Poslední významnou zastávkou na Ring Road byl Bafut – vesnice Geralda Durrella, v níž slavný anglický spisovatel pobýval dvakrát na návštěvě u fona ve 40. a 50. letech. Durrell přijel do Bafutu lovit zvěř, ale dnes by ji zde již mnoho nenalovil. Prales během desítek let značně ustoupil tlaku člověka, savanu domorodci vypalují, dokonce i v malé rezervaci na řece Kimbi. Nepotkáte tam ani antilopu či buvola, jen pytláky s oštěpy a psy (velké rezervace oplývající zvěří jsou na severu Kamerunu tři dny jízdy z Yaoundé).


Cesta do Bafutu nepatřila k nejsnadnějším

Bafut je centrem kmene Tikar a komplex fonova paláce je na africké poměry nečekaně rozlehlý i starý. Některé budovy prý pocházejí ze začátku století a o kamenných schodech vedoucích k chefferii – kulaté budově z bambusu se slaměnou špičatou střechou podepřenou vyřezávanými sloupy určené pro významné události, např. volbu nového fona – mi průvodkyně (jedna z fonových manželek) s vážnou tváří tvrdila, že jsou staré 800 let. Hrdá žena, pyšnící se náramkem z mušliček, který smí nosit jen dáma jejího postavení, se o spisovateli, bez něhož by Bafut byl jen neznámou vesnicí uprostřed Afriky, ani nezmínila. Až na přímý dotaz vyprávěla o jeho pobytu a o plánované, ale neuskutečněné třetí cestě. Vilu, v níž Durrell bydlel, zrenovova-li s finanční pomocí britské ambasády. Pozdravit nás přišel i fon, spokojil se však dotazem na zemi našeho původu a zdvořilé přivítání. Fonové se dělí podle důležitosti do tří kategorií a bafutský patří mezi nejvýznamnější a nejbohatší. Na hlavě měl tradiční vyšívanou barevnou čepičku, je jediným, kdo smí v komplexu paláce chodit v čepici. Na fotografiích na stěnách salonů však pózuje ve slavnostním klobouku ze sloních chlupů ve společnosti prezidenta republiky a představitelů amerického velvyslanectví.


Načervenalý prach byl všude, v ústech i ve foťáku

„Sedli jsme si na verandu, že si pohovoříme. Připil jsem mu na zdraví whisky s vodou a on mi připil neředěnou. Zpočátku jsme mluvili přes tlumočníka, ale jak hladina v láhvi klesala, fon se rozhovořil lámanou angličtinou. A s děsivou pravidelností doléval.“ Tak popisoval své večerní posezení s bafutským fonem Durrell. Bohužel, jeho nástupce se k posezení s českým poutníkem neměl.


Bafut – tradiční obří buben kmene Bamiléké

Kvalita prašné cesty směrem k nigerijským hranicím k vesnici Benakuma byla přece jen výrazně lepší než sever Ring Road. Tudy dokonce jezdily náklaďáky. A jaké. Náklad stařičkých vozů přivázaný ke korbě se tyčil do neuvěřitelné výšky a ještě na něm pohodlně seděla spousta vesničanů. Co vezli, v jakém množství, za kolik, o tom lze jen spekulovat. Faktem je, že náklaďák jedoucí z Nigérie po rozbité pralesní cestě dává tušit, že zde s celními předpisy nebude vše v pořádku (pokud nějaké takové předpisy existují). Potkal jsem ho ještě jednou, když jsem se vracel po chvilce bloudění na Ring Road. Stál v červeném prachu uprostřed cesty s proraženou pneumatikou, domorodci se již nepovalovali na korbě, ale pobíhali kolem.


Bafut – před komplexem fonova paláce

Putování po Ring Road jsem zakončil v Bamendě. Když jsem se v bafutské hospůdce při tradiční porci fazolí s hovězím vyptával na cestu na jih do Bamendy, odpovědí mi byly udivené výrazy a otázky odkud jsem vlastně přijel. Cestu ze severu od jezera Nyos považovali domorodci za neprůjezdnou. Bamenda, kde žije přes 60 tisíc obyvatel, je největším městem anglofonního Kamerunu a centrem opozice proti prezidentu Biyovi. V časech naší sametové revoluce zde došlo ke krvavým střetům mezi vládními vojsky a demonstranty podporujícími nově založený Demokratický front. Opozice si sice v posledním desetiletí vynutila vznik na vládě nezávislých politických stran i médií, ale je naprosto roztříštěná. V Bamendě zbyl čas na tradiční porci fazolí s nevábným masem v hospodě uprostřed vojáků odhánějících ode mne žebráky a probírajících vítězství kamerunských nepoddajných lvů. A udivených skutečností, že přijíždím ze severu. Zničenou cestu od jezera Nyos považovali všichni za nesjízdnou. Mýlili se.