamsuddín Muhammad), s islámským fundamentem se brzy rozešel. Strnulost myšlení se stala pro Haféze věčným námětem k zesměšnění a kritice. To ovšem nepopírá jeho hledání Boha a jeho touhu po bližším kontaktu s Bohem:
…Hledám Boha, ať už v mešitě či krčmě,
Bůh a nic jiného je mou touhou…
…Dávný cestovatel a hledač jako Haféz,
z bohaté číše Koránu sám vlastní blaho stvoří si…

Je svátek, průvod černě oděných mužů vyráží do města

Bičování a pláč

Šíráz je starobylé město, ale z dob Hafézových v něm mnoho nezůstalo. Zřejmě nejvýznamnější mešita Vakil byla postavena ve druhé polovině 18. století. Má nádherný íván, dvůr s bazénem a sloupovím. Usedl jsem v naprostém tichu do stínu sloupů a jen občas mě vyrušila tichá modlitba osamělého příchozího. Jak se ale toto padnutí před Alláhem lišilo od svátečního shromáždění ve svatyni bratra imáma Rézy. Nad jeho hrobem bylo v polovině 14. století, tedy právě v době Hafézově, postaveno první mauzoleum, které časem doznalo mnohých změn. Již vstup do svatyně a odevzdání bot u vchodu je neuvěřitelně hektický. Mešita je přeplněná k prasknutí, navíc všichni lidé jsou ve vytržení, se slzami v očích padají k zemi před hrobem zaházeným penězi, pokládají hlavu na kolečka symbolizující půdu z Kerbelá, kde padl imám Husajn. Vnitřek svatyně je (jak je v Íránu zvykem) vyzdoben milióny křišťálových zrcadélek, jejichž odlesky hrají všemi barvami. Lidé se před sarkofágem modlí, líbají ho, ven vycházejí pozadu s očima opřenýma na hrob. Cítil jsem se jako vetřelec ve společnosti na kolenou plačících a bijících se lidí. Venku na nádvoří věřící nesli černé prapory s nápisy z Koránu, bičovali se důtkami přes záda a symbolicky se tak trestali za své předky, kteří neuchránili imámy Alího a Husajna.

Z děsivě hektického uctívání prorokových potomků jsem znovu utekl do šírázských zahrad a do šírázské poezie. Kousek za městem leží uprostřed upraveného parku plného lesknoucích se jezírek a pestrobarevných květů hrobka dalšího místního rodáka a velikána perské poezie Saadiho. Žil století před Hafézem a na rozdíl od něj hodně cestoval, studoval v Bagdádu, jehož vyplenění a zničení Mongoly bylo pro něj otřesnou zkušeností. Jeho nejslavnějším dílem je „Růžová zahrada” a snad stojí za to zaznamenat Saadiho komentář ke svému dílu (kdoví, jak zde zapracovaly tolik živé perské legendy): Utrhni si a odnes růži ze zahrady, vydrží ti jen několik dní. Utrhneš-li si lístek z mé Růžové zahrady, vydrží ti navždy.

Odpolední vedro vylidnilo šírázské uličky

Haféz nemá vrstevníka

Během krátké návštěvy Šírázu jsem spatřil více tváří města, které bylo kdysi městem Hafézovým. Metropole kultury pyšné na svou minulost, v níž však dnes vládne náboženská policie (její členové měli mezi řidítky motocyklu velikou fotografii Chomejního). Města, v němž má prý každá rodina doma nejméně dvě knihy – Korán a Díván. A tak snad nejvíce je Šíráz městem básníka, jehož válka pokrytectví je dodnes živá a o němž Goethe prohlásil: „Haféz nemá vrstevníka.“ Básníka, který o sobě neváhal napsat verše:
…a pak, když zazněl první ptačí vzlyk a lkavá melodie sadem šuměla, spatřil jsem poklad pravý: báseň Hafézovu – každičký verš lepší nežli stovka knih…

V Šírázu více než jinde člověk ucítí, že přístupem k životu se Hafézovi podařilo naplnit vlastní radu, kterou vepsal do svých veršů: Žij svůj čas na světě tak, aby až zemřeš, žes zemřel, o tobě nechtěli říkat.

Další články z Íránu:
http://www.cestomila.cz/clanky/zeme/53-iran