Často jsem čítával o sousední Gruzii, že se tam dobře jí a pije. Jak je to v Arménii?
To je taková konkurenční otázka, protože musím přiznat, že v sousední Gruzii se opravdu dobře jí a pije. Ovšem neméně dobře se najíte a napijete i v Arménii. Oba národy jsou pohostinné a jejich kuchyně rozmanité, v tomto směru si naši hosté jistě nebudou stěžovat. K pití je tradicí jak víno, tak arménský koňak, ale budete možná překvapeni, že se v Arménii pije též pivo. Není sice tak báječné jako české, ale má svou tradici a historii a to tak starou, že arménské pivo dodávali i královně Kleopatře. Nejznámější jsou značky Kotayk, Kilikia a Gyumri. Jídlo se liší podle jednotlivých regionů. Například v provincii Shirak na severu Arménie, kdysi zasažené tím strašným zemětřesením v roce 1988, je národním jídlem Qala – hlava ovce nebo býčka. Populární jsou v Arménii šašliky z různých druhů masa, nebo mleté maso s rýží a kořením zabalené ve vinných listech, kterému se říká dolma (právě dolmou a báječným sušeným masem basturmou jsem byl v rodině Sarkisjanů pohoštěn). Kuchyně se též liší podle ročního období, kdybyste jel do Arménie nyní na jaře, zjistíte, že po odchodu zimy se sbírá a vaří mnoho druhů bylinek. V zimě vás Arméni pohostí kravími nožičkami, ty se vaří celou noc a je z toho opravdu silný vývar, pravá hustá zimní polévka chaš. Jí se hned po ránu a také se k ní hodně pije. A po takovém těžkém jídle se dobře spí. Když vás někdo v Arménii hostí u sebe doma, budete jen s obtížemi odcházet. Přestože budete nacpaní, budou do vás další a další dobroty „dostávat násilím“. Co rozhodně doporučuji, je přespat u někoho v soukromí a užít si pravou arménskou pohostinnost.

Doporučte čtenářům itinerář pro dva týdny dovolené v Arménii.
Arménie nabízí svým hostům křesťanské památky, hory a předlouhou historii. Ti, kteří mají rádi toulání v horách, ti mohou spát s pastevci a jejich stády a užívat si drsnou přírodu. Na samém jihu Arménie je jeden z nejkrásnějších kostelů Tatev a také arménská Stonehenge – možná nejstarší observatoř na světě Karahunj, desítky vztyčených kamenů s pravidelnými kulatými otvory.
Ale já bych doporučil hlavně Náhorní Karabach, region s úžasnou tradicí, kulturou, památkami i přírodou. Náhorní Karabach je v současnosti bezpečný, a dosud stále nezasažený a nezkažený turistickým ruchem. Cizinci dostávají víza bez problémů na počkání na karabašské ambasádě v Jerevanu. Levně a stylově po arménsku tam dojedete maršrutkou do Stěpanakertu.


Klášter Tatev na jihu Arménie


Arménská kuchyně

A jak řídí Arméni, jsou místní řidiči méně ukáznění než u nás?
(smích) Co se týká pravidel, platí tam opravdu jiná. Říká se, že Čech za volantem dostane v Arménii infarkt a Armén v Čechách též.

Před několika lety byl v Istanbulu zavražděn arménský novinář Hrant Dink a dokonce i Turci byli otřeseni tímto násilným činem a mnozí nosili symbolické placky s nápisem „My všichni jsme Arméni“. Krátce se zdálo, že tato vražda obě strany spojí, lépe řečeno, že k sobě budou hledat cestu. Nestalo se, slovo genocida je v Turecku tabu, hranice mezi oběma zeměmi jsou nadále uzavřené.
Představitelé obou zemí spolu v posledních letech jednali, ale žádných výsledků dosaženo nebylo. Ministři sice podepsali protokoly o otevření hranic, ale Turecko od smlouvy ustoupilo a začalo klást další podmínky, především vyřešení situace v Náhorním Karabachu. Arménie žádala a žádá o jednání bez předběžných podmínek. Turci jakoby se snažili normalizaci vztahů a vyřešení své minulosti oddalovat, zřejmě v naději, že svět a Arméni za dalších 150 let zapomenou na hrůzy, které se staly. V Turecku se o genocidě Arménů neučí, mnoho Turků ani neví, že na jejich území nějací Arméni žili. Arméni ale na tyto zločiny nikdy nezapomenou. Přiznání genocidy by navíc nemělo být posledním krokem, vždyť Arméni přišli nejen o životy a území, na kterém žili, ale také o majetky. Umím si představit nějakou kompenzaci za rozkradený majetek zavražděných Arménů. To se ovšem dostáváme do daleké budoucnosti, vždyť turečtí představitelé dodnes hystericky reagují na legitimní rozhodnutí některých zemí, např. nedávno Francie, že vraždění Arménů bylo genocidou.

Jak prožívají Arméni Den genocidy 24. dubna?
Ten den je v Arménii státní smutek a stovky tisíc Arménů přinášejí květiny k památníku genocidy Tsitsernakaberdu na kopci nad Jerevanem. V památníku hoří věčný oheň, všude jsou zdarma rozdávány květiny a kolem ohně jich zůstávají milióny. Lidé samozřejmě chodí do kostelů na liturgie. I ve světě lidé žijící v diaspoře vzpomínají na 1,5 milionu mrtvých, konají se mj. mítinky před tureckými ambasádami.

Symbol Arménů – posvátná hora Ararat – stojí v Turecku. Výstup na jeho hlavní vrchol není příliš náročný, vydávají se Arméni nahoru? A byl jste se Vy podívat na arménské památky ve východním Turecku?
Arméni dostávají od tureckých úřadů potřebná povolení k výstupu na Ararat, ale vzhledem k uzavřeným hranicím se vydávají do Turecka přes Gruzii nebo přes Írán. Stále je to lepší než v dávnější minulosti v komunistických časech, tehdy byl přechod hranic nemožný, Turecko bylo členem NATO a Arménie součástí SSSR. Dnes chodí na Ararat politici, skupinky mládeže i lidé žijící v diaspoře. Já jsem ve východním Turecku nikdy nebyl, ale důvodem nebyl žádný zákaz ze strany tureckých úřadů. Spíše se jedná o důvody osobní, nedostatek času atd.

Jaké místo v Arménii Vás inspiruje, kam se rád vracíte?
Když se Armén žijící v diaspoře vrací domů, pochopitelně nejdříve spěchá do svého domova, tam, kde se narodil a žil, kde ho čekají jeho příbuzní a známí. A první kroky doma ho zavedou na hřbitov za pochovanými předky. A pak se zřejmě pojede podívat na Ečmiadzin, Geghard a daleko na jih do Tatevu. Do Jerevanu ne, přestože je to hezké a živé město. Především v letních měsících, to se lidé baví v kavárnách až do pěti do rána, v létě je Jerevan nonstop městem.


Klášter Khor Virap


Jerevan pod Araratem

Jerevan je starší než Řím…
Urartský král Argišti I. zřídil na návrší nedaleko řeky Hrazdan asi 3 km od centra dnešního Jerevanu pevnost Erebuni (rovněž původní název města). Dokládá to prastará deska s nápisem v klínovém písmu, na níž král Argišti I. založení města oznamuje. Nápis pochází z roku 782 př. n. l. a Jerevan je tedy opravdu starší než Řím. Desku si můžete prohlédnout v jerevanském muzeu arménské historie.

Je z Jerevanu vidět Ararat nebo bývá schovaný ve smogu a mlze?
Je vidět, v Jerevanu někdy stačí zvednout hlavu. Ovšem Ararat uvidíte z různých koutů Arménie, někdy i náhle a zcela nečekaně, jedete autem a najednou nad vámi vykukuje jeho bílý vrchol.

Arménské kostely stojí obvykle v horách, lze v nich i přespat?
Ano, turisté z Evropy i z Ameriky často spí jen tak ve spacácích vedle kostelů. Ovšem vesničané si již na turisty navykli a zvou je k přespání domů, zařídili si penziony, všude budete vítáni a zažijete arménskou pohostinnost.

A není přespání venku trošku riskantní, vždy jsem čítával varování, že v Arménii je hodně hadů a především obávaná levantská zmije.
V Arménii se jí říká gjurza a je jako doma i v některých okrajových čtvrtích Jerevanu. Já se ale nepamatuji na nějaký případ, že by had uštknul člověka. Každopádně přespat v Arménii venku je téměř nemožné, vždy vás někdo bude zvát domů.

Jaký je dnes vztah Arménů k Rusku a ke komunismu? Soužití Moskvy a Arménů nebývalo zdaleka bezbolestné.
Mladá generace umí rusky tak napůl, rozhodně méně než v minulosti, ovšem ani v dobách Sovětského svazu zdaleka neuměli na vesnicích všichni rusky. Ruština dnes není povinným předmětem na školách, děti snad od čtvrté třídy chodí především na angličtinu, bohužel počet hodin je nízký a děti se sotva naučí komunikovat.
Řekl bych, že vztah mezi Armény a komunismem dnes neexistuje, nikdo o tom nepřemýšlí. Zatímco v České republice dodnes existuje silná a početná komunistická strana, v Arménii o komunistech neuslyšíte. Někteří lidé ze starší generace občas zavzpomínají na mládí, jak bylo dobře, ale střední a mladá generace o komunismu opravdu nepřemýšlí.

Šachy jsou národní hrou Arménů. Prý si každý Armén pamatuje, co dělal v den, kdy se stal Tigran Petrosjan v roce 1963 mistrem světa. Pamatuje si ten den Váš otec?
Pamatuje, určitě pamatuje. Petrosjana tehdy v Moskvě žijící Arméni nosili na ramenou ulicemi. Všude po Arménii tehdy byly rozvěšené tabule, na nichž se ukazoval průběh partií. Dnes jsou šachy na arménských školách povinným předmětem, učí se snad hodinu týdně.

Jaký je vztah Arménie a Izraele, dvou zemí, jejichž národy zažily ve 20. století strašlivá vyhlazování?
Arménský národ ani arménská církev nemají v Izraeli žádné problémy, vždyť starý Jeruzalém je rozdělen na čtyři čtvrtě – židovskou, muslimskou, křesťanskou a také arménskou. To, že ve svatém městě existuje arménská čtvrť, mluví samo za sebe. Izrael ale z různých komplikovaných důvodů oficiálně nepřiznal genocidu Arménů, občas se téma objeví na stole během sporů mezi Izraelem a Tureckem. Ale jestli Izrael uzná genocidu Arménů či nikoli, není nejpodstatnější, nejpodstatnější je, aby ji přiznalo Turecko, a pak budeme moci společně s Turky budovat normální přirozené sousedské vztahy, což prospěje oběma národům.

Fotogalerie z Náhorního Karabachu Josef Peterka http://peterka-foto.cz
Fotografie v článku: archiv E. Sarkisjana

Více informací o Občanském sdružení Arménský dům na http://nairi.webnode.cz