V kobce jsem nezůstal 13 let a lezl nahoru. Přesto mě tato kobka málem spojila s Arménií nikoli na nějaký ten rok, ale doživotně. Málem jsem se zde totiž stal kmotrem. Právě jsem po žebříku vylezl z kobky, když mne oslovil jeden arménský muž, následován několika členy své rodiny. Arménštině nerozumím a tak mně nebylo zprvu jasné, o co tady přesně běží. Ale po ruce byl Artur, Armén, který studoval 7 let v Čechách a s naším jazykem i angličtinou si hravě poradí. Nevím, zda se zajímali o to, odkud ten cizinec pochází, žádné „ček“ jsem nezachytil, ale neobával jsem se, Češi to mají u Arménů dobré, nikdy jsem se nesetkal s negativním postojem. A konečně začal Artur překládat. Vážně mě žádají, abych se stal kmotrem jejich dítěte. Být kmotrem v Arménii, to je jistě zásadní „úřad“, který by mne spojil s rodinou a její zemí navždy. Asi by to znamenalo být slaven, asi by se hodně nefalšovaných araratů (koňak) vypilo. Ale z jednoho soukromého důvodu, do jehož vysvětlování se zde nechci pouštět, se kmotrovství nekonalo.

Khor Virap je častým cílem jednodenních výletů z Jerevanu. Klášter leží asi 4 kilometry od hlavní silnice, která vede z Jerevanu na jih Arménie, že jsme blízko, bylo jasné podle velkého množství stánků nabízejících ovoce i suvenýry. Cestou bývá, nebo nebývá vidět Ararat, záleží na počasí, nám se vrcholky Araratu ztrácely v mracích. Za slunečného počasí se bílé stěny Araratu tyčí přímo nad klášterem. Stojíme na hradbách kláštera a vidíme jen mraky. „Tady všude je Ararat“ rozmáchl se Artur. Jen několik desítek metrů od kláštera stojí vysoký plot, kousek dále je turecká hranice. Absurdita světa zavála Ararat na turecké území a tak je biblická hora a národní symbol Arménů v zemi jejich nepřítele, s nímž mají dodnes uzavřené hranice. Artur na Araratu nikdy nebyl, ale Arméni nemají na jeho vrchol zakázaný přístup, jen musí do Turecka vstoupit přes třetí zemi, Gruzii nebo Írán. Na parkovišti na všechny číhají chlapíci s holubicemi a prý je máme pustit a něco si přát. Ponechali jsme dnešní den bez přání a okoukli nejdříve rozlehlý hřbitov před branami kláštera. Některé hroby jsou oplocené a je u nich jednoduché posezení, ale podle Artura Arméni nechodí na hřbitov pít jako Rusové.

. . . .

Zprávy o tom, jak sv. Řehoř Osvětitel přesvědčil krále ke konverzi na křesťanskou víru a k vyhlášení křesťanství jako státního náboženství, máme z poloviny pátého století z díla historika Agathangela. Arménie v době Trdata Velikého nebyla zcela samostatným státem, římská moc sahala daleko. Agathangelos vypráví, že král dal uvěznit a mučit Řehoře, aby ho přinutil se křesťanství vzdát. Navíc Řehořův otec, který byl parthským šlechticem, byl obviněn z vraždy Trdatova otce, což ještě zvýšilo královu nenávist. Trdat pronásledoval křesťany, poručil znásilňovat jeptišky, zemi ale po jeho hrůzných činech postihla neštěstí, dokonce napůl zešílel i sám král, který se považoval za divého kance. Králova sestra měla vidění, že jen sv. Řehoř, uvězněný již dlouhých 13 let, může zemi zbavit hrůz. Řehoř byl osvobozen, vysvěcen na biskupa a stal se první hlavou arménské církve. Konverze krále ke křesťanství se oficiálně klade do roku 301, ale historici tento údaj zpochybňují a předpokládají, že k němu došlo spíše po roce 313. Lze totiž předpokládat, že Trdatův postoj se nijak nelišil od náboženské politiky Říma a v letech 302–303 se v římské říši odehrávalo velké pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem. A teprve v roce 313 vydal Konstantin Veliký tzv. Edikt milánský, kterým zaručil křesťanům svobodu vyznání v říši. Každopádně je vyhlášení křesťanství státním náboženstvím Arménie mezníkem v arménské historii, křesťanská víra je dodnes základním faktorem pro uchování arménské identity.

Khor Virap je poutním místem a konají se zde i pravidelné bohoslužby. První kaple na místě dnešního kláštera stála jistě již v 6. století, ale současná budova je až ze 17. století. V letech 1939, 1949 i 1957 p­oškodila hlavní klášter Astvatsatsin ničivá zemětřesení.