Pokud přijedete do Kublova např. z Berouna autobusem, můžete vystoupit na návsi a podívat se na rodný dům Leopolda Zvonaře, nebo pokračovat autobusem dále do kopce až na konečnou Kublov Slovanka, kde je i rozcestí turistických značek a odkud začíná stoupání na vrch Velíz. Kublov je malebná vesnička nezasažená socialistickou panelákovou výstavbou, a přestože zde žije necelých 600 obyvatel (mnohé domky jsou nepochybně rekreačního charakteru), mají zde hudební školu a knihovnu. Nejznámějším místním rodákem je zmíněný Leopold Zvonař, hudební skladatel a pedagog, který se angažoval v časech národního obrození a složil hudbu ke zlidovělé písni „Vlastenské hory“, známé pod názvem „Čechy krásné, Čechy mé“: Čechy krásné, Čechy mé, duše má se s touhou pne, kde ty vaše hory jsou, zasnoubené s oblohou.


Rodný dům L. Zvonaře

Staré české kroniky vyprávějí, že v lesích na Velízu zajali nepřátelští Vršovci přemyslovského knížete Jaromíra. Psal se rok 1003 a Jaromír nechal v pozdějších letech na vrcholu kopce z vděčnosti za svou záchranu postavit kapli sv. Jana Křtitele. V roce 1037 daroval kníže Břetislav I. Velíz Řádu sv. Benedikta, který zde vybudoval klášter a proboštství. Původní dřevěné budovy byly později za krále Václava I. nahrazeny zděnými. Za husitských válek byl klášter vypálen a zničený Velíz připadl roku 1425 hradu Točníku. Od roku 1590 byl spravován z Králova Dvora a podle starých záznamů na začátku 17. století žádal purkrabí na Dvoře Králově P. Sieglerovský o finanční pomoc pro poddané z Kublova a nedalekých Broum, kteří započali práce na opravě dlouho zpustošeného kostela (klášter již nebyl nikdy obnoven). V barokním slohu byl poté kostel přebudován v letech 1771–1774. Na začátku 19. století za působení vlasteneckého pátera Vojtěcha Nejedlého se stal Velíz oblíbeným místem setkání představitelů národního obrození, přijížděli sem i J. Dobrovský a J. Jungmann.


Archeologický průzkum na Velízu

První archeologický průzkum prováděl na Velízu již v roce 1857 Václav Krolmus, vlastenecký kněz a sběratel lidové slovesnosti, označovaný za zakladatele české archeologie. Rozsáhlý archeologický výzkum ale proběhl až v letech 1958–1967. Na základě nálezů kamenných seker a dalších artefaktů, které nesouvisí se středověkým klášterem, bylo prokázáno, že Velíz byl osídlen již v pravěku. Zároveň bylo odhaleno zdivo původního kostela patřícího benediktinům z Ostrovského kláštera. V odkrytých prostorách ležela na úrovni podlahy 5 cm silná požárová vrstva popela s četnými úlomky středověké keramiky.


Veles na Velízu je pouze dřevěný

Od kostela vede dále nahoru lesní pěšina, která nás dovedla k Velesovi. Ve slovanské mytologii bývá považován za druhého boha hned po nejvyšším hromovládném Perunovi, o jejich postavení svědčí, že na oba bohy přísahali ve smlouvě s Byzancí v roce 907 podle ruského práva kníže Oleg a jeho muži. Velese uctívali východní i jižní Slované, což dokazují místní názvy na Balkáně i v Bělorusku. Veles na Velízu je pouze dřevěný a před jeho vytesanou podobiznou je tábořiště. Mimochodem, boha Velese a jeho stáda namaloval i Jan Zrzavý.

Již více než tisíc let uplynulo od legendární záchrany knížete Jaromíra. Právě při příležitosti 1000. výročí jeho zachránění sloužil v roce 2003 slavnostní mši svatou v kostele sv. Jana Křtitele na Velízi biskup Václav Malý. Více o kopci Velíz se dočtete v knize Otomara Dvořáka „Hora bohů a lidí“ a na www.kublov.cz.