Svět se v posledním desetiletí zmenšil, mediálně propojil, i v dalekém Afghánistánu se lidé dovědí, že někde v Evropě někdo kreslil proroka islámu a je zle. Jak z toho ven? Opravdu nebude jiné řešení než ztráta osobních svobod Evropanů?
Domnívám se, že jsme si ještě plně neuvědomili, v jak zrychleném medializovaném světě žijeme. Někdo něco napíše a nakreslí do místních novin, ale díky internetu se to okamžitě dostane do celého světa. Technologie předběhly naši schopnost chápat, co se to vlastně děje, jaký dosah může mít to, co kreslíme, píšeme, říkáme. Já osobně bych volal po nějaké formě zdrženlivosti ve svobodě vyjadřování, byť ji nelze prosazovat zákonem nebo represí. V konzervativních zemích – a nemusí to být jen muslimské – může být jakákoli zdánlivě nevinná urážka náboženských symbolů rozbuškou protizápadních nálad. Pro naše lidi, kteří v těch zemích pracují, je mezikulturní vnímavost a uctivost samozřejmostí, týká se to i zdrženlivosti v oblékání a komunikaci. Pak je šance postupně to měnit důrazem na vzdělávání a větší pochopení, ale to bude trvat strašně dlouho. A právě v mezičase by slušela i nám v extrémně individualizovaném svobodném západním světě, ona zdrženlivost. Když si představíme, že by někdo před pár set lety urážlivě namaloval Ježíše, tak by to pravděpodobně také znamenalo násilnosti a vypalování kostelů těch druhých.

Svoboda je pro Vás významným pojmem, individualita též, ale pohybujete se v regionech, kde tomu tak není, Právě v Afghánistánu je – díky nedostatku svobody a informací z vnějšku – názor jednotlivce potlačen, přesněji, málokdy se odlišuje od názoru otce, rodiny, kmene. Vy se v těch zemích umíte pohybovat. Co je k této schopnosti potřeba?
Především nějaká sympatie a empatie k lidem, se kterými pracujete. To znamená, že jsou vám v zásadě cizí a neznámé věci sympatické a nikoli naopak. Že vás baví přemýšlet o tom, jak to tam funguje, vcítit se do toho, jak ti lidé pohlížejí na člověka, který přijel z luxusní a zaopatřené Evropy. Mě vždy fascinovalo zkoušet si představit, jak pro ně musí být složité pochopit, co nás tam vlastně vede. A během let se mi potvrdilo v rozhovorech s lidmi, se kterými jsem se po čase více sblížil, že je to pro ně z počátku naprosto nepochopitelné. Co nutí člověka, který žije bezpečný život v krásném městě – protože nějaké ponětí o tom, že města jsou krásná, mají, vždyť někdo zná třeba nějaký obrázek Prahy – co ho vede k tomu, aby opustil radovánky lehkého života, ženu, děti a jezdil do Afghánistánu a v zásadě riskoval zdraví a život v náročných podmínkách.
Oni zpočátku potřebují čas, aby si na vás zvykli, aby se vás zeptali i na ty nejobyčejnější věci, jestli máte ženu a kolik dětí, aby viděli, jak jednáte, jak dodržujete slovo, jak jste vnímaví k tomu, jak to u nich funguje. Takže ze začátku, když v nějaké zemi začínáme, nemůžeme přijít s anglosaským manažerským stylem a chtít mít vše za půl hodiny vyřešené. To prostě nefunguje. Vy jim musíte dát prostor na to, aby vás pohostili, aby vám ukázali svoje údolí, aby vás vzali do mešity, aby s vámi poobědvali, vyptali se vás, a pak se možná dostane k té otázce, kde by měla stát vesnická škola, kolik toho je komunita ochotná a schopná přidat, jestli může dát stavební materiál, práci lidem během stavby atd. Pro mě je tohle vždy velká výzva, jestli dokáži pochopit, co je v té společnosti podstatné, jestli se dokáži vcítit do toho, jak jednat, jestli příliš nenaléhám. A naopak, zase se nemůžeme úplně ztratit třeba v africkém rytmu rozhodování a realizování, protože nějaká efektivita je nutná kvůli termínům, financím, vždyť čím déle tam jsme, tím vyšší jsou operační náklady. Takže je to věčné hledání toho, jak moc přicházet s jistou arogancí výkonného člověka z Evropy, zaměřeného na výsledek a kam až nechat vstoupit tu vnímavost a otevřenost vůči místním lidem a jak dalece respektovat, jak přemýšlejí a mluví a jak se postupně dostávají ke svým rozhodnutím. Např. v Afghánistánu si zakládají na tom, že se člověk nemá nechat unést emocemi a má si zachovat svou důstojnost. Slovo důstojnost je zejména pro konzervativní kultury velmi důležité a důstojnost muže, otce, ale také důstojnost šéfa i cizince, který tam je na návštěvě a chce něco realizovat, je podstatná, abyste získal respekt. Autorita tam nevzniká jen tím, že dostanete nějakou pozici, ale poměrně důležitá je získaná autorita založená na schopnosti chovat se adekvátně a zároveň dostatečně pevně.

Stavíte školy např. v Afghánistánu, říkal jste kdysi, že se shodnete s místními, že by se měly stavět školy, vzdělávat učitelé, ale – shodnete se také na tom, kdo by do těch škol měl chodit a co by ti učitelé měli vyučovat? Lze vypočítat, kolik stálo postavení té školy, ale již asi nelze vypočítat, nakolik se podařilo vzdělávat dívky a zda to vzdělání není z 80 procent memorování Koránu.
Školy v Afghánistánu jsou součástí státního školního systému, my se je do něho snažíme začlenit, aby fungovaly i po našem odchodu. Stát také platí učitele a dodává učebnice. Překvapivě i v Afghánistánu dochází k pokroku v tom, co se učí. My to ale neovlivňujeme, nemáme kapacity ani pozici se do celého systému smysluplně dostat. Dokážeme ovlivnit, pro koho ta škola bude, do jaké třídy tam budou chodit i dívky. První ročníky jsou koedukované, starší rozdělené. V těchto zemích není nikdy poměr chlapců a dívek 50 na 50, ale to nebylo před 100 lety ani u nás. Chceme vědět, kolik bude chodit dětí, jak to vypadá s učiteli, jaká je a bude spolupráce s krajským školským úřadem, zajímá nás především udržitelnost té školy po našem odchodu. Za vlády Tálibánu chodily do školy necelé dva miliony dětí a v současnosti je to dle zprávy, kterou zveřejnil UNICEF, 6,5 miliónu dětí. A na tom se podíleli i Češi včetně Člověka v tísni.
Realizujeme ale v Afghánistánu i dlouhodobý systémový program financovaný naší vládou v rámci rozvojové pomoci a to je střední zemědělské vzdělávání, kde se naopak zabýváme více obsahem, než budovami. Jde o zásadní reformu středního zemědělského vzdělávání, kde jsme jedna ze tří čtyř institucí včetně afghánských ministerstev školství a zemědělství. Pomáháme měnit celý systém zemědělského vzdělávání, cílem je, aby absolventi střední úrovně byli hybnou silou zvýšení výkonu a výnosnosti zemědělství, tedy potravinového dostatku v zemi.


Šimon Pánek

Vaše organizace ve světě nehájí jen sociální práva, ale také práva občanská a politická (kupříkladu na Kubě, v Barmě nebo v Bělorusku). Někdy jste za to kritizováni ve smyslu, že tím z pozice neziskové organizace ovlivňujete či dokonce vytváříte politiku a že v těch zemích, v těch diktaturách, porušujete zákony. Mívají tam Vaši lidé vážnější problémy? A pomáhají např. kubánskému disentu i neziskovky ze západní Evropy? Přece jen – my máme zkušenosti s režimy tohoto typu, ale západní země nikoli.
Pomáhají, samozřejmě. Na Kubě především ze Španělska, Francie, z USA, kde je velká diaspora, v Barmě jsou zase aktivní německé, britské, skandinávské neziskovky, není to nic ojedinělého. Pokud se zmíněná kritika ozývá, je to spíše kritika účelová těch, kterým vadí, že podporujeme disidenty, blogery, nezávislé novináře vůči konkrétním, většinou postkomunistickým či kvazisocialistickým režimům. Pochopitelně, pokud to postavíte tak, že je to podpora politiky, tak to není náš mandát a náš cíl. Ale ona to není podpora politiky, nýbrž principů, a jestliže nějaký stát brání svým občanům ve volném přístupu k informacím, ať již na internetu nebo prostřednictvím knih a filmů, zakazuje soukromníkovi koupit si počítač a omezuje jeho právo cestovat, je to jednoznačně nelegitimní správa státu, koncept totální svrchovanosti, kde si vláda může se svými poddanými dělat cokoli. Tento model se v globalizovaném světě postupně rozpadá, v globalizovaném světě je nelegitimní a neudržitelný. A zda nemíváme problémy – je potřeba dodržovat určitou míru a obezřetnost, za ta léta se stává, že někteří z našich lidí jsou sledováni tajnými službami, že jsou zadrženi, vyslýcháni, tu a tam i vypovězeni ze země.

Aun Schan Su Ťij byla zvolena do parlamentu, jak se tím pro Člověka v tísni změní práce v Barmě? Země se otevírá světu a Sabe Soe, ředitelka Burma Center Prague, i mnozí další Barmánci, vyjadřují určité obavy z obrovského přílivu turistů.
Barma se ještě světu neotevřela, stále potřebujete víza a ta není jednoduché získat. Ano, naše práce se bude měnit, v únoru a březnu tam byli měsíc na důkladném průzkumu čtyři naši pracovníci, z toho dva ze sekce podpory lidských práv a demokracie a dva ze sekce, která má na starosti rozvojovou a sociální pomoc, aby se pohledy doplňovaly. Budeme v Barmě otevírat kancelář a pokusíme se získat Memorandum of understanding, což je dohoda s vládou, že můžeme v zemi působit. Nejsem si jist, že uspějeme, protože to, že se něco mění, ještě neznamená, že celá minulost je zapomenuta. Každopádně budeme nadále pokračovat v podpoře angažovaných společensko-občansky orientovaných organizací, kterých je tam poměrně hodně a které se snaží monitorovat a posílit proces reforem. V podpoře těchto watchdogových a lidskoprávních organizací máme dlouholeté zkušenosti, známe je a oni znají nás. A tak zatímco bude řada států překotně investovat do školství, zdravotnictví a zemědělství, my nechceme zapomenout ani na podporu barmské občanské společnosti, aby v procesu reforem a změn nezůstala stranou, neboť by měla být významnou vnitřní silou, která by vlastně v budoucnu ovlivňovala, jak bude stát fungovat. A víme, jak je těžká je transformace a jak je těžké dobrat se ke státu, který funguje a který více slouží, než vládne. Tahle skupina Barmánců si zaslouží obrovskou podporu, na nich bude do značné míry dlouhodobě záležet, jak proces reforem dopadne.

Co Vás na vývoji ve světě za posledních 20 let nejvíce zklamalo?
Počátkem 90. let jsem – podobně jako mnoho dalších lidí – získal pocit, že jsme na prahu vítězství demokracie jako státního zřízení, že demokratických zemí bude přibývat, neboť si to budou lidé ve světě přát. Ono jich po „technické“ stránce přibývá, ale mnohé jsou uvnitř naprosto vyprázdněné. Doufal jsem, že se demokracie, nebo alespoň možnost měnit jednou za čas vládu, prosadí, protože moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně, a čím déle jsou lidé u vlády, tím méně se starají o své obyvatele. U nás se to ještě setřepe, ale v rozvojových zemích, kde je veřejných financí tak strašně málo, je na první pohled vidět, jak se mnozí diktátoři vůbec nestarají o svůj lid. Do jisté míry je na tom lépe Asie, i Čína má jakousi velkou smlouvu se svými obyvateli, my vám zajistíme ekonomickou prosperitu a vy nechtějte nic víc než tu ekonomickou prosperitu a kupodivu to zatím částečně funguje, otázka je za jakou cenu a jak dlouho a jaké budou „dodatečné“ náklady rozvoje bez demokracie. Také jsem očekával, že svět bude více směřovat ke spolupráci, že se budou více prosazovat soft hodnoty vztahů než konkurence a závodění. Z mnoha důvodů tomu tak není a chybami k tomu přispěla i naše euroatlantická část světa, třeba tím, že G. Bush byl osm let americkým prezidentem. Svět nadále není schopen řešit palčivé problémy, rozhodování v RB OSN je nadále neefektivní a vede to k tomu, že v příští Rwandě opět nebudeme schopni nijak zasáhnout. Což se v současnosti zřetelně ukazuje v Sýrii.

Vyhlásili jste sbírku na pomoc Sýrii, jak je nyní těžké dostat se do Sýrie?
Mimořádně komplikované a nebezpečné, žádná ochrana cizinců neexistuje, spíše naopak, hrozí jim totéž co demonstrantům a odpůrcům proti režimu. Smrt. My tam pracujeme přes síť syrských lékařů, to je ostatně způsob práce, který používáme v řadě míst na světě. Je příliš drahé a riskantní vozit všude evropské specialisty, daleko lepší je pracovat, je-li to možné s místními. Ve vyhrocené válečné situaci, jaká tam nyní panuje, pracuje síť lékařů, kteří tajně ošetřují raněné, aby se v nemocnicích nedostali do rukou policie a provládních jednotek. Je to v dané chvíli jediný možný model, jak co nejméně riskovat a podpořit péči o civilisty. Oni mají svoje spojky i mimo Sýrii a tak se daří do země dodávat zdravotnický materiál, léky a dokonce i menší přístroje, které jsou k té improvizované léčbě nutné.

Rachid Khalil, předseda Kurdského občanského sdružení v ČR, mně v rozhovoru přesvědčoval, že Assadův režim již skončil a že budoucnost Sýrie je světlá. Jste také tak optimistický?
Já bohužel nejsem moc optimistický. Obávám se, že čím déle bude konflikt trvat, tím těžší bude ta budoucnost. Též se domnívám, že Assadovu režimu již tiká budík, ale cena za jeho pád bude vysoká. Ona je již nyní vysoká. Deset tisíc lidí, víc než tisíc dětí… V zemi se objevilo příliš zbraní a bojovníků, částečně i s podporou ze zahraničí. Je to do jisté míry pochopitelné, když někdo rok střílí do demonstrantů, tak se jistě najdou lidé, kteří si řeknou, to je již moc a budou střílet zpátky. Bohužel to zakládá na nestabilitu do budoucna nejen pro Sýrii, ale možná i pro okolní země. Řídit jakoukoli zemi po změně režimu je nesmírně těžké, s tím máme zkušenost ze střední Evropy. A řídit zemi, která prošla občanskou válkou, to je na hranici nemožnosti.

Poslední otázka – vše to začalo Arménií, kdy jste byl naposledy v Arménii?
Naposledy asi před dvěma a půl lety. V Arménii máme dlouhodobou misi, kterou teď z finančních důvodů zmenšujeme. Přinášíme do země část našeho know-how, pracujeme na rozvojových projektech, tj. na rozvoji občanské společnosti, na rekvalifikacích, podpoře drobného podnikání, na programech reintegrace navrátilců z Evropy a Ruska a to jak s tamním nevládním sektorem, tak s vládou a institucemi.
Na závěr bych rád poděkoval za pomoc jednotlivců, která je pro nás důležitá, například členů Klubu přátel Člověka v tísni, kterých je přibližně osm tisíc. Podporují nás dlouhodobě, každý podle svých možností, ale to nám umožňuje okamžitě pomáhat ve chvílích humanitárních krizí, pracovat v diktaturách i rozvíjet programy Člověka v tísni tak, aby pomáhaly lépe a více lidem. A zároveň se členové Klubu přátel Člověka v tísni dozvídají více o tom, co se nám ve světě díky jejich podpoře daří.
Více na www.clovekvtisni/klub

Šimon Pánek (1967)
Ředitel společnosti Člověk v tísni. Studoval Přírodovědeckou fakultu UK. V roce 1988 byl hlavním organizátorem humanitární pomoci obětem zemětřesení v Arménii. V listopadu 1989 se stal jedním ze studentských vůdců Sametové revoluce. V roce 1992 spoluzakládal společnost Nadace Lidových novin, která byla přejmenována na Člověk v tísni. Prezident Václav Havel jej v roce 2002 vyznamenal medailí Za zásluhy za angažovanost ve věcech veřejných.

Fotografie: archiv společnosti Člověk v tísni