Jan Zouplna:
Tel Aviv a Jeruzalém – židovský střet kultur

Viktor Fischl kdysi napsal, že v Jeruzalémě se každý tak trochu vznáší. Vznášíte se též v Jeruzalémě?
Asi Vás zklamu, ale můj vztah k Jeruzalému je spíše vlažný. Na obecné rovině se dá dokonce říci, že existují dvě skupiny osob se zájmem o dění v Izraeli. První skupina, u níž převažuje zájem o židovské náboženství a tradici, cítí specifické pouto právě k Jeruzalému. Druhá skupina se rekrutuje převážně z řad lidí se vztahem k modernímu Izraeli či Blízkému východu a upřednostňuje zpravidla Tel Aviv. Pro mne, jako člověka, který se zabývá moderními izraelskými dějinami, je atraktivnější Tel Aviv, přestože turisticky je nepochybně zajímavější Jeruzalém a jeho předlouhá historie. Rozdíly preferencí mají svou paralelu také mezi samotnými Izraelci. Mnozí jsou natolik neústupní, že vědomě nenavštěvují to druhé město. Jsou to dva světy – „izraelství“ je ta telavivská identita, Jeruzalém naopak ta židovská tradiční. Jeruzalém je prostoupen nikdy nekončícím politickým a náboženským napětím. Na můj vkus se jedná o atmosféru poněkud dusnou, navzdory klimatu, které je příznivější nežli v Tel Avivu.

Jeruzalém byl vždy z podstatné části městem ortodoxních Židů, ale v posledních asi pěti až deseti letech se ortodoxní Židé stěhují do Jeruzaléma ve stále větším počtu. Rozpor moderny a tradice se zde prohlubuje a Jeruzalém se postupně stává téměř čistě ortodoxním městem. Sekulární prvek zaniká spolu s rozmanitostí a město očividně chudne a stává se jednotvárným. Tendence u Tel Avivu je opačná. V minulosti nebylo ničím zvláštním potkávat ortodoxní Židy; dnes je to spíše ojedinělým jevem. Vybavuji si jednu pláž na severu města, která je speciálně rozdělená, muži tam smějí v určitý den, ženy v určitý den, je to snad jediné místo, kde ortodoxní Židy v Tel Avivu běžně potkáte. Svou roli v rostoucích rozdílech mezi ortodoxními a sekulárními Židy sehrává i ekonomický prvek. Ortodoxní Židé vždy bývali na nižších stupních příjmového žebříčku a právě středomořská oblast patří spíše k dražším regionům. Jejich rodiny jsou početné a manželky navíc nepracují, je tedy zřejmé, že jsou na tom většinou podstatně hůře než sekulární rodiny s více příjmy a širší možností uplatnění.

Politická rovina je pochopitelně složitější. Zásadní celospolečenská poptávka po vymezení obou táborů je málo výrazná. Jasné řešení by přineslo rozkol. Černé na bílém by se ukázalo, že v Izraeli žijí „dva druhy Židů“ a že jedna část žije v jednom městě a druhá ve druhém. Propojení náboženství a státu vzniklo ve druhé polovině 40. let jako určitá forma kompromisu a snaha legitimizovat sionistický projekt a vznikající izraelský stát. Samo sionistické hnutí muselo navíc pochopitelně reflektovat i tradiční součást židovské kultury. Jakákoli židovská identita totiž stojí před zásadním dilematem – pokud vypustí všechny elementy židovství, tak to, co zůstane, bude nějaká cizí kultura, která má více společného s křesťanskou civilizací. Pro určitou část dnešní židovské populace je rabínský judaismus samozřejmě anachronismem, ale v podstatě není možné stoprocentní oproštění od té židovské tradice ani u sekulárního Žida, protože by vlastně žil uprostřed jiné kultury. Mimochodem, ortodoxní populace dnes představuje asi 10 procent židovské populace, což je asi půlmilionu osob a uvádí se, že v Izraeli praktikuje na půl milionu osob zen-buddhismus. Celkově ale nelze zapomínat, že nejpočetnější část izraelské populace se pohybuje mezi oběma extrémy, tj. ani rigidní ortodoxie, ani radikální sekularismus. Také proto i nadále přežívá status quo.

Jaký je turistický Tel Aviv?
Já bych doporučil Tel Aviv i turisticky, nikoli asi jako zastávku č. 1, ale určitě jako oddechovou variantu. Město má nádhernou promenádu podél moře vedoucí od severu až po Jáfu, která zase nabízí historické zakotvení a tradici. Tel Aviv má vyhledávané pláže i zajímavou koloniální architekturu především z 30. let, na předměstí Tel Avivu je i největší safari na Blízkém východě. V rámci Izraele je navíc Tel Aviv baštou kavárenské kultury a je svou středomořskou atmosférou nepochybně zajímavou konfrontací vůči Jeruzalému, který je spíše orientálním městem. Tel Aviv je výjimečný i vztahem k Evropě, který je nejotevřenější v Izraeli. Mé zkušenosti z Tel Avivu jsou jednoznačně pozitivní. Místní lidé jsou přátelští, milí a mají rádi Evropu a Evropany, což v Izraeli jako celku, vzhledem k mnoha vypjatým politickým okolnostem, není vždy zrovna běžné. V tomto smyslu je Tel Aviv mým tipem na dlouhodobější pobyt pracovní nebo studijní.

Modlitba u Zdi nářků

Má ještě Jáfa/Jafo orientální nádech?
Jáfa (arabsky nebo Jafo hebrejsky) – byla v minulosti jeruzalémským přístavem, ale též jedním z největších a stále obydlených arabských měst, byť se její populace na počátku 19. století, v době největšího demografického útlumu, pohybovala pouze v řádu několika tisíc osob. V době britského mandátu zde žila smíšená populace, v níž zhruba 80 procent tvořili Arabové. Po válce o nezávislost bylo město výrazným způsobem požidovštěno, nicméně arabská komunita je i nadále jeho viditelnou součástí. Statistiky z hlavy neřeknu, ale bude to kolem 10 procent obyvatel. Navzdory mnoha tlakům se specifický ráz města – odlišný od Tel Avivu – zachoval, včetně turisticky atraktivního orientálního starého města. Na druhé straně je Jafo centrem boomu drahých stavebních projektů orientovaných na americkou židovskou klientelu.

Jaký je šabat v Jeruzalémě a Tel Avivu?
Jeruzalém má prakticky nulový víkendový život, takže pokud tam nemáte příbuzné, není o víkendu kam zajít. Omezené jsou i možnosti procházek. Valná část Izraelců pracuje pět a půl dne v týdnu a právě víkend je pro ně příležitostí k rodinným setkáním a potřebnému „dobytí baterií“. Doplnil bych, že v izraelské rodině a to i sekulární, existují pevnější pouta než u nás. V Jeruzalémě ohlašuje začátek šabatu siréna, což je samozřejmě něco, s čím se v Tel Avivu, především vnitřním, nesetkáte. Pro ty, kteří mají zájem o židovskou tradici, by byl šabat v Tel Avivu zklamáním. Nefunguje sice veřejná doprava, o to čilejší je ovšem taxislužba a fungování tzv. šerutů. Šabat v Tel Avivu je nejhlučnějším dnem, protože zvláště mladší lidé mají přistup identický tomu našemu, tedy víkend si pěkně užít.

Zmínil jste, že řada Izraelců vědomě nenavštěvuje Tel Aviv nebo naopak Jeruzalém. Kdysi jsem četl, že dokonce 70 procent Izraelců nikdy nevkročilo do arabských čtvrtí Jeruzaléma. Jaké jsou hlavní důvody?
Je to mozaika důvodů, k nejpodstatnějším patří politicko-ideologické, řada Izraelců totiž nostalgicky vzpomíná na éru před rokem 1967, na éru pravého izraelského státu, pravého hebrejského Izraele, pravého hebrejského republikánství. To je typické především pro část stoupenců levice a krajní levice. Vztah k mírovému procesu je nicméně složitější a nedá se jednoznačně říci levice ano mírovému procesu, pravice ne mírovému procesu, tak tomu skutečně není a zejména ne historicky. Dále bych nezapomínal ani na pragmatické důvody bezpečnostní a fakt, že se prostě někteří lidé necítí v Jeruzalémě úplně komfortně. Tedy – Jeruzalém jednou dvakrát za život a dost.

Židé do roku 1967 nemohli do jeruzalemského starého města, protože patřilo Jordánsku. Jak je to v roce 2012 – staré město je součástí Izraele, ale smějí Židé a turisté vstoupit na chrámovou horu? Mě tam před několika lety izraelští vojáci nepustili.
Já neznám přesně situaci v polovině roku 2012. Když jsem byl v Izraeli poprvé, tedy ve druhé polovině 90. let, tak mohli ne-muslimové Chrámovou horu navštěvovat běžně, ačkoliv pouze za určitých podmínek. Turisté mohli využívat ke vstupu výhradně některé brány, omezené byly návštěvní hodiny a „mimo hru“ byl pochopitelně pátek. Je nutné respektovat, že se jedná o posvátné místo islámu, což respektují i izraelské autority. K místu by se nemělo přistupovat jako k nějaké laciné turistické čumendě. Komunikace s izraelskými vojáky navíc může být někdy hodně specifická, nebo omezená, leccos se odvíjí od kontaktu tváří v tvář. Na jednom check-pointu mohou dva lidé ve stejné uniformě reagovat naprosto odlišně. Asi nejjednodušší způsob, jak se vyhnout komplikacím, je kontaktovat místní turistickou agenturu. Každopádně se situace může změnit den ze dne i podle bezpečnostní situace.

Vojenská služba pro ortodoxní věřící je nekonečný proces?
Souvisí to s oním kompromisem ze 40. let, který vyňal tehdy v podstatě komunitu několika set osob z armády, z jednoho z pilířů hebrejského republikánství 50. a 60. let. Spor má svou sociální a ekonomickou dimenzi. V počátcích izraelského státu čítala ortodoxní populace několik set hlav, dnes čítá několik set tisíc. Ekonomicky aktivní izraelská populace má tendenci dívat se svrchu na „zahálčivý“ způsob života ortodoxní komunity a armáda je jedním z nejlepších nástrojů jak někoho integrovat a „produktivizovat“ ve prospěch státu. Těžko říci, zda je izraelská společnost schopná nalézt v této otázce nějaký konsensus, ale i řada ultrapravicových stran, které jsou vnímané jako uskupení s vazbami na náboženskou tradici a judaismus, lobovala právě za zrušení tohoto usnesení.

Skalní dóm na Chrámové hoře v Jeruzalémě

Nepřátelství je nepřátelství, ale peníze jsou peníze. A arabští obchodníci v Jeruzalémě běžně prodávají trička izraelské armády turistům… Není to frustrující?
Je to součástí Jeruzaléma a byznys, součást něčeho, s čím je třeba během návštěvy počítat. Co mě především překvapilo, byla ruština řady arabských obchodníků. Pokud jde o turistický ruch, kdo se jím v Jeruzalémě živí, ten se snaží z něj dostat maximum. Já úplně nemusím kulturu doslovného přepadávání turistů pouličními obchodníky, což se jinak v Izraeli příliš nestává. Samozřejmě nabídka v obchodech je „cetkovitá“ a vyrobená zpravidla v Číně, prostě to nejhorší, co si s masovou turistikou spojujeme. Očekává se zde, že bohatý cizinec z Evropy bude rozhazovat bankovky na každém kroku a prakticky bezdůvodně. Židovská část města je výrazně klidnější a „civilizovanější“, ale poněkud postrádá autentičnost, neboť staré židovské město bylo srovnáno se zemí jordánskou armádou.

Jak ovlivnil Izrael pád SSSR a příchod snad milionu nových občanů?
Dopad byl demografický, kulturní i společenský. Pouze asi třetina z onoho milionu jsou imigranti ze samotného Ruska, ostatní přicházeli z dalších zemí bývalého Sovětského svazu. Imigrace, byť za velice specifických podmínek, probíhala i v 70. a 80. letech. Celkem se tehdy vystěhovalo do Izraele asi 200 tisíc osob a tak dnes rusofonní přistěhovalci představují až jeden a čtvrt milionu osob. Tedy přibližně stejně, kolik je Palestinců žijících v Izraeli. Např. stotisícová komunita přišla do Izraele z Uzbekistánu, asi poloviční z Dagestánu, ti lidé nemluvili čistou ruštinou, ale takovou zjednodušenou vše-sovětskou formou, jejich vazba na ruštinu tedy byla samozřejmě nižší, než u lidí z Ukrajiny nebo z Ruska. Dnes je nicméně ruská židovská kultura zcela legitimní součástí izraelské kultury. Z ulic – pokud bych měl srovnat situaci za posledních 10 let – ruština sice postupně mizí a stahuje se do domácností, rodin a určitých společenských skupin, přičemž jako komunikační prostředek ji vytlačují hebrejština a případně angličtina. Přesto i nejmladší generace přistěhovaleckých rodin je zpravidla bilingvní a ruštinu ovládá stejně dobře jako hebrejštinu. Znalost ruštiny nezaniká s první generací, ale nadále pokračuje s dalšími generacemi. To je něco nového oproti dřívějším přistěhovaleckým vlnám.
Nejzajímavější je snad kulturní aspekt. Izraelská společnost se od vzniku izraelského státu a to nejenom v důsledku imigrace z Asie a Afriky postupně orientalizovala. Proces vyvrcholil někdy v osmdesátých letech. Imigrace ze zemí bývalého SSSR jakoby restartovala zpětnou europeizaci. Můj osobní názor je, že tato imigrace je to nejlepší, co Izrael za posledních 30 až 40 let potkalo. Nelze opomínat, že „mozky ze SSSR“ stojí za boomem inovativních odvětví izraelského průmyslu.

Jakou z novějších knih byste doporučil si přečíst před návštěvou Izraele? Knihu, která Vás v poslední době zaujala a mne by naladila.
Já bych doporučil spíše filmy – s určitou mírou nadsázky starší komedii Život Briana od Monty Pythonů, ta nabízí náhled na řadu historických problémů. Ze současnosti pak film Bubble (Bublina). Netuším, zda byl v české distribuci. Je to film situovaný do Tel Avivu a dotýká se mladé generace současného Izraele, místních realit i mírového procesu. Film je z roku 2006 a natočil ho Eytan Fox.

Mea Šearim, hosté jsou zde žádáni o dodržování místních pravidel chování

Fotografování ortodoxních Židů…
Nesnažte se je stavět do pozice lidské zoo a objektů na focení a projevujte základní respekt vůči jiné kultuře a jinému systému hodnot. Moje vlastní zkušenost z Mea Šearim i z jiných čtvrtí obydlených ortodoxními Židy nikdy nebyla negativní, pohyboval jsem se tam s respektem a v dlouhých kalhotách a košili. Mimochodem, kdybyste chtěl nějaký pikantní příklad nezájmu a neznalosti sekulární izraelské populace – před časem jsem si koupil košer pizzu, která obsahovala jak sýr, tak salám. Pizza byla i s razítkem na krabici, že je košer. Pro podnik byl zřejmě výraz košer rovnocenný s úrovní kvality, a snad ani netušili, že jsou s tím spojeny i rituální předpisy. Snad jde mnohdy i o cílený a ideologicky motivovaný nezájem.

Jaký byste doporučil itinerář pro návštěvu Izraele? Co například se stanem do Negevu?
Pokud má turista deset dní, pak jasnou volbou je Jeruzalém. Má-li více, nebál bych se doporučit Mrtvé moře, Negevskou poušť a Galileu v jarních měsících, kdy vše kvete a příroda je zelená. Kromě Jeruzaléma je vstupní bránou do světa židovské tradice Safed. Památky řecko-římské éry Cesarea a Bejt Šean jsou ideální na jednodenní výlety. Celkově bych na návštěvu Izraele doporučil dva až tři týdny (a nejlépe po vlastní ose). Pro Středoevropana je Negevská poušť nevšedním zážitkem, když vidíte na videu Jeruzalém, je to prostě Jeruzalém, ale tu poušť, tu musíte cítit. Stanovat jsem v Negevu nezkoušel, je třeba počítat s poměrně extrémními výkyvy počasí na poušti. Ve dne je horko, v noci teploty naopak výrazně klesají. Terén je členitý a v zimě tam může napadnout sníh, takže bych stanování ani nedoporučoval. Negev je na izraelské poměry široký prostor, ne všude lze dojít. Bezpečnostní opatření se týkají pouze příhraničních oblastí, jinak žádný zákaz pohybu a cestování neexistuje. Napříč Negevem funguje velmi spolehlivě veřejná doprava, autobusy pravidelně spojují Beerševu s Ejlatem a v podstatě všechna hlavní centra jsou podél téhle dopravní tepny. Já bych rozbil tábor v Micpe Ramon, kde je zajímavá příroda a podnikal bych výpravy např. na nabatejské památky právě z této základny. Pro české turisty ovšem není příliš příznivé, že Izrael se tváří na tzv. baťůžkářskou turistiku rozpačitě. Izrael byl vždy zaměřen spíše na organizovanou turistiku a movitější turisty, především diasporní americkou klientelu, která přináší peníze a je ochotna hodně utratit (a nejen za ubytování).
S tím úzce souvisí fakt, že Izrael téměř nenabízí ubytování střední kategorie. Najdete levné hostely, někdy hodně zoufalé, na druhé straně předražené a přitom průměrné hotelové ubytování. Izrael je na jedné straně nesmírně atraktivní pro mladého člověka, na druhé straně zde turistika na mladé rozhodně není zaměřená. V jeruzalémském starém městě je nabídka širší, ale jinak je ubytování značně problematické, nechcete-li platit sto euro a více za jednu noc. Vysoká cena není navíc garancí kvality. Poměr kvality služby a ceny je mnohem lepší v dopravě, autobusy i železnice jsou celkem levné a modernizované.

Jedna otázka k českým poměrům – v pražské muslimské modlitebně i v brněnské mešitě se káže, že největšími nepřáteli věřících jsou Židé. Ta kázání si lze přečíst i na muslimských webech. V češtině. Co s tím?
Extremismus není fenoménem jen jedné kultury či civilizace. Jako recept bych viděl vzdělanost, možnost profesního a společenského růstu a sociální mobilitu. Tady lze použít paralelu židovské emancipace v 19. století ve střední Evropě, tedy procesu, který je nemyslitelný bez sociální mobility a ekonomických pobídek. Zmíněná kázání u nás vnímám jako marginální problém vzhledem k „atraktivitě“ českého prostředí pro masovou imigraci z islámských zemí a velikosti této komunity. Spíše vidím nebezpečí v laciné islamofobii, která se někdy projevuje. Problém je také v tom, že přistěhovalci do Evropy většinou nenáležejí k elitám zemí svého původu; bývají to lidé skromného zázemí a zpravidla nevzdělaní. A nedovzdělaní dokonce i v oblasti islámu.

PhDr. Jan Zouplna, Ph.D. (1977)
Vystudoval hebraistiku na FF UK. Na stejné fakultě získal doktorát z dějin a kultur zemí Asie a Afriky, se specializací na dějiny Blízkého východu. Zabývá se tématikou moderních židovských dějin se zvláštním zaměřením na dějiny státu Izrael v širším kontextu soudobých dějin Blízkého východu, dále pak sionismem a židovským nacionalismem. V Orientálním ústavu AV ČR, kde pracuje od roku 2003, působí v současnosti jako vědecký pracovník. Je členem European Association for Jewish Studies, která sdružuje vědecké pracovníky zabývající se tématikou židovských studií na starém kontinentě.