V Japonsku kdysi vybrali tři nejkrásnější scenérie své země…
Japonci jsou hrozní formalisté a vše co je krásné, to musí být již jako krásné kodifikováno. Co je krásné se dozvědí ve škole a pak se učí tu krásu vnímat. Moji němečtí kolegové z univerzity jezdívali se svými studenty do Evropy. Co je v Německu hezkého si studenti přečetli v knižním průvodci a právě tam chtěli jet, vyfotit si ta místa a potom byli spokojeni, že viděli to krásné. K nedorozumění došlo, když jim chtěl profesor ukázat něco jemu osobně blízkého, co má on doma v Německu rád. Studenti byli zklamaní, protože zbytečně viděli něco, co není v průvodci popsané jako krásné a tedy to moc krásné jistě nebylo.
Kdysi přivezli do Tokia Monu Lisu a celý národ se chodil té kráse klanět. Třídy základních škol stály hodiny ve frontě, než na ně přišla řada a pak se uvnitř žáci nemohli před obrazem ani zastavit, honem, ať už jsi venku. Ale každý má zaškrtnutou Monu Lisu a řekne, jo, ten obraz znám, to jsem viděl, je krásný. Taková úředně ověřená krása se mi zdá poněkud podezřelá. Ovšem v Japonsku objevíte i neúřední krásu, u níž nestaví autobusy, např. zastrčená kouzelná zákoutí v Kjótu, kde budete sami v zahradách a buddhistických chrámech.

Ke krásám Japonska nepochybně patří sopka Fudži. Jak je to s těmi frontami na vrchol?
Existují vtipy, že kdyby člověk při výstupu omdlel, tak ho dav vynese nahoru. Výstup je rozdělen na deset štací, na každé se můžete občerstvit, koupit si nějaký suvenýr. Dnes se dá vyjet do poloviny výšky autobusem. Je známé přísloví, že „kdo nevystoupil na Fudži, je hloupý, kdo tam vystoupil podruhé, je ještě hloupější.“ Stoupání začíná obvykle odpoledne a snad na osmé štaci se přespí. Na vrchol se vyráží ráno na východ slunce, aby se mu člověk mohl poklonit. Ovšem, ta hora je mnohem hezčí, když se na ní díváte zezdola.

Skáčí ještě do sopek nešťastní snoubenci?
Japonsko je zemí sopek a sopky jsou součástí japonského života. Pouze asi ve třech vulkánech je při pohledu dolů do kráteru vidět žhnoucí láva. Sebevraždy snoubenců, japonských Romeů a Julií, kterým jejich rodiny brání v lásce a sňatku, jsou historicky zdokumentovány. V Japonsku bývá svatba smlouvou mezi dvěma rodinami či rody a nešťastně zamilovaní někdy volí ukončení života, aby se spolu mohli probudit v nějakém příštím, to díky představě o koloběhu života. Krátery jsou ale hluboké a nejsou ani úplně kolmé a proto se nedá skočit až dolů. Těla tak nedopadnou až do vroucí lávy, ale zůstanou viset na stěně kráteru a turisté se na ta mrtvá těla chodí dívat. Těla se musí vyprostit, což je drahé a nebezpečné. Dnes jsou krátery ohrazeny a dá se k nim dostat jen porušením úředních nařízení.

Vařená vejce ze sopečné oblasti Owakudani prý prodlužují život…
Ówakudani se dříve jmenovalo „Údolí pekla“, ale pak se do této termální oblasti přijel podívat sám císař. A uznáte jistě, že císař nemůže jet do pekla ani na návštěvu, a tak to urychleně přejmenovali na „Údolí velkého vření“ – Ówakudani. Pojídání černých vajec mě vůbec nelákalo, v oblasti Ówakudani je lépe odevzdat se termálním lázním.


Černé vejce z Owakudani, kreslil Filip Trnka

Lázně (onsen) bývaly vášní Japonců. Basic Hall Chamberlain (1850– 1935), britský japanolog a profesor na Tokijské císařské univerzitě, popisuje lázně v Tokiu ve svém díle „Things Japanese“ z roku 1890: „V Tokiu je na 1100 veřejných lázní, v nichž se denně vykoupe na půl milionu lidí a přitom žádný soukromý dům se neobejde bez vlastní koupelny… V jiném případě se mi lidé v jedné vesničce, známé svými horkými prameny, omlouvali za svou nečistotu, protože v létě jsou příliš zaměstnáni a mívají čas vykoupat se jen dvakrát denně. To v klidných zimách je to jiné, koupou se i pětkrát za den.“ Jak často se dnes Japonci koupou?
Jen jedenkrát denně. Ve starém Tokiu, tedy v Edo, se večer chodívalo do veřejných lázní také ze společenských důvodů. Lázně byly místem klepů, skandálů, uzavírání obchodů, byly jakýmsi předchůdcem dnešních novin, kde se probíralo vše podstatné ze společenského i politického života. Podobně jako v antických římských lázních. Domnívám se, že lázně měly doma jen bohatší rodiny. Voda v malých rodinných i ve velkých veřejných lázních v Tokiu je ohřívaná.

Současná japonská společnost je přetechnizovaná, znamená to pro řadu mladých touhu po návratu ke kořenům, ke staré kultuře, konají se např. poutě do Ise?
Poutě se konají víceméně jako u nás. Byly doby, kdy chodili poutníci k Panně Marii na Hostýn z Olomouce pěšky. Dneska se též jezdí na poutě, ale je to poutní turistika, a podobné je to v Japonsku, jede se autem, autobusem, udělají fotky, kupují se suvenýry.
Já jsem se v Japonsku pohyboval mezi profesory filozofie, a oni mě poučovali: Vy Evropané musíte vše rozškatulkovat. Máte přihrádku náboženství, hudba, máte přihrádku domácnost, zaměstnání. My to tak neděláme, když u nás hledáte přihrádku náboženství, je prázdná. Ale u nás je všechno náboženství, i to, jak ráno vstáváme, pijeme čaj, jak udržujeme svůj byt v čistotě.


Tokijská čtvrť Šibuja

Ve Vietnamu není nic zvláštního na tom, že se člověk považuje za buddhistu i komunistu, což je u nás naprosto nepředstavitelné. Předpokládám, že je to tak i v Japonsku s buddhismem a šintoismem.
Ano, je. Dle tradice se Japonci žení v šintoistických chrámech a pohřbívat se nechávají od buddhistických mnichů. Ne, že by buddhismus měl primárně zájem o pohřby, naopak, buddhisté se nezajímají o mrtvé tělo, ale v Japonsku se o pohřbívání nikdo nestaral a tak tento prostor v minulosti buddhisté vyplnili. A tak se buddhistický mnich spojuje se vzpomínkou, že někdo umřel.
Nový zákon je v Japonsku bestsellerem, a když ho Japonci čtou, mnohdy si upřímně říkají, vždyť já jsem také křesťan. A když misionář namítá: „nemůžeš být zároveň křesťan a buddhista“, Japonec tomu nerozumí a zeptá se proč. A misionář odpoví, že pravda je jen jedna. „A proč by byla pravda jen jedna?“, oponoval mi kdysi můj přítel, profesor filozofie a autor snad šedesátky knih. „Ty jsi byl vychovaný v monoteistickém náboženství a říkali ti, že je jen jeden Bůh a tak věříš, že pravda je jen jedna. My jsme ovšem vyrůstali v takovém radostném přírodním polyteizmu.“
Japonci jsou jiní, vždyť když se poprvé setkali s Evropany, měli za sebou již tisíc let kulturního vývoje. Oni také rozdílně myslí, když se například Američan zaplete do nějaké pře, rozhodně bych mu v Japonsku nedoporučil, aby spoléhal na amerického advokáta.

Když jsem před asi 15 lety poprvé četl japonské autory, pochopil jsem, že způsob jejich myšlení je opravdu naprosto jiný. Tím mě uchvátily např. japonské detektivky. Co byste doporučil přečíst si od japonských autorů, co mi Japonsko ještě přiblíží?
Bohužel to budete číst v českém či anglickém překladu. A jak chcete překládat japonštinu? Nás vycvičila řecká gramatika, náš filozofický pohled na skutečnost je řecký. Věta musí mít podmět a přísudek. Ovšem japonská věta podmět nemá, když ji přeložíte do angličtiny, musíte jí ten podmět vytvořit. Ale pak to není překlad, ale pouze jeden z možných výkladů. Japonština nemá osobní zájmena, vedlejší věty, to je úplně jiný přístup ke skutečnosti. Nás hluboce formoval jazyk, ve kterém jsme vyrůstali, právě jazyk vytvářel náš přirozený svět, určoval, co pokládáme za přirozené. A když se jedná o tolik odlišný jazyk, jako je japonština, i skutečnost se bude jevit jinak. Přečtěte si něco od japonského katolického spisovatele Endó Šúsakua, několik knih bylo přeložených i do češtiny.

Pro Japonce existuje nejdříve firma, pak firma, poté hodně dlouho nic, pak zase firma a konečně někde rodina, vyprávíte v knize „Tokijské květy“.
Ještě v poměrně nedávné minulosti se skutečně firma starala o zaměstnance po všech stránkách a ten měl zaručeno, pokud nebude krást stříbrné lžičky nebo nezabije svou babičku, že rok od roku bude postupovat nahoru, ať již pracuje dobře nebo špatně, a že mu podle let bude přidáváno, dokud nakonec nedostane odstupné a penzi. Tehdy se nepropouštělo. Japonec se snažil získat zaměstnání u některé z prvotřídních firem a od té chvíle měl život přesně nalinkovaný. Ovšem v současnosti jsou firmy ekonomickou situací donuceny propouštět. Staré loajality končí nebo se přetavují v něco nového. Když jsem byl mladý, bývalo to tak, že když někdo po vysoké škole změnil jednou dvakrát místo, byl v případě jednání o další pozici diskvalifikovaný, už platil za člověka, který nemá charakter. Na druhé straně tichomořské louže to bylo přesně naopak, každý se snažil ve svém prvním zaměstnání něco rychle naučit a své zkušenosti prodat v budoucnosti ve větší firmě. Pokud do třiceti neprošel několika firmami, byl považován za nekňubu.


„Předmoderní Edo bývalo lagunovým městem s hustou sítí kanálů, téměř jako Benátky, a když ztratilo tyto vodní cesty, začala se měnit jeho plynoucí, horizontální vodní povaha ve statickou vertikálu zdí a výškových budov“ – Antonín Líman o Tokiu ve svých esejích o japonské literatuře (Krajiny japonské duše)

V knize „Tokijské květy“ popisujete též smíšená manželství Evropanů a Japonců…
Když si Japonka vzala Evropana, většinou takové manželství vydrželo, zvláště, žila-li s evropským manželem v Evropě, to pro ni totiž znamenalo sociální vzestup. Obyčejně to vycházelo, Japonky bývaly od dětství vychovávány pro budoucí manželský život. Naopak pro Evropanku, která si vzala Japonce a odstěhovala se za ním do Japonska, se jednalo o sociální propad. V takových případech bych vždy radil ještě před svatbou život v Japonsku a japonské rodině blíže poznat, ta totiž ne vždy cizinku vřele přijme. Ale Japonsko se v globalizovaném světě mění a změny jsou i v postavení žen na společenském žebříčku.

Jak Japonci v éře globalizace vnímají svá období izolovanosti?
To je podobné, jako když se ptáte na smysl českých dějin, Palacký dá jednu odpověď, Pekař jinou atd. Jsou tradicionalisté, kteří se snaží dokázat, jaké byla izolovanost požehnání a jsou druzí, kteří vidí její důsledky. Vždyť, když v polovině 19. století připluly k japonským břehům americké lodě a vynutily si obchodní styky, Japonci se probudili ze spánku jako šípková Růženka. A cítili na krku horký dech čtyř šelem, připravených skočit a zmocnit se jejich země. Pomohlo jim, že se Američané, Angličané, Rusové a Francouzi navzájem drželi v šachu. Japonci si uvědomili, že teď mají příležitost ke vzestupu a nesmějí ji propást, nebo se stanou kolonií. Jejich heslem se stalo „dostihnout a předstihnout“. Brzy si přivlastnili přednosti technické civilizace, zaplatili to těžce rolníci, a pak se v roce 1873 Japonci představili na světové výstavě EXPO ve Vídni a svět si všiml japonských maleb, zahrad, bydlení i stravy. A pak přišla rusko-japonská válka a Japonsko vstoupilo do světového dění též jako vojenská a politická velmoc.

Proč Japonci neovládají angličtinu?
Těch vlivů je více. Japonsko se na rozdíl od většiny asijských zemí nikdy nestalo evropskou kolonií, a tak Japonci nebyli nikdy v situaci, že by byli nuceni dlouhodobě vstřebávat cizí jazyk. Pro Japonce je klasickým jazykem čínština, právě z Číny přišlo do Japonska písmo. Celá dnešní akademická sféra se rozvíjí v japonštině, studenti nemusejí vůbec angličtinu ovládat, aby dokončili vysokou školu. Vše podstatné, co se ve světě publikuje, se do japonštiny překládá a Japonci tak necítí potřebu učit se cizí jazyk.
Za jednoho z viníků bych považoval i slabikové písmo, Japonce nenapadlo dělit zvuky na souhlásky a samohlásky, rozdělili je na slabiky a na ty je japonština navíc chudá, dohromady jich je asi 75, všechny jsou otevřené a končí samohláskou. Když chtějí napsat něco anglického, musí to tedy komolit do 75 možných slabik. Díky tomu nemohou rozlišit bavorský Pullach a naše hlavní město Praha.
Navíc jsem se marně snažil studenty přesvědčit, že musí číst. Gramatika je sekundární, ale oni se učí gramatiku, a když skončí rok, začnou ten další zase tou gramatikou. A tak se učí na střední i vysoké škole a ani po deseti letech nezískají znalosti a suverenitu v používání angličtiny. Výsledkem je, že když je někdo osloví na ulici, utíkají zděšením.

Prof. PhDr. Ludvík Armbruster (1928)
filozof, teolog, pedagog a kněz. Do jezuitského řádu vstoupil v roce 1947 po maturitě. Za komunistického režimu byl internován v Bohosudově, zachránilo ho rakouské občanství – bylo mu nařízeno opustit republiku. Filozofická studia dokončil na Gregoriánské univerzitě v Římě.
V letech 1961–1990 působil na jezuitské misii v Japonsku a stal se profesorem na univerzitě Sofia v Tokiu. Dodnes se každý rok alespoň na pár týdnů do Japonska vrací. Je nositelem dvou státních vyznamenání. V roce 2006 mu byl udělen rakouský Čestný kříž za vědu a umění I. třídy za celoživotní přínos v oblasti vědy, za vybudování rakouského oddělení v univerzitní knihovně v Tokiu, péči o rakousko-japonské a rakousko-české vztahy a roku 2008 získal českou medaili za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství.
V roce 2011 vyšla kniha Tokijské květy, kterou připravil společně s redaktorem Katolického týdeníku Alešem Palánem.