Na planině Beká na úpatí pohoří Antilibanon poručil umajjovský panovník al-Valíd ibn Abdulmalik (nebo al-Valíd I., vládl v letech 705–715) vystavět město Anjar (Aanjar) podle římského vzoru. Stálo v mohutných hradbách silných dva metry se 40 věžemi na ploše 385×350 metrů. Anjar rozdělovaly na čtyři čtvrtě dvě hlavní třídy Cardo Maximus (hlavní severojižní tepna) a Decumanus Maximus (hlavní silnice směřující na západ a východ). Ve městě nechyběly dvoje lázně, paláce chalífy, odkryty byly i pozůstatky asi 600 obchůdků podél silnic a mešity, která měla nejen dva veřejné vchody, ale také jeden pro samotného panovníka. Jméno města pochází z arabských slov „Ayn Al-Jaar“, což znamená „voda ze skály“, podle nedalekého pramene. Dávno před Anjarem zde stávalo sídlo již v helénistických časech ve 4. stol. př. n. l.

Většina starých obchodních měst v Libanonu byla založena na pobřeží před několika tisíci lety již za Féničanů. Anjar je mezi nimi výjimkou. Stál ve vnitrozemí na křižovatce obchodních cest. Jedna vedla z Bejrútu do Damašku, druhá z Homsu do Tiberiasu. Nemělo to být rozsáhlé město konkurující Damašku, ale venkovské sídlo s paláci a obchody. Výstavba města pokračovala dále i za nástupců al-Valída I. V roce 744 ale prohrál jeho syn bitvu se strýcem a pozdějším panovníkem Marwanem II. a město bylo částečně poničeno a opuštěno (bratrovražedné války se tedy Umajjovcům nevyhýbaly ani v dobách, kdy jejich armády dobývaly velkou část tehdy známého světa od Španělska po Persii). Anjar tak nebyl nikdy dokončen a byl svými panovníky využíván jen několik desítek let.


.
.
Anjar

Zapomenutý Anjar byl archeology lokalizován až po 2. světové válce a odkryt do roku 1957. Byly vysušeny bažiny, vysázeny cypřiše a eukalypty, některé části starého města restaurovány. Libanon se mohl v době objevení Anjaru chlubit mnoha památkami na dávné kultury, ale žádná z nich nebyla umajjovská. Není divu, dějiny píší vítězové, a tak dnes nemají Umajjovci v arabském a islámském světě dobrou pověst. Přestože přibližně sto let určovali chod arabských dějin, byli krvavě vyvražděni zradou Abbásovců a obviňováni z neislámského způsobu života. A na těchto obviněních leccos pravdivého najdeme.

Základy umajjovské vládnoucí dynastie byly položeny už za vlády druhého chalífy Umara, za jehož panování byl Mu´ávija jmenován správcem Sýrie. Když byl zavražděn třetí chalífa Uthmán, který byl Mu´ávijovým strýcem, vypukla mezi arabskými kmeny válka, která byla vlastně tradiční vendetou. Výsledkem bojů bylo vítězství Mu´ávijových vojsk a nastolení umajjovské dynastie v roce 661. V těchto dobách upevňování arabsko-islámského impéria docházelo k převratným změnám ve struktuře arabské společnosti, k neustálým konfliktům politickým i sociálním. Mnozí zbohatlíci pocházeli z beduínských kmenů a v městském prostředí se cítili jako cizinci. I umajjovští chalífové se vydávali do pouště, aby se osvěžili na zdravém vzduchu, zalovili si pouštní gazely a unikli nebezpečným epidemiím, které se šířily ve městech. Nebo jen prostě neodolali volání pouště. A tak trávili svůj čas v zámečcích na okrajích pouště (jeden z nich – Amru – objevil na začátku 20. století český badatel Alois Musil). Islámský svět za Umajjovců bohatl, vždyť dobyli pro islám rozsáhlá území (jejichž obyvatelé platili svým novým muslimským vládcům těžké daně), samotní vládci se ale oddávali rozmařilému životu, pití alkoholu a slavnostem.


Anjar kreslil Filip Trnka


Anjar

Stesk Umajjovců po starém životě a po poušti se projevoval i v dílech básníků, v nichž se rozšířila tzv. pijácká poezie (chamríját). Jejím nejproslulejším autorem byl al-Achtal, který pocházel ze severoarabského kmene Taghlib. Žil na dvoře Mu´áwiji i jeho následovníka Jazída, s nímž se spřátelil a často hodovali společně u jednoho stolu. Kromě chvalozpěvů na umajjovské panovníky, které byly pro tehdejší básníky „povinné“, se křesťan al-Achtal proslavil právě láskou k vínu. Traduje se jeho odpověď na nabídku jednoho z chalífů, zda konečně nepřestoupí k islámskému náboženství:
Není mým zvykem
držet půst v měsíci ramadánu,
jíst maso obětované Pánu,
stát, bučet bú
v modlitbách stáda muslimů –
jen chladné čisté víno je můj Pán,
za slunce východu ho douškem uctívám.

Přes podobné drzosti al-Achtal nejen přežil na dvoře pěti umajjovských vládců, ale byl dokonce nazýván „básníkem Umajjovců“. Al-Achtal víno nejen velebil ve verších, ale byl i propagátorem pěstování vína, popsal, jak se obdělávají vinice, jak se víno skladuje i jak s ním správně obchodovat.

Do archeologického areálu se vstupuje severní branou přímo na dvacet metrů širokou hlavní ulici Cardo Maximus. Po levé straně uvidíte ruiny lázní, které připomínají římské. Po Cardo Maximu dojdete až na křižovatku, za níž stojí restaurované zdi a oblouky Velkého paláce chalífy. Areál je otevřen denně. V Anjaru není (donedávna nebyl) hotel, s jídlem a pitím si ovšem nemusíte dělat starosti, v okolí je řada restaurací, které nabízejí nejen libanonskou, ale také arménskou kuchyni. V regionu se totiž před 2. světovou válkou usadilo několik tisíc Arménů, které vyhnala genocida v Turecku.

Další články z Libanonu