V Japonsku kdysi vybrali tři nejkrásnější scenérie své
země…
Japonci jsou hrozní formalisté a vše co je krásné, to musí být již jako
krásné kodifikováno. Co je krásné se dozvědí ve škole a pak se učí tu
krásu vnímat. Moji němečtí kolegové z univerzity jezdívali se svými
studenty do Evropy. Co je v Německu hezkého si studenti přečetli
v knižním průvodci a právě tam chtěli jet, vyfotit si ta místa a potom
byli spokojeni, že viděli to krásné. K nedorozumění došlo, když jim
chtěl profesor ukázat něco jemu osobně blízkého, co má on doma
v Německu rád. Studenti byli zklamaní, protože zbytečně viděli něco, co
není v průvodci popsané jako krásné a tedy to moc krásné jistě
nebylo.
Kdysi přivezli do Tokia Monu Lisu a celý národ se chodil té kráse klanět.
Třídy základních škol stály hodiny ve frontě, než na ně přišla řada
a pak se uvnitř žáci nemohli před obrazem ani zastavit, honem, ať už jsi
venku. Ale každý má zaškrtnutou Monu Lisu a řekne, jo, ten obraz znám, to
jsem viděl, je krásný. Taková úředně ověřená krása se mi zdá
poněkud podezřelá. Ovšem v Japonsku objevíte i neúřední krásu,
u níž nestaví autobusy, např. zastrčená kouzelná zákoutí v Kjótu,
kde budete sami v zahradách a buddhistických chrámech.
Ke krásám Japonska nepochybně patří sopka Fudži. Jak je to
s těmi frontami na vrchol?
Existují vtipy, že kdyby člověk při výstupu omdlel, tak ho dav vynese
nahoru. Výstup je rozdělen na deset štací, na každé se můžete
občerstvit, koupit si nějaký suvenýr. Dnes se dá vyjet do poloviny výšky
autobusem. Je známé přísloví, že „kdo nevystoupil na Fudži, je
hloupý, kdo tam vystoupil podruhé, je ještě hloupější.“ Stoupání
začíná obvykle odpoledne a snad na osmé štaci se přespí. Na vrchol se
vyráží ráno na východ slunce, aby se mu člověk mohl poklonit. Ovšem, ta
hora je mnohem hezčí, když se na ní díváte zezdola.
Skáčí ještě do sopek nešťastní snoubenci?
Japonsko je zemí sopek a sopky jsou součástí japonského života. Pouze asi
ve třech vulkánech je při pohledu dolů do kráteru vidět žhnoucí láva.
Sebevraždy snoubenců, japonských Romeů a Julií, kterým jejich rodiny
brání v lásce a sňatku, jsou historicky zdokumentovány. V Japonsku bývá
svatba smlouvou mezi dvěma rodinami či rody a nešťastně zamilovaní někdy
volí ukončení života, aby se spolu mohli probudit v nějakém příštím,
to díky představě o koloběhu života. Krátery jsou ale hluboké a nejsou
ani úplně kolmé a proto se nedá skočit až dolů. Těla tak nedopadnou až
do vroucí lávy, ale zůstanou viset na stěně kráteru a turisté se na ta
mrtvá těla chodí dívat. Těla se musí vyprostit, což je drahé a
nebezpečné. Dnes jsou krátery ohrazeny a dá se k nim dostat jen porušením
úředních nařízení.
Vařená vejce ze sopečné oblasti Owakudani prý prodlužují
život…
Ówakudani se dříve jmenovalo „Údolí pekla“, ale pak se do této
termální oblasti přijel podívat sám císař. A uznáte jistě, že císař
nemůže jet do pekla ani na návštěvu, a tak to urychleně přejmenovali na
„Údolí velkého vření“ – Ówakudani. Pojídání černých vajec mě
vůbec nelákalo, v oblasti Ówakudani je lépe odevzdat se termálním
lázním.
Černé vejce z Owakudani, kreslil Filip Trnka
Lázně (onsen) bývaly vášní Japonců. Basic Hall Chamberlain
(1850– 1935), britský japanolog a profesor na Tokijské císařské
univerzitě, popisuje lázně v Tokiu ve svém díle „Things Japanese“
z roku 1890: „V Tokiu je na 1100 veřejných lázní, v nichž se
denně vykoupe na půl milionu lidí a přitom žádný soukromý dům se
neobejde bez vlastní koupelny… V jiném případě se mi lidé v jedné
vesničce, známé svými horkými prameny, omlouvali za svou nečistotu,
protože v létě jsou příliš zaměstnáni a mívají čas vykoupat se jen
dvakrát denně. To v klidných zimách je to jiné, koupou se i pětkrát za
den.“ Jak často se dnes Japonci koupou?
Jen jedenkrát denně. Ve starém Tokiu, tedy v Edo, se večer chodívalo do
veřejných lázní také ze společenských důvodů. Lázně byly místem
klepů, skandálů, uzavírání obchodů, byly jakýmsi předchůdcem
dnešních novin, kde se probíralo vše podstatné ze společenského
i politického života. Podobně jako v antických římských lázních.
Domnívám se, že lázně měly doma jen bohatší rodiny. Voda v malých
rodinných i ve velkých veřejných lázních v Tokiu je ohřívaná.
Současná japonská společnost je přetechnizovaná, znamená to
pro řadu mladých touhu po návratu ke kořenům, ke staré kultuře, konají
se např. poutě do Ise?
Poutě se konají víceméně jako u nás. Byly doby, kdy chodili poutníci
k Panně Marii na Hostýn
z Olomouce pěšky. Dneska se též jezdí na poutě,
ale je to poutní turistika, a podobné je to v Japonsku, jede se autem,
autobusem, udělají fotky, kupují se suvenýry.
Já jsem se v Japonsku pohyboval mezi profesory filozofie, a oni mě
poučovali: Vy Evropané musíte vše rozškatulkovat. Máte přihrádku
náboženství, hudba, máte přihrádku domácnost, zaměstnání. My to tak
neděláme, když u nás hledáte přihrádku náboženství, je prázdná. Ale
u nás je všechno náboženství, i to, jak ráno vstáváme, pijeme čaj,
jak udržujeme svůj byt v čistotě.
Tokijská čtvrť Šibuja
Ve Vietnamu není nic zvláštního na tom, že se člověk považuje
za buddhistu i komunistu, což je u nás naprosto nepředstavitelné.
Předpokládám, že je to tak i v Japonsku s buddhismem a
šintoismem.
Ano, je. Dle tradice se Japonci žení v šintoistických chrámech a
pohřbívat se nechávají od buddhistických mnichů. Ne, že by buddhismus
měl primárně zájem o pohřby, naopak, buddhisté se nezajímají o mrtvé
tělo, ale v Japonsku se o pohřbívání nikdo nestaral a tak tento prostor
v minulosti buddhisté vyplnili. A tak se buddhistický mnich spojuje se
vzpomínkou, že někdo umřel.
Nový zákon je v Japonsku bestsellerem, a když ho Japonci čtou, mnohdy si
upřímně říkají, vždyť já jsem také křesťan. A když misionář
namítá: „nemůžeš být zároveň křesťan a buddhista“,
Japonec tomu nerozumí a zeptá se proč. A misionář odpoví, že pravda je
jen jedna. „A proč by byla pravda jen jedna?“, oponoval mi kdysi
můj přítel, profesor filozofie a autor snad šedesátky knih. „Ty jsi
byl vychovaný v monoteistickém náboženství a říkali ti, že je jen jeden
Bůh a tak věříš, že pravda je jen jedna. My jsme ovšem vyrůstali
v takovém radostném přírodním polyteizmu.“
Japonci jsou jiní, vždyť když se poprvé setkali s Evropany, měli za sebou
již tisíc let kulturního vývoje. Oni také rozdílně myslí, když se
například Američan zaplete do nějaké pře, rozhodně bych mu v Japonsku
nedoporučil, aby spoléhal na amerického advokáta.
Když jsem před asi 15 lety poprvé četl japonské autory,
pochopil jsem, že způsob jejich myšlení je opravdu naprosto jiný. Tím mě
uchvátily např. japonské detektivky. Co byste doporučil přečíst si od
japonských autorů, co mi Japonsko ještě přiblíží?
Bohužel to budete číst v českém či anglickém překladu. A jak chcete
překládat japonštinu? Nás vycvičila řecká gramatika, náš filozofický
pohled na skutečnost je řecký. Věta musí mít podmět a přísudek. Ovšem
japonská věta podmět nemá, když ji přeložíte do angličtiny, musíte jí
ten podmět vytvořit. Ale pak to není překlad, ale pouze jeden z možných
výkladů. Japonština nemá osobní zájmena, vedlejší věty, to je úplně
jiný přístup ke skutečnosti. Nás hluboce formoval jazyk, ve kterém jsme
vyrůstali, právě jazyk vytvářel náš přirozený svět, určoval, co
pokládáme za přirozené. A když se jedná o tolik odlišný jazyk, jako je
japonština, i skutečnost se bude jevit jinak. Přečtěte si něco od
japonského katolického spisovatele Endó Šúsakua, několik knih bylo
přeložených i do češtiny.
Pro Japonce existuje nejdříve firma, pak firma, poté hodně dlouho
nic, pak zase firma a konečně někde rodina, vyprávíte v knize
„Tokijské květy“.
Ještě v poměrně nedávné minulosti se skutečně firma starala
o zaměstnance po všech stránkách a ten měl zaručeno, pokud nebude krást
stříbrné lžičky nebo nezabije svou babičku, že rok od roku bude
postupovat nahoru, ať již pracuje dobře nebo špatně, a že mu podle let
bude přidáváno, dokud nakonec nedostane odstupné a penzi. Tehdy se
nepropouštělo. Japonec se snažil získat zaměstnání u některé
z prvotřídních firem a od té chvíle měl život přesně nalinkovaný.
Ovšem v současnosti jsou firmy ekonomickou situací donuceny propouštět.
Staré loajality končí nebo se přetavují v něco nového. Když jsem byl
mladý, bývalo to tak, že když někdo po vysoké škole změnil jednou
dvakrát místo, byl v případě jednání o další pozici
diskvalifikovaný, už platil za člověka, který nemá charakter. Na druhé
straně tichomořské louže to bylo přesně naopak, každý se snažil ve
svém prvním zaměstnání něco rychle naučit a své zkušenosti prodat
v budoucnosti ve větší firmě. Pokud do třiceti neprošel několika
firmami, byl považován za nekňubu.
„Předmoderní Edo bývalo lagunovým městem s hustou sítí kanálů,
téměř jako Benátky, a když ztratilo tyto vodní cesty, začala se měnit
jeho plynoucí, horizontální vodní povaha ve statickou vertikálu zdí a
výškových budov“ – Antonín Líman o Tokiu ve svých esejích
o japonské literatuře (Krajiny japonské duše)
V knize „Tokijské květy“ popisujete též smíšená
manželství Evropanů a Japonců…
Když si Japonka vzala Evropana, většinou takové manželství vydrželo,
zvláště, žila-li s evropským manželem v Evropě, to pro ni totiž
znamenalo sociální vzestup. Obyčejně to vycházelo, Japonky bývaly od
dětství vychovávány pro budoucí manželský život. Naopak pro Evropanku,
která si vzala Japonce a odstěhovala se za ním do Japonska, se jednalo
o sociální propad. V takových případech bych vždy radil ještě před
svatbou život v Japonsku a japonské rodině blíže poznat, ta totiž ne
vždy cizinku vřele přijme. Ale Japonsko se v globalizovaném světě mění
a změny jsou i v postavení žen na společenském žebříčku.
Jak Japonci v éře globalizace vnímají svá období
izolovanosti?
To je podobné, jako když se ptáte na smysl českých dějin, Palacký dá
jednu odpověď, Pekař jinou atd. Jsou tradicionalisté, kteří se snaží
dokázat, jaké byla izolovanost požehnání a jsou druzí, kteří vidí její
důsledky. Vždyť, když v polovině 19. století připluly k japonským
břehům americké lodě a vynutily si obchodní styky, Japonci se probudili ze
spánku jako šípková Růženka. A cítili na krku horký dech čtyř šelem,
připravených skočit a zmocnit se jejich země. Pomohlo jim, že se
Američané, Angličané, Rusové a Francouzi navzájem drželi v šachu.
Japonci si uvědomili, že teď mají příležitost ke vzestupu a nesmějí ji
propást, nebo se stanou kolonií. Jejich heslem se stalo „dostihnout a
předstihnout“. Brzy si přivlastnili přednosti technické civilizace,
zaplatili to těžce rolníci, a pak se v roce 1873 Japonci představili na
světové výstavě EXPO ve Vídni a svět si všiml japonských maleb, zahrad,
bydlení i stravy. A pak přišla rusko-japonská válka a Japonsko vstoupilo
do světového dění též jako vojenská a politická velmoc.
Proč Japonci neovládají angličtinu?
Těch vlivů je více. Japonsko se na rozdíl od většiny asijských zemí
nikdy nestalo evropskou kolonií, a tak Japonci nebyli nikdy v situaci, že by
byli nuceni dlouhodobě vstřebávat cizí jazyk. Pro Japonce je klasickým
jazykem čínština, právě z Číny přišlo do Japonska písmo. Celá
dnešní akademická sféra se rozvíjí v japonštině, studenti nemusejí
vůbec angličtinu ovládat, aby dokončili vysokou školu. Vše podstatné, co
se ve světě publikuje, se do japonštiny překládá a Japonci tak necítí
potřebu učit se cizí jazyk.
Za jednoho z viníků bych považoval i slabikové písmo, Japonce nenapadlo
dělit zvuky na souhlásky a samohlásky, rozdělili je na slabiky a na ty je
japonština navíc chudá, dohromady jich je asi 75, všechny jsou otevřené a
končí samohláskou. Když chtějí napsat něco anglického, musí to tedy
komolit do 75 možných slabik. Díky tomu nemohou rozlišit bavorský Pullach
a naše hlavní město Praha.
Navíc jsem se marně snažil studenty přesvědčit, že musí číst.
Gramatika je sekundární, ale oni se učí gramatiku, a když skončí rok,
začnou ten další zase tou gramatikou. A tak se učí na střední i vysoké
škole a ani po deseti letech nezískají znalosti a suverenitu v používání
angličtiny. Výsledkem je, že když je někdo osloví na ulici, utíkají
zděšením.
Prof. PhDr. Ludvík Armbruster (1928)
filozof, teolog, pedagog a kněz. Do jezuitského řádu vstoupil v roce
1947 po maturitě. Za komunistického režimu byl internován v Bohosudově,
zachránilo ho rakouské občanství – bylo mu nařízeno opustit republiku.
Filozofická studia dokončil na Gregoriánské univerzitě v Římě.
V letech 1961–1990 působil na jezuitské misii v Japonsku a stal se
profesorem na univerzitě Sofia v Tokiu. Dodnes se každý rok alespoň na pár
týdnů do Japonska vrací. Je nositelem dvou státních vyznamenání. V roce
2006 mu byl udělen rakouský Čestný kříž za vědu a umění I. třídy za
celoživotní přínos v oblasti vědy, za vybudování rakouského oddělení
v univerzitní knihovně v Tokiu, péči o rakousko-japonské a
rakousko-české vztahy a roku 2008 získal českou medaili za zásluhy
o stát v oblasti výchovy a školství.
V roce 2011 vyšla kniha Tokijské květy, kterou připravil
společně s redaktorem Katolického týdeníku Alešem Palánem.